rozhovor s režisérem Jakubem Šmídem a dramaturgem Vítem Kořínkem
O vzestupu Vladimira Putina, kterému na výsluní pomohl ruský oligarcha Boris Berezovský, o manipulaci veřejného mínění i vraždě Alexandra Litviněnka. Nejen o tom pojednává novinka repertoáru Národního divadla Brno. Hru Vlastenci napsal slavný britský dramatik, specialista na historii královské rodiny a autor scénáře seriálu Koruna Peter Morgan. Režisér Jakub Šmíd spolu s dramaturgem Vítem Kořínkem se zamýšlejí nad tím, jak se autorovi podařilo vystihnout ruskou mentalitu, a nad tím, proč právě tato hra na velké jeviště Mahenova divadla patří. Prozrazují také, jak z realistické historické látky vykouzlili imaginativní a navýsost divadelní zážitek.
Vít Kořínek (vlevo) a Jakub Šmíd na první čtené zkoušce inscenace Vlastenci, foto Bára Bachanová
Hru Petera Morgana Vlastenci uvádíte v české premiéře, její téma je vysoce aktuální, vybírali jste ji ve vzájemné shodě?
Vít Kořínek
Text jsme měli v dramaturgickém plánu a hledali jsme vhodného režiséra. Morgan vychází z konverzační a hyperrealistické anglosaské tradice, hrozí tam s odpuštěním jistá ukecanost, takže jsem cítil potřebu oslovit tvůrce, který v textu objeví větší divadelnost. Tím pádem byl pro nás Jakub Šmíd jasná volba.
Tím jste mi nahrál na otázku, jestli jste nějak zasahoval do textu.
Vít Kořínek
Společně s Jakubem jsme krátili, ale zásadní úprava je v tom, že autor předepsal obsáhlé scénické poznámky, nebo spíš komentáře, a my je necháváme brechtovsky zaznít z úst postav na jevišti. Chtěli jsme pomoct orientaci diváků v dějinných událostech, protože jsme si nebyli jisti, že budou mít historii devadesátých let v živé paměti.
Popravdě jsem si to myslela, ale musím říct, že ty zcizující komentáře působily přirozeně. Přemýšlela jsem, jestli jste nějak ověřovali historická fakta, která ve hře zaznívají. Třeba že Putin v určitém období dělal taxikáře nebo že se dostal na post prezidenta bez voleb, že ho místo sebe určil rezignující Boris Jelcin…
Vít Kořínek
Samozřejmě. Je to ale hra o velmi nedávných dějinách, a tam je vždycky nebezpečí, že si nezachováme dostatečný odstup nebo že nám chybí některé informace. Tady to platí dvojnásob, protože do zákulisí Kremlu nikdo nevidí a Putinovi do hlavy už vůbec ne. Ukážu to na příkladu teroristických útoků na obytné domy v Moskvě ze září 1999. Na Západě je obecně přijímaný názor, že za nimi stála FSB a že je nařídil Putin. Existuje ale i hypotéza, že Putin z pozice šéfa FSB všechno podepsal, zorganizoval a využil - ale že ten nápad samotný mu poradil Berezovský. To v žádném případě nesnižuje vinu Putina, ale kdyby se to potvrdilo, možná by Morgan Berezovského napsal ještě trochu jinak. Nicméně, Morgan je první, kdo si tohle uvědomuje a v žádném případě se nesnaží tvářit, že jeho hra nám předkládá historii jedna ku jedné. Je to umělecké zpracování, které se snaží zachytit jádro a podstatu zobrazovaných událostí a konfliktů - v tomto případě tedy to, že vůbec někoho může napadnout spáchat teroristický útok proti vlastním občanům, aby se dostal k moci (a ještě si říkat „vlastenec“). To, jak to bylo úplně přesně, se třeba jednoho dne dozvíme od historiků.
Konzultovali jste během příprav s politology?
