V posledním roce se na české divadelní scéně objevily hned dva projekty, jejichž cílem bylo přiblížit osud profesorky archeologie, dějin umění a estetiky Růženy Vackové (1901–1982), která byla v padesátých letech odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a ve vězení následně strávila téměř šestnáct let svého života.
Spolek Krajinou přílivu uvedl v květnu 2022 inscenaci s názvem Spis / Růžena Vacková, kterou připravil specificky pro prostor libeňské Synagogy na pražské Palmovce. Jak spolek na svém webu uvádí, pro jejich projekty je klíčové téma historické paměti a jejího předávání. Jsou názoru, že je důležité, aby si společnost byla vědoma své minulosti a dokázala se z ní poučit, má-li se smysluplně dál vyvíjet.
Několik měsíců po libeňském uvedení, konkrétně 7. února 2023, se ve Švandově divadle uskutečnila premiéra další inscenace reflektující odkaz Růženy Vackové – Ženy, držte huby! v režii Jana Nebeského připravil Divadelní spolek JEDL.
V obou případech se setkáváme s autorským zpracováním na motivy života zmíněné intelektuálky, které vychází zejména z jejích dochovaných textů – odborných studií a publikací týkajících se především problematiky slohu a vývoje římských reliéfů, nebo filozoficko-humanistických úvah nad obecnějšími fenomény jako je oběť, odvaha a vnitřní svoboda či morální zodpovědnost jedince. Stejně tak tvůrci čerpají i z pamětí přátel Růženy Vackové a jejích příbuzných.[1]
Kdo byla Růžena Vacková a jakým způsobem ji uvedené projekty představují? A můžeme v jejich scénickém provedení vystopovat „výtvarný projev dramatický“ – termín zavedený právě Vackovou ve snaze teoreticky postihnout specifika propojení výtvarného a divadelního, respektive dramatického umění?
[1] Důležitý zdroj informací o Růženě Vackové představuje například knižní podoba jejích dopisů odeslaných z vězení s názvem „Ticho s ozvěnami“, a jejích přednášek vycházejících z tzv. vězeňské univerzity „Vězeňské přednášky“.
L. Trmíková (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
foto: Jakub Hrab, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
Růžena Vacková, hrdinná profesorka
Růžena Vacková se narodila v roce 1901 ve Velkém Meziříčí, vystudovala dějiny umění, filozofii a estetiku na Filozofické fakultě UK, kde se v roce 1948 stala jako druhá žena v historii této univerzity profesorkou (tématem její habilitace byly římské historické reliéfy). Kromě své kunsthistorické profilace publikovala také texty spadající do ranku teatrologie, a to zejména ve třicátých letech, kdy působila jako vědecká pracovnice na Ústavu pro klasickou archeologii UK.
Během druhé světové války se zapojila do protinacistického odboje, za což byla v roce 1945 zatčena a odsouzena k trestu smrti, jemuž ale vzhledem ke končícímu válečnému konfliktu těsně unikla. V poválečných letech se pak mimo svou odbornou vědeckou činnost věnovala například vedení kroužku Katolické akce Rodina spolu s historikem umění Josefem Zvěřinou.
Růžena Vacková, přejato z webu Ústavu pro klasickou archeologii FF UK
Ještě v roce 1948 se jí podařilo vydat své rozsáhlé teoretické dílo s názvem Výtvarný projev v dramatickém umění, načež jí byla začátkem padesátých let znemožněna akademická, tedy i přednášková činnost. V roce 1952 byla odsouzena ke dvaadvaceti letům vězení, a to v rámci procesu nazvaném Oto Mádr a spol.[1], kdy jí byl přičten trestný čin vyzvědačství a velezrady v rámci prosazování politiky Vatikánu. V roce 1967 byla po necelých šestnácti letech propuštěna z ženské věznice v Pardubicích, kde na svou přednáškovou činnost neoficiálně navázala. Následně se mj. stala signatářkou Charty 77 a organizátorkou vlastních bytových seminářů a přednášek.
