Natallia Skarynka se stala za poslední rok celkem pravidelnou autorkou Podhoubí, přičemž psala stále častěji o tvorbě běloruského divadla Kupalaucy. Jelikož pro soubor začala v posledních týdnech pracovat, z etických důvodů se už na Podhoubí její texty o něm neobjeví. Využila jsem současné situace, abych Natallii položila otázky, které mě při čtení jejích textů opakovaně napadaly. Na psaní této autorky považuji za nápadnou expresivitu, s níž popisuje svůj emoční ponor do inscenací. Její texty vnímám jako protiváhu vůči vnějškovému odstupu od emocí, který lze v české divadelní kritice i v českém divadle vídat mnohem častěji. Zajímaly mě souvislosti, jak se takový přístup k divadlu rodí a co vlastně člověka s tímto vztahem k divadlu přivádí do českého prostředí. Jak s tím vším souvisí láska ke Kupalaucům?
Co tě přivedlo studovat divadelní vědu do České republiky a konkrétně do Olomouce? Jaká je teď tvoje profesní specializace?
To je vlastně velmi zajímavý příběh, v podstatě přímo spojený s tématem našeho rozhovoru. Takže ideální začátek. Byla jsem ve třetím ročníku na Katedře žurnalistiky na univerzitě v Petrohradě. Zároveň jsem pravidelně psala pro jeden známý minský literární časopis, který mi dával docela dost prostoru pro tvorbu. Během prázdnin jsem zrovna trávila čas v Minsku, díky čemuž se mi podařilo navštívit premiéru Národního akademického divadla Janky Kupaly, inscenace se jmenovala Dvě duše (podle knihy Maksima Hareckého). Bylo to představení o sebeurčení člověka ve smyslu národní sebeidentifikace. Velmi silný příběh. Tam se moje duše vlastně rozdělila na dvě části: jedna se najednou chtěla věnovat pouze divadlu, ale druhá to nějak pořád nechápala a trochu se bála riskovat. Nabídla jsem redakci materiál o premiéře, na což mi radostně kývli, hned mi domluvili lístek na další představení, a dokonce i rozhovor s hercem, který hrál hlavní roli. Ten moment byl pro mě naprosto přelomový a osudový. Po rozhovoru s tím hercem, po premiéře, po tom všem, co jsem zažila kolem ní, jsem si uvědomila: já se prostě musím zabývat divadlem. Není lehké tomu uvěřit, ale ten člověk se mi po šesti letech do života nečekaně vrátil. Jsme teď vlastně kolegové. Ale o tom asi trochu později. Česko jsem pro svoje další studium zvolila především proto, že nabízelo možnost získat kvalitní evropské vzdělání zdarma. Hlavní podmínkou přijetí bylo naučit se česky. Díky bohu, to se mi podařilo. Teď vlastně mám dvě specializace – žurnalistiku a divadelní vědu. Primárně se ale věnuji spíše dramaturgii, divadelní teorii a trochu kritice.
Máš přehled o běloruských umělcích tvořících v České republice? Kolik z nich sleduješ nebo jsi s nimi pracovně přišla do kontaktu? Mohla bys některé z nich představit (alespoň ty, o které se osobně zajímáš)?
V tomto kontextu můžu asi jmenovat jenom Palinu Dabravolskajou – ona je z Běloruska a sice bydlí ve Varšavě, ale momentálně v koprodukci s brněnským Divadlem Husa na provázku tvoří novou inscenaci Hrdinky, která bude mít premiéru 19. května 2023. Na tomhle projektu se podílím jako asistentka dramaturgie.
V rámci festivalu Divadelní svět Brno jsi provázela hostující běloruský soubor Kupalaucy a vedla diskuzi po představení s tvůrci. Posléze jsi se se souborem ještě blíž seznámila, a tak tuším, že máš větší vhled do jejich tvorby než oficiální média. Mohla bys přiblížit způsob, jímž tento soubor nyní žije? Předpokládám, že varšavské Polské divadlo Arnolda Szyfmana, kde nazkoušeli předposlední inscenaci, není jeho stálým působištěm.
