V březnu tohoto roku uvedli umělečtí ředitelé Činohry Národního divadla, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (známí pod přízviskem SKUTR), se zdejším operním souborem a orchestrem pod vedením dirigentů Tomáše Netopila a Davida Švece Dvořákovu Rusalku. Nahradili tak pohádkovou inscenaci této klíčové české opery v režii Zdeňka Trošky z roku 2012 a temně minimalistickou adaptaci Jiřího Heřmana z roku 2009. První se hrála ve Státní opeře, druhá v historické budově a obě se uváděly víceméně společně až do minulé sezóny.
Ačkoliv se v rámci divadelní publicistiky většinou zaměřuji na pohybové a činoherní divadlo, Sporu chápu jako experimentální prostor, v jehož rámci si můžu zkusit napsat právě i o opeře. Zrovna Rusalku mám v oblibě již od dětství a zatím jsem viděl tři různé inscenace, které by se od sebe nemohly víc lišit.
Rusalka, Opera ND | foto Pavel Hejný
Jako malý jsem se nechal okouzlovat (dnes bych řekl kýčovitou a sentimentální) Rusalkou Zdeňka Trošky, která pracovala s pohádkovými tropy, elementem dobra a zla a na jevišti vytvářela fantaskní prostředí od zamlženého jezera až po přepychový palác. Před pár lety jsem na pražském Stalinu zhlédl Rusalku uměleckého spolku RUN OPERUN. Ten v nevšední adaptaci pracoval s campy estetikou, geniem loci bývalého pomníku a s techno beaty, které vkládal do Dvořákovy romantické partitury.
Režijní tandem SKUTR letos vytvořil na první pohled vizuálně poutavou adaptaci. Příběh vodní víly, která zoufale touží po lásce, lidském těle a duši, společně se scénografem Martinem Chocholouškem zasadil do poměrně strohé scény v odstínech šedé. Ozařují ji desítky různě se pohybujících lampiček a světla ve tvaru větví či blesků, na stěnách s řadou skrytých dveří je vidět i náznak mlhavé a temné krajiny. V zadním plánu se navíc nachází vyvýšený domek s plechovou střechou, který odděluje svět smrtelníků od toho plného vodních živlů a čarodějnic.
Rusalka, Opera ND | foto Pavel Hejný
Minimalismus a strohost, kterých využívá scénografie, ale vstupují do přímého protikladu s režijními postupy. Libreto ani děj neprošly zásadnější proměnou, zato ale SKUTR využívá rozličných jevištních symbolů a metafor. Tu se na scéně objevují dřevěná mola, tu se z výšin spouští dva zářící měsíce nebo podivný slepenec oněch mol, tu se zas nahoru a dolů pohybuje zmiňovaný domek. Kromě toho se na jevišti v různých částech opery objevují i židle roztodivných tvarů. Jelikož jich je několik desítek a jsou přinášeny opakovaně, působí jejich přítomnost dost těžkopádně a místy až komicky.
Podobně jako je v operních produkcích běžné, využili i zde tvůrci tanečního souboru (Opera ND má vlastní baletní soubor). Tanečníci a tanečnice mohou sloužit jako dobrý vizuální doplněk, pomocná síla při manipulaci se scénografií či postavami a jako představitelé různých sil a emocí. V nové Rusalce ale ženský i mužský soubor ilustruje každou změnu, každou zradu, každý výsměch a každé prozření. Opakovaně nastupuje na scénu, stínuje postavy, manipuluje jimi a pohybově ztvárňuje snad každičký jejich pocit.
Alžběta Poláčková (Rusalka), František Zahradníček (Vodník) a Balet Opery Národního divadla | foto Pavel Hejný
Tvorba SKUTRu je na iluzivnosti a obrazotvornosti značně založená, v nové inscenaci ovšem přílišná snaha vše ukázat a ilustrovat vytváří spíš dojem statičnosti, někdy bohužel i komična a absurdna. Na jevišti se během tří hodin odehraje tolik kostýmových a prostorových změn, je přineseno a odneseno tolik židlí a tolikrát se objeví početná taneční skupina, že celek působí přehlceně a místy zmatečně. Režiséři nabízejí publiku až děsivou spoustu podnětů, symbolů a metafor, které ale ne vždy nesou nějaký význam. Mnohé z nich se jen na chvíli objeví a už jsou zavaleny další várkou na pohled krásných, ale nicneříkajících výjevů.
Nadčasová témata jako zhrzená láska, touha být někým jiným, „čistota“ duše a charakteru nejsou v inscenaci aktualizována či posouvána. Produkce zřejmě spoléhá především na scénografickou stránku a jakousi neotřesitelnou tradici a hrdost, kterou v sobě tato “národní” opera jistě i skrývá. To mi ale osobně nestačí a nová Rusalka na mě působí trochu unyle a nudně. Záruku úspěchu u většinového publika ale nejspíš zaručuje právě punc českého hudebního klenotu – alespoň na mojí repríze se výskalo, tleskalo a stálo. Pro mě se ale nejnovější Rusalka bohužel stává lehce vyčpělou a vyprázdněnou vizuální podívanou, která nic nepředává a nesděluje.