I debatování u vesnické nástěnky je kultura

s Vítem Neznalem o #kulturunezastavis

Možná patříte k těm, kdo během pandemie před pěti lety potkali v pražských ulicích pojízdný přívěs, na kterém předváděli svá čísla novocirkusoví umělci. Třeba jste jedním ze seniorů a seniorek žijících v pečovatelských domech, pro něž tehdy umělci a umělkyně spojení především se souborem Cirk La Putyka vytvořili deset dílů zvukových pořadů, aby je rozptýlili a povzbudili. Možná jste si před rokem během dvaačtyřicetisekundové jízdy po eskalátoru přečetli mikroromán, který byl jednou z performativních intervencí ve stanici Florenc v rámci projektu Eskalátor kultury.

V březnu oslavila iniciativa #kulturunezastavis páté narozeniny formou půldenního živého vysílání rozhlasu v areálu Holešovické tržnice. Stalo se tak před vernisáží výstavy v prostorách Jatek78, která se ohlíží za aktivitami této platformy. Při té příležitosti jsem k rozhovoru oslovila režiséra Víta Neznala, který za tím vším stojí (na uměleckém směřování iniciativy se dále výrazně podíleli Rostislav Novák ml., David Ostružár, Jana Stárková a v poslední době Kateřina Součková či Petr Husička). Chtěla jsem vědět, co se skrývá za fotogenickou maskou jejich počinů, a také jsme se bavili o tom, jaký může mít jejich způsob vstupování do veřejného prostoru v dnešním kontextu vůbec smysl.

Eskalátor kultury: 42 vteřin umění (2024, foto Lukáš Bíba)

Eskalátor kultury byl šestihodinový happening, který proměnil přestupní stanici Florenc v nečekanou scénu. Povídka, výstava, hudba i tanec. Jízda po eskalátoru trvá přesně 42 vteřin. Stačí to?

Začala bych otázkou, co jste vlastně za typ organizace. Působíte dost autonomně, převážně mimo klasické divadelní prostory. Zároveň vím, že se vaše tvorba minimálně personálně dost prolíná se souborem Cirk La Putyka a máte záložku na webovkách divadla Jatka78.

#kulturunezastavis je od začátku koncipovaná jako nezávislá iniciativa. Zázemí máme na Jatkách78. Zakládali jsme ji na jaře 2020 v Cirku La Putyka s představou, že bude otevřená dalším umělcům a subjektům, kteří budou sdílet naši potřebu nějak reagovat na tehdejší zavření kulturních institucí. To se u mnoha projektů nakonec i podařilo. Za pomyslný vrchol se dají asi považovat Majáky české kultury. Na základě naší výzvy se tehdy připojilo přes stopadesát kulturních institucí a subjektů a společně v jeden večer rozsvítily symbolické světlo manifestující vzájemnou pospolitost. Obdobně se další umělci připojovali k těm malým představením z úvodu pandemie na ulicích a dvorcích nebo těm ve výlohách zavřených kaváren a barů.

Klidně to můžeme vzít postupně. Jak jste fungovali v úplných začátcích?

Všechno to začalo v březnu 2020, kdy přišla ta první opatření, se kterými se poprvé zavřela i divadla. Putyka na tu situaci okamžitě reagovala. Jestli si to dobře pamatuju, tak hned následující den se streamovalo představení Memories of Fools, které bylo původně plánované na programu. To posléze vedlo k platformě (A)live a později TV Naživo. Ale přirozeně tahle vysílání nemohla nahradit živý kontakt s diváky. A tak přišel Rosťa Novák paralelně s nápadem vyrazit do ulic nebo na dvorky. Začínali jsme s ohledem na ta restriktivní opatření jenom s krátkými improvizovanými vystoupeními, třeba s akrobatem doprovázeným kytaristou. Ta byla určená pro diváky, kteří je sledovali z oken okolních domů. Postupně se pak připojovali další umělci, celkem jsme odehráli přes stopadesát těhle malých představení a navázali během pandemie s dalšími jedenácti projekty.

Chápu, že ze začátku jste prostě reagovali na tu konkrétní situaci způsoby, které vám byly nejvlastnější. Ale pak jste v činnosti pokračovali dál i po pandemii. Na jaké bázi existujete?