„Možno říci, že životní zkušenost Růženy Vackové byla hraniční zkušeností podobně – a na tomto místě záměrně poněkud vyhroceně formulováno – jako její estetická zkušenost jako badatelky v oblasti klasické archeologie, starověké vzdělanosti a dějin umění i jako znalkyně a, jak sama píše, milovnice dramatického umění. Její zaujetí pro výtvarné umění, pro divadlo, její etický postoj a nasazení, její pedagogický éros, to vše je u Růženy Vackové navzájem propojeno a tvoří její osobní identitu.“[2]
[1] Více například viz: ŠTRÁFELDOVÁ, Milena. Trestankyně: příběh Růženy Vackové. Praha: Mladá fronta, 2019. [2] VOJVODÍK, Josef a LANGEROVÁ, Marie. Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. Praha: Argo, 2014. Str. 81.
Mezi posluchače bytových seminářů Růženy Vackové patřil mezi dalšími i historik umění Mojmír Horyna, který ve svých pozdějších textech nabízí zhodnocení metodologicko-teoretického přínosu jejích vědeckých prací. Texty Vackové vřazuje do uceleného kontextu tzv. školy Vojtěcha Birnbauma a její akademický styl charakterizuje jako filozoficky zaměřený projev, protknutý úvahami nad povahou obecnějších témat ve vztahu k významu umění.[1] Jiný zdroj týkající se metodologické povahy akademických textů Vackové najdeme například v publikaci Dějiny českých dějin umění 1945-1969, jejíž autorka Milena Bartlová obdobně pojmenovává diskurz úvah Vackové jako „nábožensky specifický“ a nabízí možná strukturalistická východiska a paralely jejích textů.[2]
[1] HORYNA, Mojmír. IN: BUKOVINSKÁ, Beket, ed. a SLAVÍČEK, Lubomír, ed. Pictura verba cupit: sborník příspěvků pro Lubomíra Konečného = essays for Lubomír Konečný. Praha: Artefactum, 2006. Str. 461. [2] BARTLOVÁ, Milena. Dějiny českých dějin umění 1945-1969: dějiny umění slouží vědě o člověku. Praha: UMPRUM, 2020. Str. 388-390.
Docentka Dr. Růžena Vacková 1947, přejato z wikipedického hesla Růžena Vacková
Dvakrát divadelní Růžena Vacková
Uvedená specifika psaného projevu Růženy Vackové, tedy jejich filozofický a nábožensky-specifický rozměr, zpřítomňují i obě výše zmíněné inscenace. V případě Divadelního spolku JEDL je jejich nositelkou zejména herečka a autorka scénáře Lucie Trmíková, respektive jí ztvárněná dramatická osoba Růženy Vackové. Ta po celou dobu trvání představení provází situacemi z doby strávené ve vězení, stejně jako jejími vlastními úvahami o podmínkách proměny životního pocitu – proměnách slohu. Rozvíjí je v dialogu s dalšími postavami, sama se sebou či s nadpozemskými entitami (Anděl utěšitel) nebo i hudebními vrstvami Bachových fug.
Inscenace tedy přibližuje reálné podmínky a způsob zacházení s vězeňkyněmi v období padesátých a šedesátých let minulého století. S profesorkou dějin umění se totiž setkáváme již jako s trestankyní v pardubickém kriminálu: věřící žena zde ani přes nehumánní prostředí, v němž se ocitla, neustává s neoficiálním přednášením a rozvíjením svých tezí o podstatě života i povaze stylu, obsahu a formy. Opakovaně přitom bojuje za práva trestaných, k čemuž využívá veškeré možné protestní způsoby – drží hladovku, posílá apelativní dopisy autoritám a snaží se domoci alespoň základních existenčních potřeb.
