V roce 2025 oslavilo ostravské Divadlo Petra Bezruče osmdesáté výročí svého založení, přičemž jeho postavení v rámci české divadelní sítě zvýraznily i Ceny divadelní kritiky za rok 2024, kde získalo titul Divadlo roku. Jaký mají Bezruči recept na dlouholeté fungování a v čem spočívá jejich know how? Jak se jim daří komunikovat s publikem tvořeným lidmi napříč generacemi? Nejen o tom jsme hovořili s uměleckým šéfem a kmenovým režisérem Janem Holcem.

Divadlo Petra Bezruče na Cenách divadelní kritiky za rok 2024 získalo titul Divadlo roku. Jaké pro vás bylo vstoupit do jubilejní 80. sezóny s takovým oceněním?

Stávající sezóna umělecky a myšlenkově navazuje na sezóny předcházející. Tedy i na rok, za nějž jsme byli oceněni. Proto jsme mohli do této sezóny vstoupit posíleni na našem uměleckém sebevědomí.

Jak jste výročí uzpůsobili program a výběr premiérových titulů nynější sezóny?

Tituly samotné minulost divadla nereflektují, ale spíše rozvíjí současnou etapu. V úvodu sezóny jsme uspořádali mezigenerační setkání současných i bývalých tvůrců a zaměstnanců, kteří Divadlem Petra Bezruče prošli. Chtěli jsme jako současní Bezruči poděkovat našim předchůdcům, že máme i díky nim půdu, na níž můžeme tvořit.

 

 

Bezruči představují divadlo s dlouhou tradicí. Jak se na takové scéně tvoří? Není tenhle ,,historický punc” občas přítěž, třeba když přemýšlíte nad uvedením experimentálního titulu apod.?

Takový pocit jsem nikdy neměl. Bezruči nežijí z nostalgie. Myslím, že to v případě živého umění ani nejde jinak. Navíc inscenační tradice Bezručů byla historicky velmi proměnlivá a myslím, že každá etapa se také zdravě uzavřela, aby otevřela cestu nové, s jiným pohledem, estetikou i tématy. Tahle schopnost proměny je podle mě skutečnou tradicí Bezručů.

A jak byste ze své perspektivy charakterizoval nynější etapu Bezručů? V čem se překrývá a v čem liší od těch předchozích?

Srovnávat nemohu, neboť předešlé etapy vnímám pouze z pozice diváka, a jako šéf nynější etapy si netroufám hodnotit vlastní práci. Mohu však pojmenovat své snahy, ať už jsou úspěšné či nikoliv. Prvním pilířem je rozvoj principu souborového divadla. Neboť právě kontinuální práci spolu s péčí o soubor, ať už jako celek, tak s ohledem na jednotlivce, vnímám jako cestu k uměleckému rozvoji. Druhým principem je divadlo živého tématu. V našem pojetí má divadlo přinášet do společenského diskurzu témata spojená s individuální i kolektivní identitou a klást do popředí víru v demokratické hodnoty. Třetím bodem je divadlo kvalitního textu jako základ činoherní práce. Proto usilujeme o myšlenkově koherentní dramaturgii, která se vyvíjí v čase a propojuje inscenace do širší kontinuity.

Bezruče bezesporu poznamenala na začátku roku 2024 předčasná smrt herce Norberta Lichého, který in memoriam získal tentýž rok Cenu divadelní kritiky za hlavní roli v inscenaci Otec. Jak moc jeho odchod ovlivnil další vývoj repertoáru?

Především to byl zásah na rovině lidské a osobní. Zemřel kolega, přítel, člověk. A to je vždy bolestná rána. V případě Norberta i rána do duše divadla. Ale zajisté to také znamenalo změnu ohledně rozložení sil v hereckém souboru. A soubor je samozřejmě jedním z východisek pro přemýšlení o dramaturgii divadla.

 

 

Jako režisér máte široký hledáček, ať už co se týče typu inscenací (autorské, podle literární nebo filmové předlohy, pro děti), tak i regionů (Praha, České Budějovice, Ústí nad Labem, Brno, Hradec Králové a nyní Uherské Hradiště). Sama nemám ráda coby rodačka, když se z Ostravy dělá exotická destinace, ale nedá mi to se nezeptat, v čem je pro vás v porovnání s ostatními zkušenostmi specifická?

