Dramaturg a dramatik Jiří Janků vystudoval český jazyk, literaturu a historii na Pedagogické fakultě v Ostravě a dramaturgii činoherního divadla na DAMU. Již během studia pracoval jako dramaturg v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a v roce 1994 se stal jedním ze spoluzakladatelů Divadelního sdružení CD 94. V letech 2002–2006 byl dramaturgem Středočeského divadla Kladno. Odtud odešel společně se svým dlouholetým souputníkem, režisérem Petrem Svojtkou, do Městských divadel pražských, kde působil v letech 2006–2018. V současné době působí v Divadle na Vinohradech a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Sestavit repertoár tak, aby oslovil diváky, a přitom moct za všechny tituly dát umělecky takzvaně ruku do ohně, je podle něj velká výzva.
dramaturg a dramatik Jiří Janků, foto Divadlo na Vinohradech
S režisérem Petrem Svojtkou chystáte pro Divadlo na Vinohradech jevištní ztvárnění románu Aleny Mornštajnové Hana. Ten už se dočkal dvou dramatizací, v Klicperově divadle v Hradci Králové a v Městském divadle Brno. Vy jste připravil vlastní dramatizaci, čím vás předloha zaujala?
My už jsme s Petrem Svojtkou uvedli řadu dramatizací, stejně jako s Kateřinou Duškovou v Liberci. Když děláte vlastní adaptaci pro konkrétní soubor, má to tu výhodu, že si už během psaní dokážete projektovat obsazení rolí. K Haně jsme sáhli proto, že současné české, nebo spíše moravské, spisovatelky, které se zabývají dějinami dvacátého století, se staly literárním fenoménem. Ať už je to právě Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková nebo Karin Lednická. Pro mě tuto řadu vlastně otevřela už Květa Legátová. Všechny dokážou napsat nesmírně poutavé příběhy vycházející ze skutečných událostí. Já jsem vášnivým čtenářem a v devadesátých letech jsem měl nějakou dobu pocit, že se česká literatura nikam neposouvá. Pak se ale objevily právě tyto dámy a já mám obrovskou radost z toho, že vznikají čtivé knihy, které mají nějakou výpovědní hodnotu a přinášejí témata, o kterých je třeba mluvit.
Je to tak, že když čtete román, tak už se vám v hlavě odehrává představa, jak by se látka dala přenést na jeviště?
Ano, třeba když jsem četl Hanu, tak jsem ihned začal uvažovat o dramatizaci, protože ten příběh je velice silný. Mám dojem, že by mohl oslovit právě diváky tady v Divadle na Vinohradech. Ta kniha není jen o holokaustu, ale především o pocitu viny a o tom, jak byly dějiny dvacátého století zběsilé.
Prozraďte, na které české autory máte ještě takzvaně spadeno?
Rádi bychom uvedli v Liberci některý z textů Jaroslava Rudiše, protože on je s tím krajem spojený. Už jsme uvedli dramatizaci jeho komiksového románu Alois Nebel. Na Liberec je dokonale navázaný Grand Hotel, ale uvidíme, titul právě hledáme.
Co musí ta kniha mít, abyste si řekl, že má dramatický potenciál?
Tak on se dá zinscenovat i telefonní seznam nebo jízdní řád. Ale čím se třeba s Petrem Svojtkou dlouhodobě zabýváme, to je židovská tematika, zejména osudy českých Židů. Už jsme na toto téma udělali celou řadu inscenací a stále nás to nějak oslovuje. V Liberci jsme například s izraelskou dramatičkou Hadar Galron připravili zcela originální projekt s titulem Moje první židovské Vánoce. Podařilo se nám tuto autorku světového formátu přesvědčit, aby přímo pro Divadlo F. X. Šaldy napsala hru. Bylo to velice specifické, protože samozřejmě představa dámy, která se narodila v Londýně a celý život prožila v Izraeli, o tom, co to znamenalo žít v komunismu tady v Čechách, byla trošku zkreslená. A přece jen ji zajímají na židovství trochu jiné aspekty než nás. Ale nakonec jsme se dobrali k zajímavému tvaru a myslím si, že vznikla velice poutavá inscenace, se kterou jsme měli odjet i do Izraele. Bohužel to bylo naplánováno na listopad loňského roku, takže vše zhatila válka.