„Výrazným a důležitým činem Růženy Vackové v pardubické věznici bylo vyhlášení osmidenní hladovky ve dnech 12.–19. září 1955. Důvodem bylo nevyjádření se k problematice práv vězňů ze strany komunistické vlády. [...] Jiným [významným činem byl] dopis sepsaný generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammerskjöldovi dne 28. června 1956. Dopisy kromě Růženy Vackové sepsalo dalších 11 odsouzených žen, které si navzájem pomáhaly dopisy sepsat a přeložit do francouzštiny, angličtiny a němčiny. Generální tajemník byl v této době na oficiální návštěvě Československa a Vacková využila této chvíle, aby popsala situaci politického vězně v ČSR na své osobě.“[1]
[1] SCHWAB, Simon. Růžena Vacková a proces Mádr a spol. [online]. Hradec Králové, 2015 [cit. 2023-02-26]. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. Str. 66-68.
Kontrast Vackovou rozvíjených etických a estetických tezí, a nedůstojného zacházení v až nelidských existenčních podmínkách věznice, přitom inscenátoři zpřítomňují například prostřednictvím postavy vězeňského bachaře (Jiří Černý). Drsnost jeho projevu, krutost vyslovovaných urážek a celkové jednání s trestankyněmi pak dále kontrastuje s jeho hyperbolickým kostýmem – ten ironizuje bachařovu vážnost prostřednictvím barevné uniformy s vycpanými svaly. Jelikož je zde Růžena Vacková naopak oděna střídmě, tedy do hnědých vězeňských tepláků a tmavé paruky, rozvíjí se i vizuální kontrast mezi ní a bachařem. Vzniká tím prostor pro modelování vnitřní svobody Vackové, jistý výtvarný potenciál pro rozvíjení jejích stylotvorných i existenčních úvah.
L. Trmíková, J. Černý (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
L. Trmíková (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
Naznačené vrstvení se dále projevuje i ve scénografickém zpracování, kdy se k výchozí vězeňské cele postupně přidávají, respektive se v hloubce jevištního prostoru odhalují a rozehrávají další úrovně myšlených prostředí. Výjevy těchto stupňovitých pater se propojují s úvahami nad hledáním slohových zákonitostí prostřednictvím tvaru – podobně jako ve svých textech Vacková propojuje úvahy o plastičnosti reliéfu s dějinnou hybnou silou (postavou člověka). Římské reliéfy, o kterých Vacková na jevišti uvažuje, se zde tedy v jistém smyslu – prostřednictvím naznačeného scénografického řešení – i nepřímo zhmotňují.
„Plastičnost reliéfu, hybná postava člověka, reliéf a jeho prostorové dějiště, to jsou otázky a fenomény, které Růženu Vackovou poutají již v její práci o římských reliéfech a které již zde předznamenávají […] její chef d’ouvre Výtvarný projev v dramatickém umění.“[1]
Několikavrstevnou scénickou strukturu postupně naplňují alegorické obrazy – výrazně stylizované, formálně zcizující ale obsahově děj doplňující postavy a výjevy. Různé úrovně takového „scénického reliéfu“ jako by naznačovaly i úrovně myšlenkových pochodů Vackové, ve kterých se pohybuje – od přízemních po vysoké, abstraktně filozofické či dokonce transcendentální.
[1] VOJVODÍK, Josef a LANGEROVÁ, Marie. Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. Praha: Argo, 2014. Str. 89.
L. Trmíková, F. Dámec (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
L. Trmíková, F. Dámec (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
L. Trmíková, F. Dámec (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
V celkovém vyznění se spíše než na (ucelený) příběh Růženy Vackové inscenace soustředí na existenční rozměr odnětí svobody a pobytu ve vězení, na jehož základě postava rozvíjí své esteticko-etické úvahy. Publikum sice dovádí k pomyslnému „happy-endu“, tedy k propuštění Vackové z vězení, to ale spíše jen symbolicky naznačuje. I tuto scénu lze vnímat jako výtvarné ztvárnění další z tezí o formě a obsahu, ať již života či uměleckého díla. Jak připomínají autoři výše zmíněných odborných reflexí, při čtení textů Růženy Vackové vlastně ani nejde jedno od druhého oddělit: její teoretické statě jsou bytostně spojeny s jejími úvahami o smyslu člověka na zemi.
