Inscenace v režii Jana Kačeny uváděná v A studiu Rubín stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM je inspirována básnickou tvorbou kněze Jakuba Demla řazeného do proudu katolické poezie. Začíná ale ironicky procítěným zpěvem hitu Až uslyším hvízdání české bluegrassové kapely Poutníci, čímž mnou nastudovanou anotaci ihned shazuje. Postavy v podání Pavla Neškudly, Jacoba Erftemeijera a Jana Strejcovského putují krajinou, dotýkají se duchovna a svačí chleba. Jak napovídá už název inscenace, jde o velmi těžko uchopitelný divácký zážitek. Scény a jejich fragmenty představují spíše asociativní proud než jakoukoli kauzalitu, narativ se dá jen zhruba pojmenovat jako zmíněné putování tří postav a práce s předlohou se neustále pohybuje na škále citlivého a poučeného přednesu poezie a podvratné ironie. Na filozofickou deklamaci Neškudly a Erftemeijera je odpovědí nešikovná fyzická komedie Strejcovského rozehrávaná v kulisách nakreslených na kartonu. Můžeme jen hádat, kterému pólu na pomyslné ose mezi sakrálním a profánním se tvůrci cítí blíž.
Pavel Neškudla, Jacob Eftemeijerem a Jan Strejcovský | foto archiv A studia Rubín
Většina scén či jejich částí však má nevysvětlitelně silný duchovní náboj. Popis ani interpretace, dvě hlavní divadelně-kritické berličky, v tomto případě bohužel nejsou schopné přiblížit divácký zážitek a snad by nebyly ani na místě. K intenzivnímu zasažení představením dochází tehdy, kdy se divák vzdá jakéhokoliv racionálního rozklíčovávání příběhu a sdělení. A nechá na sebe text vyslovovaný Neškudlou a Eftemeijerem prostě působit. Na mém zážitku mělo právě herecké uchopení v kombinaci s jednoduchým svícením velký podíl. Inscenaci ale ani nelze oddělit od kontextu kolem experimentálního režiséra Jana Kačeny, který je od roku 2019 v důsledku tragické nehody v kómatu, což má na prožívání nevysvětlitelně a nečekaně hlubokých momentů uvnitř chaosu nepochybně také vliv.
Pavel Neškudla, Jacob Eftemeijerem a Jan Strejcovský | foto archiv A studia Rubín
Na závěr textu, který se mi psal kvůli absenci děje a srozumitelnosti i důrazu na subjektivní prožitek diváka velmi těžko, ještě jedna poznámka, spíš celková než mířená na konkrétní inscenaci. Za neoddělitelné od současného kontextu považuji i divadelní zbraně a střílení, kterého se v průběhu tohoto představení používá opravdu hodně. To mě přivádí k obecnému apelu na uvádění trigger warningů v anotacích inscenací. Co je v zahraničí už běžnou praxí, u nás se stále ještě nestalo samozřejmostí.