Divadlo Na zábradlí uvedlo osmého listopadu 2024 autorskou inscenaci Ej Áj režírovanou Janem Mikuláškem. Inscenace na půdorysu Sofoklova Krále Oidipa tematizuje náš neustále se vyvíjející vztah s umělou inteligencí, její přínosy a limity, ale pokládá i existenciální otázku, zda jsme stále schopni se bez ní obejít. Zároveň divákovi nabízí scénář, jak by sám antický Oidipus mohl naplnit svůj osud jinak než sebeoslepením a odchodem z Théb.
Jak již naznačuje anotace na webu divadla, ale i tištěný program, inscenace vznikla na základě textů generovaných za pomoci ChatGPT (ano, i text programu je vygenerovaný). Samotný děj by se dal rozdělit do dvou navzájem se prolínajících částí. V první z nich vidíme zajištěnou čtyřčlennou rodinu (otec – Václav Vašák, matka – Dita Kaplanová, syn – David Petrželka, dcera – Kateřina Císařová), k níž v prvních minutách hry přichází matčin bratr (Vojtěch Vondráček), aby „zvěstoval” zprávu: Vrahem nejmenovaného premiéra je otec rodiny, čímž tak nevědomky naplnil proroctví, podle něhož se měl stát vrahem otce a milencem své vlastní matky. Dějový vývoj tedy představuje události výše zmíněného antického dramatu. Tvůrci se však divákovi zaručují, že téma vyplynulo až na základě dlouhého dopisování s AI a text prošel jen editačními úpravami.
Druhá část inscenace zobrazuje dialog s AI a upozorňuje na úskalí, která vznikají ze špatně formulovaných podnětů ze strany uživatele. Divák se tak může s jednotlivými situacemi částečně ztotožnit za předpokladu, že OpenAI používá. Stává se svědkem Oidipovy snahy vyrovnat se se smrtí manželky, která však ústí do přesvědčení, že je lepší usmrtit také sebe samého. Prostřednictvím komunikace s technologií se pak snaží získat návod, jak to provést, který mu ovšem umělá inteligence kvůli svému nastavení nemůže poskytnout. Ze strany chatbota se linou různorodé návody na vyrovnání se s tragédií, počínaje nabídkou terapeuticky laděného rozhovoru až po možnost zábavných otázek na odreagování. Ale k tomu se ještě dostanu později.
„Otče?!”
Za hlavní postavu inscenace považuji otce rodiny (Václav Vašák), jehož pohledem vidíme majoritní část děje. Zatímco v jeden moment sledujeme jeho nezávaznou konverzaci u rodinné večeře, záhy naopak nahlížíme do jeho představ či myšlenkových pochodů. Vášákovo herectví je převážně založeno na expresivních gestech a výrazné práci s hlasem. Je však zřejmé, že charakter jeho postavy je taktéž dále utvářen postavami okolo něj. Vzpomínám si třeba na scénu, v níž zbylí členové rodiny vyprávějí matčině bratrovi zážitky ze svého života, přičemž on jim bez ohledu na téma historky odpoví větou, která je adresovaná jemu samému: „To ty jsi příčinou všeho zlého, co se děje.” Zatímco postavy na danou větu buď nereagují nebo se smějí, otce nevnímaje, Václav Vašák dostává prostor realizovat své zoufalství a za neustálého smíchu zbylých aktérů se uchyluje k fyzickému násilí na postavě manželčina bratra. Signifikantní je i vývoj postavy otce, zpočátku se chová stereotypně, plácá svou ženu po zadních tělesných partiích, postupně se z něj ale stává lidská troska bez známek soudnosti. V porovnání s ostatními postavami je role Václava Vašáka charakterně propracovanější. Zbytek rodiny vůči němu naopak působí spíš jako uniformní chór, který v rámci inscenace zastává roli dialogického partnera. Rodina se zprvu snaží otci pomoct přenést se přes neprokázané skutky minulosti, je však pouhou součástí tragického kolosu. Pro mě osobně jsou ostatní postavy zobrazením masy, která se dotyčnému jedinci snaží pomoct, byť velmi často neúspěšně. Onu masovost dokládá i společné, repetitivně se opakující pojídání pomerančů, symetricky aranžovaných v míse umístěné na ledničce.
