V říjnu roku 2025 jsem strávil deset dní v Kyjevě. Chodil jsem do divadel, hovořil s režiséry a dramaturgy. Chtělo by se teď psát jenom o divadlech a kouzlu Kyjeva, ale bohužel nelze nepsat i o válce. Přestože se na ni dá v některých chvílích zapomenout, je všudypřítomná. V každodenním životě i v divadlech, ve způsobech jejich práce, v dramaturgii, v rozhodnutí některých tvůrců a diváků budovat v divadle svět, který zruší realitu venku. Otázky, jak divadlo žije a jak tvůrci a diváci vnímají jeho poslání v době války, byly to hlavní, co mě v Kyjevě zajímalo. To také určilo výběr inscenací, které jsem viděl, a lidí, které jsem potkal.

V době mého pobytu panoval v Kyjevě relativní klid. Relativní znamená, že nebyly celonoční nálety, nebylo třeba trávit noci v metru, odcházet z nedohraného představení do krytu. Pouze občas se rozezněly sirény, jen přicházely zprávy o útocích z jiných měst. Měl jsem privilegium, jaké nemají obyvatelé Kyjeva, že jsem si mohl vybrat ubytování v místě, kde jsou zásahy raketami méně pravděpodobné. Andrijivskij Uzviz je tichá ulice strmě se klikatící ze čtvrti Podil u Dněpru na hřbet, za nímž je centrum města. Je tak malebná, že po válce bude pravděpodobně turisticky rušná. A sídlí v ní hned dvě divadla, Na Podoli a Koleso. Paní recepční hotýlku, kde jsem bydlel, se na mou otázku, zda ona sama chodí do krytu, zasmála a řekla, že ne. Pochází z Doněcka a proti tomu, co zažila tam, je pro ni situace v Kyjevě poměrně klidná. (Připomínám, že jsme ve čtvrti, kde nejsou strategicky významné budovy a od začátku války tam nebyly žádné cíle útoku. A že je říjen 2025.)

 

 

V důsledku ruské strategie ničení infrastruktury jsou v celé Ukrajině omezené dodávky proudu. Navzdory tomu divadla hrají – se záložními generátory pro případy výpadku elektriky, se zjednodušenými scénáři světel a zvuku, které generátory utáhnou, někdy na provizorních scénách v krytech. Každé představení začíná klasickou prosbou o vypnutí mobilních telefonů a informací, že v případě vzdušného poplachu bude představení přerušeno, diváci pozváni do krytu, a pokud poplach skončí do třiceti minut, představení bude pokračovat. Po potlesku následuje poděkování ukrajinské armádě, díky níž se stále můžeme v ukrajinských divadlech setkávat, a výzva k darům na konta pro její podporu. Mnoho divadel pořádá vlastní sbírky ve prospěch svých herců, kteří jsou dobrovolně nebo ze zákona na frontě.

Divadla v Kyjevě (a celé Ukrajině) pomáhají udržovat iluzi normálního života – spolu s kavárnami, kiny, nákupními galeriemi, bazary, parky, pouličním uměním –, iluzi, která skončí s každým vzdušným poplachem, s každým zničeným domem, na který člověk narazí při cestě městem i na zcela nečekaných místech. A při každém rozhovoru, kdy po krátké chvíli dojde na to, že takhle se nedá žít.

 

 

- - -

 

Těch deset dní v Kyjevě bylo nesmírně intenzivních. Téměř každý den představení, rozhovory s tvůrci, jedna diskuze na téma zneužívání moci v divadle (toto téma je i v Ukrajině aktuální). Z divadel mě zajímala hlavně ta, která mají v repertoáru inscenace reflektující současnou dobu, protože je to blízké tomu, co děláme v našem divadle Teď, nádech a leť, a vidím v tom smysl divadla (ne jediný, samozřejmě). Mnoho divadel se vydalo opačnou cestou komedií a témat vzdálených od každodenní reality – buď nuceně, aby přežila, nebo si to vybrala jako svoji misi. I to je ve válečné realitě reflexe současnosti.

Ve všech divadlech, která jsem navštívil, se shodují na tom, že přichází více diváků než před válkou. Divadlo, a kultura obecně, ukazují v období krize svou očistnou, terapeutickou, životadárnou funkci. Staly se životní potřebou. Válka spojuje, v Ukrajině teď nejsou kulturní instituce nebo tvůrci, jejichž činnost a tvorba by nebyly válkou určovány. Navzdory destrukci se ale mnoho divadelníků shodne, že válka oživila kulturu, očistila ji a dala jí jasnější, současnější formu (aniž by kdokoliv byl za válku rád). Přesto je každý krok dopředu, ve zkoumání nových forem a přístupů, v radikalitě, v sebekritice, krokem do neznáma, do rizika. Cenné je, že mnoho divadel a tvůrců tyto kroky dělá.

Aniž by o to vědomě usilovalo, divadlo ve válečné Ukrajině jasně ukazuje, že je součástí strategie přežití. Ne nadstavbou, ne luxusem.

Mnoho divadel po 24. 2. 2022 zaniklo.

Můj čas v Kyjevě nezůstal ve vzpomínce jako příběh, ale jako mozaika. A tak i tato zpráva má mozaikovou formu.

Vzhledem k ukrajinské pozici, v níž je všechno ruské jednoznačným agresorem a zlem, budeme používat ukrajinskou válečnou gramatiku a psát „rusko“ i „rusové“ s malým „r“.

