Freudovo pozdní odpoledne se věnuje tématu stejně tak závažnému jako přehlíženému: sexuálnímu zneužívání dětí přímo v rodinách. Divadelní a filmový režisér David Jařab spolu se skladatelem Jakubem Kudláčem a s dramaturgyní Barborou Šupovou se rozhodli téma zpracovat formou lehkého operetního žánru. Ač se okamžitě i z divadelní historie nabízela spousta vysvětlení, proč se rozhodli pro tento brechtovský zcizovací efekt, dlouho jsem k této volbě hledala svůj autentický postoj, nezávislý na intelektuálních konceptech. Našla jsem ho, když jsem se na Radiu Wave zaposlouchala do speciálního dílu pořadu Diagnóza F. Skládal se ze tří částí, které se točily kolem mimořádně drsného osudu Zuzany S., autorky autobiografické knihy Hra na pavoučka. Od jejích čtyř let ji sexuálně zneužíval otčím, o němž navíc věřila, že je její otec. To byl ale pouze začátek brutálního příběhu, katastrofálně nezdravé rodinné prostředí ji katapultovalo do spirály dalšího zneužívání jinými lidmi, do pavučiny tajných pedofilních aliancí, proti nimž současná společnost nedokáže účinně bojovat. Podle psycholožek Dany Pokorné a Natálie Schwab Figusch ani dostatečně nevyužívá těch omezených možností, které má k dispozici. Moderátorka Adéla Paulík Lichková se opakovaně pozastavila nad skutečností, že se Zuzana při vyprávění svého příběhu neustále usmívala. Skutečně ho vyprávěla s éterickou lehkostí, jako by vlastně o nic nešlo. Její hostky vysvětlily, že to je běžná a logická reakce, kdy se oběť po prožitém traumatu odpojí od svých emocí, aby vůbec přežila. Ženy, které přicházejí pro pomoc do jejich organizace ProFem, prý často nepůsobí uplakaně, zhrouceně ani smutně a úplně zničeně. Po vyposlechnutí této informace mi bylo jasné, že se opereta k tématu sexuálního zneužívání dětí velmi dobře hodí.
Jiné pasáže pořadu z Radia Wave mě flashbackem přenesly do Vídně konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Zuzana v nich líčila, jak neuspěla ani v jednom ze svých dvou pokusů domoct se spravedlnosti u soudu, ve druhém případě dokonce vyvázla s podmínkou. Forenzní psycholožka Ludmila Čírtková uvedla, že ve chvíli, kdy nemá sexuálně zneužitá oběť u soudu podporu své rodiny, dopadá pro ni soudní řízení většinou špatně: není jí důvěřováno, případ je zpravidla odložen (cca 6:40, 3. část). Moment, který způsobil můj myšlenkový přesun v čase, se vázal na téma měšťanské rodiny jakožto společensky nebezpečně přeceňované instituce. Když ve Vídni dospívali do plně tvůrčích let takřka vrstevníci Sigmund Freud a dramatik Arthur Schnitzler, byla pro dramatiky prolhanost rodinných vztahů silným tématem. Zatímco o něco starší severští autoři Henrik Ibsen nebo August Stindberg nemilosrdně analyticky cupovali manželské a rodičovské idyly, Schnitzler se na měšťanské hodnoty občas díval i s pochopením. Jedno z jeho dramat na toto téma se mělo původně jmenovat Sobci, ale nakonec dostalo název Osamělá cesta. Postavy z této hry obecně nejsou schopny harmonických láskyplných vztahů, a to ani v rodině, ani v bohémském prostředí mimo ni, nenacházejí vnitřní klid ani ve městě, ani na venkově uprostřed přírody. Je jedno, kde a jak zrovna žijí, spojuje je ale to, že ve jménu svého práva na svobodnou volbu neváhají nejbližší zrazovat zrovna ve chvílích jejich největší zranitelnosti a zároveň běžně sní o tom, že by jim jejich oblíbení bližní patřili. Souhlasím s divadelním vědcem Hartmutem Scheiblem, když v doslovu k českému vydání Schnitzlerových textů píše, že ta nejměšťanštější postava celé hry je jediná, která o mezilidských vztazích dokáže uvažovat jinak než ve vlastnických kategoriích. Na rozdíl od ostatních uvolněnějších postav totiž přijala za svůj fakt, že člověk nemůže druhého vlastnit, alespoň jako abstraktní pravidlo, podle něhož se snaží řídit. Vídeňská opereta jakožto technicky náročný žánr, který má přinášet širokému obecenstvu radost a odpočinek, symbolizuje ve Freudově pozdním odpoledni tuto atmosféru tajně orgiastického rozkladu hodnot kolem tzv. belle époque, která provázela působení Sigmunda Freuda a kladla jeho myšlení společensky podmíněné meze.