Pro mě samotného zejména tím, že jsem zde ukotven jako umělecký šéf a kmenový režisér. Tudíž mohu tvořit kontinuálně a vytvářet si z pozice uměleckého šéfa podmínky pro sebe jako režiséra. Tím je tato zkušenost s pohostinskými režiemi nesrovnatelná. A stejně je to ve vztahu k divákům. Už sedmý rok zde společně rozvíjíme dialog, díky čemuž se „poznáváme“. A poněvadž mě tento dialog stále naplňuje a troufnu si říct, že naše diváky taky, tak v tom vidím smysl a budu ostravského diváka vždy velebit a považovat za skvělého partnera. Kéž nám to nějaký čas vydrží.

Na ostravskou specifičnost naráží i nová inscenace Baníček, ale, ale, ale inspirovaná fanoušky tamního klubu FC Baník Ostrava, u níž jste se podepsal jako režisér. Jak vznikl nápad se věnovat právě tomuto tématu?

Prvním impulsem byl samotný fenomén fotbalu. Se všemi jeho atributy a společenským postavením. A samozřejmě záhy přišla myšlenka na spojení dvou velkých ostravských značek. Bezruči a Baník. Tím jsme se mohli konkrétně ponořit do života města. Baník se svým regionálním významem naprosto vymyká jiným českým klubům. Je součástí místní identity. I pro lidi, kteří nemají fotbal ve svých prioritách příliš vysoko.

Jste sám fanoušek fotbalu?

Jsem. Ale ne Baníkovec. Mám však velký respekt ke klubovému fanouškovství. A z toho respektu také inscenace vznikala. Jako autor si nehraji na Baníkovce. To bych považoval za kulturní krádež. Inscenace je spíše analýzou fanouška a diváka. Fotbalu a divadla. Zmaru i vítězství.

Autorské inscenace jsou takovým ozvláštňujícím prvkem mezi literárními a dramatickými tituly, které tvoří značnou část bezručovského repertoáru. Jaká je geneze takového projektu? Vybíráte dle tématu či tvůrce nebo se v tom skrývá jiný klíč?

Autorství považuji za podstatný fenomén divadla. Je to vždy živná tvůrčí půda. Pro všechny inscenační složky. Narušuje klasickou hierarchii a směřuje ke kolektivní odpovědnosti. Je pro mě vždy zásadní téma, a především jeho uchopení v kolektivu. Autorské zkušenosti v rámci uměleckého souboru jsou pak zásadní i pro rozvoj v kontextu interpretačního divadla.

 

 

Tady opět narážíme na vytváření dialogu nejen s dílem, ale právě i s publikem. Jak k němu z hlediska interpretace přistupujete?

Dialog s publikem vnímám jako odvozený od dialogu primárního – tvůrčího. Reflektujeme vlastní zkušenosti, které se ve střetu všech složek přetaví v umělecké dílo. Dialog s divákem je pro mě vždy velká neznámá – nemám na něj absolutně odhad. Ještě v den premiéry mi pravidelně vyvstává otázka, zda toto téma či příběh bude někoho zajímat. Diváka proto vnímám jako partnera, přizvaného hosta, bez něhož by se obřad divadla nemohl uskutečnit.

Pro Bezruče je klíčový mladý divák – teenager, kterému se věnuje inscenace Pozdě příchozí, narážející na problematiku kyberšikany. Jak se vám právě i skrze tituly komunikuje s mladými lidmi? Co je pro vás v interakci s nimi klíčové?

Pro mě jsou Pozdě příchozí spíše o mezigeneračním dialogu. A více staví do popředí generaci rodičů. Ale tím, že jde o jisté generační odhalování a otevírání strachů či pochybností, tak ano, směřují i k mladšímu publiku skrze možné pochopení a porozumění. Je mi 37 let a tematizuji svou tvorbu přirozeně skrze sebe a svou žitou i uměleckou zkušenost. Řekl bych, že primárně promlouvám ke generaci mně věkově spřízněné. Ale jelikož tvorba odhaluje postoje ke světu, společnosti a člověku, tak vnímám, že zasahuje lidi, kterým takové přemýšlení imponuje. A to napříč generacemi. Nejde o stejnost světonázoru. Jde o chuť přemýšlet a vést dialog. Za klíčové tedy považuji samotné setkání. A naším cílem by mělo být vyvolat v lidech puzení po setkání dalším.

