Loni na jaře uvedlo pražské Divadlo Letí vůbec první českou inscenaci hry oceňované dramatičky Sivan Ben Yishai s názvem LÁSKA/Argumentační cvičení. Izraelská autorka žijící v Berlíně ve svém textu poukazuje na úskalí patriarchálních vzorců (nejen) v partnerských vztazích. Režisérka Kasha Jandáčková v inscenaci skrze monology hlavní hrdinky osvětluje vnitřní svět ženy, v níž sílí obavy, mizí dosavadní ideály, touhy a přání a zcela se vytrácí sebevědomí a sebeúcta.
Ben Yishai zvolila jako hlavní postavu hry Olive Oylovou – partnerku Pepka námořníka (a věčnou vedlejší hrdinku) ze stejnojmenného animovaného seriálu. Režisérka ve spolupráci s dramaturgem Davidem Košťákem nejprve klade důraz na zábavné dialogy protagonistů Olive a Pepka, z nichž sálá autenticita prvotního zalíbení a začátku společného života. Už v úvodu však z replik a jednání vyvěrá kritika stereotypních genderových rolí, které dominantně poškozují jen jednu stranu – především protože Jakub Gottwald jako Pepek přímo ztělesňuje množství patriarchálních neduhů, například disproporční rozdělení moci ve vztahu.
Dialogické výstupy doplňují ku prospěchu věci křehké a osobité monology hlavní hrdinky, kterou si mezi sebe dělí tři herečky (Anna Kameníková, Karolína Vágnerová a Marie Kieslowski). Díky těmto citlivě podaným pasážím získává inscenace přesah v podobě tematizace neuspokojených ženských tužeb a nesklouzává do pouhého popisu lineárního úpadku pasivní hrdinky. Ta se naopak aktivně vypořádává s vnitřními dilematy a sebekritikou, a právě její úsilí přivádí děj k závěru, jímž autorka i režisérka jasně demonstrují ženskou sílu a suverenitu.
Výstupy jsou doprovázeny živou hudbou a zpěvem Marie Kieslowski. Elektrickými klávesami dotváří ambivalenci komična i melancholie jednotlivých momentů. Zásadní roli má hudba zejména na konci, kdy se scéna malého bytu ústředního páru postupně zmenšuje – analogicky k omezování prostoru, kterému se Olive ve vztahu dostává – až se nakonec promění v jednu velkou vulvu. Právě tato vizuální transformace otevírá cestu k zásadnímu obratu poetiky inscenace, které v závěru dominuje explicitní sexuální jazyk přetavený do symbolického „monologu vagíny“.
Téma sexuality a sexuálních potřeb protagonistů nabývá na intenzitě. Olive, dlouho žijící ve stínu svého partnera – muže trpícího nenaplněnými uměleckými ambicemi a neschopného ocenit její úspěchy – zpočátku ustupuje jeho neochotě porozumět reciprocitě sexuálních aktů. Pepkovo přirození je ve hře div ne třetím členem domácnosti, zatímco vulva zůstává konstantně opomíjená. Zlom nastává v okamžiku, kdy se Olive rozhodne z této situace vystoupit, „probudit svou vnitřní tygřici“ a pustit se do živočišného prozkoumávání vlastní sexuality. Tuto pasáž doprovázejí naturalistické popisy sexuálních zážitků osvobozených od mužského pohledu.
Inscenaci symbolicky zakončuje dovětek „toto je minulost, která definitivně prohrála“, jenž apeluje na vzepření se patriarchálnímu řádu i společenským konvencím formujícím naše partnerské vztahy až do těch nejintimnějších rovin. Nejsilnějším momentem je právě závěr, během něhož hlavní hrdinka tyto zažité normy odmítne. Odvážná inscenace tak může silně rezonovat jako impuls k reflexi zažitých struktur, které stále formují naše vnímání ženské identity i podoby mezilidských vztahů.