Vít Kořínek
Ano, já jsem to téma probíral s odborníky a hlavně s překladatelem textu Michaelem Žantovským, který měl vhled např. i do vyjednávání o vstupu Ruska do NATO v letech 2002-2005. A měli jsme i reference od lidí, kteří zůstali uvězněni během teroristického útoku v divadle na Dubrovce. Ale zásadní je říct, že Morgan opravdu nenapsal dokudrama, ale především drama, a tak jsme také k textu přistupovali. Proto jsme oslovili Jakuba, aby vytvořil velké scénické plátno. Musí se tady uplatňovat umělecká zkratka. Například ve hře Putina objeví Berezovský, ve skutečnosti to bylo trochu složitější, objevil ho jiný oligarcha, a ten ho teprve představil Berezovskému. Ale téma dějin na jevišti vždy určité zjednodušení vyžaduje.
A myslíte si, že scéna, kdy se zjeví Litviněnko Berezovskému jako duch, je vědomou citací Macbetha?
Vít Kořínek
Dost možná ano, je to odrazem shakespearovské anglosaské tradice, kterou mají Britové pod kůží.
Jakub Šmíd
Petr Morgan ve Vlastencích stejně jako například v seriálu Koruna, používá reálné historické osobnosti jako předobrazy svých dramatických postav. V naší inscenaci tak vystupuje profesor Perelman, Berezovského učitel, který je fúzí více lidí. Je to modelová figura, která představuje určitou část ruské mentality. Krom mnohého jiného prohlašuje za Rusy: „Ztratili jsme to největší, co jsme měli, Sovětský svaz.“
Vít Kořínek
Mám dojem, že v Rusku, když země expanduje, se neřeší vnitropolitické problémy. Rusko k sobě připojilo různé národnosti a aby tu obrovskou zemi udrželo pohromadě, tak se musela utvářet jeho identita právě přes tu velikost. Ta stojí nad zájmy jedince. Což je úplně odlišný přístup, než panuje na západě, o tom Morgan mluví prostřednictvím postavy Perlmana. Jeho postoj je také takový, že je lepší zůstat ve světě vědy a čísel a o veřejné věci se nestarat. To ale známe i my z období normalizace, kdy byli lidé uměle udržováni v modu, ve kterém se starali pouze o své soukromé záležitosti.
Takže vám přijde, že Peter Morgan jako Brit dobře vystihl ruskou mentalitu?
Jakub Šmíd
Myslím si, že Britům je ruské myšlení ještě vzdálenější než nám. Morgan na ně tak může nahlížet více analyticky – má větší nadhled, nezapojuje do toho tolik emocí.
Vít Kořínek
V Británii je velká humanistická tradice už od alžbětinské doby. A to se s tou ruskou mentalitou dost střetává. Možná právě díky tomu umí Peter Morgan situaci hezky analyzovat. Používá nějaké obecné typy charakterů, ale komplikuje je, zcizuje je, umožňuje nám o nich přemýšlet. Je to tam hezky vidět například na postavě Litviněnka, kterého téměř celou hru vnímáme jako kladného hrdinu. Ale i on se nechal zkorumpovat, ač v momentě, kdy po něm chce šéf FSB, aby zavraždil občana bez soudu. Člověk přemýšlí o tom, že třeba skutečně věřil tomu, že oligarchové udělají pro Rusko něco lepšího než bývalí komunističtí funkcionáři. A nakonec přichází jako duch s tím, že by bylo nejkrásnější, kdyby neexistovalo nic jiného než Rusko, dokonce i v nebi. Tady Morgan postihuje velmi rozšířený postoj mezi ruskými liberály, protože liberál v Rusku často znamená něco úplně jiného než na Západě. Ti liberálové v Rusku chtějí liberalizaci a demokracii pro Rusko, ale už ne pro ostatní země. Hezky to vidíme třeba v roce 1825 na povstání děkabristů, kdy tito ruští liberálové žádali zrušení nevolnictví, demokratizaci, ústavu, někteří dokonce republiku. Ale to byl jen krok číslo jedna. Krok číslo dva mělo být vojenské podmanění si Západu. Takové byly jejich „liberální“ požadavky. Podobným paradoxem je to, jak se z Alexandra Solženicyna stal fanoušek Putina.
