S KLICPEROVÝM DIVADLEM
Festival Regiony včera skončil, a tak se se čtenářstvem loučím posledním dílem Setkání. Než se pustím do reflexe konkrétních inscenací, chtěla bych říct těm, kdo festival neznají nebo tam dlouho nebyli: Stále se jedná o koncentrovanou akci se silnou atmosférou. Neznám jiný divadelní festival, kde by docházelo k tak masivnímu prolínání veřejnosti se zájmem o divadlo a odborných kruhů. Je to událost schopná vytvořit uvolněnou atmosféru, kde je umění doslova nadosah. Třeba v okolí Žižkových sadů se člověku snadno přihodí, že si spontánně koupí lístek na nějaké představení v šapitó.
Ale není to o komerci. Pokud člověk nemá peníze na utrácení za kulturu, stále může na různých místech navštívit pečlivě vybrané produkce s dobrovolným vstupným. Pro děti, pro dospělé i pro rodiny. Česká divadelní kritika, která zůstává navzdory četným výjimkám a všeobecným snahám o opak převážně pragocentrická, dostává příležitost nakoukat novinky z královéhoradeckého repertoáru. V době, kdy se divadelní festivaly musejí dohadovat se zřizovateli o samotné zachování existence, považuji za důležité připomínat význam projektů, jako jsou Regiony. Ale je pravda, že takto velkorysých moc není.
foto archiv Regionů
Svůj poslední text věnuji produkcím jedné ze tří organizátorských institucí, Klicperovu divadlu. Vyjma Vyhubyt se mi letos podařilo navštívit všechny tituly této scény. O komedii S Caroline v kuchyni jsem už psala zde. V tomto textu se budu věnovat Oslavě a Lovu Zdar! (Přes kosti mrtvých). Každá ze jmenovaných inscenací se zaměřuje na nějaký obecnější kulturní fenomén. Když do této řady přidám ještě to, co psali kolegové o Vyhubyt na jiných platformách (třeba na Nadivadle, v Hadriánu 2 či iDN), dá se mluvit o nadále přetrvávající tendenci Klicperova divadla k poměrně ambiciózní dramaturgii.
Inscenace v režii Pavla Kheka Oslava stojí na rozpracované verzi rozhlasového dramatu Podletí Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše. Děj přeskakuje mezi pražským ústředím Českého rozhlasu Vltava a Lomnicí nad Popelkou na Semilsku. K výročí (skutečného) místního významného rodáka, barokního skladatele a houslisty Františka Jiránka, pořádá městečko (fikční) velkolepou slavnost. Má jít o koncert Myslivečkova kvarteta, jehož významným členem je Jiránkův potomek František Jiránek. Hrát se budou Čtyři roční období od Vivaldiho, u něhož nejslavnější Jiránek nejstarší údajně studoval.
foto archiv Regionů
Připravovaná událost, o jejíž přenos má vedle Českého rozhlasu zájem i zahraničí, však nebude tak kvalitní, jak se tváří. Jiránka mladšího bohužel ranila mrtvice, takže nemůže hrát. Ale on z iracionálního důvodu trvá na tom, aby se událost přesto uskutečnila v plném rozsahu. To znamená lhát a dosadit do kvarteta kolegu, který vyučuje v lidušce. Vzniká tak kaskáda snobismu. Pozornost světové veřejnosti přitáhne jméno Vivaldi. Díky němu se upírají lokální oči k baroknímu Jiránkovi nejstaršímu. A ten propůjčí slávu Jiránkovi mladšímu, jenž si však myslí, že nikdo nepozná, pokud místo něj zahraje kamarád z lidušky.
Oslava patří do estetiky výsměchu, ale nijak zvlášť zlého či cynického. Hraje se ve dvou prostředích simultánně. Jedna perspektiva vychází z pražské rozhlasové centrály, druhá ze zkušebny metalové kapely v garáži v Lomnici nad Popelkou. Její člen František Jiránek nejmladší se také hlásí, ač amatér, k odkazu barokního skladatele. To on stojí za realizací celého podfuku – dělá to z loajality k otci. Toho na jevišti zastupuje velký látkový manekýn. Otázka skutečného umu i povahy Františka Jiránka mladšího tak zůstává otevřená. Ve srovnání s realisticky hranou alternativou je to navíc elegantnější řešení.
Inscenace nabízí různé zábavné linky. Já jsem se chytla na tu s rozhlasáky, vždy připravenými nasadit uklidňující tón a povídat pěkně znějící řeči o historii hudebních velikánů. I kdyby kolem zuřila bouře, moderátorka Kamily Sedlárové a její kolega i bývalý milenec, jehož ztělesňuje Jiří Zapletal, v mžiku naskakují na tu známou hlasovou rovinu, v níž je něco optimistického i hodně zaprášeného. Nejlépe, když jejich postavy zrovna prožívají nějaké emoční drama pro kontrast. Chodí to totiž tak: Vyslovíte tímto tónem jméno slavného a mrtvého skladatele, básníka či malíře – a na světě je hned „profesionální“ výkon a tisíce posluchačů navíc. Ještě se přihřejete ve slávě géniů.