Ne, není. Polské divadlo Arnolda Szyfmana je vlastně jenom jednou z těch polských scén, se kterou soubor spolupracuje a která mu také poskytuje svůj prostor pro tvůrčí práci. Skupina v podstatě existuje jako opravdové nezávislé divadlo, jež zatím nemá jednu stálou budovu ani město, kde by působilo nastálo. Vytváří si síť mezinárodních kontaktů se zahraničními divadly, primárně polskými, jelikož právě do této země se odstěhovala většina členů souboru. Proces samotný je sice náročný, ale jeho algoritmus je docela jednoduchý: vymýšlí se nový projekt – hledá se platforma a financování pro jeho realizaci – a následně se vidíme na premiéře.
Znala jsi tvorbu Kupalauců, už když působili v rámci Minského národního akademického divadla Janky Kupaly. Jakou pozici mělo divadlo v rámci běloruské divadelní scény před událostmi roku 2020?
Určitě, znala jsem je a navštěvovala jsem jejich představení – sice ne tak často, jak bych si přála, protože jsem si to nemohla dovolit, když jsem bydlela v zahraničí, ale zamířila jsem tam při každém svém návratu do Běloruska. Myslím si, že se to divadlo po celou svou víc jak staletou existenci zabývalo hlavně otázkou běloruské národní identity. Hodně se věnovalo inscenování běloruských klasických děl. Určitě se v repertoáru našla i představení bližší současnosti, ale primárním cílem, bylo, myslím, oslovení Bělorusů – a až potom přicházela na řadu nějaká užší konkretizace cílového publika.
Pražské Národní divadlo je pověstné tím, že musí z různých důvodů tvořit umělecké kompromisy (např. musejí myslet na konzervativnější diváky, byť tvůrci divadlo cítí třeba jinak než toto publikum). Vnímala jsi to před rokem 2020 také tak, že v Minském národním akademickém divadle Janky Kupaly dělali nějaké umělecké kompromisy?
Těžko říct, protože jsem neviděla úplně všechny inscenace z jejich repertoáru, ale jelikož většina z nich měla klasickou běloruskou předlohu, dokážu si představit, že třeba v rámci pojetí běloruské národnosti bylo divadlo nekompromisní – buď odtamtud odcházíš s jistotou, že jsi Bělorus, anebo už tam nikdy znovu nezamíříš.
Co se v ohledu kompromisů změnilo, když část souboru přešla do nezávislé sféry? To je přece velmi nezvyklá situace, protože tvorba v nezávislé sféře nabízí úplně jiné možnosti než ta na státním jevišti. Ptám se tě hlavně jako pozorovatelky na tvůj dojem. Umím si totiž představit, že bych se sama ocitla v nezvyklé situaci, kdybych měla jako kritička přemýšlet o tvorbě souboru, který ze dne na den začal tvořit nezávisle, ač předtím působil na oficiální scéně. Jaké je pro tebe sledovat tento přechod?
Myslím, že se především posílila snaha o propagaci běloruské kultury a jazyka, protože nezávislý soubor má privilegium si svobodně volit, co a jak bude inscenovat. To za prvé. Za druhé se změnila organizační struktura souboru – teď není žádný jediný hlavní umělecký šéf, ale naopak – Kupalaucy jsou otevření různým typům spolupráce: zveme k nám režiséry se zajímavými nápady a projekty. Například inscenace Dziady vznikla pod vedením polského režiséra Pavla Pasiniho, jenom za poslední půlrok pracovalo na nových projektech asi šest režisérů. Ne všichni členové uskupení jsou původně „Kupalaucy”. Nechceme se omezovat. Chceme naopak bourat hranice. Tohle považuji za novinku, která vyplývá právě z toho, že soubor přešel do nezávislé sféry: hledá jiný typ umělecké svobody.
Když mluvíš o Kupalaucích, často ve mně budíš dojem, že žijí ve velkém diskomfortu. Říkalas, že kočují a hledají útočiště v různých evropských divadelních systémech. Popsala bys, jakým způsobem existují? Jak často se třeba přesouvají z místa na místo?