 

  

- - -

 

Stručná historie ukrajinského divadla po 24. 2. 2022

(sepsaná podle vyprávění těch, kdo to zažili, bez ambice být vědeckými dějinami)

 

Vypráví Marie Smiljanec (Dramaturgyně, dramatička a scénáristka spojená s divadlem Teatr na Mychajlivskij. Její hry jsou uváděny v divadlech po celé Ukrajině.)

„Několik měsíců před a po začátku plnoformátové války je těžké vytahovat z paměti, to byl příliš velký stres. Paměť hodně věcí vytěsnila a já se teprve teď k těm vzpomínkám vracím.

Když začala plnoformátová válka, všechna divadla se samozřejmě zavřela. Mnoho lidí odjelo včetně ředitelů, herců, zaměstnanců. Lidé chtěli hlavně zachránit své životy, jak kdo mohl, nikdo nevěděl, co bude dál. Žytomirská trasa (hlavní silniční tah z Kyjeva na západ a do Polska) byla celá zničená. Postupovali po ní rusové, takže potom už ani nebylo možné se vrátit do Kyjeva. Kdo měl dům na vsi, utíkal tam. Velké území bylo okupované. Někteří herci zůstali v zabraných zónách Kyjevské oblasti a nemohli se odtamtud dostat. Neexistovalo s nimi spojení, občas vycházeli s telefony, které museli ukrývat, do polí a psali zprávy, že jsou naživu. Takže dokud byla Kyjevská oblast okupovaná, divadla zůstávala zavřená. To trvalo skoro tři měsíce.

Potom začaly některé scény postupně fungovat jako centra pomoci [punkty nezlamnosti]. Dalo se tam přenocovat, dobít telefony, pracovali tam dobrovolníci, kteří pomáhali, s čím bylo třeba. Někde se vyráběly molotovy... Podobně situace vypadala i v Mariupolu; všichni víme, co se tam stalo potom.

Divadla se začala postupně otvírat od léta, ale mnohá neměla co hrát. Někteří herci odešli na frontu, jiní odjeli do zahraničí, hlavně herečky s dětmi. Ty se pak dlouho nevracely a některé se možná už nevrátí. První rok plnoformátové války proto divadla hlavně obnovovala repertoár. Hledala nové herce do rolí těch, kteří odešli nebo narukovali. Některé inscenace se také do války hrály v ruštině. Většinou ty, které měly premiéru před rokem 2014, ale ani po začátku okupace východu Ukrajiny nebyly přeloženy do ukrajinštiny. Po začátku plnoformátové války už samozřejmě nikdo rusky hrát nechtěl. Když to byla klasika, překládali jsme ji do ukrajinštiny a obnovili inscenaci ukrajinsky. A žádné divadlo nechtělo hrát hry ruských autorů, kterých bylo na repertoárech také hodně.

Mnoho divadel dlouho nemohlo začít pracovat, protože neměla pro diváky kryt pro případ vzdušného poplachu během představení. Představení se ze zákona při poplachu přerušuje a organizátoři musí divákům nabídnout místo, kam se uchýlit. V tom měla výhodu divadla se sály v podzemí. Některá začala v krytech zřizovat provizorní scény. Instituce, které kryty neměly, se musely domluvit s někým v sousedství na přístupu do jejich prostor.

Dalším problémem byly blackouty. Musela se přerušovat představení, někdy už nebylo možné je dohrát. V tom pomáhaly generátory. Byly drahé, ale tady začala pomáhat zahraniční divadla a posílat peníze.

A nějaká divadla zanikla, hlavně malé nezávislé scény. Ty nedokázaly tyhle všechny problémy vyřešit, anebo nebyly schopné vydělat na nájmy a náklady.“

 

 

Teatr na livomu berezi (Divadlo na levém břehu)

(celým jménem Kyjivskyj akademičnyj teatr dramy i komediji na livomu berezi Dnipra, tedy Kyjevské akademické divadlo dramatu a komedie na levém břehu Dněpru)

Kyjev leží na Dněpru; staré město je na pravém, západním břehu, na levém jsou novější čtvrti, nekonečná sídliště, továrny, bazary. A Teatr Na livomu berezi jakožto jediné divadlo na levém břehu Dněpru. Na své „levobřežnosti“ si zakládá a často ji zmiňuje. Chci se zeptat proč, protože sice sídlí za řekou, ale z centra je to pět stanic metrem. Než to stačím udělat, Tamara Trunova, hlavní režisérka divadla, vysvětlí: „Já to vnímám tak, že když jsme na levém břehu, můžeme si dovolit i trochu levé názory a pohledy.“ (Levé ne ve smyslu levicové, ale ne většinově hlásané.)

„Levobřežnost“ divadla má ale teď, v době války, i praktický důsledek: když je vyhlášen letecký poplach, přeruší se spojení mezi levým a pravým břehem Dněpru. Metro jezdí po mostě a jeho provoz je zastaven, protože během poplachu se může pohybovat jen v úsecích hluboko pod zemí. Některé taxíky a soukromí dopravci i tak pracují, ale jejich služby jsou drahé a cestovat s nimi je riskantní. A tak se divákovi z pravého břehu může stát, že na tom levém stráví noc nebo se velmi komplikovaně dostává domů.

