Frašky, šašky, kudrlinky

Tradice pořádání šibřinek, doposud probíhajících společenských událostí českých obcí, které zahrnují plesy, maškarní bály i tancovačky, sahá až do doby národního obrození. Myšlenka velké akce posilující komunitu vzešla ze sokolského hnutí. Jindřich Fügner, jeden ze zakladatelů spolku, chtěl, podle Památníku Sokola Pražského z roku 1883, aby „členové Sokola i mimo cvičiště se scházeli, blíže se poznali a takto přátelským svazkem k sobě přilnuli“[1]. Na radu Miroslava Tyrše poté zvolil polozapomenuté označení „šibřinky“, které je v Jungmannově slovníku opsáno výrazy „frašky, žerty, šašky“ nebo „kudrlinky“.

Pojem ovšem pravděpodobně pochází z německého slova „Schabernack“, které označuje škodolibý žert nebo posměšný kousek.[2] Na sokolských šibřinkách se ale mluvilo pouze česky, v českém jazyce byly tisknuty plakáty, programy i jídelní lístky, součástí večera bývaly přednesy vlasteneckých veršů českých básníků.[3] Pořádání sokolských obecních veselic si tedy kladlo za cíl nejen budování místních komunit, ale i rozšiřování a utvrzování národního povědomí. Samotné sokolské šibřinky v sobě tak nesou zvláštní rozpor: na jedné straně lidové veselí masopustních rejů a maškarních bálů, na druhé naprostá vážnost, se kterou se přistupuje k vlasteneckým otázkám. Ilustrací může být sokolská hymna, kde se za zvuky veselého dechového pochodu skrývají patetické, až skoro militantní nacionalistické popěvky.

Kulturák, dechovka, ideologie

Na nenápadné rozplétání skrytých významů českého kulturního kánonu, který mnohdy podvědomě nekriticky přejímáme, se mimo jiné soustředí Šibřinky pořádané uskupením Handa Gote jednou do roka (či jednou do dvou let) v Alfredu ve dvoře. Sál divadla se tak na jeden večer promění na kulturák s dechovkou, kde na pozadí inscenovaného sokolského plesu s vlastním výčepem běží hned na několika obrazovkách starých televizorů retro program. Na projekčním plátně problikávají slevy na typicky české zboží ze supermarketů a stěny jsou olepeny vyprázdněnými hesly Sametové revoluce. Ta vyvěšují nejmladší z performerů a performerek, studenti a studentky, kteří se v průběhu večera několikrát marně hlásí o slovo (tvoří tak protipól členům souborů Handa Gote a Wariot Ideal ztělesňujícím tradici).

Hesla distribuovaná studenty jako „dnešní lhostejnost se vám zítra vymstí“ nebo „bez násilí“ zároveň vytvářejí kontrast s některými přítomnými artefakty, které v sobě násilí implicitně obsahují. Příkladem může být otevření večera, kdy Angela Nwagbo, herečka česko-nigerijského původu, s velkou dávkou patosu zpívá jednu z lidových písní oblečená v tradičním kroji. Když se ovšem Michal Cáb s kamerou zaměří na první řadu, live cinema záběry odhalí, jak je celý výstup pečlivě režírován a dirigován Veronikou Švábovou. Nenápadně tak připomene, jak byl folklór často využíván a manipulován, především totalitními režimy, a to jak nacistickým, tak komunistickým. Paralelní děje a celková vizuální přehlcenost tedy nejsou jen příkladem typické estetiky souboru Handa Gote, ale kladou také otázku, co má právo určovat naši (národní) identitu a jaké jsou neustále přítomné relikty, které ji ovlivňují.

Šibřinky 2025, foto Anna Baštýřová

Ztracený poklad ve slevě

Stejně jako sokolské šibřinky, i ty v Alfredu měly poslední roky svá témata. Tento rok nesly podtitul Ztracený poklad / Der verlorene Schatz rozvíjející leitmotiv česko-německých vztahů. Spojení odkazuje k legendě o Štěchovickém pokladu, údajné součásti pokladů Třetí říše, který se prý v závěru 2. světové války přepravoval z Berlína přes Madrid do Argentiny a skončil na českém území zakopaný někde v okolí Štěchovic. Obsahem pokladu měla být mimo originálu smlouvy Ribbentrop–Molotov například Jantarová komnata.[4] Po roce 1989 se po pokladu ve Štěchovicích usilovně, ale bezvýsledně pátralo. V listopadu 2022 poté přiznal hlavní hledač, Helmut Gaensel, že si příběh o zakopaných bednách vymyslel.[5]