 

 

S tím souvisí, že dramaturgicky se vaše scéna kromě autorských inscenací orientuje především na literární (např. nově Obrazy Doriana Graye nebo Krysař), ale i filmové adaptace (z archivu Lásky jedné plavovlásky) a uvádějí se zde tituly dramatické klasiky (Nepřítel lidu, Hamlet, Ženitba). Jak moc se snažíte coby, dovolím si říct, „mezigenerační divadlo" držet v repertoáru korpus povinné četby pro studenstvo?

Popravdě to není východisko pro naše přemýšlení. Divadlo nemá nahrazovat povinnou četbu. To bychom neprokázali službu nikomu. Naopak četbu podporujeme. Tohle také často opakuju u různých debat se studenty. Aby rozuměli tomu, co je to interpretace či tematizace. Vždy se jim snažím dát příklady různých interpretačních alternativ, aby pochopili, jak se může proměnit vyznění celé hry. Snažíme se studenty nalákat na téma. A ideálně téma, které vyvolá diskuzi.

To jsem s vámi sama jako studentka několikrát zažila, protože jste spíše úzus interpretace klasického díla rozbíjeli, než ho adorovali včetně například oceňované Maryši v režii Janky Ryšánek Schmiedtové, díky které jsem si toto drama oblíbila. Z vašeho pohledu, jaká témata dnes mladého diváka zajímají? O čem potřebuje diskutovat?

Nejsem v tak těsném kontaktu s mladší generací, abych dokázal zobecňovat. Navíc se bráním mezigeneračním nálepkám a zdůrazňování propastí. Pokud nám jde o dobro, není podstatné, do které generace spadáme. Jde spíše o definici hodnot a tím i definici dobra – o uvědomování si sebe, svých rolí a možností v tomto světě. Umění ve smyslu veřejné služby může stavět mosty a vést k pochopení, odpuštění a smíření. Síla divadla spočívá právě v diverzním setkání živého s živým a jejich společném prožitku.

Nyní připravujete ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti inscenaci Věci, o kterých vím, že jsou pravda podle hry současného australského autora Andrewa Bovella, která se zaměřuje na křehkost rodinných vztahů. Což je téma, které se ve vašem režijním rukopisu variuje. V čem se liší od těch předchozích, ať už se jedná o zmíněné Pozdě příchozí nebo Střípky ženy?

Tahle hra se zaměřuje na dynamiku vztahu rodičů a dětí. Konkrétně schopnost dospět a schopnost nechat své děti dospět. Je o ztrátě kontaktu mezi nejbližšími a strachu ze selhání, který zachycuje na několik způsobů a v průběhu času. K tématu rodiny se vracím hlavně proto, že ho považuji za jednu z mála skutečně univerzálních zkušeností. Každý v nějakém rodinném systému vyrůstáme a neseme si z něj věci, které nás formují, aniž bychom si to vždy uvědomovali. Zajímá mě právě ten prostor mezi blízkostí a neporozuměním, mezi láskou a neschopností si ji dát najevo. Možná se k tomu tématu vracím i proto, že sám pořád hledám způsoby, jak tyhle křehké vazby pojmenovávat a znovu otevírat. Divadlo je bezpečný prostor, kde to lze dělat beze strachu z definitivních odpovědí.

 

 

S tím souvisí, že mám pocit, že se Bezruči až s takovou donkichotskou vervou snaží oslovit diváky napříč téměř všemi věkovými skupinami. Jak se vám tento mezigenerační dialog daří rozvíjet?

Myslím, že klíčem je brát všechny diváky stejně vážně, bez ohledu na jejich věk. Nesnažíme se cílit na generace odděleně, ale spíš hledat témata a jazyk, které dokážou oslovit různé zkušenosti současně. Mladší diváci v nich často čtou něco jiného než ti starší – a právě v tom vzniká mezigenerační dialog. Důležitá je pro nás také kontinuita. Diváci k nám nepřicházejí jen na jednotlivé tituly, ale sledují vývoj souboru i dramaturgie v čase. To umožňuje budovat vztah založený na důvěře a otevřenosti k riziku, které je pro nás zásadní. Pokud to někdy působí donkichotsky, tak možná proto, že věříme, že divadlo má smysl právě tehdy, když se nesnaží zalíbit všem, ale když vytváří prostor pro setkání různých pohledů.

Buďme snílci: Co byste přál Bezručům pro dalších osmdesát let?

Především, aby tu pořád byli. Aby si své místo obhájili. A samozřejmě kvalitní a kompetentní lidi. Sama tradice dobré divadlo neudělá.

 

ptala se Petra Kupcová