K těm paradoxům jistě patří písně Vladimíra Vysockého, které byly symbolem odporu proti totalitnímu režimu a kritiky společnosti, v inscenaci se ale nad nimi ale dojímá padouch Berezovský.
Jakub Šmíd
Vysockého konkrétní písně jsou v textu přímo předepsané autorem, jednu z nich jsme pozměnili. Ale ta píseň, která se zpívá, když se mluví o havárii ponorky Kursk, je opravdu o posádce ponorky. Jako by Vysocký předvídal budoucnost.
Mě příjemně překvapilo, že navzdory historickému námětu jste vytvořili velkou divadelní fresku, výpravnou a vizuálně přitažlivou. Například z inscenace hry Lucy Prebble Příliš drahý jed v DJKT v Plzni, kde se také jedná o vraždu Litviněnka, na mě nejvíc vystupovala ta dokumentární linka.
Jakub Šmíd
My jsme si se scénografem Petrem Vítkem a s autorkou kostýmních návrhů Vladimírou Fomínovou řekli, že musíme zvolit nějaký rámec, ve kterém se budou moci všechny ty hyperrealistické scény odehrát, aniž bychom je museli ilustrovat. Podstatné nám přišlo téma médií, skrze které se ovlivňuje veřejné mínění. A ještě další volná asociace byla nebesa a ta nekonečnost, o které se v textu hovoří. Napadlo nás, že vlastně televizní studio s takzvaným bluescreenem nekonečno evokuje. Rozhodli jsme se tedy suplovat rekvizity a mobiliář všemi možnými objekty, které se využívají při natáčení, tím vznikl ucelený koncept. Když jsme v těch asociacích šli dál, tak mi došlo, že bych chtěl, aby byl Putin v druhé polovině inscenace stále přítomný na jevišti. Protože i když v těch scénách nevystupuje, je stále středobodem rozhovorů a vše ovlivňuje, proto jsme navrhli takový bunkr nebo zvukové studio, odkud vše pozoruje.
Nemáte strach inscenovat tuhle hru? To se jistě Putinově páté koloně líbit nebude. Ptám se trochu s nadsázkou.
Vít Kořínek
Já jsem například byl asistent režie inscenace Stalinův poslední western v Městském divadle v Kladně a pan ředitel Krafka tehdy řekl, že je pyšný, že stojí v čele prvního divadla na světě, které na sebe má namířenou vlastní jadernou hlavici. Tak si říkám, že bychom se v Brně neměli nechat zahanbit. (smích) Ale když budu mluvit vážně, myslím si, že na strach tady není prostor. Protože jestli někdo chce s tím strachem pracovat, je to právě Putin. Vychází mu to, vždyť od února 2022 nemine den, kdy na zpravodajských serverech nevisí jeho fotka. My se teď jako společnost musíme rozhodnout, co s tím budeme dělat, jestli budeme bojovat za nezávislost, nebo rezignujeme a vrátíme se do ruské sféry vlivu. V tom mi přijde geniální text Petra Morgana, který nám umožňuje o tom přemýšlet. Nevnucuje nám přesně nějaký postoj nebo jak moc máme být radikální, ale ukazuje, jakými prostředky agresor bojuje, a to poselství je dost děsivé.
Jak zapadá taková dost obsahově i formálně odvážná inscenace do dramaturgie Národního divadla Brno?