Očividnou paralelu tvůrčí tým přináší ve spojení s padělanými rukopisy v době národního obrození. Tomáš Procházka se snaží Rukopis zelenohorský, který byl Josefem Dobrovským veřejně označený za padělek, po celý večer na jevišti číst. I přes to, že je neustále přerušován, vrací se k soustředěnému přednesu, jako by na něm stále záleželo vytyčení české národní identity i suverenity. Nabízí se tak otázka, do jaké míry česká identita závisí na té německé, či přesněji řečeno na vymezování se vůči ní. I kdyby to mělo znamenat falzifikování, lhaní a padělání. Češi ale svou obdobu nacistického pokladu přece jen dostávají, a to v podobě sýrů, Štěchovického pokladu a Jantarové komnaty, které jsou naštěstí také ve výhodné slevě. Symbol s problematickými konotacemi je tak příznačně vytrhnut z kontextu, zlevněn a (v divadle) zkonzumován.

Šibřinky 2025, foto Anna Baštýřová

Pivo, párky, tombola

Šibřinky pořádané v Alfredu ve dvoře připomínají sice v mnohém tradiční šibřinky se živou dechovou hudbou, jídlem, nápoji, tombolou i tancem, za vším lze ale tušit potutelnou ironii. Komunita, která se kolem neustále vyprodaných akcí v Alfredu tvoří, je ale opravdová. Tomu napomáhá občerstvení v ceně: pivo a párky, vskutku naše národní artefakty, společné aktivity, jako je zmíněná tombola, i uvolněná atmosféra mezi jevištěm a hledištěm. Pivo i výhry z tomboly roznášejí sami performeři, vládne všeobecně dobrá nálada, přičemž se dočasně zapomíná na divadelní konvence. Diváci a divačky se mezi sebou nahlas baví a posílají si sladké výhry z tomboly, aby z nich každý v publiku mohl ochutnat. Mnohdy chodí návštěvníci na Šibřinky opakovaně, kupují si lístky v předprodeji měsíce předem a těší se na ně jako na výraznou společenskou událost.

Šibřinky 2025, foto Anna Baštýřová

Jedná se sice stále o setkání na pražské alternativní divadelní scéně, která přitahuje podobnou cílovou skupinu, pocitově se ale akce svým účelem i náplní liší od všech festivalů, běžných repríz i divadelních premiér, jež jsou za společenské události jistě také považovány. Skoro by stačilo, aby se ve Fügnerově citaci nahradili „členové Sokola“ vhodnějším „členové divadelní obce“ a mohlo by být tvrzení apelující na to, aby se scházeli i mimo cvičiště, a tak se lépe poznali, aplikovatelné i na Šibřinky v Alfredu ve dvoře. Mezi pečlivě budovanou atmosférou na pomezí lidové veselice a kánonem prosakujícího temna, specifickou estetikou a množstvím odkazů jakoby mimochodem vzniká a posiluje se komunita. Přes všechny škodolibé žerty a posměšné kousky tak Šibřinky přece jen naplňují cíl, který jim byl v devatenáctém století vytyčen.

Kristýna Vinařová

[1] Šibřinky. Online. Česká obec sokolská. Dostupné z: https://www.sokol.eu/projekt/sibrinky. [cit. 2025-04-07].

[2] ŠIBŘINKY 2025: Ztracený poklad / Der verlorene Schatz. Online. Alfred ve dvoře. Dostupné z: https://www.alfredvedvore.cz/cs/program/sibrinky-2025-ztraceny-poklad-der-verlorene-schatz-322/. [cit. 2025-04-07].

[3] Šibřinky. Online. Česká obec sokolská. Dostupné z: https://www.sokol.eu/projekt/sibrinky. [cit. 2025-04-07].

[4] Štěchovický poklad. Online. Wikipedie. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bchovick%C3%BD_poklad. [cit. 2025-04-07].

[5] MAREŠ, Jaroslav. Štěchovický poklad jsem si vymyslel, přiznal konečně slavný pátrač. Online. Seznam Zprávy. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/porady-videoreportaze-stechovicky-poklad-jsem-si-vymyslel-priznal-gaensel-220023. [cit. 2025-04-07].