Představení mezinárodní skupiny Gob Squad nese v názvu odvážné prohlášení – We Are Gob Squad And So Are You. Což ve mně vzbuzovalo už dopředu smíšené pocity a ani po konci představení jsem to nevnímala jinak. Při čekání ve frontě před divadelním sálem mi běžela hlavou spousta otázek
co mám čekat?
budou mi vysvětlovat, kdo jsem já, nebo kdo jsou oni?
dozvím se, proč jsem taky Gob Squad, anebo všechno a zároveň nic z toho?
a tyto otázky mi teď dál vrtají hlavou. To je dobře jednak pro mě samotnou a jednak to vypovídá i o kvalitě představení. Akorát teď je otázek víc a vztahují se nejenom k mému osobnímu vnímaní inscenace, ale také k jejímu širšímu uměleckému kontextu.
Jsem a zároveň nejsem… vším a ničím
Abychom se přiblížili pochopení konceptu, musíme začít jeho anotací. Ta je vynikající, bez legrace, skutečný umělecký manifest. Dobrý den. Jmenuji se Gob Squad a toto je můj příběh. Pak si ale během představení uvědomíš, že ten příběh není jenom jeho. Obsahuje hodně věcí, jimiž se sama zabývám a řeší je i jiní lidé. Byl jsem vycvičen pro všechno a pro nic z následujícího: zpěv, tanec, herectví, kritika, jevištní šerm, analýza post-dramatického divadla a také, jak plakat na přání. Pro mě to znamená, že pokud tě pro to nevycvičila Královská akademie dramatických umění, tak tě určitě vycvičil život.
Jeden z členů skupiny Gob Squad na začátku představení oznámí, že se máme těšit na lecture-performance, ale pak odloží mikrofon a odejde pryč. Brzy se dovtípíme, že přednášet bude muset někdo z nás. Předpokládám, že hlas herce z úvodní scény pak slyší ve sluchátkách náhodně zvolený divák, který se v momentu jejich nasazení stává hercem, tudíž jedním z nich – jedním z členů Gob Squad. Během představení časem nastane situace, kdy splynou představy o tom, kdo jsou herci a kdo diváci. Skutečně je kolikrát těžké pochopit, kdo kam patří. Ale zatímco zakoušíš vlastní i cizí silné emoce, vlastně si zároveň uvědomuješ, že toto dělení na herce a diváky vůbec není podstatné: teď se jen noříš do akce a užíváš si hodinu svobody, někdo dokonce i několik warholovských „15 minut slávy“.
Inscenace v podstatě tancuje kolem otázky osobního „já“. Hledá nejen hranice psychologického „já“, ale i „já“ divadelního. Zároveň však tvůrci očividně zastávají názor, že je důležité zůstat sám sebou. A co se děje, když podnikneme výpravu zvenčí do svého jedinečného konceptu a nahlédneme na svoje „já“? Gob Squad reflektují svou vlastní týmovou tvorbu a zvou diváky, aby pronikli do způsobu jejich práce zevnitř a možná přitom odhalili i něco dosud skrytého či pozapomenutého v sobě samých.
Jsem Angličan. Jsem Němec. Jsem muž. Jsem žena, homosexuální a vdaná, mám dvě děti. Během představení jsem si nemohla pomoct, abych se nevěnovala permanentní sebereflexi. Ptala jsem se, kdo je to moje „já“, co mě dělá mnou, jak mám vnímat sebe sama v tramvaji, divadelním sále, ve sprše, při psaní článku, jestli se to vůbec musí nějak lišit a zda je nutné tyto otázky řešit …? a myslím si, že je dobře, že jsem si kladla takové otázky. Za mě – pokud tohle představení od Gob Squad mělo na kohokoliv dalšího takový účinek, jaký mělo na mě, tak ho lze prohlásit za velmi povedené.
(Ne)hraje: publikum
„Byl jste vůbec někdy v divadle?
Protože to, co tady děláte, nemá s herectvím nic společného – hrajete pouze sám sebe!
- Gob Squad
Strukturu představení určují instrukce, které vždy slyší pouze jediný vybraný divák ve sluchátkách. My v hledišti můžeme podle jeho řeči těla, gest a mimických projevů jenom odhadovat, co všechno mu říkají a k čemu všemu se odhodlává. Výsledky bývají nečekané. Může se ti kupříkladu otevřít pohled na již známého člověka z jiné perspektivy: toho člověka nikdy nikdo neviděl řvát, ale teď se stáváš svědkem jeho hněvivého projevu a zajímá tě sledovat tuto proměnu svých představ o něm, i když je napůl fikční.
Nebo není?
Je to celé jasné a zároveň abstraktní, což fascinuje. Publikum už předem minimálně z anotace tuší, co Gob Squad pro následující hodinu zamýšlejí, avšak není úplně jisté, jak to dopadne. Je očividné, že dojde ke střídavému vyvolávání náhodných lidí z publika. Unikátnost představení se ale odvíjí od toho, že je každý divák jedinečný.
