Během letošního ročníku multižánrového festivalu barokního a barokem inspirovaného divadla Theatrum Kuks uvedl soubor Geisslers Hofcomoedianten novou inscenaci, již ještě čeká pražská premiéra ve Vile Štvanice. Titul Horri-bili-cribri-fax završuje trilogii o třicetileté válce, která se věnuje jejímu začátku v inscenaci 27, průběhu v Simply Simpliciovi a nyní i konci, vždy v kulisách sedmnáctiletého století, ale alegoricky a se vztahem k současným konfliktům.
Horri-bili-cribri-fax | foto Lucia Kajánková
Jako námět tvůrcům posloužila stejnojmenná barokní hra Andrease Gryphia v novém překladu Kateřiny Bohadlové. Autor ve svém satirickém komentáři poválečné společnosti paroduje postavy dvou kapitánů z populární komedie dell’arte. Režisér Petr Hašek, dramaturgyně Kateřina Letáková a spoluautor scénáře Vojtěch Franců přidávají ještě jednu vychloubačnou postavičku navíc. Trojici staví proti sobě do bojového ringu těsně po konci války, kdy se léčí ve špitálu a neví, co s doposud nezakoušeným mírem.
K hádkám veteránů Horriho, Biliho a Cribriho (Vojtěch Franců, Martin Bohadlo a Aleš Pospíšil) dochází v zanořeném obdélníku obloženém gumou, který vedle bojiště připomíná dětské pískoviště nebo bazének. Veškeré dění je tak rámcováno jako dětská hra, klučičí hašteření, jež ale ve větším měřítku stálo Evropu statisíce životů. Morbidní zábavu krotí postava zdravotní sestry, kabaretiérky a uvaděčky v jednom, jejíž jednotlivé polohy střihem mění vynikající Claudie Eftimiadisová. Sestra sleduje dětské škádlení s odstupem. Jako žena toho za války prožila mnoho, přestože ji nezpůsobila. Teď se vší zbylou láskou pečuje o trojici nabubřelců, i když ji osočují z čarodějnictví. Koneckonců, co je důsledkem války než jen další konflikt, ptají se tady tvůrci.
Horri-bili-cribri-fax | foto Lucia Kajánková
Horri-bili-cribri-fax se formálně podobá povedenému Simply Simpliciovi, jenž také zpracovává obdobně náročné a textově nabobtnalé barokní dílo. Podobně se inspiruje v brechtovském divadle: vystupováním z rolí, jejich rychlým střídáním a zbořením čtvrté stěny. V případě nové inscenace je ale tento postup nejzřetelnější ve způsobu vyprávění. Epizody, během nichž kapitáni vzpomínají na válečné zážitky, uvozují titulky („O chaloupce“, „Jak jsem potkal svou milou“).
Ještě jeden využitý postup do sebe ale brechtovská forma nasála v průběhu posledních let – zcizující nadsázku v podobě vizuálně přehnaných, často kýčovitých rekvizit a kostýmů, jež naprosto zanevírají na dobovost. Ta je typickým znakem tvorby souboru Geisslers Hofcomoedianten, ještě vedle precizní choreografie fyzických etud, což Horri-bili-cribri-fax potvrzuje. V nemocnici vzdorující poválečné epidemii moru se tak vedle fackování a ztrát končetin setkáme s diskokoulí, flitrovanými vestami a svítícími střapci, jež umožňují vytvořit odstup a nahlédnout situaci kriticky.
Horri-bili-cribri-fax | foto Lucia Kajánková
Inscenace využívá i podobně přehnaný humor. Nechutné, sexistické a fekální vtipy naštěstí dokáže jedna replika shodit a obrátit do nadsázky. Dlouho například sledujeme trojici vojáků snažící se znásilnit dívku, která na jejich snahu nadšeně přikyvuje. Až je to opravdu hloupé a nepříjemné. Celá scéna se naštěstí zlomí a poukáže na to, jak absurdní je sexuální násilí zlehčovat. Jeden z kapitánů zmíní, že si „o to přece řekla, protože na sobě měla sukni“. Záleží však na osobní interpretaci diváctva, zda humor pojme subverzně či nikoliv. Přistoupit na tuhle nečistou barokní hru chce, přiznávám, trochu specifický vkus. Ale stojí to za to.
コメント