Městská divadla pražská uvádějí v Divadle ABC od loňského září inscenaci Nebesa podle stejnojmenné hry britské dramatičky Lucy Kirkwood. Text má jasné feministické vyznění, které režisér Marián Amsler podtrhuje, významově ale skřípe jak v samotném textu, tak v adaptaci. Semknutý děj se odehrává v roce 1759 v jihovýchodní Anglii, kde je do tzv. poroty matron svoláno dvanáct žen. Mají rozhodnout o tom, jestli je Sally Poppyová (Karolína Knězů), odsouzená za vraždu, skutečně těhotná, jak tvrdí. V tom případě by unikla trestu smrti a byla deportována do Ameriky. Porotu tvoří manželky a matky doplněné o porodní bábu Lizzy (Petra Tenorová). Všechny dobře znají těžký ženský úděl.

Situace, ve které ženy – zvyklé nemít možnost rozhodovat – najednou vynášejí soud nad životem jiné, by ve stísněném prostoru plném napětí mohla vybublat do palčivých střetů a nabídnout vhled do jejich soudobého života s jasným přesahem do současnosti. Ale nestane se tak. (Nejmrazivější moment nakonec stejně obstará jedna ze dvou mužských postav.) Problém přitom neleží ani tak v režii, jako spíš ve zvoleném textu. Jednotlivé postavy se v rámci dvanáctičlenného kolektivu jen obtížně odlišují. Rozdíly mezi nimi určuje počet porodů a podoba prožitých traumat: jedna má dvacet jedna potomků se třemi muži, jiné přežili jen tři ze sedmi narozených, další pětkrát potratila a jednou porodila mrtvé dítě. Jedna je v přechodu, jiné menstruují měsíce v kuse. A možná se poprvé nacházejí ve společnosti, kde mohou o těchto zkušenostech otevřeně mluvit. Jejich intimní výpovědi ale působí naroubovaně, porotkyně jsou přece zavřené ve studené místnosti bez jídla a pití, odskočit si můžou jen do kyblíku a mají především jednomyslně rozhodnout o osudu obžalované.

Kirkwood formuluje feministické teze za pomoci řady klišé. Klíčové myšlenky se pateticky pronášejí, přestože by mohly i nevyslovené vyplynout ze samotné situace („o pohybu míle vzdálených komet víme všechno, o ženském těle nevíme nic“). Podobně vyznívá i motiv nedůvěry k porodní bábě. Matrony jí nevěří, že je Sally těhotná, a názor změní až po verdiktu lékaře. Lizzy pak připomene, že když totéž říkala ona, neposlouchaly ji, zatímco muži uvěřily okamžitě. Jenomže text i naturalistické inscenační ztvárnění gynekologické prohlídky jejich důvěru legitimizuje: lékař přijde s brašnou a kleštěmi a do Sally se bez ostychu a citu přímo podívá, zatímco Lizzy jí jen sáhne na břicho a na prsa.

Hororově laděná elektronická hudba od Katarzie, zpěv do mikrofonů a stylizovaný pohyb posouvají inscenaci do surreální roviny. V úvodní scéně se postavy s pracovními nástroji v rukou a čepci na hlavách pohybují jako loutky v oživlém betlému, ve scéně hromadného extatického modlení zvedají ruce a podivně se pohupují, jako by byly součástí sekty nebo pod vlivem omamných látek. Tyto obrazy mají zřejmě děj zahalit nejednoznačností, snovostí, možná i nastínit jakousi magičnost ženství, zároveň vše díky hudbě přiblížit současnosti, ale do zbytku inscenačního stylu příliš nezapadají.

Nakonec to odnášejí herečky. Dostávají sice prostor v jakémsi soudním psychodramatu, jenže na půdorysu tezovité hry s nepropracovanými postavami nemají příliš z čeho čerpat. Představitelka napůl šílené, napůl zlomené Sally má možnost ukázat nejvíc a úžasná Karolína Knězů tuto příležitost naplno využívá. Z minima vytvářejí výrazné figury také Eva Salzmannová v roli předsedkyně poroty a Petra Tenorová, jejíž upjatá Lizzy svou vizuální stylizací působí tak nesympaticky (černý, skoro kněžský plášť a ulízlé vlasy), až je s podivem, že se herečce daří v publiku vykřesat jakýkoliv soucit. Soubor to má těžké i proto, že jako jediný prvek humoru a jistého odlehčení slouží vulgarismy. Proč by nás ale mělo pobavit, že se i ženy (!) ohánějí expresivními označeními pohlavních orgánů a sexu? Takto pojatá „emancipace“ jde proti samotnému smyslu feministické kritiky. Tu text i inscenace sice částečně obsahují, bohužel ale zůstává spíš povrchní, než naléhavá.