Z inscenace Moje první židovské Vánoce, foto Divadlo F. X. Šaldy
Když ještě přemýšlím o Haně Aleny Mornštajnové, tak téma války, potažmo válečných uprchlíků, je v současné situaci bohužel dost aktuální.
Samozřejmě, je to tak, a právě hledání témat, která vypovídají o dnešní době, je dle mého pro práci dramaturga stěžejní.
Vy se nebojíte žánru komedie ať už jako dramaturg nebo jako autor. Co musí podle vás komedie mít, aby byla inteligentní?
Já si myslím, že uvádět komedii jen proto, aby se lidé zasmáli, je málo, že to zkrátka nestačí. Takže i tam je přítomnost tématu důležitá. V Česku máme obrovskou tradici kvalitního divadelního humoru, stačí připomenout Voskovce s Werichem, Semafor, Vodňanského a Skoumala, Ypsilonku a tak dále. V tom je nastavená určitá laťka. Jsou i komedie, kde si takzvaně utíráte nos židlí, ale já když píšu jakoukoliv komedii, tak se snažím, aby to nikdy nebylo podbízivé. Aby ten humor byl chytrý a aby nad tím divák mohl trochu přemýšlet.
Hadar Galron si velmi oblíbila Českou republiku, jak k tomu vlastně došlo?
Ona tady prorazila svou hrou Mikve, která se prvně uváděla v Národním divadle na scéně divadla Kolowrat v režii Michala Dočekala. Od té doby ovládla česká jeviště, protože je opravdu dobře napsaná, a navíc dává herecké příležitosti dámské části souboru. Hadar si v česku od své první návštěvy našla hodně přátel, já a Petr Svojtka jsme ji poznali na festivalu Isra-Drama v Tel Avivu. Víte, když jsem poprvé přijel do Izraele, tak jsem měl pocit, že jsem u sousedů. Protože mentalita lidí nebo smysl pro humor jsou velice podobné a asi není náhoda, že česko-izraelské vztahy jsou nadstandardní. Myslím si, že oproti ostatním evropským zemím, kde v současné situaci opět bují antisemitismus, u nás vlastně takovou míru této nesnášenlivosti neznáme. Pokud tedy nepočítám nějaké krajně pravicové extremisty. To byl také aspekt, na který jsme naráželi během spolupráce s Hadar v Liberci, protože ona měla potřebu víc to téma antisemitismu akcentovat, ale my jsme tady opravdu vždy Židy vnímali jako jedny z nás.
Jak vlastně hra Moje první židovské Vánoce vznikala? Hadar Galron vycházela z příběhů konkrétních lidí?
Ona si na základě reálné předlohy vymyslela příběh, který se odehrává v Liberci. Fascinovalo ji to, co se dělo s židovskou identitou v komunistickém Československu, tedy ve druhé a třetí generaci přeživších holocaustu. Řada lidí se svého židovství zřekla, buď v důsledku válečných zvěrstev ztratili víru v Boha, nebo se báli o své životy, protože politické procesy v padesátých letech měly také antisemitský podtext. Lidé si měnili jména, vzpomeňme třeba na Otu Pavla, který se vzdal svého typicky židovského příjmení Popper. Zajímavé je, že další generace se opět k židovství vrací, aniž by třeba o svých kořenech věděla. My jsme absolvovali desítky rozhovorů především s lidmi z pražské židovské obce a vyslechli jsme spoustu nesmírně zajímavých příběhů. Hadar to všechno zapisovala, zkoumala a na základě toho vznikal text.
