Činoherní studio v Ústí nad Labem má na české divadelní scéně dlouholetou tradici. Ve své tvorbě se vyrovnává nejen s velkými dramatiky, ale také lokálními tématy a autorskou tvorbou – často vycházející i ze středu uměleckého souboru. Se zahájením 52. sezóny Činoherního studia vznikla platforma určená pro vzdělávání diváctva. Pod hlavičkou Ateliér*52 pořádáme vzdělávací a kreativní workshopy, tvůrčí dílny vázané k představením, ale také dramaturgické a lektorské úvody a ateliér tvůrčího psaní. Spustili jsme zkrátka spoustu nových aktivit, na které si zvykají diváci i divadelní provoz.
Abych osvětlila pohled, ze kterého jsou následující řádky psány, tak se krátce představím. Kolem divadla se pohybuji od střední školy, tou dobou jsem pracovala jako brigádník na šatně, všechny mé další brigády (i první práce) se vždy nějak pohybovaly kolem Činoheráku. Od současné sezóny jsem lektorkou a částečně také produkční. Vznik lektorských aktivit v Činoherním studiu jsem dostala od jejich samotného začátku pod svá křídla, takže jak se říká… co jsem si nadrobila, to si teď sním.
První realizovaný workshop Jak se dělá sci-fi v divadle s lektorkou Simonou a Hanou.
Jo, to Ústí nad Labem
Sama jsem rodačka z Ústí nad Labem, kde, s krátkými přestávkami, taky žiju. Hledání vztahu k tomuto místu může být dlouhé nebo i nijaké, ale byl to i Činoherák, co mi ukázalo, že žít a především pracovat tady má velký smysl. Činoherní studio nebudu dlouze představovat, ale právě poloha je pro něj už od začátků formující.
Na jedné straně putují do Ústí tvůrci z celé republiky, kteří svým vlivem formují podobu divadla. Jen zlomek z nich se však v Ústí rozhodne i žít, spojení na Prahu je totiž velmi příznivé. Na straně druhé je to historie města a jeho okolí a poněkud často omílaná ústecká svéráznost. Osobitý kraj se vším, co si pod tím dovedete představit. Schopnost napojit se na zdejšího diváka a nabízet pro něj atraktivní kusy nemusí být vždy samozřejmostí. Ačkoliv v Ústí funguje stabilní skupina obyvatel, kteří se pohybují mezi kulturními podniky, nejedná se o skupinu bezednou a už vůbec ne nekritickou.
Na jeviště v Jiřím, program zaměřen na osobnostní rozvoj.
Proč teď a tady?
Je tomu zhruba rok, co jsme si začali pohrávat s myšlenkou divadelního lektorství. Vytvořit prostor, který by mohl především mladým a nejmladším divákům nabídnout jiný divadelní zážitek, než jakým je zhlédnutí představení. Sled rozhodnutí uměleckého vedení má v současné době za následek, že repertoár postrádá dostatek pohádek. Pohádky (často autorské – napsané na míru pro Činoherák třeba bývalým kulisákem Františkem Markem, nebo kmenovým hercem Janem Plouharem) měly roky v repertoáru své pevné místo. V současné době se však zúžily možnosti nabídky školám. Základní i střední školy jsou pravidelnými diváky, bohužel (či bohudík) převyšuje poptávka škol nejen naši nabídku, ale i časové možnosti divadla. Měsíčně však uvádíme v dopoledních hodinách i klasické tituly (Višňový sad, Pan Theodor Mundstock). Většinou pro střední školy, kterým zprostředkovávají povinnou četbu jinou formou. Tato představení bývají v současné době doplněna o lektorské úvody, které dávají divákům nahlédnout do okolností vzniku dramatu, ale především do konkrétního dramatického zpracování. Diváci tak dostanou vhled do těch momentů, které mohou na první zhlédnutí působit příliš abstraktně nebo vyznívají pro mladého diváka obtížně.