Vynález psychoanalytické terapie ve Freudově pozdním odpoledni je třeba vnímat také v kontextu jiných děl režiséra Davida Jařaba, jejichž důležitým a spojujícím tématem je identita bílého evropského, velmi často přímo středoevropského muže. Neviděla jsem všechny jeho inscenace, ale prototyp ústřední postavy těch, které znám, je outsider, kterému záleží na uznání ze strany svého předsudečného okolí, jež ale podstatnou částí své duše nemůže vystát a za touhu u něj uspět vlastně sám sebe nenávidí. V Praze jsme měli před pár dny příležitost vidět Jařabovu inscenaci Čerwuiš z brněnského Divadla Husa na provázku, o historické postavě českého cestovatele a sběratele kaktusů Alberta Vojtěcha Friče. Souhra náhod ho přivedla do situace, kdy se stal pražským průvodcem a hostitelem indiána z kmene Čamakoků. Frič se láskyplně zajímá o kohosi velmi zranitelného, jemu hluboce sympatického a drahého, kdo ho zároveň vytáčí svou nepřizpůsobivostí a vyvolává v něm stud. Prožívání této postavy kopíruje vzorec z mnoha jiných Jařabových inscenací: anti-hrdina se dostává do kontaktu s temnými, krutými silami v sobě i v okolí, dokáže je pojmenovat, vyčítat si svou slabost, analyzovat je a nahlédnout z odstupu, ale ony ho nakonec pohltí. Frič v sobě objevuje otrokářské manýry a někdy indiánu Čerwuišovi přikazuje, jak se má chovat. Podobně se s lhostejnou krutostí v sobě samých setkali například i Weissenstein, Kurtz ze Srdce temnoty nebo třeba kníže Sternenhoch. A děje se to i Freudovi v Divadle Na zábradlí, zatímco si žije svůj poklidný vídeňský život, který si zpestřuje dobrodružným bádáním s lékařem Wilhelmem Fliessem.
Jak se píše v programu k inscenaci a cituje z knihy Alice Millerové Nesmíš si povšimnout, Freud dospěl v roce 1896 ve své práci K etiologii hysterie ke zjištění, že ve všech osmnácti případech hysterických onemocnění, které měl v péči, vyšlo najevo vytěsnění sexuálního zneužití dospělými nebo staršími sourozenci, které předtím zneužili dospělí. Z toho mimo jiné vyplývalo, že k těmto krutostem docházelo ve straussovské Vídni mezi kávou a Sacherovými dorty mnohem častěji, než se myslelo. Kdyby si Freud za svým zjištěním důsledně stál a pokusil by se Vídeňanům otevřít oči, podle Jařaba by mu vídeňská společnost nikdy nedovolila uspět a etablovat psychoanalýzu jako uznávanou novou vědu. A kdo ví, zdali by se mu vůbec podařilo docílit toho, aby tuto závažnou společenskou obžalobu jeho současníci jakkoliv vyslyšeli. A tak Freud v Jařabově scénáři, pohnutý navíc náhlým úmrtím otce, ustupuje ze své teorie a přiklání se k výkladu, že se výpovědi jeho pacientů ve skutečnosti nevztahovaly ke skutečnému zneužití, ale k pouhým dětským presexuálním fantaziím. I tato postava se nakonec chce zalíbit svému okolí, zrazuje proto vlastní odvážnější a upřímnější já a stává se nepřímým spolupachatelem sexuálního zneužívání ve vídeňských rodinách. A možná i přímým. „Pokud si představíme děti, které byly oběťmi reálného sexuálního zneužívání, mohly být při podobné pozdější psychoanalytické terapii jen retraumatizovány,“ myslí si Jařab o situaci, kdy psychoanalytik přijme za předem danou tezi, že pacienti nevypovídají o tom, co se doopravdy přihodilo, ale o tom, co se stalo v jejich fantazii (Právo, 21. 10. 2021, Salon, s. 15).
