Na sklonku srpna jsem se zúčastnila třiadvacátého ročníku multižánrového festivalu THEATRUM KUKS[1] a zažila bohatě ze všeho, co tato na první pohled nenápadná událost nabídla. Festival existuje v symbióze s historickou památkou barokního areálu Kuks. Odehrává se v různých jeho prostorách a vede návštěvnictvo k „inscenovaným“ procházkám. Všechno, co se zde děje, je více či méně divadelní. Počínaje hudebními koncerty, pokračuje tím, jak účinky místního genia loci proměňují obvyklá vyznění divadelních představení. Třeba když zvukovou kulisu divadla hraného ve stanu dokresluje hlasité funění krav, které se pasou opodál. A konče půldenním, událostmi nabitým výletem po méně známých barokních památkách v okolí, který se na festivalu odehrál poslední den.
Každé ráno a každou noc jsem chodívala pěšky z vesničky Kašov do barokního areálu Kuks, což je cesta plná dalekých výhledů, kde nebe na člověka padá a přijímá ho do sebe. Mrzelo by mě, kdybych se alespoň nepokusila zachytit celostní zážitek, který událost dokáže poskytnout. Především smysl pro barokní i lokální kontext, který se promítá do celkové skladby programu, činí z festivalu výjimečnou událost na české divadelní mapě. Badatelské nadšení jeho organizátorů a organizátorek má jednak akademické ukotvení a jednak dokáže nakazit a proměnit vnímání současné reality. Zároveň tu sousedí divadlo, hudba, architektura a sochařství, které se vzájemně ovlivňují a často spolu přímo splývají.
Zatímco divadelní část programové linky je úzce spjatá s myšlením uskupení Geisslers Hofcomoedianten, ta hudební se často pojí s tvorbou skladatele a muzikologa Tomáše Hanzlíka. Programová nabídka zahrnuje široké spektrum různých hudebních a divadelních uskupení. Při hlubším ponoru je patrné, že byl jejich výběr pečlivě kurátorovaný a jeho položky spolu dobře rezonují. Festival THEATRUM KUKS celou svou existencí zpřítomňuje vztah mezi současnou a barokní realitou. Tento třídílný seriál věnovaný letošnímu ročníku kukského festivalu nasvítí vztah mezi současností a barokní epochou z tolika úhlů, kolik uměleckých děl a jejich účinků zachytí.
Heroické baroko, kontratenor Vojtěch Pelka v lapidáriu mezi originály soch Ctností a Neřestí Matyáše B. Brauna, foto Marek Malůšek
Transpozice barokních témat
Opakovaně diskutovanou otázkou byl na festivalu vztah kukského barokního dědictví a současného umění. Během jednoho odpoledního vzdělávacího formátu Barokování představil výtvarník Matyáš Chochola svůj projekt Ctnosti a Neřesti naší doby / 300 let poté. Pro realizaci na 3D tiskárně navrhl dvanáct betonových soch, které mají vést dialog s pojetím Matyáše B. Brauna. Ačkoliv se jedná o výstavu plánovanou jako dočasnou, výtvarník spolu s ředitelkou festivalu Kateřinou Bohadlovou popisovali, jak obtížné je pro ně prosadit výstavu přímo v kukském údolí. Prý byli konfrontováni dokonce i s výhradou: „Takhle by si to Špork nepředstavoval.“ [2] Jakkoliv se z pohledu vývoje umění jeví tento konzervativní a velmi častý argument proti reakcím současného umění na klasická díla jako absurdní a v poslední době bývá celkem úspěšně používán jako záminka k cenzuře svobodného projevu, na druhou stranu ho lze vnímat také jako názor zasluhující bližší prozkoumání. Hodná pozornosti je totiž otázka, jaké styčné body by mohly mít inscenace prezentované na festivalu s uměleckými díly, jak vznikala v baroku.