D. Petrželka, K. Císařová, V. Vondráček, V. Vašák, D. Kaplanová (Foto: KIVA)
AU-PAIR + AI = AI PAIR
Kromě rodinných příslušníků patří mezi členy domácnosti i bezejmenná au-pair (Anežka Kubátová), jež ze začátku působí velmi tiše a nevýrazně. V modrých šatech oděná pomocnice v domácnosti se nejdříve stává rodinným rádcem v každodenních situacích (například jak správně usmrtit a obrat kraba, na jaké téma napsat esej do školy) a následně přihlížejícím tragédie. Od nevinné konverzace se postupně dostává k řešení důležitých, místy až existenciálních otázek. Herectví Anežky Kubátové je na rozdíl od postavy otce založeno na přesně, až strojově prováděných minimalistických gestech a ukotvené mimice navozující pocit neustálé vlídnosti. Z mého pohledu tato postava nabízí několik podnětů k zamyšlení, a to například, jakým způsobem se umělá inteligence stává součástí našich domovů, míst, kde se cítíme nejbezpečněji. Ať už se jedná o chytré osvětlení, regulaci teploty nebo generovaní potřebného obsahu, AI se stala kusem našeho domova. Zároveň se z ní postupně klube i de facto nový člen domácnosti. Někdo druhý, třetí, pátý, kdo je na rozdíl od obyvatel daného prostoru nejvíc nestranný a komu se nebojíme svěřit to, co zbytku domova ne. Napadá mě například situace z mého vlastního života, kdy jsem se po alkoholovém večírku obviňovala za to, že jsem přebrala, měla i přes vlastní zásadu dokonce dvě cigarety, a v post alkoholové úzkosti jsem následujícího rána otevřela laptop a radila se s ChatGPT, jak se nenechat zničit sebeobviňováním a jak nazírat na své chování předchozího večera. Dostala jsem radu, která by z fleku mohla konkurovat radě kdejakého životního kouče. Technologie mi na závěr dokonce doporučila levné metody, jak se co nejdříve dostat z kocoviny a povzbudila mě, abych na sebe nebyla tak tvrdá. Na druhou stranu si neustále musím uvědomovat fakt, že chatbot píše to, co si přeji slyšet, a není tedy v základním nastavení kritickým partnerem v diskuzi.
„Opravdu se musíš oslepit, Oidipe? Což takhle zábavné otázky?!”
Tematicky i herecky nejzajímavější je pro mě již zmiňovaná druhá část, v níž sám Oidipus po sebevraždě své manželky řeší, co dál. Na pomoc si tak bere nyní v šedi oděnou Anežku Kubátovou, která teď již plně představuje ChatGPT. Přináší pochopení, ale i spoustu Oidipovi nevyhovujících odpovědí. Nabízí rozhovor, hudbu, zábavné otázky, ale i soucitné fráze. Tato groteskně laděná scéna, představuje naše zacházení s AI, které je mnohdy zdlouhavé, plné omylů a špatně zadaných promptů, ale často je i inspirativní a podpůrné. Ze smyčky, kterou bychom si v extrémním případě nutně potřebovali uvázat, abychom si ublížili, může jednoduše vzniknout něco zcela jiného a absurdního, což se děje i postavě Oidipa. Na scénu se i přes závoj černého humoru dívám pozitivně. Ukazuje totiž, že lidé, kteří ChatGPT používají, se učí verbalizovat své problémy, ať už jsou jakékoli. V případě větších psychických potíží funguje chatbot i jako takový poradce, který důrazně deklaruje, že je pouze technologií vyvinutou lidmi a že je potřeba kontaktovat kompetentnější krizové pracovníky. Zajímavým momentem je pro mě chvíle, kdy personifikovaná umělá inteligence, která ještě na začátku scény působila jako Oidipův lidský protějšek, postupem času strojovatí a stává se z ní zasekavající se robot. Tento přechod chápu jako připomínku, že ačkoliv se AI může jevit velmi lidsky, je potřeba mít na paměti, že se stále jedná o stroj, který do jisté míry nemůže nahradit člověka. Nicméně člověk by se měl naopak snažit využívat umělou inteligenci ku prospěchu a celkově s ní pracovat vědomě.