Někdo rád mluví nahlas, ale jinému to dělá problém. Jeden se na jevišti chová přirozeně, z druhého je cítit úzkost. Některá gesta předurčuje to, co zní ve sluchátkách, jiná vznikají improvizací. A když se jeden divák na gauči, který stojí uprostřed jeviště, zeptá druhého: „Políbil bys mě, kdybych byl skutečný?“ a následně si sundá sluchátka, nevíš jistě, jestli nakonec dojde k polibku, nebo ne. U jednotlivých gest netušíš, co jsou zač, zda něco vůbec znamenají. Nevíš, co máš od lidí na jevišti očekávat. Magie inscenace spočívá podle mě i v tom, že ve skutečnosti nevíš nic. Vzhledem k odlišnosti lidských povah bude představení pokaždé jiné, i když instrukce ve sluchátkách zůstanou stejné.
Rozhovor se špatnými a dobrými odpověďmi
Méně existenciální pohled na představení měl teatrolog a pedagog Martin Bernátek, který patřil k divákům, již byli vyvoláni na scénu. Vnímáme inscenaci odlišnými způsoby, které se podle mě vzájemně doplňují.
Položila jsem mu několik otázek, na něž mě přivedla hluboká post-lecture-performance sebereflexe, a zkusila si na ně následně také odpovědět. Ujistila jsem se o tom, že se mé vlastní odpovědi od těch jeho liší. Přiznám se, že mě docela překvapilo, jak různé věci jsme v představení viděli a jak jsme ho vnímali. Už proto, že jsme oba teatrologové. Zaujalo mě ale i to, jak moc se lišíme jako lidé.
Na rozdíl od aktérů, kteří strávili část představení na jevištním gauči, jsem nezažila, jaké to je, reagovat na pokyny ve sluchátkách přímo na místě. A tak si jenom zpětně domýšlím, jak bych asi reagovala. Možná to není fér – na rozdíl od vyvolaných diváků jsem měla více času na promyšlení svých odpovědí. Avšak následující rozhovor jsem vedla primárně s Martinem Bernátkem, takže se mi lze tenhle malý sebereflexivní podvod, nebo spíše nevinnou „hru z gauče“, odpustit.
Jak jste se cítil, když jste pochopil, že jste na řadě a stáváte se hercem?
Nic extra. Chvíli jsem se tvářil, jakože nechci, pak mi to začalo být celkem jedno, a tak jsem to přijal. Potom už jsem se soustředil spíše na praktické věci – hlavně na to, abych porozuměl hlasu v sluchátkách.
Mě by asi napadlo: „Tak a teď budu muset něco předvést. Z toho se dozvíme, jestli náhodou nejsem ještě někým jiným, než za koho mě ostatní mají, za koho se sama považuji. Jestli o mně můj herecký výkon neprozradí něco nového“. Akorát na to, aby mě napadly takové myšlenky, bych měla tak tři vteřiny.
Měl jste dojem, jako byste do nějaké míry hrál sám sebe?
Ne, vůbec jsem nemyslel na to, že hraju nějakou roli. Jenom jsem se soustředil, abych porozuměl instrukcím, vyslovil a udělal to, co mi bylo zadáno. Devadesát procent pozornosti jde jenom na to, co dostáváte za pokyny. Bylo to dost mechanické. Na gauči byly delší pauzy mezi replikami, takže jsem získal čas na to, abych si uvědomil, v jaké jsem situaci, a pak jsem udělal něco záměrného. Třeba, jsem sklonil hlavu dolů. Ale taková gesta byla to jediné, co jsem byl schopný zahrát. Spíše fungovala intuice nebo nějaký typ pohotovosti a pozornosti v situaci, kdy se to snažíte celé nezkomolit, případně něco zdůrazníte intonací. Ten rozhovor na gauči byl takový zápas – pokládal jsem druhému aktérovi otázky a pak jsem mu říkal, že na ně odpovídá spatně a že má odpovědět jinak.
Špatná odpověď. Určitě ano. Přece jenom ne každý den máš příležitost uvolnit své skutečné, kolikrát negativní, pocity a zařvat si přímo v divadle, že je celý projekt blbost. Pro teatrologa to musí být úleva.
Kdybych se před experimentem zeptala na otázku „kdo jste?“, a pak bych vám stejný dotaz položila po konci představení – změnila by se nějak Vaše odpověď?
Ne. Neměl jsem dojem, že se to nějak týká mě.
Mě se tohle představení dotýkalo přímo – protože jsem především potřebovala, aby se na mě tvůrci obraceli a pomohli mi vyřešit můj osobní zmatek ohledně toho, kdo vůbec jsem a jak se mám vnímat. Moje odpověď by tedy byla určitě jiná – hlavně v ohledu přesnosti, délky a jistoty. Říkala jsem si: tak tohle jsem já. Všechno, co se mi dělo poslední hodinu, to jsem já. Jsem DIVADLO. Vzpomněla bych si na více svých „já“ a chtěla bych si za všemi svými vlastnostmi stát ještě víc, i kdyby to zrovna nebyly ty, na které jsem nejpyšnější.
