Co bylo, už není aneb síla vzpomínek na lidskost

Když v roce 2016 psal spisovatel Václav Kahuda svou novelu Bytost, promítal do ní osobní prožitky ze svého života s predikcí děsivé budoucnosti. Je však možné, že text rovněž popisuje i vnitřní prožívání psychicky nemocného člověka. Stejnojmenná inscenace režisérky Kamily Polívkové, vycházející z dramatizace tohoto textu, pro mě svým psychotickým vizuálem spíše akcentuje lidskost a důležitost lidských vzpomínek. Autoři tak na stejnou úroveň staví děsivý zánik civilizace, ale i vzpomínky na první milování s krásnou spolužačkou, napříč propojené citacemi ze žurnalistiky, psychologie a různých vědních disciplín.

Ačkoliv trio herců (Vojtěch Hrabák, Vladimír Javorský a Václav Marhold) zpodobňuje v této inscenaci jednu a tutéž postavu (respektive bytost), ve vůdčích partech se postupně střídají. Například Vladimír Javorský uvádí přítomné diváky do děje a sděluje jim, že v roce 2080 došlo ke kolapsu civilizace, kterému předcházely série válek, pandemií a konečného střetu dobra a zla. Svůj monolog završuje slovy: „Ano, naše civilizace spáchala harakiri.“ Od mrazivě detailního popisu, jenž by jednoho dne vůbec nemusel být tak vzdálený realitě, se dostává k vlastním, pro diváctvo zprvu banálním vzpomínkám na to, jaký byl život dřív. Rozpomíná se na svačinu v podobě smaženého řízku v alobalu nebo na nutnost přibalit si na každou cestu autem nebo autobusem Kinedril. Právě prostřednictvím těchto obyčejných reminiscencí nejen sám Javorský, ale i zbylí dva herci předkládají divákům pohled na lidskou dobrotu a zaniklý svět, ale i na to, že sami lidé mají zdroje a informace k tomu, aby předešli katastrofě a zachránili se. Celou tuto postapokalyptickou atmosféru, vybudovanou zejména na herecké akci účinkujících, dotváří i světelný design a práce s rekvizitami. Po celou úvodní scénu jsou herci v blízkosti přední řady hlediště, osvětleni pouze malými baterkami, které podtrhují vážnost, ale i intimitu situace. K rekvizitám se však dostanu o něco později.

V. Marhold, V. Javorský, V. Hrabák, foto:Patrik Borecký

Jak jsem již uvedla výše, trio herců zpodobňuje jednu a tutéž rozpolcenou osobnost. Ona rozpolcenost je naznačena i ve fyzické akci. Například v již zmíněné úvodní scéně, kde Vladimír Javorský verbálně uvádí diváky do děje, se Vojtěch Hrabák staví svým chováním do jisté opozice. Zatímco Vladimír Javorský popisuje hrůzy, které svět postihly, mladší herecký kolega si se zenovým klidem zapaluje vodní dýmku a konejšivým hlasem ji Javorskému nabízí. V jiné scéně se naopak Vojtěch Hrabák svými promluvami transformuje do role ženatého kamaráda u piva, jenž se až neuroticky svěřuje s vlastní zablokovanou sexualitou, s níž se vyrovnává prostřednictvím utajených sexuálních masáží. I přes to, že je tato rozpolcenost samotným tvůrčím týmem pojmenována jako schizofrenie, se domnívám, že se nutně nemusí jednat o psychické onemocnění, ale spíše o stav mysli, který může zažívat každý z nás. Aspoň touto optikou jsem na inscenaci nahlížela. Leckomu se dle mého názoru muselo stát, že se načapal u myšlenky, že by někomu rád ubalil, ačkoli se sám považuje za mírumilovného tvora. To samé by se mohlo týkat popírání problémů, kdy se tváříme, že je vše v pohodě. Dění na scéně pro mě na několika místech připomíná vlastní vnitřní dialog.