Momentálně soubor relativně zakotvil v Polsku. Tam totiž zatím máme největší možnosti spolupráce – díky své velké aktivitě jsou Kupalaucy v Polsku už docela známí. Navíc je tam snad jedna z největších běloruských diaspor v Evropě. Ale nedávno například úspěšně proběhla tvůrčí rezidence v Německu – vznikly v podstatě tři nové menší projekty. Jeden z nich se velmi brzy začne rozpracovávat do plnohodnotné divadelní inscenace, momentálně je v přípravě její koncepce.
Vnímáš v exilové tvorbě Kupalauců nějaký vývoj?
Určitě. Hlavně ten umělecký. Soubor se díky své nové, naprosto otevřené formě tvůrčí existence a komunikace vyvíjí úplně jiným směrem. Experimentálnějším, zkoumavějším a do nekonečna hledajícím sebe sama. Kdo z nás ví, čím přesně je? Myslím, že to je v rozvoji souboru ten klíčový bod.
Mluví soubor oficiálně o svých plánech do budoucna? Pokud ano, jak?
Spíše v náznacích, jelikož nechceme odkrývat úplně všechny karty. Ať také zůstává nějaké tajemství. Ale v plánu je několik nových divadelních projektů. Jeden z nich se pojí s běloruskou národní tradicí léčby různých nemocí šeptem. Inscenace vzniká na základě originální předlohy – dokumentární knihy, která zachycuje autorova skutečná setkání se staršími ženami, jež se v tomhle způsobu léčby vyznají snad nejlépe.
Ve svém posledním textu jsi psala, že se Kupalaucy stali jakousi rodinou. Rozvedla bys, co je podle tvého názoru drží pohromadě? Je to vůdčí osobnost – bývalý umělecký šéf Národního akademického divadla Janky Kupaly Mikalaj Pinigin? Něco jiného? Projevuje se to nějak na jejich estetice?
Řekla bych, že oni tou rodinou vlastně byli vždycky. Jinak by je nespojovala ta vize, kterou teď společně úspěšně rozvíjejí. Všechny je drží pohromadě touha po určitém divadle a stejný cíl – šířit běloruskou kulturu. Rozvíjet ji. A také konečně zařadit na seznam normálních věcí mluvit bělorusky a celkově se cítit Bělorusem a být jím. Pan Pinigin je teď v důchodu, vůdčích osobností máme několik – vlastně je to každý, kdo u nás přijde se svým vlastním nápadem něco inscenovat. Na estetice se to projevuje v první řadě, jelikož, jak už jsem zmiňovala dříve, režisérů a autorů projektů máme víc, každá z osobností je jiná, má vlastní ambice a zájmy, které se pak přímo odráží na estetice tvorby souboru.
Jaké mají Kupalaucy ohlasy v médiích? A ve tvém okolí?
Třeba v mém českém okolí (což je asi normální) nikdo předtím neslyšel o existenci Kupalauců. Poté, co jsem se s nimi v květnu roku 2022 setkala a následně začala spolupracovat, o nich mluvím skoro 24/7, jelikož se postupně stali smyslem mého života. Díky tomu se o ně opravdu vážně zajímá většina mých českých kamarádů a kolegů. Co se týče médií, těžko říct, jelikož není jednoduché jejich tvorbu uchopit. Ale třeba inscenace Woyzeck v režii Ramana Padaliaky, která letos uzavírala program festivalu Divadelní svět Brno, se dostala na obálku českých Divadelních novin. Myslím, že to vypovídá hodně.
Existuje nějaká kvalita, kterou nacházíš jen v běloruském divadle a v české nebo jiné evropské tvorbě ti schází? Napadá mě třeba silná citová expresivita, která podle mě v českém divadle spíš chybí.
Máš pravdu, citová expresivita je právě ten rys, který je od běloruského divadla za mě docela neodmyslitelný a kolikrát má i základní roli. Troufnu si říct, že dnešní pozice Česka jakožto státu vlastně moc nevyžaduje takovou explicitní a výraznou citlivost a expresivitu. Čeští divadleníci neprocházejí tím stejným, čím prochází Kupalaucy nebo celkově jakékoli nezávislé běloruské divadlo. Nepotřebují emoční expresivitu nutně využívat jako umělecký prostředek.
