Brněnské Národní divadlo uvedlo v listopadu 2024 inscenaci Like Lovers Do podle hry jedné z nejuznávanějších současných dramatiček Sivan Ben Yishai, v níž autorka tematizuje problematiku sexualizovaného násilí a dopady patriarchální nadvlády. Režisérka Aminata Keita klade v jevištním provedení důraz na nelineární monology a odvážným, kritickým, a přesto empatickým náhledem na život v éře post-MeToo jen dokazuje, jaký poklad v ní divadlo Reduta má.
Dramatička a spisovatelka Ben Yishai nechává ve svých hrách mnoho prostoru imaginaci a originální interpretaci samotných režisérek*ů. Rodačka z Izraele celou svoji tvůrčí kariéru strávila v Německu, kde si vybudovala hloubavé porozumění institucionálním bariérám heteronormativní společnosti.
Aminata Keita ve spolupráci s dramaturgem Jurečkou ve svém jevištním zpracování eliminuje lineární vyprávění původní hry s podtitulem Paměti Medúzy a na zdánlivě monstrózní Medúzu uplatňuje nový, opomíjený a trýznivější pohled. Filmová zobrazení jako Souboj titánů nebo young-adult fikce typu série o Percy Jacksonovi ignorovaly zásadní mytologickou interpretaci Publia Ovidia Nasa. Bohyně moudrosti a války Athéna v ní kněžce Medúze odmítla poskytnout ochranu a nechala ji padnout za oběť znásilnění boha moře Poseidóna.
Like Lovers Do lze do jisté míry chápat jako hledání zadostiučinění vůči zločinu proti sesterství, kterého se při obětování Medúzina těla Athéna dopustila. Herci a herečky mapují cestu k řešení traumat, která, stejně jako kompozice, nemusí být lineární. V momentech největší křehkosti odhazují zahalující kostýmy, triumfálně obnažují své zdrcené, ale stále živé persony v blyštivých, strhujících oblečcích.
V brněnské inscenaci pronášejí dva herci a šest hereček za doprovodu hiphopových melodií hudebníka a rappera Martina Hůly jednotlivá svědectví reálných případů sexualizovaného násilí s křehkostí a úderností. Na problematiku se tu nahlíží jako na institucionální selhání. Jak v průběhu hry pronáší jedna z postav: „Minulost se neustále opakuje. Přítomnost se zanítí a vyhnívá.“ Bez vzájemné podpory končí utopení v nevyléčených ranách mysli a těla, na scéně se tak děje téměř doslova – před diváctvem v první řadě aktéři a aktérky postupně padají do temné vody.
Performeři se střídají v překvapivě funkčních rapových sekvencích, s každým vyjádřeným traumatem se zároveň zintenzivňuje tanec, který se namísto estetické funkce stává posilující komunikační platformou. Decentralizované vyprávění i kompozici tvoří samotné výpovědi, jedinou chronologickou linku pak představuje rozdělení inscenace do tří dějství, z nichž každé reprezentuje odlišnou část boje se zpracováváním traumatu.
Keita tím netematizuje pouze konkrétní, osobní dopady násilných činů na oběti, ale důsledky činů každé*ho z nás v patriarchátu. Režisérka následuje tezi obsaženou v původním textu, že násilí je zakořeněno v každé jednotlivé struktuře systému. Rozsah těchto struktur je obrovský, a Keita se nebojí být v jejich čtení odvážná. Své charaktery-oběti nechává podrobit analýze vlastního toxického chování, které z převzetí patriarchálních vzorců plyne. A to jak v rámci přímého dopadu násilných činů, tak nevědomých aktů. Nejsilnějšími momenty Like Lovers Do nejsou explicitní vyjádření samotných aktů znásilnění, ale retrospektivní pasáže: hrdinky se v nich vracejí do dob základní školy a společně tvoří „dokonalého muže“, kterému plánují odevzdat svá těla a mysl.
„Bude jako my, ale vlastně jiný. My jsme malinké – on bude mohutný. My budeme odevzdané,“ říká jedna z postav. Všechny ale tvoří představu identického muže v idealizované podobě paternalistického charakteru, kterou systém cíleně implementuje do jeho nejohroženějších skupin – žen a queer osob. Inscenace Like Lovers Do pak nemusí být nutně výzvou k feministické revoluci, ale apelem k ponoru do vlastních myšlenek, k narušení specifických vzorců, které nám do (nejen) milostných vztahů patriarchát vnáší.