Z inscenace Moje první židovské Vánoce, foto Divadlo F. X. Šaldy
Když mluvím s českými dramaturgy o situaci mimo velká divadelní centra, tak často padá termín „konzervativní divák“. A často také obecenstvo těch kamenných divadel měšťanského typu srovnávají právě s obecenstvem Divadla na Vinohradech…
Řekl bych, že na Vinohradech, a v Liberci tím více, platí to, že do divadla chodí lidé řadu let a jsou zvyklí na určitou divadelní poetiku. My se ale snažíme oslovovat nové divácké generace. Nejvíce diváků je ve věkové kategorii padesát plus, ale oni se také někdy museli naučit do divadla chodit, takže ti další a další diváci dorůstají. Teď jsme na začátku sezony, kdy je návštěvnost trošku nižší, ale já jsem třeba byl fascinován tím, jak moc se do divadla začalo chodit v minulé sezoně. Když si vezmeme, že jsme měli za sebou covid a na celou společnost dopadly obrovské ekonomické problémy související s válkou na Ukrajině, tak jsem se obával, že to bude pro divadlo zničující. A ono to bylo naopak, protože návštěvnost byla celorepublikově nadstandardní. Myslím si, že možná právě po covidu měli lidé větší zájem o umění, kde je živý kontakt diváka s umělcem. Také mám dojem, že mladá generace se dnes učí, že jim divadlo může dát velký zážitek.
Tak mě napadá, jestli právě různá streamování a záznamy divadelních představení během covidu nepřilákaly nové diváky do hlediště. Ale to je jen hypotéza. Když se tedy podíváme na věkové složení publika třeba na Vinohradech, chodí k vám také třeba teenageři?
Ano, ale aby přišli, tak jim musíme také něco nabídnout. Nově máme na repertoáru Večer tříkrálový, postavy jsme o generaci omladili, máme tam čerstvé absolventy i posluchače DAMU a vznikla z toho velice hravá inscenace. Ta mladá energie tomu hodně pomáhá. A to si myslím, že je jedna z cest, jak sem mladé lidi přitáhnout. Druhá cesta je samozřejmě to, co dělal v Liberci Tomáš Dianiška, který tam založil Divadlo F. X. Kalby, a tím výrazně oslovil mladé diváky, středoškoláky, vysokoškoláky. I když Tomáš odešel do Prahy, pravidelně v Liberci hostuje.
Z inscenace Večer tříkrálový, foto Divadlo na Vinohradech
Chodí mladí na Vinohrady na své idoly a hvězdy televizních seriálů?
Divadlo na Vinohradech bylo vždy divadlem velkých hvězd, i za minulého režimu řada zdejších herců účinkovala v seriálech a filmech. Já si myslím, že tento fenomén nějak k vinohradskému divadlu patří, ale také se přirozeně snažíme soubor omlazovat. Jsem přesvědčen, že nové posily jsou skvělé a že to jsou právě ty budoucí hvězdy. Dobře se s nimi pracuje, a i když se objevují v seriálech, nemají hvězdné manýry. Ono také, divadelní a seriálové nebo televizní herectví, to jsou dvě zcela rozdílné disciplíny. Nebudu ale zastírat, že třeba mladé slečny hodně chodí do divadla například na Marka Lamboru.
Jak skládáte repertoár v Liberci s ohledem na divácké preference?
Připravujeme šest až sedm inscenací do sezony, dramaturgický plán musíme skládat tak, aby měl co nejširší divácký záběr. Je to na jednu stranu o pragmatickém uvažování, ale na druhou stranu je to také výzva. Snažíme se nabídnout vždy komedii, nějakou klasiku, něco s místní tematikou… A jak už jsem řekl, na prvním místě je, aby to mělo nějaký přesah k dnešku, aby téma o něčem vypovídalo a nebylo to jen hraní pro hraní. I u té lety prověřené klasiky, například u Molièrova Lakomce, kterého v Liberci uvádíme, si musíte říct, o čem chcete hrát, aby to oslovilo dnešní diváky. A každá hra v sobě něco takového má, někdy to nemusí být na první pohled tak akcentované, ale podprahově to divák vnímá.
Jak byste popsal vztah diváků a divadla v Liberci, jaká je tam tradice?