Zeptám se tě jakožto divadelní kritičky: jaké výzvy nebo problémy podle tebe musejí Kupalaucy ve své tvorbě momentálně překonávat? Dovedu si představit, že změna prostředí může inspirovat, ale také podporovat nejistotu a vytvářet tvůrčí bloky. Myslíš, že něco z toho Kupalauce potkalo?
Samozřejmě, že potkalo. Jak nejistota, tak další výzvy, na které člověk v takové situaci kolikrát není připravený. Právě proto jsem na ně velmi pyšná. Někdo na sociálních sítích napsal komentář: „Kupalaucy dokázali vytvořit divadlo i v situaci, kdy se zdá, že divadlo již není.“ Myslím, že to přesně vystihuje způsob, jímž existují v danou chvíli. Hledání nových forem, významů, směrů – to je to, co v současné době pozoruji v jejich tvorbě a dramaturgii jakožto kritička.
Jaký je tvůj umělecky nejpozitivnější zážitek z tvorby Kupalauců? Čeho si na nich nejvíc vážíš?
Ramanův Woyzeck. Opravdu jsem z toho byla hodně… jinde. Je to sice krátké, spíše tedy stručné, ale silné, hodně expresivní, zvláštní, do nějaké míry až agresivní a umělecky sexuální, bych dokonce řekla.
Nejvíc si na Kupalaucích vážím upřímnosti, otevřenosti, odvahy experimentovat a tvořit dál, i když jejich budoucnost není hezky a jasně nakreslená někde na obraze. Prostě si jich velmi vážím za to, že pokračují v činnostech, které nejvíc milují a bez kterých nedokážou existovat. Nehledě na možné překážky, rizika a náročnosti. Za to, že jejich činnost je pro ně celou dobu naprostá samozřejmost.
A jaký je tvůj nejsilnější zážitek z běloruské divadelní tvorby v exilu?
Pokud celkově z běloruské, tak monodrama Sarmatyja v režii Paliny Dabravolskaje. Která, mimochodem, také byla na programu festivalu Divadelní svět Brno v minulém roce. Předlohou inscenace je stejnojmenná poema Maryje Martysevič, kterou Palina dokázala scénicky pojmout natolik originálním způsobem, že mám doteď fragmenty z její performance před očima. Zpracovala téma lásky, emigrace, hrdinství, role ženy ve společnosti a otázku obětování se tomu všemu. Z písní, v nichž Palina zpívala své vlastní texty a které tvořily hudební stránku inscenace, pak vzniklo album Sarmatyja.
Změnil se spolu se začátkem války na Ukrajině v evropských zemích způsob, jímž lidé přistupují ke Kupalaucům potažmo k běloruským umělcům obecně? Setkala ses někdy ty osobně s diskriminací běloruských umělců nebo víš o někom z tvého okolí, kdo ji zažil?
O diskriminaci naštěstí nevím nic. Snad se to nikomu neděje. Ale co se týče nějakého zvláštního přístupu k souboru v kontextu války na Ukrajině… Já mám dojem, že se nic moc nezměnilo. Jediné, co si vybavuji – jak se na mě loni z Divadelního světa Brno obrátili s prosbou, abych jim poradila, jaký běloruský divadelní soubor v azylu by mohli pozvat. Zajímalo je to právě proto, že na začátku války se všude mluvilo jenom o Ukrajině, ale na Bělorusko se úplně zapomnělo. Jinak si myslím, že máme pořád dost možností získat podporu od různých evropských států, naposledy se nám to povedlo s Německem a Polskem.
Mnoho běloruských umělců nalezlo v uplynulých letech svůj azyl na Ukrajině, ale kvůli válce se museli znovu přestěhovat. Je k těmto lidem česká politika stejně vstřícná jako k těm, kdo přicházejí a mají ukrajinské občanství?
Musím říct, že události na Ukrajině se přímo dotýkají také Kupalauců – před začátkem války si tam stihli založit organizaci, obdobu českého spolku, a najít si spoustu nových skvělých ukrajinských kolegů, pak se ale museli odstěhovat. Stejně vstřícná politika ale určitě není. Na lidi, kteří dnes nemají ukrajinský pas, tady pořád čeká mnohem víc překážek, pokud se snaží získat povolení k dlouhodobému pobytu.
