Mám ráda pomalou divadelní kritiku a těší mě proto, že mohou na Podhoubí vycházet reflexe inscenací, které se hrají už celé roky. Nebo texty, které trvalo napsat měsíce, protože dalo práci se nad nimi zamýšlet. Jenže existují akce, k nimž psaní přímo z centra dění prostě patří. Jednou z nich je královéhradecký festival Regiony, odkud čtenáře Podhoubí zdravím. Rozhodla jsem se, že letos zkusím opět po letech žánr festivalového psaní. Odvykla jsem ponocování nad notebookem, ale dočasný návrat ke starým praxím je výzva.
Letošní devětadvacátý ročník Regionů si stále drží charakter jedinečné divadelní události, kde se skutečně daří kulturně rozžít centrum města. Umělecky ambiciózní divadlo je nadále výraznější než nemalý počet stánků s občerstvením. V ulicích vládne sváteční nálada a festivaloví hosté, ať už místní nebo odjinud z republiky, mohou navštívit několik zahraničních produkcí či nakoukat novinky z repertoáru místního Klicperova divadla a Divadla Drak. Anebo se nachomýtnout na drobných produkcích pestrých žánrů, od těch amatérských přes studentské až po nezávislé profesionály.
Na Regiony nejezdím se záměrem vidět velké zahraniční inscenace. Zajímají mě tu všechny produkce, na které bych v ve svém běžném režimu nešla. Ředitelka kulturní neziskovky Kontrapunkt Barbora Hodonická mě inspirovala k formátu letošního psaní. V rozhovoru na stránkách festivalového zpravodaje Hadrián jsem si přečetla její názor, že „Regiony jsou v první řadě o divadle a hned v druhé o setkávání.“ Ráda bych tyto dvě zásadní kvality spojila. Chtěla bych psát o svých divadelních setkáních. O tom, co se mě během představení dotklo, třeba i proti mé vůli.
foto archiv Buchet a loutek
Setkání první:
ZTRACENÁ ALIANCE S PUBLIKEM
První festivalový den jsem se rozhodla pro loutkářskou klasiku. Navštívila jsem téměř dvacetiletou inscenaci Buchet a loutek Neposlušná kůzlátka a následně jejich nejčerstvější titul Postradatelní. Buchty a loutky působí na české scéně už třicet let a v tomto svém nejnovějším díle si pohrávají s tématem pomalu zacházející slávy. Jejich uskupení známé jako „soubor, který tvoří divadelní remakey populárních filmů“ se své tradice dál drží. Inspirují se stejnojmenným filmem od Sylvestera Stallone. Tentokrát, dle mého názoru dost netypicky, učinili důležitý motiv ze samotné slávy hereckých hvězd, které ve filmu účinkují.
Do rolí filmových hrdinů obsadili starobyle vyhlížející loutky českých strašidel z domácích rodinných divadélek, jejichž popularita je už za zenitem – Vodníka, Čerta a Černokněžníka. V inscenaci se však objevují i další klasické postavy dříve oblíbené v českém divadle, třeba Hurvínek. Vzniká tak sémantické pole, v němž herci Radek Beran, Vít Brukner a Marek Bečka nejvíc zdůrazňují skutečnost, že jejich hrdinové nejsou dost cool na to, aby vystupovali v akčních filmech. Částečně si tím připravují půdu pro to, aby během představení ukázali, že to neplatí a že jsou Vodník, Čert a Černokněžník cool až dost.
Do hry se ale v Postradatelných vloudilo jedno podstatnější téma, které představení stáhlo do poměrně melancholické roviny. Je jím stárnutí a ochabování sil v představení několikrát zmíněných „bílých heterosexuálních mužů ve středním věku“. Osobní náboj probleskoval celou podívanou, takže když se na jevišti mluvilo o tom, že Vodníkovy šosy už jsou mokré jenom trochu, Čert nyní pálí pouze málo a Černokněžník slabě zaklíná, vlastně to nebylo moc vtipné. Alespoň na mě to působilo, jako by herci do těchto rolí obsadili také sebe samé – stárnoucí legendy českého loutkového divadla.
Našly se ale scény, které mě upřímně rozesmály a zaujaly. Například, když se loutkovému Hurvínkovi zdál zlý sen sestávající z „výchovných“ výčitek a nářků jeho pedantického otce Spejbla. Vyňaté z kontextu působily jako z nějakého článku varujícího před toxickou komunikací. Byly to ale přesně ty hlášky, jimž jsme se v dětství smáli. Myslím, že se v této scéně podařilo trefně glosovat dnešní kontext. Chování loutkového Spejbla bylo směšné vždycky, nikdy ho publikum nevnímalo jako „ok“. V poslední době ale přestalo být vtipné ho zobrazovat na jevišti. Nebo možná naopak. Minimálně je k diskusi, jak to se spejblovským humorem je.
Vnímala jsem během představení různé druhy situací, ale především ne vždy úspěšnou snahu navázat komunikaci s publikem. Počínaje tou situační, kdy se tvůrci museli vyrovnat s faktem, že se v prvních řadách usadily malé děti. Opakované narážky na fakt, že se v inscenaci objevují „drogy, sex a násilí“, když jsou přítomny děti, se jakožto humor příliš neuchytily. Stejně tak ani snaha brát do hry zvuky z nedalekého stánku s občerstvením, odkud se tu a tam hlasitě sháněli po lidech, kteří si objednali klobásu. Bylo trochu smutné, sledovat, jak vystupování z rolí a komentáře stranou porozumění spíš zhoršovaly. Mít publikum takzvaně na své straně je přitom pro neformální estetiku Buchet a loutek zásadní.
Mnohem lépe – jak se asi dalo čekat – v tomto směru fungovalo odpolední představení pro děti Neposlušná kůzlátka. Inscenace je postavená na osvědčených principech: Řemeslně perfektně provedené loutky kůzlátek, napůl roztomilých a napůl raubířsky vyhlížejících. Humor a neotřelý pohled na vlka, který si nechá zhuntovat tělo, jen aby mohl dobře imitovat matku kozu. Jediné, čeho jsem litovala, byl stereotypní závěr à la nejběžnější verze vlčího konce, kdy kozlí rodina naplní vlkovi břicho kamením a on pak žízniv, spadne do studny. Postrádalo to metaforickou či archetypální rovinu. Vždyť pro publikum to už byl v aktualizaci Buchet a loutek vlk polidštěný a s vlastní psychologií…
Barbora Etlíková
コメント