Na základě metaforického dramatu běloruské autorky píšící pod pseudonymem Noname67 vzniklo dílo, které vyvolává spoustu otázek. Ve spolupráci českých a běloruských umělců se zrodil osobitý pokus českého uměleckého uskupení Pulsar vytvořit z poetického textu „tanečně-divadelní událost“. Je skutečně možné zatančit dramatický text? A co text napsaný člověkem jiné národnosti, jenž má jiné životní zkušenosti než čeští tvůrci? Je český umělec a divák schopen procítit a porozumět situaci, ve které se nachází autorka dramatu, tím spíš ve chvíli, kdy byl její text převeden do tanečních výrazových prostředků?
Foto: Adéla Vosičková
Pulsar je česká platforma, na jejíž půdě vznikají taneční interpretace současných dramat s angažovanými tématy. Cílem uskupení je mluvit o aktuálních problémech a lidských traumatech skrz pohyb, nalézat nové formy vyjadřování a zpodobovat dramatické slovo tancem. Tentokrát se umělci rozhodli věnovat se běloruské otázce, konkrétně – událostem roku 2020, které v poetické zpovědi shrnuje jejich přímá svědkyně. Smysl dramatu Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče je v inscenaci zakódovaný v pohybech, které evokují především neklid. Ve spojení s hudbou z dílny skladatele Jegora Zabelova odráží celkový jevištní obraz především nestabilitu, strach, ztracení. A současně – neustálé pokusy se po každém pádu zvednout, a to nejen svépomocí, ale také s přispěním blízkých lidí. Nedařilo se mi vnímat tuto inscenaci jako tanec, ale přistupovala jsem k ní spíš jako k napjaté pantomimě, schopné diváky provést současnou životní filozofií běloruské dramatičky.
Foto: Vojtěch Brtnický
Představení začíná ještě před dveřmi sálu, když herci odcitují pár řádků z dramatu, pak už ale ponoří publikum do symbolické seance, během níž promlouvají pohybující se těla oblečená do volných bílých kostýmů. Ta se následně ztratí v košilích a ve svetrech, pozornost upoutává nemožnost dostat se ven, což vyvolává pocity zoufalství a bezvýchodnosti. Pro ty, kdo text nečetli, ale jsou obeznámeni se současným běloruským sociálním a politickým kontextem, není těžké uchopit pocitovou rovinu, ve které je text zakotven. Drama primárně promlouvá o roli žen a jejich vnitřní síle, která se projevovala v inspirativních formách protestů roku 2020: bílé a červené kytky, deštníky a šaty se tehdy staly klíčovými nástroji boje proti neférovosti a brutálnímu násilí ze strany běloruské vlády.
Foto: Kristina Zejkanová
Inscenace Pulsaru promlouvá také o bolestivém tématu nucené emigrace. Bílý kufr dekorovaný obrazy červených růží a zelených ženských siluet, jenž se objevuje v druhé půlce představení, odkazuje k pokusu o změnu, útěk, ale zároveň – o zachování sebe sama jakožto osobnosti s hodnotami, které se bohužel vylučují s politikou domova. Publikum je v této scéně poprvé zataženo do děje: jeviště se proměňuje v hlediště, diváci dostávají možnost usadit se na libovolné místo a dál sledovat představení, tentokrát z jiné – vnitřní perspektivy. Stávají se tak sami postavami a dostávají od herců různé obrázky odkazující k oficiálnímu politickému diskurzu současného Běloruska. Po chvíli je obeženou červenobílou páskou, kterou policie obvykle označuje nebezpečná místa, a oni pak zůstávají uvěznění uvnitř kruhu, k dispozici mají fotografie z běloruských protestů.
Foto: Luisa Prokopová, Kristina Zejkanová
Těžko si představit lepší zakončení divadelní události, než je to, které zvolil Pulsar. V prázdném hledišti, tedy na místech, kde ještě před chvílí seděli diváci, se náhle rozsvítí velké množství umělých svíček. Skoro každé sedadlo v ten okamžik symbolizuje oběť režimu. Buď jednu z těch, které už nejsou na světě, anebo z těch, které skončily ve vězení jen za to, že bojovaly za svá práva, demokratické hodnoty, férový průběh voleb a mluvily o tom nahlas.
Symboliku inscenace dokáže dešifrovat a procítit divák bez ohledu na věk nebo na národnost, pokud je schopen alespoň na podvědomé rovině odlišit zlo od dobra. Pohybová interpretace dramatu od Noname67 odráží existenční krizi, ztrátu naděje a hledání východiska, snahu zachovat si svou individualitu, nepodlehnout strachu a nepropadnout depresi. Pro pochopení a nahlédnutí dramatu z alternativní divadelní roviny je nutné mít s těmito skutečnostmi alespoň zprostředkovanou zkušenost. Chápat, proč je pro někoho, kdo se ocitl v epicentru událostí z roku 2020, nutné si posté opakovat seznam svých nejlepších vlastností a dál věřit ve spravedlnost. Pulsar svou performancí popsal události, které se děly uvnitř i okolo hlavní postavy běloruského dramatu. Smysl ukotvil v rovině dojmového působení okamžiku, díky originálnímu choreografickému, občas překvapivému řešení.
Za poslední tři roky sice v Česku vzniklo dost děl spojených s běloruskými událostmi z roku 2020 a z podpory umělců v exilu se už dávno stal celoevropský trend, na jednu věc je ale důležité upozornit. Po začátku války v Ukrajině se z evropských budov postupně začaly sundávat běloruské národní vlajky, dříve vyvěšované na znamení solidarity s běloruským národem, trpícím trvajícími represemi ze strany totalitního režimu, a s lidmi donucenými k emigraci. Tento fakt ukazuje, jak témata, která ve svých dílech umělci zpracovávají, určují trendy. Bylo samozřejmě naprosto na místě, že se na začátku války na Ukrajině začalo v uměleckých dílech pojednávat o tamějším dění. Jenže tíživá situace v Bělorusku mezitím nikam nezmizela: represe se jenom přitvrdily, zákony se pořád přepisují. A to nikoliv ve prospěch lidí s běloruským občanstvím, a už vůbec ne těch, kdo se nacházejí v emigraci, protože ti po expiraci cestovního pasu už nemají šanci dostat nový.
Skutečnost, že české uskupení Pulsar vrátilo do centra pozornosti běloruské události z roku 2020, dnes nepůsobí jako následování trendu. Naopak, je to gesto vzbuzující pocit naděje, že se na běloruský národ a jeho bolest nezapomnělo. Toto tanečně-divadelní gesto připomíná lidem, že většina Bělorusů nepodporuje ani vlastní diktátorský režim, ani tu strašnou válku, kterou vede Rusko proti Ukrajině již druhý rok. Inscenace především symbolicky poskytuje optimistický výhled, že se běloruské národní vlajky již brzy vrátí na budovy těch evropských institucí, které je v únoru roku 2022 tak spěchaly sundat. A že tak jako například v brněnském Centru experimentálního divadla najdou své místo vedle těch ukrajinských.