Za těch pět let se přirozeně hodně věcí změnilo. Ale pořád přicházíme s projekty, které pokaždé jiným způsobem intervenují do veřejného prostoru a ve většině se jedná o performativní, živé umění. Už během pandemie jsme kombinovali cirkus s divadlem, tancem nebo hudbou. Zpravidla se zapojovali umělci spjatí s Cirk La Putykou, ale v mnoha případech to přesáhlo v celorepublikovou záležitost, jako třeba právě v případě projektů Majáky české kultury nebo Oživené výlohy. Tohle propojení umělců z různých uměleckých oblastí přetrvalo dodnes, a pro jednotlivé projekty je klíčové, byť teď už na každý projekt oslovujeme cíleně konkrétní umělce a nevytváříme výzvy. V poslední době také hodně spolupracujeme se spisovateli nebo výtvarníky, což rozšiřuje perimetr těch projektů. S Ondřejem Buddeusem jsme třeba napsali mikroromán do metra, který po jednotlivých větách drželo dvanáct statistů na zastaveném eskalátoru a projíždějící cestující si ho postupně přečetli. Zajímalo nás s Ondřejem téma potřeby příběhu v dnešním fragmentarizovaném světě, ale zároveň to otevřelo možnosti uvažování nad performativním potenciálem literatury a čtení jako takového.

Ulice, dvorky, nemocnice a dětské domovy (2020, foto: Jiří Šeda)

Iniciativu #kulturunezastavis založili tvůrci z Cirku La Putyka v reakci na restriktivní protipandemická opatření, která na jaře 2020 paralyzovala běžný život a s ním i kulturní provoz. Tímhle projektem to celé začalo.

Kultura jako jedna z cest, jak pomoci

Součástí vaší výroční výstavy je i periodizace vašich aktivit, kde se psalo, že jste v prvních obdobích spíš impulzivně reagovali na nějaké vnější krize, ale teď se snažíte o jiný typ fungování, kdy přicházíte s vlastními tématy, která si podle vás zaslouží pozornost. Během pandemie nebo v šoku z plně propuknuvší války v Ukrajině většina lidí, myslím, viděla smysl ve vašem jednání tak nějak automaticky. Jaký smysl ale mají vaše projekty ve veřejném prostoru teď, když se nacházíme v relativně stabilizované situaci?

Nejsem si teda jistý, jestli se nacházíme ve stabilizované situaci. Vlastně mám pocit, že od pandemie žijeme v permanentní krizi, která v posledních měsících s nástupem Trumpa do úřadu ještě eskaluje. Ale je pravda, že poslední dva roky jsme ustoupili z impulzivních a reakčních projektů a věnujeme se víc obecnějším kulturně-společenským tématům. Zajímá mě, jak může umění vstupovat do naší každodennosti, jak ji může vychýlit, jak může proměnit náš pohled na svět kolem. Do určité míry popularizujeme kulturu, což je spojení, které moc nemám rád, ale chci tím říct, že ty projekty do jisté míry tematizují pozici kultury v našich životech, v současném světě. A mám pocit, že je to něco, co tam bylo i na začátku. Zároveň ta impulzivnost, která byla přítomná v prvních letech, je dlouhodobě hrozně těžko udržitelná, protože vyžadovala extrémní flexibilitu a rychlost. Měli jsme často několik možných scénářů, vymýšleli projekty přes noc, bylo to extrémní vypětí. Ona je něčím fascinující; tím, jak je úderná a ostrá, tak má v sobě hroznou sílu. Ale taky někdy může zůstat na povrchu anebo se stane rychle neaktuální. I dneska je samozřejmě spousta věcí, na které bychom takhle mohli reagovat, ale vzhledem k tomu, že se mi mezitím narodily dvě děti, tak vnímám spoustu věcí jinak.

Myslím, že pro veřejnost může být náročné přečíst, jakou politickou pozici vlastně zastáváte. Třeba v mnoha projektech jste tematizovali válku na Ukrajině, což bylo v době největšího šoku a krize snadno pochopitelné. Ale teď, když prvotní emoce opadly, se situace hodně zkomplikovala. Ve vzduchu visí spousta kontroverzních otázek, ať už se týkají etiky zbrojení, vztahu k Evropské Unii nebo třeba podpory Izraele. Myslím, že mlčení o těchto tématech podporuje dusnou atmosféru ve společnosti, která je stále nepříjemnější. A vy s tím ve veřejném prostoru nějak musíte koexistovat…

