Pražské Studio Hrdinů už několikátou sezonu v řadě uvádí vždy jednu novou taneční či pohybovou inscenaci, která se však nepodobá „typickým“ tanečním produkcím. Stejně jako se jedna z linek zdejší dramaturgie soustředí na pozapomenuté filosofické teorie a intelektuálně-alternativní bádání nad naší společností, směřují obdobným směrem i místní pohybové projekty.
Ve Fatamorganě polského choreografa Pawła Sakowicze (premiéra 16. 6. 2023) skupina performerů a performerek ohledává v až meditativně zpomaleném tempu a vizuálně neurčitém prostředí hodnotu vlastní, a tedy i lidské existence a bytí. V předchozí taneční premiéře As Long as We Dance (premiéra 24. 1. 2022) rovněž polská autorka Renata Piotrowska-Auffret zase prizmatem několika žen-matek-performerek prozkoumává dopady pandemie na jejich životy, práci a rodinu s přesahy do celospolečenského vnímání lockdownu.
V anotaci k nejnovější pohybové inscenaci Zákon řady se dočítám, že její režisérka Apolena Vanišová se svým týmem vycházela z teorií Paula Kammerera. Tento rakouský biolog a zoolog tvrdil, že se ve všem dají vysledovat vzorce v podobě řad, do nichž se my lidé, tvorové i věci chtě nechtě škatulkujeme – tedy „zařazujeme“.
V ani ne hodinku dlouhém představení beze slov sleduji skupinu tří performerek a jednoho performera (Eliška Brtnická, Sára Märc, Dora Bouzková a Jan Bárta), jak v jednoduchých uniformních kostýmech rozlehlý betonový prostor Studia Hrdinů zaplňují stále se opakující řadou minimalistických pohybů – pomalou i rychlejší chůzí, sedy či během. Jemný a šedé stěny podzemního prostoru oživující světelný design v kombinaci s dunivou a táhlou hudbou zdánlivě vágní pohyby čtveřice rámcuje do vizuálně atraktivního celku. Po chvíli se z něho navíc vylupuje chytře skrytá ironizace Kammererova bádání.
Choreografie i režie si totiž celou dobu s principem řady pohrává. Účinkující nejprve tvoří jednu zdánlivě nekonečnou šňůru, následují kroky ostatních, obíhají za sebou dokola celý prostor a ohlížejí se jeden na druhého. Někdy ale dokonalou sérii naruší, na moment se zastaví a sebe i své souputníky pěkně vyvedou z míry. Příjemně prapodivnou sešlost, na níž tři ženy a jeden muž tiše a úsporně bádají nad zákonem řad, posléze doplní nečekaný výjev. Po celém rozlehlém hracím prostoru se začnou samovolně míhat černé tiše bzučící koule. Postupně se přidávají, nahodile mění směry, až je podlaha pokryta desítkami malých návštěvníků.
Performerstvu se motají pod nohy a to se stejně jako kdysi Kammerer, který prý s oblibou sedával v parku a do svého „deníku náhod“ zaznamenával anomálie v okolí [1], stává pozorovatelem koulející se entropie. Z okrajů jeviště vytahuje dlouhé kovové lišty, staví z nich ohrádky a cestičky a zcela tak mění zprvu nahodilé trajektorie míhajících se tvarů. Středobodem se najednou stávají právě bzučící vetřelci a lidské čtveřici dávají nově a svěže nahlédnout do světa neustále se tvořících a vzápětí i bortících řad. Fokus je z lidského těla přesunut na neživé objekty a zábavná ironizace celého zákonu řady se tak ještě prohlubuje. Koule utíkají, kam chtějí, nečekaně mění směry a přesto se v chaotické síti desítek malých potvůrek jednou za čas na setinu vteřiny objeví dokonalá řada. Jen aby vzápětí zmizela. Nejednou se sám sebe ptám, jestli jsem tu rovnou linii opravdu zahlédl, nebo ji jen zahlédnout chtěl…
Z nového Zákonu řady tak nakonec odcházím pobaven i podivně vyzenován. Dílo, jež se zprvu jevilo jen jako scénický a vysoce estetizovaný pokus o nabourání Kammererových teorií, se totiž stalo zábavným jevištním esejem, který se táže, jestli na podmínce existence řad všude kolem přece jen něco nebude. Inscenace navíc ze středu dění místy vytlačuje lidského aktéra a vytváří tak ne-antropocentrický prostor, v němž přesto může docházet k podnětným a poutavým interakcím.
[1] Na základě těchto deníků pak Kammerer vydal svou knihu Das Gesetz der Serie (Zákon série), v níž se věnuje svým myšlenkám o vzorcích řad, kterými jsou náš svět a existence protkány.