 

 

Tamara Trunova patří k režisérkám přesvědčeným o tom, že divadlo musí reflektovat aktuální otázky a být s nimi v dialogu. Inscenace, které Na livomu berezi vytvořila, to dokládají. Jejich anotace samy o sobě tvoří komentář dnešní ukrajinské reality:

▪ Dim (Dům) (2021). „O neviditelných traumatech, která nejsou zmiňována v historických narativech ani každodenních rozhovorech. O traumatech matek a dětí. Vpíjí se do stěn našich domovů. Každý další potomek má stále menší schopnost promluvit o své bolesti, stále menší víru, že ho někdo vyslechne a pochopí. Představení pomůže odhalit nepříjemné pravdy, které dosud zůstávají mimo pozornost společnosti.“

▪ HA*L*T (2023) „V únoru 2022 probíhaly v divadle zkoušky inscenace Hamlet. Na fasádě divadla visel plakát, na něm Hamlet drží dveře od vagonu kyjevského metra, jako by chtěl zastavit čas. Zkušební proces brzy zastaví plnoformátová invaze. HA*L*T  je inscenace o inscenaci, která se neuskutečnila, reflexe na téma toho, co jsme ztratili a co ztratilo nás. HA*L*T  je Hamlet, z něhož bylo vytrženo, vyříznuto „me“ – já. Úplné zastavení.“

▪ Robota z tinnju (Práce se stínem) (2025) „Představení o setkání s tím, čemu se obvykle vyhýbáme, o dialogu s vlastní temnotou, která se ukazuje být nikoli přízrakem minulosti, ale partnerem rozhovoru v přítomnosti. Na jevišti ožívá prostor, kde se osobní stává politickým a historické se střetává s intimním. Pokus pojmenovat temnotu, vstoupit do strachu a najít tam sílu k proměně.“

 

 

Inscenace Tamary Trunove tvoří v rámci celého repertoáru Livoho berehu (a možná i celého ukrajinského divadla) stále osobitější autorskou linii, a to nejen tématy, ale i formou. Sama k tomu říká, že možná vytváří divadlo v divadle. Shromáždila kolem sebe skupinu herců, kterým vyhovuje její způsob práce (dlouhý, vyžadující osobní angažovanost v tématu a překračování nejrůznějších mezí). Inscenace Tamary Trunove si tvoří stále větší skupinu „svých“ diváků a jsou často zvány do zahraničí, její Pohani dorohy (Špatné silnice) byly v roce 2023 uvedeny i v Praze.

 

 

Pohani dorohy (Špatné silnice)

Pohani dorohy jsem viděl 15. října 2025, tedy osm let po premiéře v londýnském Royal Court Theatre a sedm let po ukrajinské premiéře. Inscenace vypráví o válce, přesto se stále těší velkému zájmu diváků. I dnes, kdy je mnoho lidí válkou unavených (ovšem úplně jinak, než jak jsou válkou unavení někteří občané zemí na západ od Ukrajiny) a hledá v divadle jakákoliv jiná témata. Pro své divadelní kvality, kvalitu hry a citlivé zpracování získala mnoho cen a je – paradoxně v kontextu tíže tématu a toho, že válka nekončí – velmi populární. Na scéně se postupně odehrává pět příběhů z Donbasu, z války nenazývané válkou, rozpoutané v roce 2014 proruskými silami. Sledujeme je z perspektivy novinářky přijíždějící napsat reportáž. Autorka hry Natalia Vorožbyt text napsala na základě vlastní zkušenosti podle vyprávění obyvatel Donbasu, která sbírala pro scénář k filmu Kyborgové (2017, rež. Achtěm Sejitablajev). Pohani dorohi jsou jedním z prvních divadelních dokumentů o válce na východě Ukrajiny. V době kdy hra vznikla, mohla být pro mnoho obyvatel západní Ukrajiny podobně šokující jako jsou dnes ukrajinské válečné hry pro nás. Film Kyborgové má formu mýtu o vítězství, Pohani dorohi jsou o destrukci života a lidských vztahů, ranách, které se pravděpodobně nikdy nemohou zahojit.

Ještě více než příběhy zůstává v paměti samotná scénografie: jeviště dělí od hlediště vysoký kovový plot, za ním je vrak auta, silniční zábrany, několik lavic a kusů nábytku, vysoko nahoře nad tím vším útulný pokojík s křeslem, stolkem, televizí a obrazem Ježíše. K němu vede strmá skluzavka, koryto, kterým se velmi těžko drápe nahoru, ale snadno klouže dolů. Žádná z postav do pokoje během představení nedošplhá a neusedne do křesla.

 

 

Válečný repertoár

V rozhovorech mě zajímalo, jak se s válkou změnila dramaturgie. Odpovídají Maryna Smiljanec (dramaturgyně, dramatička a scénáristka spojená s divadlem Teatr na Mychajlivskij) a Dmytro Veselskij (režisér, umělecký ředitel divadla Malyj Teatr).

 

M. Smiljanec:

„Objevilo se mnoho her o válce, jsou dokonce autoři, kteří říkají, že nerozumějí, jak by bylo možné psát o něčem jiném. Já osobně si myslím, že je u nás mnoho jiných problémů, o kterých je třeba psát. Vznikají také hry, které píšou váleční veteráni. To jsou hodně silné texty. Někdy, když je čtu nebo vidím inscenované, si říkám, že nikdo nenapíše o válce tak silnou hru, jako veteráni. Je to například Alina Sarnacka, ta už je dnes poměrně známá, ale i mnoho jiných, které podporuje Teatr veteraniv (Divadlo veteránů). A obecně vzniká mnohem víc ukrajinských her než před válkou.