Asi chápu kam směřuješ, ale myslím, že naše aktivity od začátku nebyly politické. Nebo přinejmenším ne v tom smyslu, jak s tím pojmem v divadelním prostředí operujeme. V obecnějším smyslu je samozřejmě každá intervence do veřejného prostoru politikum. Ale od začátku ty naše projekty sice vznikaly v reakci na politickou situaci, ale tematizovaly v ní roli kultury. I později u těch šesti projektů spjatých s válkou na Ukrajině jsme se spíš ptali po tom, jak v tu chvíli můžeme skrze kulturu a umění pomoct. Šlo nám teda o kulturu jako nástroj pomoci. Nevyjadřovali jsme se vlastně k samotné válce, ale skrze ty samotné projekty předpokládám, že bylo a je zřejmé, že jsme na straně Ukrajiny. Takže když se ptáš na politickou pozici, tak spíš řešíme kulturu jako jeden z klíčových pilířů demokracie a vymezujeme se proti jejímu upozaďování a bagatelizaci.

Možná teď položím trochu rýpavou otázku, ale není to trochu paradoxní situace, že chcete vstupovat do veřejného prostoru a řešit přitom kulturu, takže vlastně sami sebe?

Věřím, že neřešíme sami sebe. Nevnímám to takhle sebestředně, protože každý projekt přináší nějaké téma. Nedáváme někam ven stoleček s andělíčky, aby měli lidi radost. Vlastně bych klidně spíš mluvil o intervencích témat než projektů. A ta témata spojuje otázka, jaký pohled na svět, odlišný od naší každodennosti, nám umění a potažmo kultura přináší. Protože kultura i umění má podle mě zásadní vliv na náš život, může přinášet nějaký nadhled, lehkost, jinou perspektivu třeba i vůči těm politickým tématům. Není to o tom, že bych chtěl tematizovat problémy kultury ve veřejném prostoru, ale spíš skrz ten projekt ukazovat její důležitost, protože ona mi pomáhá v nějaké další orientaci a porozumění. Samozřejmě bych mohl být politicky angažovaný – těch segmentů, na které bychom mohli reagovat, je dost. Zároveň vidím, že to v jiných sférách spousta lidí dělá dobře. Dalo by se jít cestou „kontra něčemu“, je to pochopitelně úplně relevantní. Myslím, že má něco svého, něco důležitého, že má ostrost, často vyhraněnost, jinou emoci. Někdy je rychlá, nebo i impulzivní, jako to bylo u nás na začátku covidu. Jen je to jiná cesta…

Jaká je tedy vaše pozice ve veřejném prostoru? Jestli chceš, můžeme začít tím, jakou má kultura pozici v tvém vlastním životě.

Pro mě je kultura v obecném smyslu životně strašně důležitá, otevírá mi oči, ukazuje mi nová témata, nabízí jinou perspektivu, klade mi otázky a přináší jedinečnou zkušenost, kterou mi realita nedává. V tomhletom – asi to zní trošku naivně – v kulturu hrozně věřím. Obzvlášť v současné době. Mluvili jsme o tom, jestli žijeme ve stabilizované situaci, ta doba je fakt hrozně složitá na orientaci, porozumění. A já myslím, že kultura nebo umění jsou jednou z cest, která nám v tom může pomoct. Nejen v tom smyslu, že na to zapomeneme, protože se bavíme, ale protože nám umožní se dívat nějak jinak, třeba v nějakém nadhledu.

Například poté, co se potkal Zelenský s Trumpem v Oválné pracovně, jsem viděl americké komiky, kteří to ztvárnili jako komediální scénu, což mi pomohlo v nějakém odlehčení, kdy jsem se na chvíli mohl nadechnout. Tak to je jedna z variant, jakou do veřejného prostoru chci vstupovat a baví mě to. Třeba ten projekt v metru na eskalátoru byl něčím úplně absurdní. Měli jsme dvaačtyřicet vteřin na to, abychom vstoupili do života lidí. Ale věřím, že i takový čas tě může na chvíli vychýlit tak, že se pak podíváš na něco jinak a najednou začneš něco jinak i vnímat.

Například?

Tak zrovna v případě toho eskalátoru by za normálních okolností většina cestujících upřeně koukala do telefonu a čekala, až konečně dojedou na konec. Je to účelový prostor. Najednou ale ta jízda získala jiný rozměr. Vlastně se výrazně zpřítomnila. Spousta lidí se taky nahoře nebo dole otočilo a jeli znovu nebo se o tom, co si třeba v tom mikrorománu přečetli, bavili dál v přestupních tunelech.

