Na přelomu léta a podzimu minulého roku jsem se díky podpoře PerformCzech podívala na první ročník bruselského festivalu FAME, v rámci kterého se uskutečnil workshop pro mladé kritiky pořádaný Mezinárodní asociací divadelních kritiků (AICT/IATC). Misí festivalu, jehož název je akronymem pro Festival Where Arts Meet Empowerment (doslova tedy „Festival, kde se umění setkává s posílením/emancipací“), je prezentovat scénická díla žen a genderových minorit, jež pomáhají utvářet „vize inkluzivnějších, rovnějších světů“.
S vědomím tohoto východiska by FAME mohl být charakterizován jako feministický festival. Při listování programovou brožurou či scrollování webem ale záhy narazíte na manifest This is not a feminist festival („Toto není feministický festival“). Organizační tým se v něm snaží formulovat přání, aby festival nebyl nahlížen jako feministický v sociopolitickém smyslu, byť stojí na feministických základech. V první řadě by totiž mělo jít o festival umění – to sice může vést k přehodnocení postojů, ale edukace není jeho hlavním posláním.
Zastřešujícím tématem prvního ročníku (pořádaného v termínu 19.–24. 9. 2022) bylo Ouverture(s) – francouzsky zahájení, otevření (prvního ročníku veřejnosti), ale současně i otevřenost sama. Přeneseně pak proces „otevírání mysli vůči pluralitě těl, věku, subjektivit, narativů a představ“. Organizátoři zároveň vytyčili několik podtémat či spíše linií, podle nichž bylo možné o programu uvažovat:
1) Arts and Female Heritage („Umění a ženské dědictví“)
2) Arts and Bodies („Umění a těla“)
3) Arts and Systems of exploitation (gender, society, colonialism) („Umění a systémy vykořisťování (gender, společnost, kolonialismus“)
4) Arts and Non-human beings („Umění a jiné než lidské bytosti“)
5) Arts and Queerness („Umění a Queer“)
Workshop jako prostor pro sdílení zkušeností
Podle původního plánu byl workshop rozdělen do dvou skupin vedených v angličtině a francouzštině. Protože však lektorka anglickojazyčné sekce nakonec na festival nemohla přijet, vznikla jedna velká skupina vedená francouzskou kritičkou Caroline Châtelet. Sešlo se v ní osmnáct účastnic a účastníků z různých koutů světa – Francie, České republiky (spolu se mnou přijela Dana Hlaváčová), Slovenska (Barbora Forkovičová, která píše i pro česká média), Polska, Litvy, Moldavska, Turecka, Gruzie, Tchaj-wanu a Kanady (konkrétně frankofonního Québecu).
Fúze skupin určitě nebyla na škodu. V jejím důsledku se workshop přirozeně stal především prostorem pro sdílení, a to jak náhledů na témata, která festivalová představení otevírala (a možných přístupů k jejich analýze), tak o podobě performativních umění a jejich kritiky v daných zemích. Workshopová setkání probíhala během festivalu v dopoledních i odpoledních hodinách, zahájené diskuse se ale organicky přelévaly do prožívání celého týdne.
Podstatné je nejen téma, ale i úhel pohledu
Program FAME nabízel celkem sedm inscenací, které byly v rámci týdne uvedeny minimálně dvakrát, některé i třikrát. Při jejich výběru hrálo roli nejen to, o jakých tématech pojednávají, ale také kdo tato témata otevírá, z jakého úhlu pohledu je na ně nahlíženo. V některých případech pak díky souznění tématu a náhledu na něj šlo o opravdu poutavé divadelní zážitky, které se pokusím alespoň v základních konturách přiblížit.
Kromě uvedení již existujících projektů festival inicioval a produkoval také The Manx Cat Project složený z pěti krátkých her, na jejichž vzniku participovalo téměř 50 osob. Všechny epizody vychází z historických událostí či osobností podstatných pro belgický feminismus a bylo na jednotlivých tvůrčích týmech, jak výsledný tvar založený na archivních materiálech vystavěly. První a jednoznačně nejživelnější z epizod projektu nazvaná Et ta sœur? (režie Lou Joubert-Bouhnik) pojednává o feministické spisovatelce a aktivistce Marie Denis (1920–2006) formou fiktivního živě nahrávaného dokumentárního podcastu. Osobnost Denis je v něm nahlížena kriticky. Její objektivní zásluhy o zlepšení postavení belgických žen jsou vyvažovány námitkami proti konzervativnímu a neinkluzivnímu typu feminismu, jejž zastávala – a to i ze strany samotných performerek a performera, kteří na jevišti otevírají také vlastní životní zkušenost coby queer lidé jiné než bílé barvy pleti. Alespoň natolik jsem Et ta sœur? porozuměla na základě spíše pasivní znalosti francouzštiny. The Manx Cat Project měl totiž na FAME premiéru a jeho text se zřejmě finalizoval až během posledních zkoušek, titulky tak součástí představení nebyly.