Mění se samozřejmě i repertoár. Často k nám do divadla volají lidé, kteří se vrátili z fronty a chtějí si rezervovat lístek do divadla. Je jim jedno na co, jenom říkají: ‚Chci na komedii, máte v repertoáru komedie? Chci se na chvíli odpojit od světa, odpočinout si.‘

Musí existovat inscenace, které tohle umožňují a odvádí od problémů, ale divadlo má mluvit i o tom, co se aktuálně děje. A je pravda, že na inscenace o válce, které máme na repertoáru, se mnohem hůř prodávají lístky. Proto hledáme způsoby, jak je popsat v anotaci způsobem, díky němuž diváci pochopí, že je důležité tato témata otvírat. Jsou to například Pohani dorohy. Ta inscenace je přímo o válce, ale je mimořádně kvalitní a hodně populární. Myslím si, že pokud se má ukrajinská tvorba ukazovat v zahraničí nebo když ukrajinský dramatik píše pro zahraniční divadlo, musí to být pouze o válce.“

 

D. Veselskij:

„Před válkou jsme měli tři inscenace ruských autorů. Byly v ukrajinštině, ale od ruských dramatiků. Po začátku války jsme je samozřejmě odstranili z repertoáru. Jedním z autorů byl i Ivan Vyrypajev. Já vím, že on se zachoval dobře, ale myslím si, že ani tak není důvod, abychom teď v době války udržovali ruskou dramatiku. Proč ji vysvětlovat a obhajovat, když je dostatek ukrajinských autorů? Prostě jsme všechno ruské hned stáhli a nebudeme se k tomu vracet. Každý rok stahujeme některé hry a vznikají nové. Obecně vzrostl podíl ukrajinské dramaturgie, ale světové také.

Když vybíráme novou hru, nepovažuji za nutné, aby měla spojitost s válkou. Jako ředitel divadla jsem otevřený návrhům, se kterými přicházejí režiséři. Když režisér ví, co chce říct, a já rozumím, že půjde o způsob vidění, který umožní nově pohlédnout na válečnou zkušenost a odkryje něco hlubšího, přijmu to, nejsou žádná tabu. Záleží na tom, co chce režisér. On má svou ideu, já se držím stranou, k ničemu nenutím.“

 

 

Malyj teatr (Malé divadlo)

Malyj teatr je malá (nepřekvapivě, vzhledem k názvu) scéna v nenápadné budově, která je sice honosná, ale v ulici plné honosných budov. Navíc na sebe neupozorňuje divadelními prvky, protože byla projektována a sloužila jako soukromá chirurgická klinika. Jedna z bývalých ordinací byla přestavěna na divadelní sál s komorní scénou a hledištěm pro padesát diváků. Vychází se k němu po okázale zdobeném točitém schodišti. Kolem jsou široké chodby, galerijní sály a prostorná terasa, na které za dobrého počasí mohou probíhat divadelní zkoušky a z jejíhož rohu hledí do ulice socha lva v životní velikosti. Všechno je honosné, ale v mezích komornosti, výrazné i nenápadné zároveň. A totéž se dá říct o dramaturgii divadla, o tom, jak se prezentuje, o jeho historii a o inscenaci Cholodna mjata (Chladná máta), kterou jsem v Malym teatru viděl. Odcházel jsem odtamtud jakoby z útulného domova od milých a pozorných hostitelů.

Takto se Malyj teatr představuje na svých webových stránkách: „Představení nemění svět na lepší: neposiluje sociální ani ekonomické prostředí, nezachraňuje životy, nesytí potřebné, nečistí oceán od plastů. Ale každé představení je nová smyslová zkušenost, a tedy malá kulturní cihla, z níž se skládá člověk. Všechno se skládá a začíná z malého. Člověk, který je vystavěn z dobrých malých cihel, posiluje sociální i ekonomické prostředí, zachraňuje životy, sytí potřebné a čistí oceán od plastů – mění svět na lepší.

I když naše inscenace nejsou vždy radostné, postavy často nejsou ideály k následování a těch s happy endem je méně než tragédií, věříme, že empatie, soucit a všechny emoce prožité během našich představení se po zhlédnutí proměňují v lásku, obracejí pozornost každého diváka do hloubky vlastní osobnosti a inspirují k rozvoji.

Při zkouškách se snažíme pro témata, která otevíráme, nalézt nejvhodnější divadelní formu ze všech nabízených naším post-post-meta-meta časem. Avšak za nejdůležitější výrazový prostředek považujeme upřímně naplněné herecké oči na vzdálenost několika kroků. Neboť divadlo není v první řadě o ději či vizuální kráse, ale o osobnosti herce či herečky, která zde a nyní žije, cítí a obohacuje se novou zkušeností.“

 

 

A takhle jsme si povídali s uměleckým ředitelem Malyho teatru, Dmytrem Veselským, o němž se donedávna psalo, že je nejmladším ředitelem divadla v Ukrajině. (Dnes už to nelze říct s jistotou, ale je možné, že to stále platí.)

 

Jak se daří tak malému divadlu, jako je Malyj teatr, za války?

Je to zvláštní, ale nejvýraznější změna je, že vzrostl počet diváků. Přichází mnoho mladých lidí a lidé, kteří dříve do divadla nechodili. Souvisí to s tím, že jednak bylo odstraněno všechno ruské a jednak vzrostl zájem o ukrajinské umění. To bylo pro mnoho lidí dlouho jakousi slepou skvrnou, ale teď pro ně začalo být zajímavé a chtějí ho poznat. A vliv na to má i permanentní stres, v jakém lidé žijí. Divadlo je způsob, jak si odpočnout, odtrhnout se na chvíli od reality.