Nástěnky jsou také kultura: Je kultura informace? Zpráva o světě, ve kterém žijeme? (2024, foto Lukáš Bíba)

#kulturunezastavis během deseti dnů zpestřila obsah nástěnek v pěti obcích netradičními výlepy.

Nástěnky, srdce každé vesnice

Napadá mě, že v tom veřejném prostoru vlastně musíte kličkovat mezi různými nástrahami. O jedné se mluvilo i během toho výročního vysílání na Jatkách78. Jeden mluvčí tam říkal, že lidé mají jenom omezenou kapacitu na umění, když za ním nejdou záměrně, a proto je třeba vystupovat hodně citlivě, aby to ve výsledku nebylo spíš kontraproduktivní. Musí být docela náročné tohle vybalancovat.

My jsme o tomhle hodně přemýšleli a diskutovali. Myslím si, že je podstatné, že naše projekty vznikají vždycky ve spolupráci s nějakým dalším subjektem, často soukromým. Nejsou guerillové, asi jsme mohli do metra vzít několik představení, koncertů, stand-upů a nikoho se neptat. Ale to by mělo úplně jinou atmosféru, byla by to opozice proti něčemu. Byla by v tom určitá míra aktivismu a protestu, vycházelo by to z téhle energie. A mně připadá, že do toho musím vstupovat opačně, s určitou vstřícností, která je krokem naproti divákovi. Nechci ho odehnat, být v opozici, chci být spíš v jiné pozici, odkud se dá otevřít dialog, protože když na něj druhá strana přistoupí, tak nás to může někam posunout. Samozřejmě i teď se občas dostáváme do konfliktů, které mě občas překvapují.

To mě zajímá…

Nepředstavil bych si, jak moc některé věci můžou vadit. Skoro každý projekt, který jsme realizovali, vyvolal menší nebo větší konflikt. Dokonce jsme to řešili třeba i u projektu s obecními nástěnkami, kdy některým lidem vadilo, že na ně přidáváme jiné věci než informace, na které jsou zvyklí. Na jednu z nich jsem třeba denně přidával nějaký obraz ze současné české nebo slovenské scény a každý den jsem se tam ráno setkal s jednou paní z obchodu hned vedle té nástěnky a vedli jsme spolu čtrnáct dní polemiku, jestli tam ten obraz patří, když není informací, a jestli by neměl být vedle v galerii, která je k tomu určená. Překvapilo mě to, protože jsem přirozeně respektoval „kulturu” nástěnky, nepřelepoval ostatní plakáty a informace. Měl jsem pak radost, když jsme po těch čtrnácti dnech dospěli k tomu, že to vlastně tolik nevadí, když je to takhle dočasné. Na druhou stranu, většina lidí na to reagovala pozitivně.

Něco podobného se nám stalo i teď v případě půldenního obnoveného vysílání rozhlasu v Holešovické tržnici, které rozčílilo několik místních prodejců. Nejde tolik ani o tenhle konkrétní spor, ale vždycky u toho pak přemýšlím, kde jsou hranice té tvorby ve veřejném prostoru, etika tvorby ve veřejném prostoru a jak obhájit, že určité nepohodlí může být také přínosné. Zároveň to klade i otázku, co je veřejný prostor a jak ho vnímáme. Jestli má být jenom účelový, sloužit přesunu z bodu A do bodu B a být kulisou života, anebo jestli se tam ten život odehrává a můžou se v něm otevírat cesty k různým interakcím.

Ten projekt Nástěnky mě zaujal, protože působí jako docela intenzivní komunitní akce. Když mám příležitost, ráda sleduji, jak se rozvíjejí takové kulturní aktivity mimo kulturní centra. Hned mě napadá, že s tím vaším přístupem, kdy nechcete „jít proti něčemu“ můžete být úspěšnější než někteří umělci a umělkyně se sklony k provokaci. Povíš mi o projektu víc?

Snažíme se kombinovat projekty, které se odehrávají na místech s velkou koncentrací lidí, jako tomu bylo v poslední době například u těch dvou projektů v metru, a které tím pádem mají větší mediální záběr, a tím i dosah, s drobnými, lokálními a komunitními projekty. Nástěnky jsou právě jedním z nich. Realizovali jsme je v pěti vesnicích na pomezí středočeského a jihočeského kraje, v místě, kde mám s rodinou chalupu. Věděl jsem, že tam mají silnou tradici, sám se u nich vždycky zastavuju, když jdu kolem. Ve statementu k té akci jsme psali, že jsou srdcem každé vesnice, podobně jako hospody. Jsou to místa setkávání. A do toho jsme chtěli vstoupit a tematizovat to. Zajímalo mě, co je v dnešní době obecní nástěnka a jak může v době sociálních sítí fungovat.

