V rámci festivalu Wild! proběhla ve Venuši ve Švehlovce premiéra inscenace Barokní procházky souboru Beautiful Confusion Collective. Tvůrčí tým složený z Becky McFadden a Daniela Somervilla v ní nahlíží barokní estetiku queer optikou, kterou se oba ve své tvorbě dlouhodobě zabývají. Becka McFadden za výkon v inscenaci Black Dress ohledávající téma nebinární femme identity získala Cenu Thálie v kategorii alternativní divadlo, Daniel Somerville ve své práci vychází z queer teorií a kombinuje tanec butó s operními gesty. V Barokních procházkách ale performeři nevyužívají typizované pohyby, které známe například z výtvarného umění 17. a 18. století, jako ústřední jevištní prvek. Za opulentní barokní hudby mezi nimi nechávají přirozeně prosakovat současné výrazové prostředky spojované s queer komunitami.
Becka McFadden | foto Michaela Škvrňáková
Po jemných krůčcích, megalomanských pohybech pažemi a strnulých pózách s křečovitými úsměvy přichází náhlá změna. Za zvuků hudební mozaiky složené z operních kusů Händela, Bacha, Zelenky a dalších se strojené procházky po jevišti strhnou do dynamické vogueové přehlídky. McFadden a Somerville ale neinterpretují dvě pohybové roviny jako nutně protikladné. Barokní estetika je v inscenaci neustále přítomná a ovlivňuje každý využitý projev, který pracuje s přeháněním. Tvůrci se v anotaci odkazují na esej Susan Sontag Poznámky o fenoménu camp, v níž autorka označuje 17. a 18. století za velkou epochu campu. Pro ten je typická záměrná a subverzivní práce s teatralizací. Somerville tak nakonec vytahuje princeznovský kostým s mašlemi, který by se spíše než na barokní jeviště hodil na dětskou oslavu narozenin. Tento obraz implicitně odkazuje ke ztvárňování ženských rolí muži rozšířenému v tehdejším divadle. I přes zřetelné badatelské zázemí tvůrců se mi ale hodina a čtvrt Barokních procházek zdá příliš. Jednotlivé výjevy se na úkor gradace opakují a některé odkazy pravděpodobně přečtou jen (minimálně anotací) poučení diváci.
Becka McFadden a Daniel Somerville | foto Michaela Škvrňáková
Za dramaturgicky důslednější považuji barokní variaci sboru Veselé chvíle s názvem Triomphez. V ní se sice studenti a absolventi uměleckých škol nezaměřují na stovky let přesahující queer tématiku, k baroku ale také přistupují podvratně. Divadelně-hudební kompozice sborových písní se odehrává v barokním Trojském zámku. V jeho kulisách na nás nečeká rod Sternbergů, ale komické postavičky v krajkách s výrazně červeně nalíčenými tvářemi a kusy bílých paruk na hlavách. Pobíhají zahradami, schovávají se u fontány a lezou po zábradlí, jako by každou chvíli mohl přijít kustod a okřiknout je. Poté se usazují do statických pozic v průčelí sálu, jejich gesta přitom skoro kopírují ty ze zámecké malované výzdoby.
Sbor Veselé chvíle | foto Anežka Pithartová
Celou kompozicí prochází téma řádu, jeho narušování a moci. Linka vrcholí v momentě, kdy zpěvák a performer David Bolech, táhnoucí za sebou dlouhý igelitový plášť, dramaticky přichází na scénu, aby monologem etabloval svoji pozici. Jeho autoritativní part střídá křehký milostný dialog ve vynikající interpretaci Barbory Váchové a Karolíny Růžičkové. Při sólech Markéty Labusové jako by tvůrci připouštěli, že opravdu existuje nějaká vyšší nadpozemská síla. Díky velké hlasové vybavenosti všech sboristů, zpívaným partům prokládaným tichem či monology i tematickým kontrastům hierarchické pevnosti a následných uvolnění se celá kompozice plynule stupňuje. Baroko stojí na kontrastech, a ty se promítají i do přístupu tvůrců: na jedné straně velká úcta k interpretované hudbě, na druhé straně ironické pomrkávání zrcadlící se v kostýmech, krátkých scénkách i herectví. A právě díky tomu s lehkostí vyniká subverze, na kterou divák chvilkami zapomíná a nechává se unášet vší barokní opulentností.
Karolína Růžičková a Barbora Váchová | foto Anežka Pithartová