A to dokonce i když se noříme do nějaké těžké problematiky, třeba i takové, která se nás osobně týká, uvědomujeme si, že to je „jen“ dialog na divadle, a ne bezprostřední zkušenost bombardování. Stále se nacházíme v bezpečné zóně. Proto, i když se hovoří o bolestných věcech, je to stále útěk od reality, od přímé bolestné zkušenosti. Je to možnost, jak reflektovat zkušenost. Člověk i z takového představení odchází uvolněnější, i tak si odpočne od toho, co se mu děje v realitě.

 

Jaká je historie Malyho teatru, jak jste se do tohoto prostoru dostali? Nic tu nevypadá, že by bylo původně projektované pro divadlo…

Divadlo v této budově nesídlí dlouho, teprve od roku 2016. Je to bývalá soukromá chirurgická klinika pro bohaté, která neměla žádnou spojitost s divadlem. My sami jsme adaptovali její prostory, abychom tu mohli zkoušet a hrát.

Jinak je ale historie Malyho Teatru dlouhá, brzy mu bude čtyřicet roků, existuje od konce osmdesátých let. Než získalo tuto scénu, hrálo na různých místech, bylo to kočovné divadlo. Sál je malý, ale co se dá dělat, musíme to přijmout. Zformoval se tu soubor, který má komornost v divadle rád. A občas z tohohle prostoru vycházíme a hledáme větší scény. To souvisí i s přáním si trochu víc vydělat.

 

Jak se tak malé divadlo udrží? Máte jenom padesát míst...

Jsme městské divadlo, město nám nabídlo tenhle prostor a částečně nás financuje. A jak jsem říkal, lidé teď mnohem víc chodí do divadla. Je vždycky vyprodáno, přestože lístky nejsou levné. Ale i tak musíme hledat další zdroje financování, sponzory, granty...

 

Když vás město financuje, klade nějaké nároky na repertoár?

Ne, město nic nediktuje, repertoárovou politiku si děláme sami. Město požaduje, abychom naplnili finanční plán, jaký jsme sami vytvořili a město ho posléze schválilo. To je všechno, do uměleckých záměrů nám nikdo nemluví.

 

 

Cholodna mjata (Chladná máta)

Na scéně tvořené z dřevěných selských lavic, špalků, trámů se zavěšenými svazky bylin (máty) a žebříku vedoucího na vyvýšené patro pokryté slámou se postupně odehrává šest příběhů podle povídek významného ukrajinského spisovatele dvacátého století Hryhora Tjutjunnyka. Malý prostor je trochu přeplněný, jak někdy vesnické prostředí bývá, ale snadno se proměňuje ve světnice chalup, půdu nebo náves a tvoří členité a rozmanité prostředí pro život, tedy herecké akce. V anotaci čteme: „‚Chladná máta‘ je prostý, upřímný rozhovor o jednoduchých, ale pro každého tak důležitých věcech: vztahy mezi lidmi, hledání sebe sama, láska, přátelství, neurčitý smutek i velké radosti… Život hrdinů plyne z jednoho extrému do druhého, a my zažíváme okamžiky, v nichž spatřujeme člověka v jeho posvátném okamžiku, kdy nově pochopí sebe samého. Představení je stylově a elegantně ztvárněnou nostalgií po nás samých, upřímných, šťastných i nešťastných v jediném zachyceném okamžiku.“

Dá se říct, že na představení Cholodna mjata není nic moderního, převratného, průkopnického. Je to „jenom“ na všech úrovních poctivě vytvořené, hrané a fungující představení. Nepotřebuje efekty, vystačí si s tím, že je upřímným setkáním – postav mezi sebou, s herci, s diváky. Díky tomu všemu získává během svého trvání stále větší svébytnost, stále více si podmaňuje diváka. Další vrstvy pak získává, když ho vnímáme v kontextu války. Není o válce, vzniklo před plnoformátovou invazí. Premiéra se odehrála v roce 2017, předloha vyšla v roce 1978 a nenajdeme tu žádné přímé odkazy na dnešní dobu. Přesto je inscenace nepochybně, podle její obliby a reakcí diváků, velmi aktuální. Čím? Témata spojující jednotlivé příběhy jsou dosahování štěstí, hledání lásky, boj s konkrétními i neurčitými smutky, vyrovnávání se se ztrátami. Budou aktuální vždy a jsou nesmírně vyostřená ve čtvrtém roce války, kdy jsou každá rodina, každý partnerský vztah válkou více nebo méně narušeny, kdy se všechna rozhodování a plánování dějí ze dne na den, protože delší časové horizonty se rozplývají v nejistotě. A tak je Cholodna mjata dalším, při svém vzniku jistě nezamýšleným, příkladem toho, jaké divadlo je potřebné za války.

 

 

Koleso

Divadlo Koleso se nachází v dolní části Andrijivského Uzvozu a navazuje na specifickou tradici domácích divadel čtvrti Podil. Je pozůstatkem podivného experimentu (divadelního, nikoli ideového) sovětského vedení, které na konci osmdesátých let dovolilo vznik údajně až sta malých studiových divadel. Přetrvalo jich jen několik. Ze čtyř, která sídlila na Andrijivském Uzvozu, zůstala Koleso a Teatr na Podoli. (Ten však z komorní scény přerostl do jednoho z nejmoderněji vybavených ukrajinských divadel se sálem pro 250 diváků.)

Koleso sídlí v domě kyjevského klenotníka Vasyla Černjavského z konce 19. století, na místě, kde předtím stála dřevěná budova populárního nevěstince. Další etapou dějin domu bylo jeho znárodnění komunisty a přestavba na komunální byty. V roce 1988 ho pak získalo divadlo. Původní struktura neorenesančního domu naštěstí nebyla úplně zničena, a tak současné sály a zázemí divadla víceméně odpovídají původnímu rozložení místností. Na přestavbě se podíleli i herci.