Matyáš Chochola své 3D vizualizace sousoší komentoval slovy, že přenesl koncept ctností a neřestí do kontextu pozitivní relativizace hodnot. Kdy to, co je pro jednoho ctnost, druhý vnímá jako neřest. Jednotlivé sochy nesou poměrně srozumitelnou symboliku, jsou to například na sobě naskládané pneumatiky, totemové bytosti nebo houby, ale obsahují také mnoho abstraktních tvarů vyžadujících velmi intuitivní dotvoření. Zároveň má celková kompozice evokovat zborcené či nedostavěné a opuštěné chrámoví. Celkově na mě plánovaná výstava působila jako vnímatelsky velmi vstřícné dílo, které podobně jako inscenace Geisslers Hofcomoedianten používá formu jako nástroj, jak zaujmout pozornost širšího publika. V tomto konkrétním případě nejspíš pomáhá, že autor otevřeně a jednoduše čerpá z dobře známých „slohů" a směrů, jako je kubismus, surrealismus či brutalismus.
prezentace modelů 3D soch Matyáše Chocholy v rámci Barokování, foto Marek Malůšek
Nehledě na teoretické spory o to, zdali lze jakkoliv rozlišovat formu a obsah, důležitou kvalitou barokního umění byla schopnost „meravigliare“, tedy šokovat, udivovat, překvapovat. To jsou vlastnosti, které jsem z pochopitelných důvodů na festivalu nenalezla v přímo v konkrétních uměleckých dílech. Šok, údiv a překvapení jsou zkrátka ingredience, které se v dnešní smysly zahlcující době do divadla dostanou jen sporadicky a také to nejsou žádné extrémně ceněné hodnoty. Sílu udivovat má však zdejší genius loci, atmosféra jiné doby, schopná vyvolávat změny prožívání, jejichž genezi není snadné uchopit. Co však z barokní epochy umělci a umělkyně na festivalu přebírali často, byla hravost. Matyáš Chochola si například představoval, že by se v myslích návštěvníků a návštěvnic jeho expozice mohla odehrávat svého druhu šachová partie, kdy by docházelo k přiřazování jednotlivých jím vytvořených soch k těm Braunovým.
Zájem o ztracené tvary
Během festivalu jsme se mohli několikrát setkat s barokní expresivitou, která působila jinak v brechtovsky laděných inscenacích Geisslers Hofcomoedianten a jinak v experimentálních formátech nedávných či stávajících studujících Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. A zcela odlišný charakter měla performativita koncertů, mezi něž patřil i jeden ze dvou festivalových vrcholů – koncert Zuřivý Roland reloaded připravený pod uměleckým vedením skladatele a muzikologa Tomáše Hanzlíka. Odehrál se v lapidáriu mezi originály soch Ctností a Neřestí. Zpívali dva sólisté a jedna sólistka z benátské konzervatoře Benedetta Marcella, jimž předtím festival poskytl tvůrčí rezidenci. Událost se konala na počest třístého výročí uvedení opery italského skladatele Antonia Bioniho Zuřivý Roland (Orlando furioso) Peruzzi-Denziovou operní společností krátce po jejím příjezdu do lázní Kuks na Labi 11. srpna 1724.
Vlivem třicetileté války v Českých zemích dlouho nedocházelo k soustavnému uvádění operních produkcí a oratorií. Pokud už se opery hrály, pak neplánovaně (třeba během pražského a pardubického pobytu císaře Leopolda I. na útěku před morem) a/nebo jednorázově (například při korunovacích). Zmíněná a letos připomenutá produkce v lázních Kuks na objednávku hraběte Františka A. Šporka však odstartovala pětaosmdesátiletou éru italské opery v Čechách. Jelikož se z opery Orlando furioso dochovala pouze předehra, rozhodl se pořadatelský tým simulovat operní formu, ovšem s třetinovou stopáží, kdy byly místo nedochovaných tří aktů použity všechny tři kantáty a jedna samostatná árie Antonia Bioniho, které se nacházely v kroměřížském Arcidiecézním muzeu. Způsob interpretace těchto děl tematizujících nešťastnou lásku k ženě pak Tomáš Hanzlík charakterizoval jako „hledání ztraceného tvaru ve stylových intencích skladatele Antonia Bioniho“.
Kantáty původně vznikly pro kontratenor, tedy mužský „soprán“. V této poloze v baroku zpívali dospělí zpěváci nazývaní „kastráti“, jimž bylo před pubertou chirurgickým zákrokem zabráněno v budoucí mutaci. Kontratenor je hlasová poloha, kterou současní muži zpívají v tzv. falzetu, tedy v čistém hlavovém rejstříku, a jejich zpěv tak připomíná ženský (asi nejznámější skladbou, kde lze slyšet kontratenor jsou v současnosti různé verze hymnu Stabat Mater ). Pro server KlasikaPlus vysvětlil Tomáš Hanzlík, že z důvodu zvukové pestrosti obsadili jednu kantátu tenorem o oktávu níž, bez zásahu do orchestrální struktury. Třetí kantáta byla transponovaná včetně orchestru o tercii níž pro baryton (Stepan Polischuk). Kantátu pro soprán zpívala Eugenia Siliberto a jedna operní árie pak byla i původně napsaná pro tenor (Sanlin Wang). Večer uvedla dochovaná předehra z původního Zuřivého Rolanda a zakončení pak tvořil závěrečný sbor nedochované opery, který byl s použitím notné dávky imaginace a znalostí Bioniho díla „rekonstruován“.
