S MUŽI, KTEŘÍ VYPRÁVĚLI
Do Hradce Králové jsem si před koncem sezony přijela pro nějaký kvalitní, neformální zážitek z divadla. V poslení době jsem po něm toužila čím dál víc. A našla jsem ho ve stanu Pod plachtou divadla Drak, když tam hráli inscenaci Pluto. Dva kamarádi z dětství, dneska profesionální herci Šimon Dohnálek a Daniel Horečný vytvořili remake úspěšné inscenace, kterou nazkoušeli na dramaťáku, když jim bylo třináct. Teď ji hrají pod hlavičkou Postochotnického souboru Jatelinka. Jak sebeironicky žertují, obohacenou o to, co se naučili později v životě, když studovali divadlo.
foto archiv Regionů
Vůbec jsem jim nevěřila, že vzdělání inscenaci vylepšilo. A právě z toho pro mě plynul humor dospělácké rekonstrukce. Tvůrci komunikují s inscenačním tvarem, do něhož kdysi koncentrovaně vložili tvůrčí úsilí a nyní jako by přesahoval jejich dospělá já. Rekonstruují dílo pro současné publikum, svým dnešním jazykem. Zároveň ale nevynechávají nic z obsahu původního díla. Velmi brzo jsem jim uvěřila, že inscenace Pluto byla/je mimořádně dobrá. Disponuje mimo jiné vlastností, která má na divadle magické účinky, a sice jednoduchostí. „Dva vypravěči, jedna loutka,“ píše se výstižně v programu.
Jejich loutka je malý gymnastický míč v modré barvě. Pluto, které bylo v roce 2006 vyškrtnuto ze Sluneční soustavy, protože vědci došli k závěru, že to není planeta. Chlapce tato informace zasáhla a také jim bylo Pluta líto. Polidštili ho a začali se ve svém fikčním světě ptát, co za oním rozhodnutím vlastně stálo. Viděli ho jako zaměstnance, kterého vyhodili z práce. Vcítili se do něj a uviděli v něm smolaře, jakým by se mohl stát kdokoliv z nás. A na tomto základě rozehráli pohádku o Plutově velkém putování za Sluníčkem, u něhož se chtělo odvolat nejen proti svému vyloučení z školních osnov.
Některé repliky dnes již šly hercům těžko do úst, hlavně citáty. Při zkoušení inscenace si prý půjčili veřejné počítače, kde je vyhledali. A tak vznikla v jejich pohádce motivační „poučná“ linka, která Plutovi pomáhala vyrovnat se s touhou někam za každou cenu patřit. Na ní pak stavěli jinou, kde se společně s publikem smáli snahám naroubovat na vesmírný objekt lidské vidění světa. Moje pudová, trochu dětská stránka dobře rozuměla utrápenému, napůl vypuštěnému Plutu. Ta racionální se skvěle bavila výsměchem lidské potřebě, aby všechno včetně závěrečného poučení pasovalo do nějaké smysluplné kategorie.
foto archiv Regionů
Esteticky se mi vyplatilo také druhé setkání s muži-vypravěči, tentokrát v Divadelním šapitó v Žižkových sadech. Uskupení Storytelling CZ působí jako platforma sdružující momentálně devět vypravěček a vypravěčů. Vybírají si báje, mýty nebo legendy ve velkém žánrovém rozptylu. Královéhradecký program se jmenoval Příběhy z celého světa / Vyprávění na přání. Justin Svoboda a Jiří Šmirk aka Pírko nejdřív zjišťovali, jakou mělo publikum náladu. S pomocí hlasování jsme mohli dát najevo, který žánr bychom nejraději. Následně nám každý z nich odvyprávěl jeden příběh, a nakonec se oba střídali ve sdělování třetího.
Při naslouchání storytellingu si člověk představí všechno posvém, vyjma nálady a dynamiky, kterou v tomto případě nastavují vypravěči. Justin Svoboda nás zavedl na irský ostrov, kde se nespokojený rybář setkal s ďáblem, který mu učinil lákavou nabídku. V příběhu i ve způsobu vyprávění hrál hlavní roli motiv překvapení. Popisy působily klidně, vypravěč nechával posluchače, aby se na něho napojili s důvěrou. Tím působivěji však prodal všechny momenty, v nichž byli hrdinové příběhů zaskočeni. Skrze ně mohlo proběhnout nepravděpodobné, leč v tomto podání snadno uvěřitelné završení.
Jiří Šmirk Pírko měl celkově mnohem kontaktnější styl projevu, když vyprávěl zenový příběh. Šlo mu o to, aby co nejvíc rozpohyboval naši představu postavy v běhu. Honil ji totiž lev. Teprve v momentu, kdy nás mluvčí různými prostředky konečně dostal do kůže člověka, kterému jde o život, mohl rozprostřít ve vší působivosti zenový rozměr. Pro nás Evropany to prý byla pointa, k níž se vyjadřujeme citoslovcem „Aha!“, pro Japonce jiný typ poznání. Vypravěč nás celou dobu vedl k tomu, abychom reflektovali kulturní rozměr našeho vnímání. Jak na úvod řekl – podal nám ho tak, abychom si ho užili jakožto Evropané.
Společné vyprávění pak bylo mnohem víc o divadelní improvizaci. V tomto případě se pro mě do hry vloudila hlavně zvědavost na to, zdali se podaří vybudovat smysluplný děj a jak na sebe jednotlivé části navážou, když mají Justin Svoboda a Jiří Šmirk Pírko tak odlišné styly. I tato část měla své silné momenty, které pro mě plynuly z osobitosti, s níž vypravěči vykreslovali postavy jako Nejnešťastnější muž světa nebo Extrémně starý vlk. Ale skutečnost, že neměli ve svých rukách celkovou dynamiku příběhu, zapříčinila, že jsem se cítila být mnohem víc „teď a tady“ v šapitó než v příběhu.
Barbora Etlíková
Comentarios