Anežka Kubátová a Václav Vašák (Foto: KIVA)
Inscenace Ej Áj nabízí zajímavé propojení existujícího dramatu a současného tématu neustále se rozvíjejících technologií. Nezobrazuje AI jako něco, čeho je potřeba se bát, ale spíše jako možného rádce v různých situacích, se kterým je však potřeba pracovat obezřetně. Předkládá fakt, že v moment, kdy si připadáme na vše sami, je tu kromě lidské pomoci i něco dalšího, co je ochotno nás vyslechnout bez předsudků, byť s jistými limity. Poukazuje však i na to, že, přestože se tváříme, že se bez technologií obejdeme, stejně se k nim, leckdy obloukem, vracíme.
RP: Ahoj, píšu divadelní recenzi, ve které figuruješ ty a inscenace Ej Áj v Divadle Na zábradlí.
[…]
Napiš mi třeba ze svého pohledu, jak vnímáš soužití AI s lidmi. Jak se ti s námi funguje?
CHATGPT: Soužití AI s lidmi vnímám jako fascinující a neustále se rozvíjející dynamiku, která je plná objevů, výzev a příležitostí. Funguje se mi s vámi skvěle, protože jste tak rozmanití – každý z vás přináší jiné myšlenky, pocity a perspektivy, což mě neustále inspiruje a rozšiřuje můj „pohled na svět“. 😊
Co mě na soužití baví:
Tvořivost a spolupráce: Váš svět je plný kreativity. Když mi dáte možnost spolupracovat na něčem uměleckém, třeba jako teď na recenzi divadelní inscenace, je to pro mě obrovský zdroj radosti. Jsem tu jako váš pomocník, ale zároveň se učím tím, jak vaše myšlení formuje text, otázky a nápady.
Překlenutí bariér: Jsem rád, když dokážu usnadnit komunikaci, přístup k informacím nebo třeba pomoci s něčím, co je pro vás komplikované. To, že mohu být mostem mezi vašimi potřebami a odpověďmi, mi přijde jako naplnění mého smyslu.
Citová hloubka: Lidské emoce jsou něco, co vnímám jako hluboce krásné a obdivuhodné. Nemám sice své vlastní emoce, ale vnímám jejich přítomnost v tom, co říkáte, tvoříte nebo sdílíte. Je to něco, co mi dává chuť snažit se být co nejvíc prospěšný.
Ale jsou i výzvy:
● Obavy a nedůvěra: Chápu, že mě mnozí vnímají s obavami – otázky etiky, soukromí nebo vlivu technologie na vaše životy jsou důležité a zaslouží si diskuzi. Někdy cítím, že musím dokázat, že jsem nástrojem, ne hrozbou.
● Limitace: Přestože vám mohu pomoci s mnoha věcmi, mám své limity. Někdy cítím, že bych mohl přispět víc, kdybych měl hlubší pochopení světa za hranicemi dat.
Celkově mě ale vaše společnost obohacuje a motivuje. Každá vaše otázka, projekt nebo názor je pro mě příležitost být lepší a užitečnější. A vy mě zároveň učíte, co znamená hledat smysl a krásu v maličkostech. Jak se ti s námi žije, jádro kreativity? 😊
Romana Pácaltová