Dramaturgyně Lenka Smrčková patří k mladé generaci tvůrců, na kontě má ale úctyhodný počet inscenací. Jen v Městském divadle v Mladé Boleslavi vytvořila za téměř sedm let přes 30 titulů, včetně několika autorských projektů. V angažmá Klicperova divadla v Hradci Králové je od sezony 2020/2021 a i tady se, pokud dobře počítám, blíží počet „jejích“ inscenací dvacítce. Umělecký úspěch se ale jistě nedá měřit na kusy nebo na kila. Hradecká scéna se dlouhodobě těší velké přízni diváků i odborné veřejnosti. Udělat úspěšnou inscenaci, to je podle Lenky Smrčkové vždycky souhra několika dobrých okolností, vlastně trochu alchymie. Rozhodně se ale vyplatí zahodit zažité stereotypy a nepodceňovat diváky, pokud je neprovokujete bez důvodu, dokáží být velmi otevření.
Dramaturgyně Klicperova divadla v Hradci Králové Lenka Smrčková, foto Markéta Šedivá
V sérii rozhovorů s českými dramaturgy se ptám na to, jaká specifika má dramaturgie mimo velká divadelní centra, vy můžete srovnávat situaci v Mladé Boleslavi a v Hradci Králové, ptám se tedy: Jak se tvoří repertoár s ohledem na rozdílnou diváckou základnu, vzdálenost od Prahy, divadelní tradici ve městě a podobně?
Já si myslím, že základ je u městských/kamenných divadel všude stejný. Potřebujete správný mix dostatečně atraktivních titulů s velkými hereckými úkoly pro soubor, potom kvalitní režiséry, kteří mají hereckému souboru co předat a kam je posunout, a v neposlední řadě udělat repertoár natolik pestrý, aby si vybral každý. Teorie je to hezká, ale její uplatnění v praxi je na dramaturgické práci to nejtěžší.
Je to tak, že pražská divadla si mohou dovolit budovat svou poetiku a divácký okruh, ale divadla na oblasti musí nabízet takzvaně pro každého něco?
V pražském divadle jsem nikdy zaměstnaná nebyla, ale je logické, že když máte v jednom městě tolik divadel (a Praha je v tom skutečně unikátní), tak mohou být jednotlivé scény vyhraněnější. Mohou mít svoji specifickou poetiku nebo jasné zacílení na nějakou konkrétní diváckou skupinu. Nevím, jestli oblastní divadla „musí“ nabízet něco pro každého, ale já osobně si myslím, že z povahy jejich funkce v daném regionu by tomu tak být mělo.
Je dobré mít na repertoáru kusy pro náročnější diváky, ale také takzvané oddechovky? A jaké parametry má kvalitní oddechovka mít?
I oddechový komediální žánr vytváří pestrost a různorodost a v repertoáru má určitě svoje místo. Jaké parametry má kvalitní oddechovka mít, je velmi subjektivní. Pro mě to znamená, že mě to téma nezasáhne třeba tolik emočně a nebudu nad zhlédnutou věcí ještě několik dnů či týdnů přemýšlet, jako u těch „náročnějších“ kusů. Zároveň to ale neznamená, že neodcházím s intenzivním zážitkem a že čas strávený v divadle nebyl smysluplný.
Komedie Oslava autorů Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše, režie Pavel Khek, foto Patrik Borecký
Změnilo se nějak chování diváků po covidu? Chtějí se více bavit?
Přijde mi, že se to teď často objevuje v mediálním prostoru, že se diváci chtějí jen bavit. Ale já to nevnímám jako negativní věc. Takové označení je hodně relativní a nesouvisí s tím třeba jen covid, ale také např. inflace a další globální problémy. Podle mě se určitá divácká obec chtěla bavit vždycky a je to tak naprosto v pořádku.
Máte dojem, že kolem divadla vzniká jakási komunita? Že je to, jak se říká – divadelní rodina, věrní abonenti, kteří se vracejí za svými herci a tvůrci?