Je to neuvěřitelné, ale v domě člověka sice bohatého, ale stále měšťana střední vrstvy, zřídilo divadlo Koleso čtyři scény a pátá je na dvoře. Hlavní sál je v bývalém salónu v prvním patře. Má sedmdesát diváckých míst ve třech řadách, před nimi je poměrně úzký pás prostoru s hlubším výklenkem v centrální části, do kterého se musí vejít scénografie a herci. V přízemí v o něco menší místnosti se nachází kavárna, kde se také občas hraje, v prvním a druhém patře jsou dva „krbové sály“, pokojíky pro dvacet až třicet diváků a s koutkem (v případě menšího z krbových sálů velmi doslovným) pro herce. Vchází se do nich po točitých schodech a úzkými klikatými chodbami. Na tuto superkomornost je Koleso hrdé a udělalo z ní svůj hlavní poznávací znak jakožto „divadlo, kde jsou herci divákovi na dosah ruky“. Hraje samotná magie starého domu s bohatou historií, členitost a zapeklitost prostoru nabízí možnosti pro překvapivá scénická řešení.

Před válkou mělo Koleso na repertoáru inscenace mnoha žánrů, včetně dokumentárních projektů věnovaných událostem na Majdanu, a vystupovalo v bezpočtu zemí v Evropě i dále. Po ruském vpádu do Ukrajiny z repertoáru vypustilo všechny těžké a závažné inscenace a hraje pouze komedie. A i když přiznávám, že můj vztah ke komedii spočívá v neporozumění, proč takový žánr existuje a k čemu je, musím (rád) připustit, že představení Vypadok u Hoteli Dju Komers (Incident v hotelu Du Commerce) v Kolese mě přinejmenším bavilo. Svou nápaditostí při využití minimálního prostoru a energií herců (jako naplněnou podstatou divadla), ale i upřímným nadšením diváků. Během představení nastal i výpadek proudu. Herci, aniž by vyšli z rolí, vytáhli ukryté led lampy a představení bez nejmenší pauzy plynule pokračovalo. V zákulisí pustili akumulátor a po chvíli se obnovila divadelní světla.

 

 

Teatr veteraniv (Divadlo veteránů)

Teatr veteraniv je impozantní formace založená na myšlence, která by se mohla zprvu jevit jako neuskutečnitelná. Několik divadelníků se rozhodlo založit platformu pro to, aby veteráni a jejich blízcí psali divadelní hry a aby byly tyto hry uváděny. V době vzniku Teatru veteraniv v prvních měsících plnoformátové války se jednalo o reakci na fakt, že vznikalo málo současných ukrajinských her a byl o ně malý zájem (dnes se situace postupně mění). A zakladatelé reagovali také na přesvědčení, že i když je to divácky málo atraktivní, je třeba reflektovat válku – pro budoucnost, pro zahraniční publikum, pro porozumění současnosti. Nikdo nepodá její obraz pravdivěji než ti, kdo se jí přímo účastní, ať už v zákopech nebo aktivní prací v týlu. Pro autory her má psaní navíc terapeutickou funkci. Mnozí přímo říkají, že jim pomáhá více než rozhovory s psychology.

Idea Teatru veteraniv se zrodila v oddíle TRO media (oddíl komunikace velitelství teritoriální obrany), což je mediální a komunikační složka ukrajinské armády, dá se říci tiskové oddělení. Jejím úkolem je informovat o činnosti armády, tvořit reportáže z fronty i ze zázemí a náborové materiály. Když začala válka, do TRO media dobrovolnicky nastoupilo velké množství umělců, protože mohli uplatnit to, co umí.

Hlavním iniciátorem divadla je Maksym Kuročkin, dramaturg a scénárista. Ten založil také Teatr dramaturgiv (Divadlo dramaturgů), druhou platformu na podporu vzniku a uvádění ukrajinských her.

 

 

O fungování Teatru veteraniv jsem si povídal se spoluzakladatelem divadla, hercem a autorem her, Maksymem Devizorovem:

Jak vznikl Teatr veteraniv?

V roce 2022 vstoupilo do armády obrovské množství dobrovolníků. Postupně se ti, kteří byli zraněni nebo jsou na výměně, vracejí do měst v týlu a mohou věnovat svůj čas vedle fyzické rehabilitace i tvorbě. My jsme jim navrhli divadlo, psaní her. Všechno začalo tak, že vznikla dramaturgická laboratoř. Zvali jsme profesionální dramatiky, režiséry, scénáristy, aby se dělili o zkušenosti s lidmi, kteří se s divadelní tvorbou setkali prvně. A výsledky tohoto prvního ročníku kurzů ukázaly, že jsou potřebné a je o ně zájem. Na závěr jsme udělali veřejné představení, pozvali diváky, lidi z divadel a jiné veterány. Mělo to obrovský ohlas.

Nyní máme přibližně padesát textů, které napsali veteráni. Muži i ženy, manželky veteránů i několik civilních účastníků, kteří chtěli touto formou hovořit o své zkušenosti s válkou. Bojová medička Anna Sarnetska napsala dvě hry a obě dostaly ceny na profesionálních literárních soutěžích.

Máme vlastní prostor, o který se dělíme s Teatrom dramaturgіv (Divadlem dramaturgů), ale hledáme i profesionální scény, kde by hráli naše hry.

 

Když tvoříte představení, hrají také veteráni?

