S AKČNÍMI POHÁDKAMI
Nedovedu si představit Regiony bez představení ve stanu, který v programu značí jako „Pod plachtou Divadla Drak“. Člověk přijde do hlediště, z většiny naplněného dětmi. Atmosféra je trochu pouťová, protože plácek před divadlem plní v průběhu festivalu nejrůznější atrakce z dílny Martina Holuba alias řezbáře Matěje. Děti se vozí na vyřezávaném kolotoči, houpají se na dračí houpačce, jezdí v kozím taxíku. A radostně se prohánějí pod bránou s postřikovací mlhou. Občas se otevřený prostor pod stanovou plachtou zaplní ze dvou třetin dětmi a v zadních řadách dospělými, protože se bude hrát divadlo.
foto archiv Regionů
Nejsou to pokaždé ambiciózní produkce s cílem vyložit pohádku tak, aby strhla také dospělé. Často ale přinášejí témata, o nichž si rodiče budou moct s dětmi povídat. Pohádka Baba Jaga a meč moci nejmocnější, již Loutky bez hranic uvedly v premiéře před pár měsíci, se lehce dotýká současné politiky. Vychází z ruských lidových pohádek, jejichž hrdiny jsou bohatýr Ivan a Marja Morevna, krásná carevna. Motiv krve uvádějí loutkáři skrz krájení červené řepy při přípravách boršče, národního pokrmu. Meč Kostěje Nesmrtelného je představen jako artefakt, jehož vlastnictví podněcuje mocichtivý mindset.
Dříve krvelačné postavy se do sebe obrovsky zamilují na základě jídla, jenže se vzájemně ztratí vlivem Meče moci nejmocnější. Pohádka brzo nabírá formu honičky za láskou, během níž dochází ke spoustě jednoduchých, pro dětské publikum vděčných žertů. Jaroslav Čermín Noga dlouho měnil identity v dialogu se zoufalou Marjou Morevnou. Stával se různými postavami, jen ne těmi, které by mohly poradit, kde najít Ivana. Jindy se dětské publikum smálo mobilům z kusů dřeva, jimiž se dorozumívaly pomocnice milenců – sestry Baby Jagy. Jakožto dospělá jsem pozorovala, jak se malé diváctvo bavilo, a přála jsem mu to.
foto archiv Regionů
Na Regionech před Drakem jsme jindy mohli pozorovat, jak tvůrci nakládají s dětskou energií při představení Damúzy Bosí rytíři. Dominik Linka a Milan Hajn dali hned v úvodu představení najevo, že si nepotrpí na striktně frontální divadlo. Pozvali publikum na jeviště, aby si zahrálo stolní fotbálek. Ten je totiž ústřední rekvizitou v inscenaci umístěné do okolí fotbalového stadionu Viktoria Žižkov. Pak se ale dětský živel uklidnil a započalo retro vyprávění o chlapcích, kteří se rozhodli zachránit krásné „princezny“ ze spárů zloděje dětí Kubizňáka. Pocit dobrodružného překračování hranic ve vzduchu zůstal jako koření všeho, o čem se vyprávělo. V plnosti se také odhalila pozoruhodná scénografie Karla Czecha, když se ukázalo, že se stůl dá rozkládat a snadno na něm vznikají různá prostředí.
Bosí rytíři jsou akční pohádka, a i zde hraje hlavní roli honička.Takže se možnost rychle střídat místa děje velmi hodí. Objeví se motiv záměny unesených dětí, kouzelného elixíru mudrců, ďábla. A chlapců, kteří vzali do svých rukou to, co měla řešit policie. Spory dospělých mužů o kouzelný elixír na pivní bázi se prolínají s chlapeckou hrou z dob, kdy si v městských ulicích ještě hrály party kluků. O taktilní vjemy tu nebyla nouze, publikum si mohlo chytit třeba odhozený telegram. Jsem si jistá, že interakce děti svým způsobem vtáhla. Zafungovala jako pozvání do světa hmotných předmětů, který nemá nic společného s realitou pohádek na tabletech. Možná jim představení nemohlo vysloveně konkurovat, rozhodně však nabídlo „něco jiného“. A dospělí si mohli při tom všem prožít trochu nostalgie po časech uplynulých.
Barbora Etlíková