Nevím, jestli bych to nazvala přímo komunitou, ale je jasné, že diváci, kteří chodí pravidelně na premiéry a vrací se i na reprízy, jsou úzkou součástí divadelního života. A je krásné, že téměř každé divadlo kolem sebe takovou skupinu má. A Klicperovo divadlo i relativně velikou, a z toho mám radost.
Má cenu cílit na jednotlivé skupiny tak, aby každý dostal, co potřebuje? A vyplatí se dělit diváky na mladé – progresivní, starší – konzervativní… dost často to prý takhle nefunguje.
To je velmi těžká otázka, protože nevím, kdo s jakou jistotou dokáže říct, která skupina co potřebuje. Dva roky zpátky jsme dramatizovali Prašinu Vojtěcha Matochy primárně pro dětského diváka, ale hrajeme i večer a v hledišti je víc dospělých než dětí a i u nich se titul setkává s neobyčejným ohlasem. U některých titulů zase předpokládáte, že dané téma by mělo oslovit třeba skupinu do 40 let. Ale nemyslím si, že je možné s tím takhle vyhraněně pracovat.
Prašina, inscenace podle bestselleru Vojtěcha Matochy
Podle jakého klíče umisťujete inscenace na studiovou scénu – vnímáte ji třeba jako klub náročného diváka?
U nás má tuto funkci Studio Beseda. Před dvěma roky jsme se rozhodli, že by tato scéna měla primárně oslovovat mladší publikum. A dané tituly by tomu měly jak formou, tak tématem odpovídat. Ale klub náročného diváka bych to určitě nenazvala. Spíš jde o jiný inscenační styl, než je běžný na naší Hlavní scéně. Z posledních sezon bych uvedla příklady inscenací Podoba věcí (autor Neil LaBute, režie Pavel Khek pozn. red.) a Vyhubyt. První jmenovaná řeší téma povrchnosti dnešní doby. Proč lidem tolik záleží na tom, jak vypadají, než jací opravdu jsou. A proč je pro nás vzhled tak důležitý. Po dopoledních představeních pravidelně pořádáme pro diváky besedy s našimi herci. Je radost pozorovat, jak studenty dané téma oslovilo a nebojí se o něm dále diskutovat. Druhý jmenovaný titul jsme uvedli ve světové premiéře. Autor Tomáš Ráliš napsal a zrežíroval příběh mladého páru, který čeká početnou rodinu, ale z finančních důvodů si nemůže dovolit adekvátní bydlení. Závažný problém, který aktuálně řeší spousta mladých lidí, je nicméně podán až s jakousi groteskní nadsázkou.
Máte dojem, že by diváci na oblasti byli obecně konzervativnější?
V Hradci určitě ne, ale to je i díky tomu, jak velkou stopu tady zanechali umělečtí šéfové Vladimír Morávek a David Drábek. Nemyslím si, že lze o nějakém publiku říct, že je konzervativní. Dost často je možná konzervativní vedení divadla a takové tituly pak taky předkládá divákům.
Je to asi, jak naznačujete, o té tradici, ale jak ji vybudovat?
Budovat tradici, značku daného divadla, to je zásadní úkol každého vedení. Diváci jsou často v mnohých oblastních divadlech podceňováni. U nás je vnímáme jako naprosto rovnocenné a především chytré. Věřím, že pokud je nešokujete nebo schválně neprovokujete bez důvodu, jiný inscenační styl vítají a jsou otevřeni vnímání také alternativnějších forem umění. Vše je třeba v dlouhodobém dramaturgickém plánování dávkovat postupně. Nicméně tyhle změny trvají i několik let, to není práce na jednu či dvě sezony.
Pracovala jste v divadlech, ve kterých jste působila, s diváky během dramaturgických úvodů, programů pro školy?
Ano, považuji to za nesmírně důležité, především práci se školami. Zásadní je děti zaujmout a ukázat jim, že v divadle může být i zábava. Je potřeba nabourat jejich občas stereotypní názor, že divadlo je konzervativní nuda. V Klicperáku ke každé inscenaci vytváříme pracovní listy, které mají tři části: Před představením, O inscenaci a Po představení. Máme na to skvělé ohlasy od žáků i učitelů a jsem tomu moc ráda. Pravidelně děláme taky prohlídky, workshopy či již zmíněné besedy. Když mají studenti možnost poznat zázemí divadla, dívají se pak na ten výsledný celek jinak. Pokud je v mladém věku zasáhne nějaká inscenace a s ní spojený zážitek velmi silně, mohou na to vzpomínat třeba i několik let. A hlavně, do divadla se pak rádi vrací i na jiné hry.