Do jaké míry je pro tebe (ne)snadné se v českém prostředí najít a dělat přesně to, co tě naplňuje? Dovedu si představit, že působení v novém prostředí pohlcuje spoustu energie už kvůli existenčním záležitostem jako je chybějící materiální zázemí a nutnost učit se jazyk. Jaké strategie používáš, abys profesně zůstávala v kontaktu se sebou samou?
Přemýšlím o tom velmi často. Jde o to, že absence perspektiv a rozvoje mě donutila, nebo spíše inspirovala k tomu, abych dělala věci, o kterých bych v životě neřekla, že na ně budu mít odvahu: odstěhovat se do Evropy, naučit se jazyk, dokázat novému cizímu prostředí, že já na něco mám, začít žít svůj život úplně od nuly. Je pro mě docela snadné se najít v českém prostředí jenom díky tomu, že přesně vím, co chci dělat, čemu se chci věnovat, a umím si hledat cesty k realizaci svých přání a využívat různé možnosti, když se přede mnou otevřou. Vlastně, strategie je jediná – dělat to, kvůli čemu jsem se tady ocitla. Dělat divadlo. Ať už jakýmkoliv způsobem. A vážit si svobody.
Jako asistentka dramaturgie se podílíš na inscenaci brněnského divadla Husa na provázku Hrdinky běloruské režisérky Paliny Dabravolskaje. Představila bys trochu ji, její projekt a okolnosti spolupráce?
Palinu jsem poznala právě na festivalu Divadelní svět Brno v roce 2022, kam přijela se svou performancí Sarmatyja. Následně mě dramaturgyně Divadla Husa na provázku Viktorie Knotková Palině představila a nabídla mi pozici asistentky dramaturgie na další sezónu pro nový Palinin projekt. Tahle umělkyně mě oslovila svou nekompromisní upřímností, a přitom jednoduchostí v komunikaci, svou odvážnou uměleckou vizí, a hlavně experimentováním. Vystudovala herectví v Minsku, pak pokračovala ve studiu režie, ale již ve Varšavě, u Ivana Vyrypajeva. Její nový projekt Hrdinky je založený na příbězích žen, hrdinek každodenního života, které prožívají a zvládají hodně náročné věci, ale nevidíme je a neslyšíme o nich skoro nic.
Co obnáší tvoje práce pro Kupalauce? Hodně jsem už toho od tebe slyšela, ale vlastně nevím, v čem přesně spočívá.
Jo jo, mluvím a píšu o tom asi strašně moc. Protože se mi splnil sen. Pokud by mi někdo v momentě, kdy jsem se poprvé dostala do osobního kontaktu s Kupalaucy, řekl, že se za několik let stanu součástí tohohle kolektivu, hlasitě bych se zasmála. Nezní to totiž vůbec reálně. Ale stalo se to. Takže teď je mou povinností podávat žádosti na mezinárodní festivaly, nabízet divadlům naše inscenace a projekty, v případě potřeby doprovázet soubor a také pomáhat s vypracováním žádostí o granty různých druhů.
Jak moc se ti daří spolupracovat s jinými běloruskými umělci a umělkyněmi? Je vůbec tvůj cíl mít hodně takových vazeb? Co všechno v tomhle ohledu vlastně děláš?
Nebýt května roku 2022 – nevím, zda bych v současnosti byla běloruská divadelnice. Za několik let života v Česku jsem si velmi zvykla na místní prostředí. Teď se ale spousta věcí obrátila naruby – kvůli novému zaměstnání mluvím a píšu převážně bělorusky, víc se zajímám o běloruské divadelní umění a mnohem lépe než kdy dřív se v něm vyznám. Co se týče jiných běloruských umělců, ano, mám v plánu rozšířit svůj okruh kontaktů, ráda poznám nové tvůrčí lidi, navíc Bělorusy. Mohu asi také poodhalit své tajemství. Chystám experimentální divadelní projekt na základě vlastního dramatu, ve kterém působím jako dramaturgyně a vystupuji jako herečka. Mám dokonce tvůrčí tým, do kterého jsem právě pozvala pár členů souboru Kupalaucy. Momentálně čekáme na výsledky několika grantových a rezidenčních řízení – pak uvidíme, kam se posuneme dál.
ptala se Barbora Etlíková