Hra na dokumentární podcast v The Manx Cat Project, episode 1: Et ta sœur? (foto Samy Soussi)
V případě Betty Devenue Boop ou les Anordinaires (režie Marie Lamachère), inscenace určené dětskému publiku od šesti let, která rovněž nebyla otitulkovaná, jsme měli možnost se na zhlédnutí připravit přečtením původního francouzského textu. Jeho autorka, Barbara Métais-Chastanier, navíc před představením navštívila naše setkání a přiblížila proces vzniku inscenace i svou další tvorbu. Lyrickou loutkohru napsala pro actor-specific soubor herců s mentálním znevýhodněním La Bulle Bleue, působící v Montpellier na jihu Francie. Autorka má zázemí v dokumentárním divadle a z reálné situace vychází také Betty Devenue Boop. Jde o příběh vyprávěný z pohledu psa, feny německého ovčáka Betty, která se řízením osudu dostane k Adabovi, migrantovi, který ve Francii pracuje bez potřebných dokumentů a přežívá ve svém autě. Ochránci zvířat Adabovi posléze Betty odeberou a pod jménem Boop ji adoptuje rodina Émilie, dívky nadané schopností rozumět zvířatům. Tím začíná její spletitá cesta za znovushledáním a utopickým, rovnocenným světem. Inscenace tak na bázi pohádkově vystavěného příběhu předává podstatnou lidskoprávní problematiku i poselství o možnosti vzájemného porozumění lidí a zvířat. Postavy příběhu jsou na scéně přítomné jako loutky animované herci, přičemž Betty je vyvedená tak realistickým způsobem, až je snadné zapomenout, že se nejedná o skutečného psa. Herci zároveň manipulují s jednoduchou scénografií – několika světlými kvádry, na které se promítají rozmazané černobílé fotografie ilustrující detaily prostředí tak, jako bychom se na něj dívali psíma očima. Jde o estetická, stejně jako pragmatická řešení, protože odpovědnost za loutky a scénografii pomáhá hercům udržet svou pozornost nasměrovanou k jevištní akci. Zvláště po zkušenosti s brněnským Divadlem Aldente, v němž působí herci s Downovým syndromem, pro mě byla Betty devenue Boop velmi inspirativním obohacením na poli actor-specific divadelní tvorby.
V případě loutky Betty v Betty Devenue Boop ou les Anordinaires je snadné zapomenout, že není skutečným psem (foto Marc Guinot)
Dalším skvělým zážitkem byla autofikční one woman show Sexplay. Autorka a performerka Camille Husson v ní tematizuje hledání sexuálního uspokojení, které by bylo osvobozené od stereotypních vzorců vytvářených pro maskulinní heterosexuální publikum. Cesta za emancipací ženské sexuality se tu odehrává ve z části reálných, z části fantazijních obrazech, mezi nimiž Husson účinně proplouvá za použití minima prostředků. Partnery akce jsou tu především světlo a zvuk, které ještě umocňují její poutavou jevištní prézentnost. Podrobněji jsem se o inscenaci rozepsala v krátkém článku pro Critical Stages/Scènes critiques, na který odkazuji pod tímto textem.
Druhou sólovou performancí byl projekt Gwendala Raymonda a Gillese Jacinta Gwerz. Název odkazuje na lidové bretaňské balady gwerzioù, které obvykle vypráví nějaký tragický příběh předávaný v orální tradici, s každým novým interpretem nevyhnutelně pozměněný. Otázku přivlastňování, (des)interpretování a exploatace tragických příběhů tvůrci promýšlejí ve vztahu k Marilyn Monroe, zastupující zde obecný problém přístupu médií k celebritám-ženám. Multimediální performance je založena na estetice dragu. Raymond zde ztělesňuje Monroe skrze tanec, lip sync, pantomimu, postupně modifikuje a převléká své kostýmy. Symbioticky vstupuje do zvukové a audiovizuální složky performance – reaguje na replikovaná slova, interaguje s projekcí. Gwerz je prodchnutý celou řadou referencí více či méně mezinárodního charakteru (ty jsou v závěru sepsány v promítnutých titulkách). Vedle odkazu na vystoupení, při kterém Monroe zpívala Kennedymu „Happy Birthday, Mr. President“ nebo na Lynchův film Mullholand Drive tak zaznívají také úryvky z francouzské talkshow novinářky Pascale Clark En aparté. Performance přímo uchvacuje vizualitou i silou svého sdělení.