Vít Kořínek
Myslím, že jsme divadlo veřejné služby, že se musíme vyjádřit k tomu, co hýbe společností, co určuje podoby našich životů. Včetně energetické krize, bezpečnostní hrozby… A jsou různé přístupy, jak to dělat. Vlastenci jsou jedna cesta. Vedle toho ale ředitel Martin Glaser nastudoval inscenaci Sluha dvou pánů, protože tvrdí, že v těžké době by divadlo mělo umožnit i zábavu. A to se myslím děje, náš repertoár je dost široký a potkávají se na něm inscenace s takto odlišnými přístupy ke skutečnosti, což je správné.
Já musím říct, že přítomnost odvážných titulů na repertoáru NDB kvituji, je ale je cítit jistá opatrnost, například před premiérou Like Lovers Do (současný text dramatičky Sivan Ben Yishai) pan dramaturg Jurečka varoval diváky, že se jedná o drsné téma a že mohou kdykoliv odejít.
Vít Kořínek
To dovedu pochopit, protože i během toho zkoušení byly reakce na text různé. Popravdě, když jsem to četl, tak jsem si říkal, že bychom to inscenovat měli, ale budu rád, když to bude dělat někdo jiný než já. (smích)
Jak byste popsal divadelní prostředí v Brně? Můžeme ho považovat za velké divadelní centrum, ale přece jen, necítíte se někdy zavázáni tím, že musíte nabízet od všeho trochu a pro každého něco?
Vít Kořínek
V Brně mají diváci k dispozici více divadel, HaDivadlo, Divadlo Husa na provázku. Ale i my v NDB se snažíme dělat náročnější texty, aby tady vznikl nějaký průnik diváckých skupin, pokud tedy jsou lidé zvyklí chodit do studiových divadel, aby se stali i našimi diváky. Repertoár ale nerozdělujeme tak, že bychom náročnější tituly dávali v Redutě nebo na Malé scéně Mahenova divadla. Protože třeba v případě Morganových Vlastenců to vyžaduje velký prostor, hloubkou té hry, závažností toho tématu. Pro velké jeviště a hlediště je třeba hledat hry, které promlouvají k lidem napříč generacemi, s různými životními zkušenostmi.
Jakube, pracoval jste nějak s myšlenkou, že děláte inscenaci pro velké divadlo měšťanského typu? Byl jste méně odvážný? Já jsem si třeba v té scéně v sauně říkala, že v jiných divadlech už by se herci zcela svlékli.
Jakub Šmíd
Nahota v sauně, myslím, není zásadní. Snažíme se své myšlenky a nápady necenzurovat, ale na druhou stranu doufám, že cítíme míru vkusu, co divák snese a co ne. V inscenaci s tak závažným sdělením a třaskavým tématem není třeba ještě zbytečně formálně provokovat.
Budete v souvislosti s Vlastenci pracovat s diváky například na diskuzích?
Vít Kořínek
Rádi bychom pozvali nějakého odborníka, politologa. Ale rozmýšlím si, jaký formát by ta beseda měla mít, chtěl bych, aby to na sebe nějak organicky navazovalo s představením. Aby diváci nebyli ze samotného výkladu příliš zdeptaní, protože takové poselství a atmosféru určitě inscenace nemá.
Má oblíbená a záludná otázka na závěr: Jaká je vaše představa o tom, co by dobré divadlo mělo přinášet současným divákům?
Vít Kořínek
Já si užívám to, že se skrze divadlo můžu dozvědět něco sám o sobě. Když se na jevišti odehrává něco, co prožívám ve svém životě, postavy řeší podobné problémy, nejednou se mi volněji dýchá. Jsou to pro mě důležité momenty duševní hygieny.
Jakub Šmíd
Nechci se dopouštět frází, ale to, co mám na divadle rád já osobně, je možnost se ve veřejném prostoru zabývat textem, který něco důležitého sděluje. Podstatné pro mě je, aby divadlo předávalo emoce. A nejvíc mě asi baví přítomnost živých herců a diváků, kteří společně utvářejí ten umělecký zážitek. Vzájemně na sebe působí a interreagují. To je přidaná hodnota divadla třeba oproti filmu.
ptala se Michaela Svobodová