L. Trmíková (© Z. Lazarová), Divadelní spolek JEDL - Ženy, držte huby!
V případě inscenace Spis / Růžena Vacková se nesetkáváme s jedinou Růženou Vackovou – její prožitky, úvahy a myšlenky jsou zde naopak zpřítomňovány prostřednictvím více členů či členek spolku Krajinou přílivu. I zde je rámcem příběhu vězení, do jehož prostředí je diváctvo na začátku představení aktivně vtaženo – příchodem do libeňské Synagogy se totiž stává skupinou odsouzených, jež se musí podvolit přicházejícím rozkazům (po vstupu odevzdat osobní věci, obléci si přidělený plášť, seřadit se do řady, pohybovat se rytmicky ve vymezeném kruhovém prostoru atp.). Při nástupu do pomyslného výkonu trestu, jehož existenční obrysy jsou v monumentálním prostoru tmavé a polorozpadlé synagogy přirozeně akcentovány, dostává každý účastník či účastnice do ruky složku – spis Růženy Vackové se základními biografickými daty, důvody obžaloby a podrobnostmi rozsudku z roku 1952.
„V dotazníku ze 7. prosince 1952 sama sebe popisuje jako nepraktickou v rukodělné práci a nepohotovou se slabou mechanickou pamětí. Podle svých slov je vznětlivá a má silné sklony mít vždy pravdu. Není zvyklá užívat alkoholické nápoje, ale je kuřák. Protože její sestra Jiřina Gjuričová vychovávala sama dva syny, přispívala jí R. Vacková finančně společně s jejím otcem.“[1]
[1] SCHWAB, Simon. Růžena Vacková a proces Mádr a spol. [online]. Hradec Králové, 2015 [cit. 2023-02-26]. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. Str. 66-68.
foto: Jakub Hrab, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
V dalším průběhu je akcentována spíše přihlížecí či svědecká role publika, které se i za těchto okolností stává nezbytným spolutvůrcem osudu Růženy Vackové. Zároveň můžeme v kontextu inscenace chápat přítomnost publika v předváděném ději i jako příslib předání životního příběhu Vackové dalším generacím. Potenciálně se tak naplňuje programové prohlášení spolku, který chce připomínat, reprodukovat, oživovat a kritickému myšlení podrobovat historicky významné i ty pozapomenuté situace, osobnosti a příběhy.
V Libeňské synagoze jsou výjevy ze života Vackové, respektive z doby strávené ve věznici, předávány prostřednictvím více i méně metaforických obrazů. Jejich výtvarná poetika se propojuje s veškerým prostorem budovy, který inscenátoři uchopují jako celek a důsledně s ním například v kontextu světelného a zvukového designu pracují. Monumentálnost a původní posvátný charakter synagogy navíc dodává specifický rozměr nábožensko-filozofickým úvahám Vackové a vytváří tak jistý fyzický rámec jejího životního osudu.
foto: Jakub Hrab, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
Obrazové pojetí inscenace dotváří různé textové materiály, dojemně přitom působí zejména scény postavené na dopisech z vězení. Ty jsou adresované nejčastěji „drahým dušičkám“, „šmidlenkám“ či „miláčkům“, tedy synovcům Růženy Vackové. V nich se zpřítomňují myšlenky, pocity a úvahy trestané profesorky jazykem neakademickým, a tedy osobnějším, než s jakým se setkáváme v jejích akademických pracech. I v případě těchto textů ale platí výše uvedená dvojakost, kdy je pro jakýkoliv psaný projev Vackové typická přítomnost jisté morální naléhavosti, spojené s úvahami o víře a hybné síle člověka na zemi.