Gwendal Raymond ve vizuálně uchvacující performanci Gwerz (foto Jeanne Bidon)
Jedinou inscenací, která byla na festivalu uvedena na tradiční velké kukátkové scéně, byl KillJoy Quiz, který pro belgické NTGent vytvořila Luanda Casella. Fiktivní vědomostní soutěž, v níž Casella zastává pozici moderátorky, ve svých okruzích otevírá zásadní environmentální, sociologická a geopolitická témata, která by se do podobného typu televizní zábavy dostala jen stěží. S touto „killjoy“ podobou otázek je však nakládáno, jako by byly běžnou součástí mediálního spektáklu, čímž ještě více vynikne jejich opomíjení ve všeobecném veřejném diskurzu vůbec. Tato juxtapozice je však ve výsledku skutečně vtipná a očišťující. Katarzní potenciál inscenace se, soudě podle reakcí přítomného publika, v Bruselu podařilo realizovat.
Fiktivní vědomostní soutěž KillJoy Quiz (foto Michiel Devijver)
Naplňování rovnosti
V rámci našeho prvního workshopového setkání proběhla cenná debata s uměleckou ředitelkou festivalu Camille Khoury, která poskytla hlubší vhled do zrodu FAME i do způsobu, jímž se vytyčené hodnoty promítají do jeho dramaturgické a produkční stránky. Vznik akce iniciovala kulturní náměstkyně bruselské radnice Delphine Houba, jejíž vizí bylo vytvořit prostor pro podporu jindy znevýhodněné tvorby žen a genderových menšin. Po výhře v open callu v létě 2021 Khoury během roku, který zbýval do konání prvního ročníku sestavila organizační tým, s nímž stanovila název, koncepci a směřování FAME a na tomto základě následně proběhl kurátorský výběr programu.
Vedle již zmíněného manifestu byla pro festival zásadní snaha o to, aby zde autoři kromě prezentace svého díla vystupovali i v jiných rolích – jako vedoucí workshopů, účastníci panelových diskusí a dalšího typu programu. Například Camille Husson vedla literární workshop Let’s talk about sex a Barbara Métais-Chastanier se zúčastnila debaty Arts, écologie et feminisme na téma vztahu umění k ekologii a feminismu. Záměrně pro tyto akce nepoužívám slovní spojení „doprovodný program“, protože jednotlivé události festivalu si měly být podle organizátorů rovnocenné.
Bohužel coby účastníci workshopu AICT/IATC jsme nemohli posoudit, jak úspěšně se tento předpoklad naplnil. V našem programu nebyl vedle představení prostor prakticky na nic jiného, navíc by se řada z nás na workshopech setkala s jazykovou bariérou francouzštiny. Ta se ostatně promítla i do některých neotitulkovaných produkcí. Snaha o jazykovou inkluzi tak do velké míry zůstala pouze u trojjazyčnosti festivalových materiálů, v nichž vedle francouzštiny a angličtiny figurovala i nizozemština.
#where - festivalový meeting point, místo pro setkávání, diskuse, workshopy a koncerty na náměstí Quai à la Houille (foto Samy Soussi)
Safe Space & Empowerment
Co se však FAME povedlo i v rámci prvního ročníku, bylo vytvoření skutečně bezpečného prostoru setkávání. V publiku se mísili lidé různé orientace, genderu i věku, na místech konání festivalu byly všechny toalety přeznačeny na nebinární a bylo zde možné nalézt také výzvy ke kontaktování festivalového týmu, ať už v případě potřeby podpory, nebo pro nahlášení jakékoli formy diskriminace a násilí. Jasné hodnoty se promítly také do jídla dostupného pro organizační tým, vystupující tvůrkyně a tvůrce i pro kritický workshop. Obědy a večeře byly vždy vegetariánské nebo veganské, podávané formou švédského stolu nebo v zapůjčených skleněných meal boxech.
Do vystoupení na závěrečné drag show se promítaly konkrétní aktivistické postoje, například číslo Cheri·e Chapstick reflektovalo otázku konsentu (foto Samy Soussi)
Ačkoli „empowerment“ obsažený v názvu festivalu přinášela různou měrou většina prezentovaných inscenací, nejvýrazněji se propsal do závěrečného večera, Soirée de clôture. Na něm se odehrála drag show místních drag queens, drag kings a drag queers – tedy umělkyň a umělců vystupujících jako femininní, maskulinní či androgynní postavy. Jejich krátká čísla se nesla v duchu sebeosvobození od svazující normativity a propisovaly se do nich i velmi konkrétní aktivistické postoje, jako například otázka konsentu, polských antiinterrupčních zákonů nebo pocta obětem femicid (žen zavražděných z důvodu jejich genderu). I přes opětovnou jazykovou bariéru ze závěrečného programu vyzařovala posilující energie a odvaha představovat si inkluzivnější, rovnější svět.
Iva Heribanová
Výstupem z workshopu byl také bilingvní článek, který vyšel ve 26. čísle online časopisu Critical Stages/Scènes critiques.
Fotografie v tomto článku jsou převzaté z Facebooku a webových stránek festivalu FAME.