Byly to lektorské (a také dramaturgické úvody u večerních představení), kterými jsme zahájili působení Ateliéru*52. Tedy platformy, pod jejíž hlavičkou doprovodné vzdělávací programy tvoříme. Nebudu lhát – učili jsme se za pochodu – především co se koordinace a organizace týče. Na samém začátku bylo přesvědčení, že divadlo toho má hodně co nabídnout i mimo jeviště.
Lektorskými a dramaturgickými úvody to jen začalo. Vytvořili jsme koncepci workshopů, které v současné době nabízíme školám a od začátku sezóny jich máme za sebou k patnácti (což se nemusí zdát jako velké číslo, ale čtěte dál).
Workshopy a další doprovodné programy nemohou suplovat divadelní zážitek, ke kterému se dostane divák z hlediště. Mohou tento zážitek však rozšířit, povznést dál nebo nabídnout bezpečné místo, kam se může divák po představení uchýlit a vstřebat zhlédnuté.
Prohlídka divadla a přednáška o jeho fungování pro studenty z Filozofické fakulty UJEP s Hanou Polanskou.
Jak to u nás funguje
Současné nabídce dominují workshopy pro školní skupiny. V zásadě máme dva typy. Jsou jimi programy vedené jedním lektorem, zaměřením směřující k práci s osobností, dechem a hlasem, nebo lektor hravou formou přibližuje fungování divadla na příkladu některé z pohádek, které jsou uváděny. Program je přitom sestaven tak, aby účastníci nemuseli představení před workshopem vidět, nebo příběh znát, vše se postupně dozvídají. Druhým typem workshopů je tzv. Napříč divadlem, kdy jsou děti či studenti rozděleni do menších skupin a putují po stanovištích. Ta jim dávají nahlédnout jednotlivým divadelním profesím přímo pod ruce. Sami si vyzkouší lightdesign, návrh kostýmu nebo scénické čtení přímo v kulisách. Na tomto místě je důležité zmínit velkou oporu, které se mi ze stran uměleckého a umělecko-technického provozu dostává. Herci, osvětlovači i rekvizitáři se stávají lektory. To vnímám jako ohromný benefit náplně programů. Nevzniká tak jen možnost si osahat opravdovou techniku, ale díky výkladu a dohledu člověka z oboru poodkrýt skutečnou praxi.
Dalším aspektem jsou workshopy pro dětskou veřejnost, které se konají (prozatím) jednou za měsíc. Testujeme varianty před nebo po představení. Obsah programu tedy téma skrze hry představuje nebo kreativní dílnou a hrami reflektuje představení, které účastníci workshopu právě zhlédli. Pokud není nasazeno žádné dětské představení, máme tak svým způsobem volné ruce a workshop není na konkrétní hru vázán. Jedním z takových byl i úplně první workshop Jak se dělá sci-fi v divadle. Využili jsme scény (tenkrát čerstvě) zderniérované inscenace Den člověka. Představili jsme specifika divadla a pracovali s předpokladem, že děti znají sci-fi především z filmů. Prozkoumali jsme kulisy a na závěr děti navštívily maskérnu, kde se svépomocí proměnily v mimozemšťany a jiné vesmírné tvory (vesmírná žába byla naprostý hit, ale doteď je mi záhadou, oč se jedná).
Nakonec, čerstvou novinkou je Ateliér tvůrčího psaní. Idea i vedení jde za kmenovou dramaturgyní Hanou Launerovou, která svůj pilotní projekt praktikuje zatím jen se středoškolskými studenty. Pravidelná setkávání probíhají v komorní, avšak velmi otevřené a bezprostřední atmosféře.
Napříč divadlem ve vánoční atmosféře. Děti si vytvářely vlastní živé betlémy. Na úplném konci si své výtvory vzájemně předváděly.
Výzvy, na které narážíme
Troufám si tvrdit, že ambice jsme od začátku měli celkem realistické. Ale znáte to, divadelní provoz se prostě neptá. Malý a vytížený ansámbl, divadlo uzpůsobené na večerní hraní a dopolední zkoušení a (nutno přiznat) i dávka naší nezkušenosti.
