Slova jsou lešení světa. Ta věta padne v jedné z inscenací pojednávaných v tomto článku. Lidského světa možná, ale divadla určitě ne. Díla, o nichž bude na následujících řádcích řeč, se dotýkají jevů obtížně uchopitelných slovy. Divadlo, o kterém lze mluvit jen částečně, případně s neustále hrozícím selháním naděje na vystižení podstaty, tvoří důležitou součást divadelního ekosystému. Bohužel se o něm z výše uvedených důvodů moc nepíše. Proto se v tomto článku propojí dvě inscenace, které nevyslovitelnost tematizují. Neidealizují ji, ani se nezaměřují na pouhou její estetizaci.
Zaobírají se jí v její nepohodlnosti a složitosti a především všudypřítomnosti. Obě přitom komunikují dost odlišnými divadelními jazyky. Inscenace Je tady někdo doktor? má charakter sny prosycených obrazů z pracovního života tráveného na nemocniční ambulanci a vypráví činoherními výrazovými prostředky. Hodinka ošklivosti má blízko pohybovému divadlu, objekty v ní hrají zásadní roli a s činoherními prvky pracuje dost nekonvenčně. Je to řemeslně vybroušená klauzura z pražské DAMU, která však „přežila“ i po školních obhajobách a našla si svoje publikum.
Je tady někdo doktor? foto Michaela Škvrňáková
Portrét nemocniční ambulance
Na základě tvůrčí rezidence v pražské Venuši ve Švehlovce vznikla inscenace Je tady někdo doktor? ve spolupráci s herečkami a hercem ukrajinského původu. Koncepčně za ní stojí zavedený režijně-dramaturgický tandem Barbora Šupová a Zuzana Burianová, které se rozhodly tento projekt věnovat tématu nemocničního prostředí. Aby své představy o něm postavily nohama na zem a zajistily jim relevanci, přizvaly do tvůrčího procesu psychiatričku Veroniku Andrashko. Ta jim nabídla nejen své znalosti a zkušenosti, ale nakonec se do tvorby inscenace zapojila komplexně a velmi osobně, včetně hereckého účinkování. Herečky a jeden herec vstoupili do spolupráce na základě open callu i cíleného oslovení. Část týmu tvoří studující na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, zatímco profesionální herečky Vera Timofeeva a Sofiia Brahina jsou v českém prostředí již poměrně etablované.
Dění na jevišti stylizovaně evokuje každodenní provoz nemocniční ambulance. Kostýmy většinou imitují zdravotnické oděvy, mnoho dialogů a situací vychází z běžné komunikace na tomto typu pracoviště. Ve hře je velká porce představivosti ústící do téměř expresionistického zhmotnění vnitřních stavů. A tak i ve zobrazeních zdánlivě banálních úkonů, jako je výměna směny, se toho z podtextu vynořuje hodně. Odcházející hlavní lékařka v podání Olesie Usaty si bere s sebou domů podezřele mnoho sladkostí od pacientů, o které se nehodlá dělit. „Proč si je tak brání?“ napadlo mě při sledování té scény a dost zneklidňující bylo, že dění nenabídlo odpověď. Naopak, princip nejistoty je základní stavební kámen inscenace. Stejně tak je však důležitý komediální prvek. Třeba mnoha lidem povědomé dlouhé, zahlcující a trochu absurdní telefonáty vrchní sestry (v podání Very Timofeevy) s matkou, které probíhají při chatrném signálu.
Je tady někdo doktor? foto Michaela Škvrňáková
V hlavní roli: kolonoskopie
Jenomže i do tak hravých a odlehčených scén, jako je telefonát s matkou, probleskuje bezmoc i vědomí probíhajícího válečného konfliktu. Jeho téma je sice přítomné jen ve stopovém množství, nicméně motiv vypadávajícího signálu si o asociace tohoto typu vyloženě říká. Exponovaný je návratný motiv, kdy celý lékařský tým usiluje o nahození srdeční činnosti kohosi za plentou a pokaždé se musí vyrovnávat s jiným sledem intenzivních, leckdy protichůdných emocí. Je vyčerpávající, jak se situace rychle mění. Navíc je jen otázka času, kdy se během představení scéna vynoří znovu jako spouštěč jiné variace nepředvídatelných emocí. A do toho se na jevišti objevují další zneklidňující návratné motivy. Daria Dmytrenko představuje pozůstalou, která se dozvídá o ztrátě blízké osoby. Po věcném předání smutné informace nenásleduje reakce v podobě pláče, jak bychom mohli stereotypně očekávat. Lomí se v tajemný monolog pozůstalé, který má často náladu na hony vzdálenou čemukoliv, co by „pasovalo“ do předvídatelné stereotypní logiky.
