Pražská VILA Štvanice v koprodukci se souborem Tygr v Tísni v září uvedla současné zpracování příběhů o Perseovi, Medúse a Andromedě zaštítěné plenérovým festivalem Antická Štvanice. Režijní počin Adama Steinbauera si dává za úkol poukázat na nevyrovnanou genderovou dynamiku obsaženou ve starořeckých mýtech. Výpravně promyšlená inscenace připomínající bezmála dvouhodinový scénický koncert bohužel nedohlédne za obzor svého konceptu.
Perseidy | foto Igor Stančík
Mladý polobůh Perseus (Mark Kristián Hochman), další z Diových nemanželských dětí, vyrůstá v péči krále Polydekta (Ondřej Kolín) – hrubého a ziskuchtivého pleticháře, který se snaží ukázat Perseovi, co to znamená být řádný muž. Nezralý a výbušný mladík se pokusí svou hrdinskost dokázat získáním hlavy Gorgony Medúsy (Eva Leinweberová). Na své „cestě hrdiny“, během které mu vypomáhají bohové (opět Ondřej Kolín) a zachrání svou milou Andromedu (Andrea Steinbauer) před krutou smrtí, je mu však největší překážkou znovuobjevená lítost.
Hra Tomáše Ráliše a Simony Petrů se soustředí kolem dvou hlavních bodů. Zaměřuje se na Perseovu mužskou iniciaci a násilí páchané na ženách, které tento rituál „nutně“ doprovází. Co znamená předurčenost? Je osud skutečně napsaný ve hvězdách? Volíme si sami svou naplňovanou roli, nebo jen vyhovujeme představám, které nám společnost předkládá?
Ondřej Kolín a Mark Kristián Hochman | foto Igor Stančík
Perseidy sice na tyto otázky odpovídají, ale polopaticky. Feministické čtení starořeckých mýtů, které jsou do značné míry formované křesťanskou optikou raného středověku, nabízí zajímavé východisko. Přesto inscenaci se strukturou klasické tragédie škodí hlavně její odměřený a poučný tón. Jednotlivé postavy, ačkoliv skvělé zahrané, jen mechanicky osvětlují širší společenské problémy týkající se rolí mužů a žen a systémového útlaku. Zatímco jednotlivé promluvy zaznívají povětšinou ploše, Perseidy dokazují svůj ostrovtip hlavně v nápaditém řešení scénografie (Magdalena Teleky) a kostýmů (Karolína Srpková), které pracují s popkulturními zpracováními motivu hrdinství. Poukazují, jak se tato idea stala součástí spotřební společnosti. Hermovy okřídlené boty střídají svítící tenisky, místo Athénina štítu Perseus drží meč Jediů a jevištní konstrukce připomíná mapu počítačové hry, na jejímž vrcholu hrdinu čeká utkání s final bossem.
Sbor v inscenaci nahrazuje metalová kapela KRKN v čele s frontwoman Iliou (Andrea Steinbauer), Perseovou první láskou znásilněnou Polydektem. Stylizace skupiny pracuje s odkazy na starší rockové kapely a monstrum, které se ve starořecké tradici označuje jako Scylla. Použití konkrétních hudebních žánrů k poukázání na misogynní a machistické hodnoty dává smysl zejména kvůli dlouholeté společenské debatě o kulturním rozporu mezi autenticitou a umělostí v hudbě. Kytarové melodie kontrastně zjemňují syntezátorové plochy, které se objevují v momentech Perseových projevů milosrdenství. Přesto je nadměrné množství ani ne tak rockových, jako spíš metalových skladeb a zdůrazňování vztahu mezi metalem, sexismem a násilím zbytečně zjednodušujícím prostředkem.
Frontwoman kapely KRKN Andrea Steinbauer | foto Igor Stančík
Stojí také za zamyšlení, zda umisťování ženských postav výlučně do rolí obětí násilí, které ani nemají příležitost se představit jako komplexní charaktery, nedělá konceptu inscenace medvědí službu. Medúsin příběh navíc nabízí mnohem podnětnější materiál pro dramatizaci například v rámci vztahu mezi silnou ženskostí, násilím a monstrozitou než Perseův rituál přechodu, kterému se text beztak tolik nevěnuje. Přesto se protagonistou dramatu i inscenace stal právě tento dospívající hrdina. Perseidy tak zůstávají milým kvazimuzikálem, jenž se snaží podvrátit určující pohled na význam mužství a ženství v antické mytologii. V důsledku však své téma není schopný unést.
Comments