Nejvíc jsem ocenila, když se pražská linka i s postavou ministra prolnula do té lokální. Ti „z velkého světa“ se nechali nachytat i s navijákem. Jakkoliv jsem si komiku jakožto člověk krajně nekonzervativní užila, bohužel ve mně po představení přetrvává pocit, že nám tvůrci prodali pobavení příliš levně. Ano, sklon zakrývat svou obyčejnost tím, že se lidé hlásí k velkým jménům a tradicím je stejně směšné jako rozšířené. Ale zároveň je to velmi přirozená tendence, pramenící hluboko v lidské psychice, navíc všudypřítomná. O tomhle však v inscenaci nebyla ani zmínka, a proto si z ní odnáším dojem zbytečně velkého zjednodušení.
Titul Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých) v režii Martina Satoranského je interpretací knihy polské nobelistky Olgy Tokarczuk Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. V inscenaci se hodně vsází na charisma herců a na to, že si publikum vytvoří k postavám pozitivní vztah. Velká pozornost se věnuje vazbám mezi Janou Dušejkovou, která je v knize hlavní postavou a vypravěčkou, a jejími nejbližšími. Postarší astroložka, žena s magickým myšlením, oblíbená pedagožka angličtiny, a především ochránkyně zvířat se v románu i na divadle stává pro své okolí čím dál zásadnější oporou i zdrojem inspirace.
foto archiv Regionů
Zora Valchařová Poulová v hlavní roli tvoří ve spojení s Janem Bílkem sympatický starší pár, který se postupně sbližuje díky společnému porozumění. V knize vypravěčka opakuje, že sdílejí schopnost čelit zimě. Studenému vzduchu, „který nám každou zimu připomíná, že svět nebyl stvořen pro Člověka“. Na jevišti se hercům také daří evokovat osobní propojení, hluboké a těžko uchopitelné slovy. Velký prostor se věnuje respektujícímu a oboustranně pečujícímu vztahu s bývalým žákem Dionem v citlivém pojetí Vojtěcha Říhy. A pozorujeme, jak si Jana nakloní i podobně laskavou dívku, které říká Dobrá zpráva (hraje ji Martina Czyžová).
Jenže charismatická žena překročila ve svém vzteku na krutou a sobeckou společnost hranici lidskosti. Je to právě schopnost zprostředkovat upřímné porozumění jejím pohnutkám, co činí z „morálního eko-thrilleru“ Olgy Tokarczuk významnou knihu. Román je psán v ichformě a jeho velkou silou je schopnost balancovat na hraně výpovědi, kterou je třeba brát vážně, a pouhého podivínství. V tomto ohledu se stává zásadním pomocníkem poezie Williama Blakea, již vypravěčka spolu s Diem překládají. Citované verše jako by otevíraly bránu k Janině šílenství. Třeba: „Tygři hněvu jsou moudřejší než koně učení.“
V konfrontaci s mocnou evokační silou jazyka Olgy Tokarczuk tahá vizualizace postavená na situacích a vztazích mezi postavami za kratší konec. Už proto, že se v inscenaci objektivizuje na místech, která v románu zůstávají lyrizující a směřují čtenářskou pozornost kamsi do hlubin Janina prožívání světa. Z dění na jevišti jsem vyčetla, že k jejím činům vedl extrémní druh lásky, která bere věci do svých rukou. V posledních scénách, kdy vedla vyšinuté monology z posedu, už neměla Zora Valchařová Poulová šanci podat svou postavu jinak než jako „paní s bohatým vnitřním životem, která se zbláznila“.
Cítila jsem při pohledu na postavu lítost. Neporovnatelně víc jsem ale litovala, že tvůrčí tým vyložil Janu takto sterilně, když román Tokarczuk vůbec není sterilní. Otevírá prostor pro myšlenkové experimentování. Na vlastní kůži si může čtenářstvo vyzkoušet život ve světě, jemuž vládne magické myšlení a z něho plynoucí emocionalita. Člověk při čtení sice odsuzuje Janiny činy, ale dostává šanci vzít její styl myšlení zcela vážně. Literární Jana se stává vyzývatelkou. V inscenaci bohužel zůstává někým dostatečně „divným“ na to, aby se od ní dalo snadno distancovat. Zaběhaná morálka a status quo vyhrávají na plné čáře.
Barbora Etlíková