V Jařabově interpretaci vyplývá na povrch jistá dětinská touha po dobrodružném poznání, kterou má postava Freuda společnou s Fričem i s Kurtzem. Příznačné je, že Freud sám o sobě Fliessovi jednou napsal, že není „nic jiného než konkvistadorský temperament, dobrodruh, pokud chceš, s onou zvědavostí, smělostí a houževnatostí, která k tomu patří.“ (alespoň se to psalo v Sanquis, č. 90, s. 53). Na jedné straně tedy stojí až mytická postava hrdiny – uctívaného objevitele, dobrodruha, muže vzrušeného vědou, na druhé oběti jako Zuzana S., jejichž hlas je v inscenaci zastoupen skrze písně či repliky natolik banální, monotónní a naturalisticky odporné, že člověk při prvním poslechu/přečtení instinktivně zaváhá, jestli nejsou míněny jako drastický humor a jestli se náhodou neočekává, že se bude smát: „Wurm: Tatík mě chtěl přetrhnout / nestačil jsem ucuknout. Gross: Mě zase chtěl zalehnout / nemohl jsem se ani hnout / Natož vůbec nadechnout.“ (program, s. 60). Nebo „Janitzky: To je jasný. Synek musí poznat, co je a bude pro něj v životě důležité. Wurm: Tak je tady otázka, cos do něj vložil. Gross: Vložil? Wurm: Jaké má vlohy.“ (program s. 51) Publikum je během Freudova pozdního odpoledne vystaveno mnoha sprchám takovýchto dialogů, které se střídají se scénami z Freudova rodinného, více méně nenápadného života.
Těší mě, že se Davidu Jařabovi jakožto divadelnímu režisérovi podařilo v této inscenaci posunout svou tvorbu na novou úroveň. Je to totiž první inscenace, kterou registruji, kde se dostává minimálně stejně prostoru obětem jako anti-hrdinovi. Ten dokonce v tomto případě není ani tak vnitřně rozdrásaný jako jindy. Nicméně nepřísluší mi, abych se tvářila jako nezaujatá pozorovatelka Jařabovy tvorby. Kdysi jsem u něj absolvovala stáž při přípravách jiné jeho inscenace v Divadle Na zábradlí Osamělá srdce, kde jsem spolu s alternací Magdalenou Pártlovou účinkovala v roli znásilněné a zanedbané hluchoněmé dívky. Jedním z mých hlavních hereckých úkolů bylo viditelně se v popředí jeviště stydět a strkat si bezděčně prst do nosu. Rozhodně příležitost pro komickou scénku a zkušenost, za niž jsem jakožto neherečka doteď vděčná. Tohle byl ale další flashback, který ve mně přemýšlení nad Davidovou poslední inscenací vyvolalo. Najednou mi začalo připadat k vzteku, že jsem toho v roli oběti nedostala šanci vyjádřit víc než pouhou asociálnost své postavy. Ale byla jiná doba, psal se rok 2012. Pod dojmem této vzpomínky ještě víc oceňuji, že se Freudovo pozdní odpoledne nesoustředí tolik na vnitřní svět titulní postavy jako Osamělá srdce. Tam ostatní postavy jen sekundovaly rozháranému novináři – amatérskému terapeutovi přezdívanému Přítelkyně osamělých srdcí. Freud, který se zrodil skoro o deset let později, spíš skromně přihlíží kupletům svých pacientů. Těžko říct, jakou měrou se na rozložení sil v inscenaci podíleli Barbora Šupová s Jakubem Kudláčem, všichni tři nicméně evidentně tvoří šťastné spojení.
Možná je to klišé, ale někteří lidé z mé generace říkají, že zatímco nezávislé divadlo vymýšlí způsoby, jak podnítit konstruktivní imaginaci, na velkoměstských scénách se poslední dobou příliš často přehrávají, a tím utužují, narativy selhání, prohry, sebemrskačství. Možná, že něco takového bude za pár let stejně nepřípustné jako maskování bělochů za postavy černé pleti, kvůli čemuž teď musí Činoherní klub pozastavit uvádění populární inscenace Ujetá ruka. Dát traumatizovaným postavám příležitost se vyjádřit o své temnotě, byť by se to mělo dít s obtížemi a vyvolávalo to nedorozumění podobně jako projevy usměvavé Zuzany S., to je naopak mimořádně užitečný a optimistický počin. A navíc průkopnický, plný neprobádaného potenciálu a nečekaných tvůrčích inspirací. Divadlo dostává příležitost rozvinout jednu ze svých nejvlastnějších schopností: odhalit, že leccos bývá při hlubším pohledu úplně jinak, než jak se to jeví.
Barbora Etlíková
Některé zdroje:
Diagnóza F:
Citace z Freudovy korespondence:
Info o inscenaci Freudovo pozdní odpoledne:
https://www.nazabradli.cz/repertoar/freudovo-pozdni-odpoledne/