sólisté Sanlin Wang, Stepan Polishchuk, Eugenia Siliberto, foto Michal Stránský
Návrat k barokní intenzitě
Interpretace Zuřivý Roland reloaded vznikla v intencích tzv. historicky poučené interpretace staré hudby (Historically Informed Performance – HIP), přičemž tvůrčí tým zdůrazňuje, že se v rámci onoho proudu hlásí k nedogmatickému přístupu. Myšlenky tohoto hudebního hnutí, které momentálně zažívá druhou vlnu svého rozkvětu, mohou být velmi inspirativní pro přemýšlení o možných vztazích mezi současným uměním a tím barokním. „Navzdory svému historickému zaměření není historicky poučená interpretace zdaleka hnutím zaměřeným pouze na minulost. Mnozí současní hudebníci ji vnímají jako živou tradici, která navazuje na minulost, ale zároveň se přizpůsobuje současnosti,“ konstatují v magazínu Serenade. Uvádějí příklady tvůrců, kteří propojují dobové nástroje a moderní technologie, experimentují s atmosférami různých netradičních prostor a činí historická díla „uvnímatelnými“.
Historicky poučená interpretace vychází z důkladného průzkumu historické podoby provozování staré hudby a vymezuje se proti interpretačním úzům staré hudby, jak se ustavily v průběhu dvacátého století a často se ukázaly jako nefunkční. „Výsledkem byly víceméně zásadní deformace staré hudby a zkreslení pohledu na její kvalitu a schopnosti jejích tvůrců,“ píše ve své diplomové práci o tomto tématu Přemysl Vacek. Historicky poučení interpreti a interpretky používají rekonstrukce dobových nástrojů, pro jejichž ovládnutí je třeba specializované studium, mohou si také například osvojovat dobové frázování či specifický způsob držení smyčce. Také se hodně hovoří o tom, že se zbavují zavedených interpretačních přístupů, pakliže se domnívají, že utlumují či „zjemňují“ emoční intenzitu historické hudby.
V konfronaci s milostnými áriemi a kantátami se tyto tendence vyjevují jako pochopitelné. Právě emoční intenzita představuje kvalitu, která sice může zapůsobit nezvyklým dojmem a zaujmout, přesto však těžko bude současníkům srozumitelná. V libretech zachovaných Bioniho fragmentů se zpívají například repliky jako: „Nezemřu-li po tvém boku, idole mého srdce, pak zemřu s tvým krásným milovaným jménem na rtech. / Sbohem můj živote, sbohem, neplač nad mým ubohým osudem, já ne, to ty jsi věrná a já to vím.“ V jiné árii se praví: „S mým srdcem, jež strádá, zdalipak budeš mít s ním soucit! Příliš trpké budou mé strasti, stejně jako tvé budou okovy, neutěšíš-li duši, jež blouzní.“ Dnes bychom o nich nejspíš řekli, že při pouhém čtení bez pěvecké interpretace působí přinejmenším přepjatě a afektovaně. Pokud však mohu posoudit smysl hudebního uchopení, který dolehl i k tak málo hudebně zkušené posluchačce, jako jsem já, dokázalo člověka přimět zapomenout na tyto úvahy a alespoň na chvíli cítit skrz jiný kulturní filtr.
Vojtěch Pelka, foto Marek Malůšek
Bezprostřední baroko
O dva dny dříve se uskutečnil komponovaný večer Heroické baroko věnovaný kontratenoru. Hlavním umělcem večera pod vedením Tomáše Hanzlíka byl operní kontratenor Vojtěch Pelka, který také vybral árie z různých oper, které byly během večera uvedeny, včetně dochované předehry Zuřivého Rolanda. Jednotlivé pěvecké vstupy prokládala čtení Vojtěcha Franců z rytířského eposu Ludovica Ariosta Zuřivý Roland, což celou událost rámovalo do srozumitelnějšího kontextu parodického kultu heroů. Tělesný projev Vojtěcha Pelky mě na první pohled zaujal především absencí jakékoliv stopy po herecké křeči, která bývá na operních jevištích často k vidění. Jeho vyhrocená exprese spojená s barokní gestikou se celou dobu pohybovala v uvolněné, neformální poloze, aniž by ztratila na přesvědčivosti a intenzitě. Smyslová zkušenost, kterou Vojtěch Pelka zprostředkoval, dokázala bořit mé stereotypní asociace s barokem a skutečně jej „rozžít“ (což je slovo, které z úst ředitelky festivalu Kateřiny Bohadlové zaznívalo často).