Nabídka workshopů je tedy celkem široká, a to je jedna z věcí, kterou bych dnes zpracovala jinak. Užší nabídkou získáme více prostoru pro zjišťování situací, které pro návštěvníky fungují či nikoliv. Vzhledem k začátečnické pozici pro nás nebylo nejtaktičtější pustit se do workshopů, které se skládají hned z několika lektorů, a to především z důvodu plánování provozu divadla. Ačkoliv je právě o tyto programy největší zájem, jsou nejtěžší na nasazení do fermanu. A jsou náročné i na prostor. Pro takový workshop však nepotřebujeme jen sál, ale také technické zázemí a prostor hereckých šaten a kabiny osvětlovačů i foyer. Divadlo disponuje také zkušebnou - tzv. Studiovou scénou Obejvák s kapacitou zhruba 30 diváků, není to však nejšťastnější (čti největší) prostor pro třeba 25 teenagerů. Docílit tedy jakési větší skladnosti workshopů, aby akce mohly probíhat častěji, je velkou výzvou do nové sezóny. A v ideálním případě pochopitelně tak, aby netrpěla kvalita programů.
Na tomto místě bych ráda zmínila, že vedení divadla je veškerým aktivitám velmi otevřené a výrazně je podporuje. Píši to z toho důvodu, že jsem se setkala i s divadly, kde podobné iniciativy nejsou tak vřele vítány. Proto je naší jedinou opravdovou překážkou vytíženost divadla jako takového, jehož provoz není zvyklý ani uzpůsobený pro tento typ aktivit. A jelikož se nejedná o divadlo dětské ani pro děti, tak přednost vždy bude mít zkoušení před workshopem. Zůstává tak na nás uzpůsobit nabídku programů, jichž je toto jediný limit.
Workshop k Vánoční hře. Po představení proběhla reflexe a následně si návštěvníci vyráběli vlastní hudební nástroje tak, jako je tomu ve vánoční pohádce, která je doprovázena živou kapelou. S Hanou Launerovou a hercem Janem Plouharem.
Komponování programů
Každá skupina žáků i studentů je přirozeně úplně jiná. Věkem a velikostí skupiny začínaje a jejich studijním zaměřením konče. Zavítala k nám třída s 11 žáky, ale také jsme v předvánočním čase vytvořili program na přání pro dvě třídy páťáků, tedy 40 dětí. Přípravná práce pro workshop vypadá tak, že se snažím přijít s nějakým rámcem a následně do něj ve spolupráci s ostatními lektory (pokud se na programu podílejí) zasadit to, co se jim zdá být stěžejní. Tato spolupráce je k nezaplacení. Nejenže se lektoři ztotožňují s obsahem, se kterým dále pracují, ale také se vzájemně inspirujeme.
Snažíme se maximálně využít prostor, do kterého účastníci přicházejí. Programy nejsou přenositelné třeba do škol nebo jiných zařízení. Mají přidanou hodnotu právě tím, že se odehrávají v divadle a jsou o divadle. Z toho důvodu nejsme schopni jich za sezónu realizovat tolik, kolik bychom si přáli, nebo v časech a termínech, které by na 100% vyhovovaly školám.
K tomu se váže snaha maximálně komunikovat s pedagogy. Nejen před jejich příchodem a ohledně zpětné vazby po absolvování, ale snažíme se je i průběžně kontaktovat ohledně novinek a nově zařazených akcí. V říjnu jsme uspořádali malé setkání, kde byl Ateliér*52 představen, a pedagogům jsme hned mohli nabídnout první podzimní termíny. U kávy (a jiných nápojů) jsme po prezentaci diskutovali jejich a naše možnosti. Vyslechli jsme přání a vysvětlili vize. Na závěr společného podvečera jsme navštívili představení HANZELKAZIKMUND (hic sunt leones), autorské inscenace Adama Svozila a Kateřiny Součkové.
