Termín deus ex machina, doslova bůh ze stroje, si z let středoškolských studií vybaví snad každý. Mnozí si možná i vzpomenou, že jde o princip využívaný v antických tragédiích, při němž se většinou ke konci představení objeví některý z bohů spuštěný na kladce a zachrání celou nevysvětlitelnou a zamotanou situaci.
Co se ale stane, když se přesuneme o několik stovek let dopředu, přeskočíme staletí vývoje divadelní praxe a divadelní událost i se zásahem shůry si ponecháme, jen trochu pozměníme?
Unikátní divadelní koncept uvedl improvizační soubor My kluci, co spolu chodíme ve spolupráci s pražským divadelním domem Jatka78. V premiéře 6. února čtyři kluci, kteří se znají a chodí spolu již od svých studií na DAMU a HAMU, představili novou sérii divadelních zážitků – Deus ex mikrofona. Budou se v nich setkávat pokaždé s jinou režijní osobností a v rámci daného večera rozvíjet vzájemnou improvizovanou hru nabízející divákům nezvyklý vhled do zákulisí divadelního provozu.
My kluci, co spolu chodíme: Lukas Blaha, Václav Wortner, Šimon Pliska, Andrej Lyga | foto Michal Hančovský
Premiérový večer ve Velkém sále na Jatkách78 proběhl pod vedením filmového a divadelního režiséra Jiřího Havelky. Ten v krátkém úvodu plnému hledišti oznámil, že tématem by měla být radikalizace jedince a zmínil i ojedinělost takového setkání. Hned potom se usadil do hlediště k režijnímu stolu s lampičkou a mikrofonem, spustil živý přenos sama sebe na plátno nad jevištěm a společně s Kluky rozehrál rozvernou, zábavnou, ale zároveň jasně rámcovanou hru označenou za otevřenou divadelní zkoušku.
režisér Jiří Havelka | foto Lukáš Bíba
Z ničeho nic
Jeviště zaplněné několika praktikábly, koženou pohovkou, pojízdnými schody a úzkým, ze stropu zavěšeným rolovacím plátnem, se v rámci hodiny a půl stalo dějištěm improvizovaných skečů a gagů, které naznačovaly existenci jen hrubě načrtnuté kostry. Zbytek byl invencí buď Kluků či samotného režiséra, který prostřednictvím mikrofonu vstupoval do dění, upravoval a měnil jevištní akci, diktoval si světla, tempo, hudbu i prostorové rozmístění.
Hledat předem nastolené téma – tedy radikalizaci – a třeba i nějaký příběh by však bylo zbytečné. Snažil jsem se, musel jsem to ale (s nadšením) vzdát. Šlo totiž jen o kvalitní a precizně vypointovanou zábavu s komickými prvky stand-upu a grotesky. Mezi nimi jsem si ale všiml určitých prvků, které někdy přiznaně, jindy zastřeněji komentovaly realitu divadelní praxe a mnohé její současné problémy.
Andrej Lyga | foto Lukáš Bíba
Když se třeba z přítomného dramaturga projektu Jiřího Šimka během představení stal podržtaška a kluk pro všechno, byla tak jasně demonstrována nejistá a mnohdy marginalizovaná pozice divadelního dramaturga. A ačkoliv vtípky o vzájemné „neschopnosti“ ze strany Kluků i režiséra vyznívaly komicky a hlediště smíchy hýkalo, nemohl jsem je nevnímat jako komentář naznačující křehkost vzniku divadelního představení, k němuž jsme byli jako diváci připuštěni.
Jiří Havelka, Václav Wortner, Šimon Pliska | foto Lukáš Bíba
V době, kdy kulturní a mediální konzumenti mnohdy očekávají něco víc a chtějí nahlédnout tam, kam to dosud nešlo, představuje možnost být svědky tak intimní vazby mezi režisérem a performery svěží a jedinečný zážitek. A nijak ho neochuzuje absence tématu a konkrétního příběhu. Tématem se totiž stává událost sama a nepředvídatelná hra mezi pozvanými režiséry a Kluky.