V pěti vesnicích jsme vyzkoušeli pět různých modelů. Ten nejjednodušší byla proměna nástěnky v galerii, kdy jsme vybrali obrazy současné české a slovenské scény. U nás na vesnici jsme iniciovali výstavu obrazů z půdy, vyzvali místní, aby vzali svoje obrazy, které jim leží na půdě a nikdo na ně nekouká, abychom si je vystavili, abychom si prostor prostě ozvláštnili. A připadalo mi skvělé, že to udělali, že přinesli pár věcí a pověsili je tam.

Ve vedlejší vesnici jsem zase vycházel z nějakých kulturních fenoménů, které jsem každý den vrstvil. Začalo to tím, že jsem umístil před nástěnku červenou lavičku. Pak jsme tam dali třeba křížovku, kterou jsme nechali udělat, a místní ji průběžně vyluštili. Tajenka byla, že nástěnka je také kultura. Nebo jsme napsali kulturní horoskop na víkend, kdy jsme si hráli s jeho obvyklou formou a jeho víceméně ezoterickou rovinou a přesah ke kultuře spočíval v tom, že pátek byl vhodný den na film, v sobotu je dobré vyjet na festival. Lidé se také neidentifikovali podle znamení, ale spíš s nějakým kulturním postojem typu: „Máš rád, když hlavní hrdina umře až na konci seriálu?“ 

Nebo jsme tam nechali dvacet oznámkovaných pohledů. Pamatuju si, že když jsem byl malý, tak jsme v létě pořád někomu posílali pohledy. Říkal jsem si, že nevím, jestli se dneska posílají pohledy, protože já jsem je už neposlal, ani nepamatuju. Zkusím koupit dvacet pohledů, dát na ně rovnou známku a napsat k tomu: „Poslali jste někomu v poslední době pohled a pozdravili ho, nebo to všechno řešíte přes esemesky?“ A ty pohledy zmizely asi za hodinu… Věřím, že je ti lidé rozeslali, protože když jsme jim dali složit puzzle, tak to také skládali. Co mě na tom lákalo, byly ty interakce s lidmi. Bavit se o tom, proč to děláme, co očekáváme. Sledovat, jak tam přicházejí, vidět cyklisty, kteří si udělali výlet po všech pěti nástěnkách, anebo poslouchat prodavače v obchodě, jak řeší, co jim vyšlo v horoskopu. A potvrdilo se to, s čím jsem do toho vstupoval – že ta nástěnka je extrémně důležitá pro vesnici a odehrává se na ní něco hodně důležitého, co je možné dál posouvat.

To je zajímavé, když to tak do hloubky popisuješ. Popravdě, z té výstavy na Jatkách78 jsem si nepředstavila ani malý zlomek z toho, o čem jsi teď mluvil. Tím chci říct, že si myslím, že vaše aktivity podle mě patří do té kategorie děl, která jsou těžko zprostředkovatelná těm, kdo je nezažili. Fotografické médium je, myslím, snadno zploští a prezentace na sociálních sítích nebo v mainstreamových médiích bývá také zavádějící.

Tak to je obecně problém, jak komunikovat performativní umění, jak zprostředkovávat události. Souvisí to i s prostorem a pozorností, kterou tomu věnují třeba média. Samozřejmě během covidu, kdy se toho v kulturní oblasti tolik nedělo a navíc ty naše aktivity reagovaly na majoritní společenské téma, tak té pozornosti jsme měli víc. Dneska mainstreamová média zaujme spíš větší akce než komunitní. Prostor pro nějaký rozhovor, který to může posunout někam dál, je omezený. S tím ještě souvisí, že ta dokumentace, o které mluvíš, musí vznikat ve chvíli, kdy probíhá samotná událost. Takže pokud to chceš dokumentovat, musíš tam mít fotografy, kameramany, lidi přes sociální sítě, což narušuje samotnou akci, protože lidé, kteří jdou kolem, se toho foťáku nebo kamery často zaleknou. Nechtějí být zachycení při té nečekané reakci, o níž v tu chvíli sami nevědí, jaká bude. Jde o nějakou etiku vztahu k lidem. A pak je tam věc, že ten projekt stavím pro ten prostor a pro náhodné kolemjdoucí, ale když chceš, aby to dobře rezonovalo na sítích, tak bys to samozřejmě musela tvořit trochu jinak.