Mně připadalo, že ta inscenace je mimo jiné o tom, aby se divák otevřel a zamyslel se nad otázkou, kým je. Nebo ne?
Vůbec mi to tak nepřišlo. Je to spíše metadivadelní přednáška, která systematizuje nějakou uměleckou identitu a hraní rolí ve smyslu divadelním, hru s transformací, s intertextualitou, dekonstrukcí toho, co považujeme za fixní identitu. Identity sice jsou procesuální, ale nemění se z hodiny na hodinu.
Díky té události mě napadalo, čeho všeho si na sobě nevšímám a co možná vůbec nevidím. Na některé věci, které ke mně patří, jsem zapomněla. Jsem ještě něčím víc, než si myslím. Ale možná, že ostatní na mně tyhle moje neuvědomované vlastnosti vidí ještě nějakým jiným způsobem.
Nevím, kolik lidí z publika stejně jako vy dopředu netušilo, že budou zapojení, ale váš výkon byl jiný.
Tipl bych, že všichni, kdo se tam objevili, jsou z nějaké umělecké komunity – JAMU, DAMU apod., a jsou zvyklí na divadelní svět. Když jsem třeba vyšel na jeviště, oslnily mě reflektory a asi jako jediný jsem si dal ruku nad oči, abych dobře viděl na publikum. Nikdo jiný to neudělal, což může být znakem toho, že jsou zkušenější než já. Mně to světlo vadilo, takže jsem udělal něco, co mi bylo přirozené, ale pro tu scénickou situaci ne. Jinak si myslím, že všichni ostatní byli na tuhle hru připravení. Jejich výkony mi přišly jako dost kvalitní a soustředěné. Mám dojem, že mezi nimi nebyl nějaký outsider, což je také zajímavé. Publikum mimo divadelní komunitu z města N by se asi chovalo trochu jinak. Scénická přítomnost by byla jiná. Bylo by tam možná více rozpaků, více takového haló, prvoplánové srandy – jako že „Ježiši, já tady stojím, aha…“
Tento výstup byl prostě odlišným způsobem přirozený a živý. Takový rozkvetlý. Tipla bych, že pravděpodobně díky jiným zkušenostem, jiné povaze, jinému věku… Nevíme ale, jak by to zahrál někdo z města N. Třeba by to vyhrál.
Myslíte si, že tahle inscenace může přispívat k proměně perspektivy, z níž se díváme na svoje „já“?
Ne. Myslím si, že to může přispívat primárně proměně perspektivy, ze které se díváme na divadlo, jak se používá role v divadle a jak divadlo vypadá v současnosti. Na svoje „já“… nevím, vůbec mě to nenapadlo. Řekl bych, že o to vůbec nejde. Tahle otázka sugeruje to, vůči čemu inscenace jde – vůči nějaké jednotné esenci člověka. Mám dojem, že tady jde spíše naopak o nějaké „queerovaní“ divadla, o odklon od něčeho statického – ať už je to nějaký dramatický tvar, hraní nějaké koherentní role, anebo nějaký autotextový přístup k inscenaci. Ten projekt asi ani nemůžeme ani nazývat inscenací. Je tady sice nějaký program činností, strategie toho, jak ta událost má proběhnout, ale zároveň je tady spousta svobody a nedourčenosti, která vznikala právě předem zafixovaným principem záměny a překvapení. Vede to spíše k pochopení nějaké hravosti v divadle a toho, jak vypadá současné postdramatické divadlo.
Mám také otázky, na které naopak nenacházím žádnou odpověď.
Pokud mluvíme v kontextu experimentu –
co se stane, když divák odmítne sledovat nabídnutou dramaturgickou linii představení a pokusí se předvést něco vlastního?
Co kdyby si divák místo toho, aby se zvedl a začal předvádět to, co po něm vyžadují herci, sundal sluchátka a řekl něco úplně jiného? Co, kdyby divák začal jednat opravdu otevřeně a byl sám sebou?
Co kdyby ten druhý divák na gauči opravdu políbil prvního?
- rozpadla by se inscenace, která od diváků požaduje v podstatě jen minimalistické reakce a úkony, anebo by jí to jenom dodalo svébytný šarm lidovosti a větší srandovnost?
Půlku odpovědi tedy mám: na začátku představení jeden z herců řekl, že pokud se diváci neodhodlají zapojit, představení se nebude moct odehrát. Ale co když se zapojí nějakým osobitým způsobem, který publikum ani samotní herci neočekávali?
zvláštní poděkování Martinu Bernátkovi za přínosné sdílení alternativní perspektivy
Natallia Skarynka
Autorka momentálně studuje magisterský obor Divadelní a filmová věda na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zajímá se především o historii a současnost experimentálního divadla. Má v plánu pokračovat v doktorském studiu divadelní vědy.
Pochází z Běloruska a získala bakalářský titul v oboru Mediální studia a žurnalistiky na Státní univerzitě průmyslových technologií a designu v Petrohradě. Dlouhodobě se věnovala módní kritice a napsala bakalářskou práci o fenoménu Nové žurnalistiky u USA šedesátých let.