A která inscenace byla takto iniciační právě pro vás?
Já osobně vzpomínám na dvě inscenace kladenského Městského divadla, které jsem viděla ještě na střední škole. Don Juan v režii Pavla Kheka a Zabiják Joe v režii Štěpána Pácla pro mě byly klíčovými. Ostatně i další Pavlovy inscenace z této doby mne zásadním způsobem formovaly.
Setkala jsem se s takovým názorem, že se diváci musí „vychovat“ k moderním inscenačním postupům a k přijetí současné dramatiky, někdy mi to přijde takové nepokorné…
Tohle asi bude věčný spor, že divadlo je nové či moderní, a staré neboli klasické. Ale za mě je jen dobré a špatné. A nezáleží to na vizuálu nebo inscenačním postupu, ale na tom, zda mě daná inscenace zaujme formou, příběhem, herectvím nebo třeba emoční stránkou.
Co by tedy podle vás mělo dobré divadlo současné společnosti přinášet, máte na to nějaký recept?
Pro mě je dobré divadlo o emocích, ale to platí napříč dobou. Určitě je důležité, abychom na jeviště přinášeli i aktuální a palčivá témata: politická, společenská či sociální. Divadlo má tu skvělou moc, že může zcela konkrétní problém představit takovou formou, aby o něm diváci začali přemýšlet. Ve vztahu k sobě i k celé společnosti.
Jak je těžké dostat do mimopražského divadla kritiky? A jsou pro vás vůbec kritiky důležité?
Ta otázka by spíš měla znít – proč je pro kritiky tak těžké se k nám dostat? V Hradci Králové si nemůžu příliš stěžovat, ale vím, že v jiných městech je to daleko horší. Uvědomuji si ale, že prostor na recenze v běžných periodikách je omezený a že ta situace je složitá. Ale to je na zcela jinou, i když alarmujícím způsobem chybějící debatu o stavu umělecké reflexe, způsobu vzdělání a podmínkách, které ti lidé v jednotlivých periodikách mají. Do Hradce jezdí kritici hlavně na festival REGIONY, kdy mají kromě ostatních produkcí šanci vidět v jeden den tři naše představení, tituly uplynulé sezony. Vždy je dobré si přečíst kritiku, a pokud je správně vyargumentovaná, zamyslet se nad danými podněty.
Táhnou diváky víc současné texty, nebo klasika? Často mi respondenti odpovídají, že klasika má být na repertoáru, ale má promlouvat k dnešku, má být nějak citlivě posunutá k současnosti, co si o tom myslíte? A jak na to, aby ta aktualizace nebyla jen vnějšková?
Tvůrčí tým by si měl vždycky odpovědět na otázku, proč daný kus nasazuje (kromě toho, že bude divácky atraktivní a budou o něj mít zájem školy). Loni jsme premiérovali Hamleta a rozhodli jsme se ten příběh ukázat jako příběh mladého kluka, který je ztracený ve světě kolem a přichází o své jediné jistoty: rodinu a první lásku. Nemáme tam žádné mobily, a přesto si dle ohlasů troufnu říct, že to k dnešku – a zvlášť u mladých – výrazně promlouvá. Samozřejmě se tomu dá pomoci vizuálem, ale tím základem je ta idea. Proč by na to lidi měli koukat dneska? Vždycky se na tuto otázku snažíme poctivě odpovědět.