Během přemýšlení o kukském festivalu jsem si povšimla, že v barokním umění existoval mezi hlubokou intenzitou a parodií na ni velmi plynulý přechod. Například četba zásadního románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus Hanse J. Ch. von Grimmelshausena je jedno velké přecházení protagonisty ze stavů, kdy sám sebe bere až nestandartně vážně, do komentářů plných štiplavé sebeironie až karikatury. Baroko může představovat lék na různé typy škatulkování, jelikož ve světle jeho kontrastů málokteré ulitmátní tvrzení obstojí. Další jeho pozoruhodnou vlastností je, že nic v barokním světě není tak nízké, aby to nestálo za pozornost. A v intencích takového nastavení existuje také samotný festival THEATRUM KUKS. Umění, i to velmi staré a vážené, zde mívá vždy charakter něčeho dostupného. Příkladem toho byl také půldenní výlet o čtyřech zastaveních u méně známých barokních památek v kukském okolí, poznávací program s intenzivní kulturní náplní.
Součást výletu tvořila komentovaná prohlídka zámku Hoříněves, která baroko ukázala z různých úhlů, jen ne v naleštěném stavu. Budova se ostatně pojí s odvrácenou stránkou rodu Šporků. Ten si sice většina lidí spojuje s oblíbeným mecenášem Františkem Antonínem Šporkem, Hoříněves však náležela rodině jeho bratra Ferdinanda Leopolda Šporka, který vynikal extrémní krutostí a sklonem řešit mezilidské spory vraždou. Sdílet s ním život prý bylo tak strašné, že Pražská arcibiskupská konzistoř svolila k žádosti jeho manželky o rozvod. Dnes je objekt spíše staveniště, kde s nevídaným nasazením pracuje rodina Markéty Slaninové, která ho rekonstruuje pro bydlení a také ho zachraňuje před dalším chátráním. Když naše skupina procházela úpravami dosud nedotčeného křídla, nakonec jsme dorazili k pravotočivému schodišti, které vykazovalo santiniovské rysy (a spekuluje se o tom, že možná skutečně vzniklo podle Santiniho návrhu). To bylo pro festival příznačné - návštěvnictvo se na něm nesetkává jen s líbivým „pohlednicovým“ barokem, ale také s neuhlazeností a ve stopovém množství dokonce i se syrovostí.
schodiště na zámku Hoříněves, foto z facebookové stránky Zámek Hoříněves
Barbora Etlíková
Cyklus věnovaný THEATRUM KUKS bude mít tři díly.
Ten další se bude věnovat divadelním zastávkám půldenního výletu (projektu Triomphez uskupení Veselé chvíle a inscenaci Geisslers Hofcomoedianten Magdalena lascivní a kajícná). A inscenaci Až umřu, pusťte mi… v režii Domena Šumana .
Třetí díl se zaměří na inscenční tvorbu uskupení Geisslers Hofcomoedianten, především na trilogii věnovanou třicetileté válce, jejíž poslední díl měl na festivalu premiéru.
Program festivalu najdete zde.
[1] THEATRUM KUKS je jeden ze čtyř uměleckých projektů zastřešených pod názvem Nové baroko. Tato kulturní iniciativa samu sebe charakterizuje jako „multižánrové umění, které se inspiruje v baroku a posouvá jeho odkaz do současnosti. Výsledné dílo je nové, atraktivní, hravé, plné emocí a zkrátka jedinečné. Je to fúze minulosti a současnosti, starého a nového, vysokého a nízkého, vážného a komického, akademického a lidového...“ Je to aktivita iniciovaná muzikologem Stanislavem Bohadlem, kterou divadelně rozvíjejí mezi jinými překladatelka Kateřina Bohadlová na pozici ředitelky festivalu a divadelní režisér Petr Hašek jakožto umělecký ředitel.
[2] Brzo si bude možné sochy prohlédnout v rámci expozice ve výstavním prosotru EPO1 v Trutnově.