To je různé. Někdy hrají veteráni, jindy civilní osoby i profesionální herci a studenti divadelních škol. Jedna z našich prvních inscenací byla Aeneida, pohybové představení choreografky Olhy Semoškiny. To je velmi známá umělkyně a pro kluky to byla moc důležitá práce, protože se přitom učili i nově přijímat sami sebe, se všemi „změnami“. Předlohou byla báseň z 18. století Ivana Kotljarevského, zakladatele moderní ukrajinské literatury.

 

 

Vaše hlavní činnost je ale psaní her, učíte a motivujete psát. Je to tak?

Ano. Nemáme herecký soubor, našimi hlavními výstupy jsou festivaly, kde představujeme hry. U někoho formou performativního čtení, jindy jde o první scénické skici, ze kterých po měsíci soustředěné práce může vzniknout plnohodnotná inscenace. Po festivale u nás v Kyjevě organizujeme festivaly v různých dalších ukrajinských městech. Do nich se zapojují místní režiséři a herci, kteří pracují s našimi texty. Z prvního ročníku kurzu Teatru veteraniv se tři hry dostaly do repertoárů profesionálních divadel. Chceme otevřít i herecké kurzy, protože je o ně zájem.

 

Jak zvete lidi do svých kurzů a kdo se může přihlásit?

Vyhlašujeme casting, jehož se zatím mohou účastnit jen ti, kdo buď žijí Kyjevě nebo jsou tam v nemocnici. Uspořádali jsme i online lekci pro lidi na frontě, ale nebyla tak produktivní, jak jsme si představovali. Proto pracujeme se zájemci, kteří mohou docházet osobně. Míváme tři setkání týdně, od desíti ráno do šesti večer, přičemž celý kurz trvá čtyři měsíce. Ve druhém ročníku jsme zkoušeli intenzivnější program, kam jsme zařadili i lekce z dějin dramaturgie a divadla, ale pochopili jsme, že nejdůležitější je praxe – aby účastníci hlavně psali.

 

Jak se lze dostat k vašim hrám? Jsou někde zveřejněné?

Většina ano (zde), autoři sami rozhodují, jestli chtějí, aby jejich hry byly volně dostupné.

 

Jaký je zájem o vaše čtení a inscenace?

Sál je poměrně malý, takže ho vždycky naplníme. A přicházejí různí lidé, známí, veteráni, jejich rodiny, vojáci, ale i běžní divadelní diváci, kteří se nezalekli názvu Teatr veteraniv, přestože je jasné, že tématem bude i válka. Zřídkakdy někdo odchází nespokojený. Možná to souvisí s tím, že na sebe klademe vysoké nároky a bereme naši tvorbu jako rovnocennou profesionálním divadlům. Chceme vychovávat profesionály, kteří by, pokud se pro to rozhodnou, dál spolupracovali s dalšími divadly, třeba i v zahraničí.

Myslím, že zájem o nás souvisí i s tím, že divadel, která se odvažují mluvit o válce, není mnoho. Anebo jsou, ale nespolupracují s vojáky, když hrají o bojových operacích.

 

 

Zoloti vorota (Zlatá brána) 

Divadlo Zoloti vorota je již mnoho let známé i za hranicemi Ukrajiny. Vzniklo v roce 1979 na vlně demokratických procesů. V roce 2014 jeho směřování výrazně ovlivnil režisér Stas Žyrkov, který potom, v roce 2019, působil jako umělecký ředitel Teatru na livomu berezi. (Obě divadla jsou dodnes propojena, některé inscenace se hrají střídavě na obou scénách.) Zoloti vorota se zabývají aktuálními tématy, spolupracují s mladými tvůrci a tvůrci ze zahraničí. O jejich fungování jsme si povídali se zdejší dramaturgyní Viktorií Kornienko. Bylo to po představení Ja povernusja (Já se vrátím) o dětech z okupovaných zón v Chersonské oblasti, které rusové drželi osm měsíců v letním táboře, aby je podrobili převýchově. První otázka proto směřovala na divadlo představující aktuální události.

 

Nakolik vím, dokumentární divadlo nebo divadlo, které přímočaře vychází ze současných událostí a komentuje je, donedávna nebylo v Ukrajině příliš rozšířené. Dá se vysledovat, kdy se tu objevilo?

Myslím, že to bylo spojené s Majdanem a válkou v Donbasu. Když začaly dokumentární inscenace o naší současnosti pronikat do ukrajinského divadla, pro diváky to bylo neobvyklé a ne všichni to v tu chvíli přijali. Ale některá divadla v tom pokračovala a publikum pochopilo, že je to důležité.

 

Jak válka změnila ukrajinské divadlo? 

Když v roce 2022 začala plnoformátová válka, divadlo se pro Ukrajinu stalo místem, které potvrzovalo, že se dá normálně žít. Pamatuju, že když první divadla začala hrát, byl to svátek, který vyvolával dojem, možná i naivní, že se něco může vrátit. Když začala válka, naše životy se prakticky zastavily. Na několik měsíců jsme nevěděli, co dělat, jestli a kde budeme pracovat. Divadla byla zavřená, nevěděli jsme, jestli přežijeme. Měli jsme zprávy o tom, co se děje v Hostomelu, v Buči, na frontě. Jaká to potom byla euforie, když se do života lidí vrátilo divadlo. Diváci byli ochotní přijímat jakékoliv látky. Ne obsah, ale samotný fakt divadla. To bylo důležité i pro umělce; objevilo se množství nezávislých projektů. Všechna divadla se snažila rychle tvořit nové inscenace a přizpůsobit se podmínkám války. Vznikaly nové divadelní prostory v úkrytech, ve sklepech. Bylo to období velmi rychlé adaptace. Teď už jsme se od této fáze posunuli a divák začal být vybíravější. Ale můžu říct, že tohle období úplně proměnilo ukrajinské divadlo. Setřelo různé staré tradice a přineslo nové otázky a očekávání ukrajinského publika.