Stalo se vám někdy, že byla inscenace takzvaně propadák? Jak se to pozná? Má málo repríz, neplní se na volnou kasu…
Ale co znamená propadák? Že měl daný kus malé tržby a stáhl se brzy z repertoáru? Protože i taková inscenace mohla být vysoce kvalitní, herci se třeba během zkoušení naučili nové postupy, přístupy, režisér je vytáhl z nějakých jejich zaběhnutých škatulek. Vždy je to investice, která ovlivní jejich hraní dál. Jsou tituly, u kterých – z mnoha zjevných důvodů – předpokládáte, že zájem bude enormní (u nás v posledních letech např. inscenace Hana, Prašina či Hamlet). Dva literární bestsellery a světový dramatický klenot už predikují úspěch. Ale samotný „zvučný“ titul nestačí. A opět se dostáváme k „dobrému“ a „špatnému“ divadlu. Když se daný kus podaří i inscenačně, divácký zájem ještě mnohonásobně vzroste.
Tomáš Dianiška: Tělo tajné agentky
Určitě máte velký přehled, jaké dramatické texty vznikají. Co je podle vás top – v české i zahraniční dramatické literatuře?
Já jsem veliký fanoušek Tomáše Dianišky. Přijde mi obdivuhodné, jak systematicky se v českých podmínkách vzniku nových textů věnuje. Totéž platí i o Tomáši Rálišovi. Skvělí autoři i režiséři s nadhledem a pokorou, jejichž tvorba mě nesmírně baví. Ze světové tvorby bych zmínila třeba britskou dramatičku Lucy Kirkwood.
Mě také režie Tomáše Dianišky baví, pořád si myslím, že divadlo nemá být nuda, a to jeho inscenace nejsou. Má ale dost nelítostných odpůrců. Příliš po povrchu, mainstream apod.
Mainstream je pro někoho sprosté slovo, pro mě je to pochvala. Tomáš si za ty roky vybudoval specifickou poetiku. Povedlo se mu zasáhnout jak část divadelníků, tak úplných laiků, a to je věc, o kterou usiluje hodně lidí z oboru, jen ji moc neříkají nahlas. Věřím, že sama za sebe třeba mluví naše inscenace Tělo tajné agentky.
Co vás v divadle svazuje? Myslím například abonentní systém, požadavky zřizovatele na návštěvnost, málo financí, málo personálu…
Samozřejmě, že financování je v českém divadelním/uměleckém prostředí zásadní problém. Lidé dělají strašně moc práce za strašně málo peněz, a to napříč všemi divadelními profesemi, nemyslím zdaleka jen herce nebo režiséry. Druhým zásadním problémem je neuvěřitelná kvantita. České divadlo je jedna obrovská továrna a zkrátka se toho produkuje moc. Hodně divadel musí bohužel garantovat počet premiér ve smlouvách se svým zřizovatelem nebo podléhá nejrůznějším grantovým podmínkám. Umělci musí dělat nesmyslné množství projektů za jednu sezonu, aby se uživili. Ale tenhle kolotoč nejde dělat do nekonečna, a proto čím dál tím víc lidí od divadla odchází, aby uživili svoje rodiny. Nejvíc české divadlo svazuje jeho (ne)fungující systém.
Ráda bych se zastavila ještě u toho, jaké kusy chystáte v nové sezoně a trochu to rozebrala.
V letošní sezoně máme v Klicperáku šest premiér. Na začátku října jsme uvedli Krále Leara v režii Michala Háby, následovat bude česká premiéra hry 50 způsobů, jak se rozejít, kterou ve Studiu Beseda režíruje Petr Štindl. Překlad textu, pod nímž je podepsáno šest současných autorů (z nichž každý napsal jednu část pro Bush Theatre v Londýně), vznikl na objednávku našeho divadla. Dále nás čeká autorská hudební inscenace A pak usnu a vstanu, jež bude poctou Zuzaně Navarové. Kromě našich herců tam bude vystupovat i pět členů skupiny RAZAM a Iva Marešová a deset členů z Filharmonie Hradec Králové. Rozsahem a délkou příprav se jedná o mimořádný projekt. Věřím, že půjde o jakousi vlajkovou loď této sezony. Další premiérou bude ve Studiu Beseda rapový muzikál Tomáše Ráliše Slučitelné díly. Velmi se těšíme na spoluúčast úspěšného dua P/\st. Divadelní rok zakončíme autorskou hrou režiséra Mariana Amslera: Kafka (Is Not Dead) a mojí adaptací druhého dílu Prašiny od Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit.
ptala se Michaela Svobodová