S POSTAVAMI ALKOHOLIČEK
Letošní Regiony mi přinesly dvě nečekaná a hodnotná setkání, která vzájemně propojovala přítomnost výrazné postavy alkoholičky. Formálně se jedná o divadla zcela odlišného typu, nicméně obě jsou to odlehčené komedie, narušující předsudky a pootáčející konvenční pohled na ženské postavy. První setkání proběhlo na velké scéně hradeckého Klicperova divadla, s postavou Caroline v britské konverzační komedii S Caroline v kuchyni. Mé druhé propojení se uskutečnilo na dvoře v Městské hudební síni na představení s dobrovolným vstupným. Když jsem šla kolem, zrovna měli na programu autobiografické monodrama Lumíry Přichystalové Já, diagnóza nezávislého souboru +-VeDvou.
foto archiv Regionů
Text S Caroline v kuchyni Torbena Bettse zachycuje životní krizi stárnoucí středostavovské hvězdy, kterou proslavila televizní kuchařská show. S Caroline se setkáváme ve chvíli, kdy se chystá zavřít svůj byznys a strávit zbytek života klidněji, se sebou samou a s rodinou. Jenomže zjišťuje, že se žádný klidný a spokojený život v nabídkovém katalogu její budoucnosti nenachází. Režie Jana Holce podtrhuje důležitou skutečnost, že dramatik sice použil v této konverzační komedii stereotypní motivy, leč záměrně takovým způsobem, aby se míjely se svým obvyklým účinkem. Zaběhlé postupy se na jevišti sice objevují, ale nefungují.
Caroline Kamily Sedlárové takzvaně drží fazonu a ve chvílích alkoholového uvolnění by si ráda ulevovala cynickým humorem. Jenže nemá parťáky ani posluchače. Jejího syna Lea v pojetí Martina Klapila zajímá jediný cíl – chce s rodiči v klidu mluvit o tom, že se chystá odjet jako dobrovolník do Syrie. Z jeho strany nepřichází žádný odpor ani agrese, na něž by mohla Caroline reagovat. Pouze čeká, až ho matka pustí ke slovu. Stárnoucího manžela Mikea (František Staněk), který by dříve jistě byl pro Caroline skvělým spoluhráčem a i nyní by zjevně rád sázel přisprostlé vtipy, drtí existenciální tíseň poté, co se stal svědkem kolegovy smrti.
Náladu ve skutečnosti nepozvedne ani manažerka Amanda s prořízlou pusou v energickém podání Natálie Holíkové. Postava totiž jede na koksu, což ve výsledku není moc veselé. A úlevné rozptýlení nepřijde ani s postavou Greama, mladého „muže v domácnosti“, s nímž má Caroline poměr. Obvyklý situační katalyzátor v podobě vstupu milencovy manželky jen potvrdí výše řečené. Wiliam Valerián a Lucie Andělová jsou ve svých rolích skvělí, protože dokážou rozehrát náběhy na typizované polohy „zahradníka in flagranti“ a „bláznivé žárlivky“, leč v poslední chvíli uhnout. Se vší vážností projevují, že postavy mají hluboký a bolestivý vnitřní život.
Všechny postavy této inscenace formují identitu Caroline. Matky, manželky, milenky a šéfky, která pije, aby nemusela věnovat pozornost problémům. Ukazuje se, že Caroline potkalo v životě zatracené štěstí na leccos, od psychických dispozic po sociální status. Na jevišti se s ní setkáváme v momentu, kdy dochází ke škrtu všeho vnějšího, na co by si mohla stěžovat, vyjma sebe. A svou neschopnost žít, aniž by preventivně nevypínala své emoce. Lahev alkoholu, která jí i jejímu okolí bránila vidět podstatné věci, se v tomto kontextu stává obecnější metaforou. Často si v souvislosti s touto inscenací vzpomenu na ožíračku ve filmu Rubena Östlunda Trojúhelník smutku.
Setkání s Lumírou Přichystalovou v Městské hudební síni se odehrálo náhodou. V monodramatu Já, diagnóza v režii Jana Večeři a kolektivu vypráví herečka o svém tříměsíčním pobytu v protialkoholní léčebně. Vystupuje jako klaunka a nepostradatelnou rekvizitou se pro ni stal červený nos. Jeho nasazení jí mimo jiné usnadňuje hovoření o tématech, za něž se trochu stydí. A také ho nosí stále s sebou jako připomínku stigmatu bývalé alkoholičky. Vyprávění se nese v duchu věty z programové anotace: „Letím a dopadám na prdel, lehám si na záda, držkou do bláta.“ Životní lapsy a schopnost se z nich dostat jsou pojaty jako artistická disciplína.
Inscenační struktura stojí na asociacích a hereččino vyprávění má trochu roztěkanou povahu, zatímco lineárních bodů obsahuje poskrovnu. Což ovšem nevadí, protože hlavní opěrný bod je tady osobní vztah, který si lze s Lumírou Přichystalovou během představení vytvořit. Například díky jejímu vyprávění o dětských hrách s panovačnými i poddajnými kamarádkami. Na stejném hravém principu stojí také charakterizace jejího vztahu k pacientům, kteří se spolu s ní účastnili skupinové terapie. Každého z nich vykresluje gestickou zkratkou spojenou s individuálním leitmotivem. Třeba poklepání na hrudi + věta „Jsem dobrej.“ Podobně odlehčeným stylem přistupuje také k sobě a k uplynulým životním etapám.
foto Martin Šimral
Představení doprovází Anna Olejníková, která hraje na klávesy a představuje milý zdravotnický personál. Často pacientce něco podává a usmívá se na ni, což je důležitý detail. Podporuje to dojem bezpečného prostředí, v němž si herečka může dovolit žertovat o děsivých věcech. Třeba s legrační grimasou zpodobit své prožité delirium tremens. Většinu času však mluví o běžných věcech, a to beze strachu, že by je někdo vyhodnotil jako ne dost zajímavé pro divadelní jeviště. Storytellingově nás třeba vtáhne do doby, kdy si posílala smsky se starším spolužákem, ale byla to z jeho strany jen past, aby se jí mohl veřejně vysmát.
Nic srdceryvného, ale ani nic pěkného. Všechno v duchu zjištění, které protagonistce prý dodalo sílu: „Život není ani dobrý, ale ani špatný.“ Nezní to sice jako oslňující objev, ale právě v absenci oslňujících objevů spočívá pointa i moudrost inscenace. Nejvíc mě na hereččině výkonu a na způsobu režijního uchopení zaujala přirozenost a sympatická obyčejnost. Autobiograficky laděné zpovědi o těžkých tématech často bývají alespoň trochu manipulativní, ale v tomto případě jsem nezachytila ani stopu po snaze vyvolat v publiku lítost či sympatie. Necítila jsem se ani trochu vysátá, spíš povzbuzená. Vlastně ani nevím k čemu, možná tak obecně – k životu.
Barbora Etlíková