Divadelní tradice se odlišuje od města k městu a každé divadlo má nějaké své specifikum. Například v Liberci tím, že je sto kilometrů vzdálený od Prahy, se utvořilo takové herecké jádro, lidé, kteří se ve městě natrvalo usadili. Jsou tam skvělí herci, na které nedám dopustit. A také není náhoda, že za poslední dva roky získaly cenu Thálie Veronika Korytářová za Buriana a Karolína Baranová za Marii Antoinettu. A to je jen špička ledovce, protože těch vynikajících herců je tam ještě daleko více. Takže i když někteří herci už v dnešní době dojíždí z Prahy, tak ten soubor funguje jako rodina.
Pro mě jako pro dramaturga bylo nové pracovat v třísouborovém divadle. Provozně skloubit operu, činohru a balet je někdy složité. Teď se nově snažíme o třísouborové projekty, společně s operou a baletem chystáme inscenaci West Side Story. Ale náš soubor připravil několik činoherních muzikálů, ať už to byly Ženy na pokraji nervového zhroucení nebo Nikola Šuhaj. A i když jsou to tituly založené spíš na slovu a zpívání je takové herecké, jak se říká, tak myslím, že naši herci jsou pěvecky dobře vybavení.
Vy jste v inscenaci Nikola Šuhaj znovuobjevili písně Petra Ulrycha…
Ona vlastně deska Hany a Petra Ulrychových je starší než ta velmi oblíbená muzikálová Balada pro Banditu pánů Uhdeho a Štědroně. My jsme tedy udělali vlastní dramatizaci, snažili jsme se ten příběh podat s větším akcentem na Olbrachtovu poetiku, a myslím, že to spolu s tou krásnou hudbou Ulrychových funguje skvěle.
Jaká je vlastně v Liberci a nedalekém Jablonci konkurence divadla? Myslím třeba zájezdové scény.
V Liberci je samozřejmě slavné Naivní divadlo, ale to je převážně loutková a alternativní scéna, se kterou si nekonkurujeme, spíše se doplňujeme. Ve městě fungují také amatérské scény, a ty mohou být konkurencí, například studentské soubory budou automaticky oslovovat komunitu kolem sebe, tedy mladé diváky. Co se týká takzvaných zájezdovek, tak ty bývají spíš v Městském divadle v Jablonci, které funguje jako stagiona. Pokud zveme hostující představení do Liberce, tak se snažíme vybírat tak, aby nešlo o takové ty komerční „rejžovačky“.
Dá se o nějaké inscenaci říct, že je propadák?
Ono je to složitější, protože si můžete zvolit náročnější text, u kterého dopředu předpokládáte, že to divácky nebude takový trhák, že se vyhraje pro základní předplatitelské skupiny a pak bude ještě pár repríz, ale umělecky si za tím naplno stojíte. Samozřejmě o to víc vás bolí, že se pak neprodá tolik repríz, kolik by si to zasloužilo. Mám dojem, že tohle potkalo třeba inscenace Želary nebo Audience a Příjem. Souvisí to s tím, že tyhle inscenace jsou náročnější, vyžadují spíš přemýšlivého diváka, zabývají se náročnějšími tématy. Ale jsou to inscenace, za které bych dal ruku do ohně a stálo za to se do nich pustit. Audience a Příjem se hrála také na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni, což mě velmi těší. Teď už ale máme po derniéře.
Z inscenace Kráska z Leenane, foto Divadlo F. X. Šaldy
Připadá vám, že divadla na oblasti mají dostatečnou pozornost kritiky?
No, abych byl upřímný, tak to je věc, se kterou se v Liberci potýkáme poměrně výrazně. Řešíme to tak, že jednou za rok pořádáme přehlídku Šaldova šňůra - už proběhly dva ročníky. Pro nás je velmi cenná zpětná vazba. Jsem rád, že k nám pravidelně jezdí lokální liberecká patriotka Radmila Hrdinová. V Praze se nám nedaří hostovat, protože vlastně v provozu toho třísouborového divadla je problematické něco dopředu naplánovat a také nemáme zatím v hlavním městě divadlo, na které bychom byli navázáni. Ale já bych moc stál o to, abychom se v Praze mohli prezentovat pravidelně, protože kvalitních inscenací, o kterých by se mělo více vědět, máme na repertoáru opravdu hodně.
ptala se Michaela Svobodová