„Každý čtvrtek pobývali u ní doma její dva synovci – Andrej a Alexander Gjuričovi. […] Andrej v úvodu knihy Ticho s ozvěnami napsal, že na dveřích do bytu byla cedulka s nápisem Všichni jsou vítáni v pondělí od dvou hodin – neomezeně. V jiné dny neohlášených návštěv nepřijímám.' Tyto pondělky byly údajně velmi plodné, plné myšlenek o umění, víře a politice. […] Byla ráda, když mohla někoho hostit, soustavně se však přípravě jídel nikdy nevěnovala. Stačilo, když měla doma buřty, kafe a cigarety v neomezeném množství. […] Andrej na druhou stranu vzpomíná, jak uměla připravit sladký dort – piškoty zalévané kompotem, prokládané oříšky, čokoládou a rozinkami, a skvěle uměla uvařit dršťkovou polévku.“[1]
[1] SCHWAB, Simon. Růžena Vacková a proces Mádr a spol. [online]. Hradec Králové, 2015 [cit. 2023-02-26]. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. Str. 66-68.
Inscenátoři zde také čerpají a předváděné výjevy staví na úvaze nazvané Sokrates, vychovatel národa, kterou Růžena Vacková napsala v reakci na propuknutí druhé světové války v roce 1939. Podle Josefa Vojvodíka a Marie Langerové se jedná o zásadní filozoficko-etickou stať, jíž se její autorka přihlásila „k patosu (sebe)oběti“[1]. A právě ten se také daří dostat do popředí inscenace spolku Krajinou přílivu, pod jejíž realizací je podepsán kolektiv autorů a autorek.[1]
„Pohybovala se [RV] na hranici mezi různými uměleckými médii a způsoby vnímání, étosem a patosem, různými prostředími, stejně tak, odsouzená v únoru 1945 k smrti, na hranici mezi životem a smrtí, svobodou, pronásledováním a vězením. Podobnost mezi divadelním jevištěm, které bylo její passion, a místností, v níž probíhal inscenovaný soudní proces, v němž byla Růžena Vacková odsouzena k patnáctiletému mučednictví, má v jejím „příběhu života“ otřásající dosah skutečného.“[2]
[1] Konkrétně Jakub Gottwald, Tomáš Peřina, Simeon Hudec, Johana Hořejší, Hynek Chmelař, Jana Hauskrechtová, Josefina Hudcová, Jaroslav Repka, Daniela Petříčková, Zdeněk Kříž, Ondřej Balajka, Magdalena Kiselá.
[2] VOJVODÍK, Josef a LANGEROVÁ, Marie. Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. Praha: Argo, 2014. Str. 81.
foto: Jakub Hrab, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
foto: Jakub Hrab, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
Zmíněná hraničnost jako by se projevovala v celém prostoru synagogy, ve kterém se jako středobod kosmu zpřítomňuje odvaha Vackové, mnoho let vězněné intelektuálky která ale na život nerezignuje a naopak svou odvahou převyšuje běžné lidské měřítko. Jinými slovy se zde i prostorovým konstrastem zdůrazňuje rozměr duchovního odkazu Růženy Vackové, který – stejně jako její vnitřní síla – převyšuje běžnou zkušenost člověka. Během představení se tak díky prostoru a hlavně propojenosti všech scénických elementů v něm, včetně práce s publikem, modeluje jistá apelativnost jejího příkladu – osudu a odvahy hrdinné profesorky.
foto: Jakub Hrab, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
foto: Tomáš Kunst, Spis / Růžena Vacková – Krajinou přílivu
Výtvarný projev dramatický
Byť obě referované inscenace ve větší či menší míře čerpají i z vědeckých textů Růženy Vackové – v podání JEDLu se například občas odkáže na Vojtěcha Birnbauma nebo Mojmíra Horynu – činí tak pravděpodobně zejména na základě prací estetických a kunsthistorických. Vzhledem k divadelnímu médiu je možná škoda, že se ve scénických zpracováních více nedostává na texty teatrologické. Jedná se například o rozsáhlou teoretickou publikaci Výtvarný projev v dramatickém umění z roku 1948 , kde Vacková rozebírá fenomény, které považuje pro dramatické umění za klíčové. Ty lze nahlédnout i prostřednictvím jejích dobových divadelních recenzí, které například Barbora Příhodová přibližuje následovně: „[…] hodnotila inscenace jako celky, ve kterých je výtvarná složka přirozeně ukotvena a je všudypřítomná a jako taková by měla být zmiňována pouze ve výjimečných případech.“[1] Výtvarný projev má totiž podle Vackové vždy sloužit dramatičnosti – je přítomen ve všech složkách inscenace a není pouze jednou „výtvarnou složkou“ dramatického díla.