Workshop vázaný na představení pohádky Svatojánský oheň
Výhledy a “velké” plány
Současnou ambicí je pracovat více do hloubky také s dospělými diváky. Inspirací pro tuto myšlenku mi byla (taktéž již zderniérovaná) inscenace režiséra Ivana Buraje Tady je všechno ještě možné stejnojmenného románu autorky Gianny Molinari. Při tomto zkoušení jsem měla poprvé možnost nakouknout do zkušebního procesu inscenace. Inscenace, která nebyla širokou diváckou veřejností zrovna vřele přijata. Vřelost možná není to správné slovo – studená scéna s chladnými postavami, které se divákovi (po)odkrývají během skoro dvou hodin meditativního tempa. Představení nechávalo kus práce na samotném divákovi, který dostával prostor pro ponoření se do sebe sama. Naskytla se mu možnost pozorovat vnitřní rozpoložení mladé ženy (hlavní hrdinky, ztvárněné Andreou Uhlík Bereckovou) ve velmi syrové a současně něžné podobě. Hra vynášela na povrch témata, jako jsou životní hodnoty, kariéra, vyhýbání se dosahování společností určených milníků, osobní identita. Všechno to byla nanejvýš současná témata, která se dotýkají (nejen!) mladých lidí.
Lektorský či dramaturgický úvod, beseda s inscenačním týmem po představení, doprovodný program… cokoliv ze zmíněného by samotné inscenaci k dlouhodobě vstřícnějšímu přijetí velmi pomohlo. Události tohoto typu již dříve v divadle probíhaly (i k Tady je všechno ještě možné), neměly však jasný koncept a byly spíše nárazovou záležitostí, se kterou divák nemohl dopředu jistě počítat. Na tomto místě patří velký dík dramaturgyni Haně Launerové, která krok směrem k pravidelným úvodům a besedám s letošní sezónou učinila. K hlubšímu nahlížení do témat inscenací dochází dnes tedy i touto formou.
V současné době připravujeme spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Rádi bychom formou společných pravidelných setkávání přispěli k většímu zájmu o regionální divadelní umění a témata, která divadlo svým svébytným způsobem dokáže aktualizovat a artikulovat. Především však chceme nabídnout možnost hlubší reflexe toho, co bylo divákům na jevišti předloženo, a vést společné interdisciplinární diskuze.
Workshop Napříč divadlem. Děti pracují se scénářem i kulisami k inscenaci Malý princ s hercem Lukášem Černochem.
Závěrem…
Taková je cesta Činoherního studia na severu Čech k divadelnímu lektorství. Za ten rok jsme ušli, myslím, dost napínavou cestu. Nikoliv však dost dlouhou na to, abych si troufala tvrdit, že to děláme tak či onak. Stále si osaháváme terén, učíme se. Po každém workshopu si všichni lektoři sedneme a povíme si zkušenosti a dojmy – co fungovalo, co by příště mohlo proběhnout lépe nebo docela jinak. Odezvy od škol jsou zatím více než pozitivní. My si moc vážíme času, který u nás stráví, a často i delší cesty, kterou váží. V okolí Ústí se příliš podobných záležitostí zaměřených čistě na divadlo nerealizuje a některé školy k nám jedou i z přilehlých měst.
Poděkování patří také Asociaci divadelních lektorů, díky které se stále školíme a rozšiřujeme si obzory na poli práce s divákem. Které je, jak poslední rok zjišťuji, pestřejší, než jsem si kdy dokázala představit.
Povyprávěla jsem vám cestu začínající divadelní lektorky. Během svého studia filosofie jsem stále více a více zjišťovala, že mi v oboru chybí tak trochu pevná půda pod nohama. Tu nacházím právě v divadle. V současné době se snažím tyto světy propojovat a nacházím něco, co mi dává velký smysl. Sestoupit z obláčků myšlenek, které už nechci citovat a rozebírat v esejích. Chci s nimi pracovat jinak. A pro to je divadelní lektorství jako stvořené.
Všechny fotografie použité v článku pocházejí z archivu Hany Polanské.
Hana Polanská vede v Činoherním studiu Ústí nad Labem vzdělávací platformu Ateliér*52. Vystudovala sice filosofii a společenské vědy, ale kolem divadla se vždy nějak pohybovala. Je ráda, že v práci může tyto obory svého zájmu nejen propojovat, ale také dále rozpracovávat. Její nejoblíbenější inscenací v Činoheráku bylo Tady je všechno ještě možné.