S FEMINISTKOU CHUDINKOU
Na Regionech jsem se setkala s feministickým tématem ve zpracování slovenského nezávislého divadla NUDE. Režisér Michal Belej interpretoval v inscenaci Emily svůj autorský text reflektující osud „nejradikálnější postavy britského feministického ženského hnutí“ Emily Davison. Hned na úvod musím konstatovat, že mě účast na představení uvrhla do silných negativních emocí. Je to totiž inscenace o tématu feminismu, na němž mi bytostně záleží, která ho bohužel zpracovává způsobem, jenž je pro mě nepřijatelný. Přitom jsem však ani na chvíli nezapochybovala o tom, že na záměrech, které vedly k vytvoření inscenace, nebylo nic antifeministického. V mých očích se však skutečná výpověď díla tvůrcům vymkla.
foto Nora a Jakub, Divadlo NUDE
Své výhrady k tomuto zpracování můžu začít hned reakcí na výše citovanou programovou anotaci. Pod označením „nejradikálnější“ se totiž skrývá skutečnost, že Emily Davison jakožto aktivistka za volební právo žen spáchala v roce 1913 sebevraždu skokem pod cválajícího koně na dostizích. Jak v představení říká – tak, aby to všechny co nejnepříjemněji zasáhlo. Na způsobu, jímž postavu ztělesnila herečka Lýdia Ondrušová ale není nic, co by hrálo ve prospěch názoru, že by na spektakulární sebevraždě mohlo být něco radikálně feministického. Současně se však na jevišti neodehraje nic, co by onen názor zpochybňovalo. Ostatně ani v promluvách postavy jsem nezaznamenala nic obsažnějšího, než proklamace typu „Povím vám něco o svobodě," které se ale během představení nenaplnily.
Co jsem na jevišti viděla, byly dvě komplementární postavy. Jakýsi obecný Muž, jehož ztělesňoval Jakub Jablonský, promlouvající rodičovským tónem. A proti němu Emily, která po několika úvodních scénách upadla do polohy rebelující holčičky. Dívat se hodinu na to, jak se Muž ukájí řečmi o náboženství a přirozeném řádu, v němž má žena podléhat muži, zatímco se jeho ženský protějšek oddává jakémusi pubertálnímu vzdoru a anorexii, pro mne bylo vyslovené utrpení. Ne proto, že bych nezvládala na divadle náročná témata. Ale kvůli tomu, že v této ploché Emily bohužel nebyla ani špetka vnitřní síly a hlubšího života. Žila jenom skrze svoje povrchní gesta, jimiž se snažila poutat pozornost publika.
Ve výsledku jsem se dokonce přistihla při myšlence, že je divadelní Emily hysterická. Naopak Jakub Jablonský ztělesňoval svého Muže-manipulátora mnohovrstevnatě. Nejen, že uvěřitelně sehrával „otcovské“ projevy politiků, ale také je nenápadně komentoval. Pod rukama mu tedy vznikala satira na současné konzervativní politiky nejen na Slovensku, kteří staví své kariéry na podněcování nenávisti a na patriarchátu. Z hlediska psychologie postavy bohužel ani na něm nebylo nic, co by postavu polidšťovalo a vyvazovalo z polohy primitivního manipulátora. Představení mě proti mé vůli vedlo k antifeministickému uvažování. Svou pozornost jsem věnovala divadelně kvalitnějšímu mužskému hereckému výkonu, zatímco ten ženský jsem přehlížela. V této pozici jsem nechtěla být.
Dovedu si představit, že to tvůrci mohou brát jako vítaný účinek na publikum. Jako vytvoření nepohodlí za účelem provokace myšlení a debaty. Podle mě ale takovýto debatní výkop nemůže zafungovat ve propěch feministického vidění světa. Karty v něm nejsou rozdány férově. Alespoň ve mně představení podněcovalo spíš pocity bezmoci a demotivace než chuť diskutovat - o čem vlastně? Zrovna mě totiž nepovzbudilo, že i v inscenaci, která se otevřeně hlásí k feminismu, najdeme problémy, o nichž jsem myslela, že už jsme je minimálně ve středoevropské kultuře překonali. Dílo kupříkladu nabízí leccos, jenom ne konstruktivní myšlenkové vzorce či originální jevištní řešení již mnohokrát zpracovaného tématu.
Barbora Etlíková
Comments