Dominantní stránku inscenace tvoří práce s rekvizitami a světelný design. Obě tyto složky tak podtrhují význam daných vzpomínek. Zejména rekvizity zastávají v Bytosti roli nositelek vzpomínek a v kombinaci s hereckými akcemi publikum přenáší mezi různými časoprostory. Prostřený stůl s obligátně zeleným ubrusem, popelník a talíř s tlačenkou nás jako obecenstvo přivádí do zašlé hospody, kde se horlivě mluvilo, mluví a bude mluvit o všem. Jinde se za pomoci obrovské lupy a modrého nasvícení společně přesouváme do tajuplného snu – vzpomínky na první orgasmus, připodobňovaný ke krakatici. Změnu prostředí tak neurčuje pouze konkrétní použití rekvizit, ale i světelný design, který pomáhá dodat dané situaci na patřičné atmosféře. Úzkostnost a naléhavost úvodní scény podtrhují sporé světelné kužely obyčejných baterek. Sterilnost nemocničního prostředí pak znázorňují bílé žárovky zavěšené na kovové konstrukci, kterou herci po dobu představení využívají rozličnými způsoby. Nejprve jako prostor na sezení, později jako stůl v hospodě či nakonec operační sál.

V. Marhold, V. Javorský, V. Hrabák, foto Patrik Borecký

Specifický druh rekvizity je i kamera, zavěšená na zmíněné konstrukci. Ta nám v několika momentech zpřístupňuje detaily, které by pouhou divadelní observací byly okem těžko postřehnutelné. Ve scéně, kdy Vladimír Javorský popisuje dopad válek a zla nejenom na společnosti, ale i na své zdraví, si s pomocí kamery a současné projekce na zadní plán hracího prostoru můžeme všimnout výrazných tetování táhnoucích se herci přes celé tělo. Všímáme si, že jednotlivé obrázky mají podobu různých světových diktátorů nebo, jak pronáší sám Vladimír Javorský, „činitelů zla“. Tato akce má za následek zhmotnění pronášených slov do podoby, která je i divákovi známá. Komplexní scénou je i o několik málo minut předcházející scéna z dříve zmíněné zaniklé hospody. Zatímco Vladimír Javorský stůl stylizuje pokládáním různých pochutin, nápojů a předmětů typických pro hospodské prostředí, Václav Marhold popojíždí kamerou upevněnou nad stolem na kovové konstrukci z jedné strany stolu na druhou. Tohle vše je doprovázeno narací Vojtěch Hrabáka, který v rámci své postavy sdílí strasti týkající se vztahu se svou ženou. Zde kamera vnáší do inscenace prvek cinematizace navozující v divácích pocit, že v zakouřené hospodě sedí spolu s herci.

V. Javorský, V. Marhold, foto Patrik Borecký

I přes to, že se divadlu věnuji bez mála deset let, z Divadla X10 odcházím s milionem myšlenek v hlavě. Tohle se mi většinou nestává – obvykle se dokážu obtočit kolem jedné až dvou signifikantních myšlenek. Tady je toho ale tolik a já vím, že nic nevím. V závěru inscenace se na okamžik dostáváme do prostoru, který nedokážu zcela popsat. Herci sice naznačují, že se nachází v raketoplánu, záhy je však zmíněna Panamská šíje, porod a zrození syna. Ten ovšem popisem běžné lidské dítě nepřipomíná. Syn-bytost umírá, avšak postavy jsou klidné a noří se do těžko popsatelné filozofické debaty. Uvědomují si, že tma na začátku inscenace nebyla tmou zlověstnou, nýbrž projevem vyšší inteligence – vyrovnáním se s řádem věcí, odevzdáním se, uklidněním a uzemněním. Byť se během šedesáti minut přeneseme do několika prostředí, časů a vzpomínek a zamyslíme se nad zlem majícím ve světě různé podoby, na závěr se dostáváme k ujištění, že vše bude dobré. K naději, jež přece jenom umírá poslední.

Doteď si nejsem jistá, o čem pro mě Bytost byla. Od jisté doby oceňuji, když jsou věci konkrétní. Jsem si ovšem jistá tématy, která pro mě inscenace vyzdvihla. První z nich je lidskost, již stojí za to si uchovávat, pěstovat a v sobě kultivovat. Lidskost, otevírající dveře, napřahující ruce, ale i lidskost, jež si nutně nepotrpí na okázalá gesta a mnohdy se projevuje i v zoufalství, strachu a každodenním životě. Druhým pro mě důležitým tématem je zmíněná síla vzpomínek. Nemusí jít o vzpomínky na významné životní situace, ale jedná se i o vzpomínky na běžnost, na běžné aspekty života, na pohádky u tety, ale také na rozbouřená léta a koncert The Velvet Underground. V neposlední řadě bych taktéž zmínila i téma všudypřítomného zla, se kterým se bohužel musíme naučit žít a fungovat. Je však podstatné udržet si jednu důležitou myšlenku, několikrát zmíněnou v inscenaci Bytost. Klid, všechno bude dobré.

Romana Pácaltová