Přesto zůstává otázka války v divadle složitá. Mám pocit, že ne všechna divadla jsou připravená tvořit dokumentární inscenace o válce, protože vědí, že to nebude rentabilní. Na takovou tvorbu se buď musí hledat finanční podpora z různých grantů, nebo se o současné situaci musí hovořit prostřednictvím klasické dramaturgie. Divák vidí známý název, známého autora, jde do divadla, a tam se herec nebo režisér vypoví k tématu války. Ale to není tak traumatizující, jako kdyby bylo představení tomu tématu přímo zasvěcené.

 

Můžete uvést příklady takových inscenací?

V našem divadle máme velmi populární inscenaci podle hry současné dramatičky Ljeny Ljahušonkové Kortez. Majže epična komedija pro henocyd (Cortéz. Téměř epická komedie o genocidě). Je o dobytí země Aztéků konkvistadory. Cortéz se chtěl ukázat před králem, dobýval indiánskou zemi a odevzdával ji králi. Na historickém materiálu se ukazují mechanismy války a reakce společnosti, politiky, vojáků. Díváme se na historii Aztéků, ale rozumíme, že to jsme my. My, stejně jako oni, jsme dlouho nevěřili, že nám hrozí reálné nebezpečí. Byli jsme nezodpovědní, protože nám z médií dávali vědět, že rusko chystá útok, ale my jsme to do posledního dne odmítali vidět. V té inscenaci je i kritika vlády, toho, jak se stát připravuje na válku, jak připravuje obyvatele a jak se vyrovnává s únavou z války. Myslím, že si to už můžeme dovolit. O tom všem mluvíme a možná to někomu pomůže reflektovat jeho vlastní situaci.

Nedávno jsem viděla představení Try švydki ta modni v cjomu sezoni perikarky (Tři rychlé a módní účesy této sezóny) v divadle Molodyj teatr. To je také inscenace, která reflektuje válku. Je postdramatická a nastoluje důležité téma – tvoří metaforický dialog mezi námi v Kyjevě a lidmi žijícími v Donbasu. Kdysi byli tito lidé součástí Ukrajiny, ale jaký dialog s nimi můžeme vybudovat dnes? Kým pro sebe navzájem jsme?

Myslím, že cíl divadla je hledat otázky, které jsou právě teď aktuální. Ne jenom vnášet do informačního pole rychlé připomínky, které hned zapadnou, ale brát co nejobjektivněji aktuální situaci a ptát se, kdo jsme a co se s námi děje.

 

 

V Ukrajině jsem se setkal s různými postoji ke společenské roli divadla. Ve smyslu, zda má podporovat sounáležitost a vzdor, nebo zda může být vůči Ukrajině i sebekritické. Jak to vidíte vy? S jakým nastavením vybíráte a tvoříte inscenace?

U nás v divadle probíhá polemika o tom, do jaké míry by mělo být divadlo objektivní. Už jsme si prošli obdobím, kdy jsme prožívali svá traumata jako oběti plnoformátové války. Tehdy vzniklo mnoho dokumentárních inscenací o evakuaci lidí z frontové linie, traumatickém začátku války, o Mariupolu, Buči... V těchto dílech byly postavy oběťmi událostí. Vyháněli je, rozhodovali za ně rusové. Ukazoval se ničivý vliv ruska, nemožnost lidí ovlivňovat své vlastní životy.

Myslím, že teď už je situace trochu jiná. Cítíme se jako národ, který se brání, který bojuje. Už jsme se stihli adaptovat na tyto podmínky. Stali jsme se stranou konfliktu, která bojuje za své právo na život. A tohle nám už umožňuje i sebekritiku. Klást si otázky ohledně budoucnosti a toho, co můžeme teď udělat pro to, abychom měli vliv na budoucnost, abychom zabránili tomu, že se z Ukrajiny stane autoritářská vojenská země. Myslím, že naše divadlo se nachází v období objektivního oceňování a hodnocení nás samotných, tedy ukrajinské společnosti.

To samozřejmě může vyvolávat společenské konflikty, protože se neukazuje jen to pozitivní. Ale možná se díky tomu odkrývají zárodky budoucích konfliktů. Slyšela jsem někoho říct, že „válka nepřináší nic nového, jenom odhaluje to, co už je“. Možná jde o konflikty, které zrály uvnitř a teď vycházejí na povrch.

Je to například otázka, jak se stavět k mužům, kteří odjeli za hranice. Vůči ženám panuje loajalita a pochopení, ale u mužů se trochu automaticky předpokládá, že budou bránit Ukrajinu. Jsou tací, kteří slouží Ukrajině, účastní se kulturních projektů v zahraničí, hovoří o situaci v Ukrajině. A jsou i jiní, kteří dávají špatný příklad a napomáhají propagandě ruska, které je využívá.

S tím vším je spojena i otázka, zda má být divadlo plně radikální. Já myslím, že ne. Byla by katastrofa, kdyby divadlo mělo být zdrojem dalších konfliktů.

 

David Zelinka

                          

Na Podhoubí v minulosti vyšla reflexe inscenace HA*L*T z pera Natallie Michaliny Skarynky (česká verze zde, ukrajinská zde). Tato autorka také udělala rozhovor s představitelem hlavní role, Oleksandrem Sokolovem (česká verze zde, ukrajinská zde).