Postava nemocničního bratra v podání Oleksandera Tupotina s neodlučnou kyslíkovou bombou působí nenápadně, ale často může za to, že se někde něco objeví, nebo to naopak zmizí. V inscenaci je přítomná „bláznivá“ extravagance, která se v tvorbě tandemu Burianová-Šupová objevuje často a přispívá nejen k odlehčení náročných témat, ale podle mě otevírá také větší prostor upřímnosti. Vizuálně nejvýraznější metaforou díla je určitě motiv kolonoskopie. Nejen, že se konečník na jevišti objevuje v nadživotní velikosti, růžový a třpytivý, ale na jeho průzkumu jsou také v kostce ukázány těžkosti lékařské profese. Pro účely vydatného sledu scén, v nichž je prováděna kolonoskopie, je postava lékařky zdvojena – jedna verze se soustředí spíš na fyzické příčiny, druhá na ty psychické. Obě se snaží anální otvor prosvětlit a poznat příčinu onemocnění a obě se potýkají s velkými potížemi něco vůbec zjistit. I když farmaceutická reprezentantka Darii Dmytrenko tvrdí opak, dokazujíc to kouzelnickými triky, konečník se nedá prosvítit.
Je tady někdo doktor? foto Michaela Škvrňáková
Těžkosti situace a krása účinkujících
S estetikou dua Zuzana Burianová a Barbora Šupová mám zkušenosti především na základě jejich tvorby v uskupení CO ČUMIŠ zaměřeném na práci s herečkami, které prošly zkušeností s bezdomovectvím nebo životem v azylovém domě. Pro jejich estetiku je příznačná schopnost vycházet z limitující reality – sociální, ale často i té, v níž se odehrává zkoušení. Přestože tvoří jí navzdory, nehledají na ní světlé stránky. Naopak, hravou formou překonávají obtíže a narážejí na mantinely, které se pak na jevišti snaží nasvítit a zvýraznit jejich existenci. V případě této nemocniční ambulance takto staví na odiv mimo všudypřítomného nedostatku kontroly nad vývojem událostí také problémy, které se vyskytují napříč naší společností jako takovou. Sofiia Brahina účinkuje v roli doktorky před atestací, která otěhotněla. Sugestivním psychologickým herectvím průběžně zpřítomňuje míru frustrace a vyčerpání této postavy ve zranitelné pozici.
Zatímco sociální situace autorky koncepce nepřikrášlují, kdokoliv, kdo se s nimi ocitne v herecké spolupráci, může mít jistotu, že divadelně rozkvete jeho nebo – častěji – její osobnost v tom, co je na ní sympatické nebo přímo krásné. I když se hodně vychází z vyprávění příběhů a zkušeností, výrazové prostředky se zdaleka neomezují na mluvené slovo, takže čeština nerodilých mluvčích přestává být hendikepem. V tomto případě jsou herečky a herec schopni zpřítomnit nejrůznější smyky ve vývoji událostí, což je jazykově bezbariérové. Navíc je na scéně skoro celou dobu přítomná charismatická Veronika Andrashko, která jakžto jediná přítomná s češtinou rodilé mluvčí do dění vkládá poutavé komentáře a vhledy nejen do své profese. Ty zároveň fungují jako pozvánky k různým interpretačním hrám pro ty, kdo mají chuť se jimi zabývat. Doporučuji však, abyste si je zašli poslechnout a případně si je zahrát do Venuše ve Švehlovce sami.
Hodinka ošklivosti, foto Vojtěch Brtnický
Rituál… ale inscenovaný
Často se setkávám s tím, že lidem naskočí osypky, když se řekne „rituál na divadle“. Samotné se mi většinou vybaví skupina lidí, kteří se spojili, aby společně na jevišti předstírali přesah. Čím dál častěji se však dostávám do situací vyzývajících ke zpochybnění, ne-li k přehodnocení této skepse. Patřily k nim také mé dvě návštěvy inscenace Hodinka ošklivosti. Koncepčně za ní stojí studující DAMU, Lukáš Horn a Adam Bohdal z Katedry alternativního a loutkového divadla a Johana Jurášová z Katedry autorské tvorby a pedagogiky. Od zmíněné stereotypní představy rituálu na divadle se tento zážitek odlišuje především tím, že v inscenaci chybí divadelní jazyk předstírající, že je něčím víc (myšleno „autentičtějším“, „opravdovějším“) než nazkoušeným divadlem. Dílo naopak staví na odiv estetiku kýče a nevkusu. Publikum postupně vpouštěné do sálu na první pohled pravděpodobně zaujmou sádrové figurky zahradních trpaslíků a starožitných husiček vystavené na oltáři.