Červený koberec: Každý okamžik se může proměnit v nečekanou událost (2023, foto Radim Miech)

Červený koberec – symbol výjimečné události na nečekaných místech. Na sídlišti, v parku, v metru, na farmě, v krajině nebo bráně. Může červený koberec změnit vnímání všedního okamžiku? Může být každý z nás alespoň na okamžik hvězdou?

Klíč k nezávislosti

Když už mluvíme o těchto praktických záležitostech, tak by mě zajímalo, jak vlastně svoji činnost financujete.

Výraznou část našich peněz tvoří donátorské dary. Dlouhodobě nás podporuje mecenáš, kterého baví, co děláme. Přidal se k nám v době, kdy jsme po začátku války na Ukrajině začali jezdit ve vlacích z Košic do Prahy a hráli na slovensko-ukrajinských hranicích. Vzhledem k tomu, že ty naše projekty z podstaty negenerují finance, tak je to pro nás klíčová spolupráce. Zároveň je ale skoro neuvěřitelné, jak to s ním máme nastavené. Průběžně se bavíme o projektech, o dramaturgii, o nějaké dlouhodobější vizi, kterou spíš sdílíme, než že by on do ní jakkoliv promlouval. Navíc je to člověk, který je pro mě hrozně inspirativní. A přitom nebývá uvedený u našich projektů, nevyžaduje to po nás a ani to proto nedělá.

Jestli to není vysloveně tajné, ráda bych, aby tady zaznělo jeho jméno. Zní to jako dost výjimečný přístup.

Není to tajné. Je to Martin Dulava a jeho agentura LineArt.

Rozumím tomu dobře, že vůbec nečerpáte z grantového systému?

Dary samozřejmě nejsou náš jediný zdroj financování. Když spolupracujeme s různými subjekty, třeba s festivalem KULT, tak ty samozřejmě mají na tu spolupráci s námi alokovaný nějaký rozpočet. Ale ve chvíli, kdy o projektech přemýšlíme tak, jak o nich přemýšlíme, tak je jasné, že se do těch alokovaných částek nemůžeme vejít. A tím pádem potřebujeme mít vícezdrojové financování. Kdyby měla iniciativa fungovat samostatně, tak podle mě nemám šanci získat granty, protože působíme napříč různými uměleckými oblastmi. I proto je pro nás zázemí na Jatkách78 důležité. Trend je teď mít aktivity zaštítěné institucí, kde existuje nějaká garance kvality. A v tu chvíli se tam samozřejmě vejdu, protože jsme zahrnutí v úplně jiných souvislostech. Myslím, že klíč k nezávislosti je právě v tom, že na těch institucích nejsme závislí, ale získáváme peníze i jinou cestou.

Jsi spokojený s výší honorářů, které poskytujete?

Když jsme za covidu začínali, tak se honoráře pohybovaly někde jinde, lidé spolupracovali spíš z nějakého nadšení. Mezitím se ale celý sektor posunul, dneska je situace jiná, takže by jednak umělci na ty „covidové“ částky nekývli a ani by mi to nepřipadalo fér. Přijde mi důležité mít možnost dávat honoráře, které odpovídají běžným částkám v divadelním prostředí, což se ne vždycky podaří. Třeba do jednodenní výroční akce vysílání rozhlasu jsme si nemohli dovolit dát desítky tisíc. Ale u těch velkých projektů, jako byla ZOO kultury, Eskalátor a Vagon kultury, tak tam jsme se snažili být v nějakém standardu pro honoráře za umělecké výkony.

Povíš mi na závěr, o čem teď konkrétně přemýšlíte? Co plánuješ?

Ta nejbližší věc by měla být panelová diskuse v rámci té výstavy na Jatkách, která se týká právě místa kultury ve veřejném prostoru a co od ní očekáváme. (proběhla v úterý před Velikonocemi, pozn. red.)  A od toho by se mělo odpíchnout pásmo diskusí na netradičních místech, které propojí kulturní témata se specifiky těch míst. Posluchači by měli být primárně náhodní kolemjdoucí. Takže třeba bych chtěl v řetězci s rychlým občerstvením řešit téma nadprodukce a zrychlené recepce, nebo v čekárně u lékaře dostupnost kultury. Vedle toho diskutujeme o spolupráci s Evropským hlavním městem kultury České Budějovice 2028 a několik dalších projektů trochu na principu metra je v jednání.

ptala se Barbora Etlíková