Činoherní studio Ústí nad Labem uvádí od loňského podzimu dramatizaci debutu španělské autorky Layly Martinéz Červotoč v režii Elišky Říhové. V knize se celkem pozoruhodně neobjeví ani jedna přímá řeč, přesto každou její větou – a každým rohem domu, ve kterém žije Bába s Vnučkou – prostupují upřímná nenávist a zloba. Také v inscenaci sálá z veškerých pohybů trojice hereček utrpení, jímž si jejich postavy procházejí. Dojmu bezútěšnosti napomáhá i scénografie tvořená špinavým, zašlým molitanem, do něhož se herečky zabořují a těžko v něm hledají stabilitu.
Nepříznivý osud odsoudil hlavní postavy novely i inscenace k práci služebných v movité rodině. Vnučka (Luciana Tomášová) s úhledně upravenými copy vojenskou chůzí dokazuje, že její postavení závisí především na disciplíně. Bába (Zuzana Zlatohlávková) se k jejímu pochodování sem tam přidá a společně si pak povídají o mužích, jejichž vlastnosti si musely přisvojit, aby přežily. Muži, kolem kterých se život tří generací točí, sledují dění jako němé busty, zatímco ženám nezbývá nic jiného než flusat do molitanu, aby si trochu ulevily. Někdy plivou sliny, jindy krev. Bába Zuzany Zlatohlávkové se hrbí nejen kvůli svému stáří, ale protože na ni celý život všechno padalo. Neustále si stahuje tělo šňůrami z korálků, snaží se je ze sebe strhnout, jako by si chtěla vyrvat vnitřnosti.
To, že se soužení přenáší z generace na generaci, zní z úst Vnučky i prostřednictvím české říkanky, již tvůrkyně pro inscenaci poupravily: „Bába leze po bezu, já tam za ní polezu.“ Záměna původní předložky „do“ za „po“ zdůrazňuje neustálé prolézání a přecházení mezi patry, jež je jedním z důležitých motivů inscenace. Stěnami domu totiž prostupují nejen stíny, červotoči a slídivé oči z vesnice, ale i Svatá (Marie Machová), k níž se Bába modlí. Machová ve své postavě díky bílým průsvitným šatům a červeným ranám na hrudi snoubí jak ochránkyni, tak přízrak Dcery, jež dům opustila. Na pokojovou rostlinu vymačkává vodu z nasáklé houby, jako by z ní potřebovala dostat všechen smutek a udržela tak alespoň něco při životě. Fénem suší oblečení, aby zamezila plesnivění. Jediná tu udržuje jakousi naději.
Projevování pozitivních emocí totiž není pro postavy jednoduché. Bába třeba chová Vnučku v sedě na křesle z molitanu, snaží se ji utěšit, zrak má ale od dívky odvrácený. Tvůrkyně tak skrze vizuálně jímavou inscenaci s vynikajícími hereckými výkony promlouvají nejen o lidské (bez)emočnosti, ale i o třídních rozdílech nebo tichém strádání žen z nižší společnosti. A po vzoru knižní předlohy své dílo zakončují nejasně: ve finále zůstává otázka, co se stalo s klukem, kterého Vnučka chvíli nehlídala. Kdo tady co zavinil?