Charakteristiku samotné knihy Výtvarný projev v dramatickém umění pak nabízí například reflexe Josefa Vojvodíka a Marie Langerové, kteří ji nahlíží prizmatem fenoménu patosu a označují ji za mimořádnou:
„Její autorka se v ní podrobně a kromě toho velmi osobitým způsobem zabývá celou řadou výtvarně-estetických a teatrologických aspektů, které se dotýkají intermediality (‚vševýtvarnosti'''), sémiotiky a mediality divadelního prostoru (a prostorově časových vlastností dramatu) herce, inscenování, scénografie, vztahu mezi hercem a divákem ( ‚hromadné zírání', ‚pohled na postavu' , ‚pohled a dění', ‚pohled a akce', ‚divadelní optika' atd.), samozřejmě vedle kulturně-historických a umělecko-filozofických aspektů divadla."[2]
Vacková pro posuzování všech složek uplatňuje měřítko dramatičnosti: „Tedy měřítko, které vyplývá ze specifické ústrojnosti dramatického umění, jako umění, které ve všech svých složkách směřuje činně, dějstvováním v čase a prostoru k bezprostřední účinnosti ve vyjadřování důsažné mravní myšlenky.“[3] Výtvarný projev se podle autorky neuplatňuje jenom na jevišti, ale naopak pojímá dramatické umění v celém „dějstvování“ a tedy v celém myšleném i fyzickém prostoru. Jedná se podle ní o zvláštní oborový druh výtvarného umění, který má vlastní, nejen divadelně-specifické ale i obecně výtvarné zákonitosti a „zvláštní poslání“. Ve své knize proto navrhuje komplexní pojetí výtvarného projevu dramatického, jehož hlavní charakteristikou je jeho imanentní přítomnost ve všech složkách inscenace a především etický základ (důsažná mravní myšlenka).[4]
V měřítku těchto dvou naznačených aspektů můžeme nahlédnout a závěrem shrnout obě inscenace, kterým je bytostně vlastní výtvarný projev, neoddělitelný od dramaturgicko-režijní koncepce – plastičnost „reliéfní scénografie“ v případě Divadelního spolku JEDL a imerzivně pojatý prostor libeňské Synagogy v případě spolku Krajinou přílivu. A za etický základ obou děl snad můžeme shodně označit samotnou zvolenou tematiku.
„Umělecko-historické a umělecko-teoretické uvažování Růženy Vackové zůstává pozoruhodným způsobem spojené s fenomény plastičnosti a taktilnosti, afekty, které jsou pro ni souvztažnými pojmy a zároveň základními pojmy výtvarnosti i (dramaticko-hereckého) ztvárnění. Jejich svorníkem je u Vackové étos, jejich etická dimenze, vyrůstající z patosu nebo, jak sama píše, z pathémat. Její optikou [...] je etika.“[5]
[1] PŘÍHODOVÁ, Barbora. Obrazový prostor na jevišti k (re)konstrukci výtvarně-technického řešení bostonské inscenace Intolleranza 1960 ve scénografii Josefa Svobody. [online]. Brno, 2012 [cit. 2023-02-26]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Str. 46. [2] VOJVODÍK, Josef a LANGEROVÁ, Marie. Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. Praha: Argo, 2014. Str. 89-90. [3] VACKOVÁ, Růžena. Výtvarný projev v dramatickém umění. Praha: Dr. Václav Tomsa, 1948. Str. 11. [4] ibidem, str. 13. [5] VOJVODÍK, Josef a LANGEROVÁ, Marie. Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. Praha: Argo, 2014. Str. 81.
Amálie Bulandrová
(autorka připravuje rozšířenou verzi tohoto textu také jako odbornou studii)