Pětice účinkujících se chystá, tři z nich klečí na zemi na kolenou, ale ještě se nijak viditelně nesoustředí na roli. Když se publikum rozdělené na poloviny usadí proti sobě na nemnoho židlí vyrovnaných do dvou řad podél nudlovitého jeviště, zazní skřípavý smyčcový zvuk a atmosféra se promění. Začne divadelní představení, jehož komunikační kód sestává z dlouhého řetězce nejrůznějších nevšedních (pro inscenaci uměle vynalezených) kodifikovaných úkonů. Pozorujícím zvnějšku nejspíš nedávají mnoho smyslu, pro postavy ho však zjevně mají. Středobodem dění je jakýsi strašák nebo snad něco na způsob opentlené májky, z hrabiček a ušaté kožešiny. Ten během představení po etapách obkrouží místnost a obnoví cyklický řád. Naproti oltáři, na druhém konci jeviště stojí stupínky obsazené speciálně vylitými červenými trpaslíky, kteří hrají důležitou roli v rámci ceremoniálního zápasu.
Hodinka ošklivosti, foto Vojtěch Brtnický
Za hranicí, ale při vědomí
Zahrát na divadle stavy, v nichž se lidé ocitají „bez sebe“ nebo dokonce zvrácení až tak, že se dopouštějí symbolického kanibalismu, jistě nebude vůbec jednoduché. Rozhodně ne, máme-li se vyhnout popisnosti. Ema Brezinová, Vilma Vojtíšková, Ema Lovecká, Gagik Čilingaryan a Zbyněk Rohlík si vývoj svých postav odpracovávají krůček po krůčku, což působí náročně. Představením provází Vilma Vojtíšková v roli obřadnice, která se dovede nořit pod hladinu dění a brát na sebe transformovanou podobu, zároveň však často zaujímá roli té vědomé, která zaručuje, „aby všechno sedělo“. Herečky a herci střídavě přecházejí ze slavnostní vzpřímenosti – s tímto principem se pojí i používání golfových holí jako symbolických propriet – do poloh těla osvobozeného od konvencí, jehož obličej zakrývá cosi na způsob neutrální masky. U ženských postav ji představuje hříva rozpuštěných vlasů přehozená přes obličej, jindy jsou to třásně visící přes obličej připevněné na čepicích.
Postavy nikdy nepůsobí parodicky, i když dávají průchod „trpaslíkovství“, ale v některých fázích umlkají a nechávají ožít kolektivní tělo. Vzpomněla jsem si přitom vzdáleně na There is something in the air od uskupení T.I.T.S.. Na obou reprízách Hodinky ošklivosti jsem pociťovala podobnou emočně nakažlivou intenzitu vytvářenou „kolektivním tělem“, jaká v představení T.I.T.S. trvala pocitově nekonečně dlouho a přiměla několik lidí opustit sál. Hodinka ošklivosti však tyto intenzivní momenty spoutala do mezí znakově strukturovaného tvaru. Pouze v této jasně vymezené fázi se ztrácely individualizované postavy. V jiných pasážích, kdy by se nabízelo formu rozvolnit a vydat se do sfér, které upozaďují divadelní znaky, zůstávají tyto možnosti nevyužity. Třeba když se herci a herečky převtělují do drůbežích bytostí, přistupují k nim jako k činoherním rolím. Dbá se na řemeslo, jednání postav má čitelné motivace a probleskuje jejich vnitřní život. Díky disciplíně v neuchopitelnosti se na konci představení dostavila jakási úleva od kontaktu s něčím, co na lidech není pěkné.
„Ani na chodidlech, ani na patách“
Uvidět v dění možný smysl mi pomohlo několik pasáží vyhrazených mluvení. Někdy to byla mohutná záplava vymyšlených pořekadel, která sice nebyla vysloveně náhodná, ale jakkoliv je uchopit dalo dost práce spočívající v hledání asociací. „Spojení nesmí být vymyšlena, musí být nalezena. Měl by na ně přijít někdo před námi a čím víckrát se to stalo, tím líp. Neboť posvátný zmetek, který ovládá náš život, je čistě dědičný a tradiční,“ padne z úst jedné z postav. V rámci proudu myšlenek zaznívajících z jeviště a těch, které mě napadaly na základě divácké spolupráce, se opakovaně vynořovalo téma pečlivě opečovávané a milované ošklivosti, která nás spojuje. Právě tato myšlenka zažehla jiskru mého zájmu o dílo. V proudu mluvy se nabízela spousta „pravd“, které se vůbec netvářily, jako že na nich něco doopravdy je. Ve výsledku publikum nezatěžovaly žádným očekáváním reference. Ale právě to – alespoň ve mně – otevíralo chuť si reference dosazovat.
Barbora Etlíková