Přijde mi, že témata ztracenosti, frustrace a zmatků, které mohou zažívat mladší generace, jsou v umění i divadle hojně užívaným námětem. Zpracování takových témat ale mohou někdy sklouznout ke zbytečnému patosu, kýčovitosti nebo i úplné vyprázdněnosti. Takovým nebezpečím se s klidem, energií a atraktivní vynalézavostí vyhnul tým mladých tvůrkyň a tvůrců, který v pražském prostoru ARCHA+ uvedl pohybový projekt HUTCH.
V rámci programu DEKKA KICK-OFF renomovaného českého tanečního souboru DEKKADANCERS a zmíněného kulturního prostoru bylo deset tanečnic a tanečníků vybráno na základě open callu a dostalo volnou ruku ve vytváření svébytného jevištního celku. Vznikl tak svěží kus, který s citem pro detail zobrazuje nejistoty spojené nejen s dospíváním a dokazuje, jak těžké je někdy fungovat jako člen kolektivu v komfortních a netoxických mezích.
Dynamické tempo inscenace určuje hned první sekvence, v níž se do záblesků ostrého světla a elektronicky dunivých úderů zjevují těla mladých lidí v náhodných slepencích. Až na věk téměř heterogenní skupina má na sobě šaty tmavých odstínů a odvážných střihů z kůže, džínoviny nebo lesklého nylonu. Za pomoci lightdesignu a hudby se spolu s nimi ocitáme v temném a někdy i nepříjemném prostředí nočního klubu. Všichni v něm trochu jako univerzální figurky rotují, konfrontují se, vyjevují své smutky, starosti i slabiny.
Jsme tak svědky šikany a vyloučení z kolektivu, pozorujeme náznaky fatshamingu či fyzického a sexuálního nátlaku, spatřujeme ale i momenty vzájemné sounáležitosti a pochopení pro druhé. Celý HUTCH (což mimochodem můžeme z angličtiny přeložit jako „kotec“ nebo „králíkárna“) je rámcován do podoby divokého večírku, na jehož pozadí se mohou rozehrávat jednotlivé etudy o nejistotách tanečnic a tanečníků. Zachyceny jsou především prostřednictvím mimické a gestické hry performerstva a střídají se s čistě tanečními výstupy, které ale rovněž naplňují tematickou linku celého konceptu.
Pohyby inspirované hip hopem doplňují tu náznaky techniky klasického baletu, tu prvky waackingu a v zápětí vysoce stylizované pózy a gesta vycházející z houseového voguingu – stylu harlemské taneční scény 80. let. Rave party, kterou dotváří i zběsilé svícení a rytmická dunivá hudba, se tak stává místem setkání deseti mladých mužů a žen.
Klubovou nocí někdy proplouvají společně, místy se ale oddělují – pravděpodobně ve chvíli, kdy ukazují svá nitra – jindy se zase spojují v jednolitou a plynulou masu. Ostatně takovým vývojem prochází celý HUTCH, v němž je s enormním citem kladen důraz na sounáležitost jak v prostoru jeviště, tak ve společnosti a životě. Performerstvo sólovými výstupy, ať už tanečními či více mimickými, nastavuje efekt kusovitého vyprávění o všedních nejistotách. Ten je ale postupně více narušován právě momenty souznění a pospolitosti, kdy tanečníkům a tanečnicím mnohdy stačí jen jedno objetí, pohled nebo pohlazení po tváři. Nad jejich hlavami se navíc celou dobu vznáší různě nasvěcovaná bílá látka z jemného materiálu. Jako abstraktní přízrak, který mladé umělectvo někdy převyšuje, jindy děsí, později zase uklidňuje, se k nim pak různě přibližuje nebo se od nich naopak oddaluje.
Ačkoliv tvůrkyně a tvůrci sebevědomě a atraktivně vyprávějí o „vágních“ nejistotách v dospívání a o střetu s vlastní generací, čtu v inscenaci ještě jedno velké téma – a sice objevování určitého jevištního wellbeingu. Pečlivě vybraní umělci a umělkyně zkoušeli od června minulého roku, tedy téměř deset měsíců, a pod projektem není podepsaná žádná vůdčí tvůrčí osobnost. Tým HUTCHe tak k sobě má jistě velmi blízko.
Za vyloženě hranými scénami se vyjevuje i vnitřní dynamika spolupráce, důvěry a vzájemného sdílení energie mezi tanečnictvem. V choreografii samotné se pracuje s rovnováhou mezi kontrolou a uvolněním, a téma vyváženosti a balance se tak odráží i ve fyzickém projevu. V neposlední řadě pak pocit wellbeingu inscenace vyvolávala i ve mně samotném. Interpretům a interpretkám jsem plně důvěřoval a cítil jsem se vtahován do zcela bezpečného prostoru přítomného v celém divadelním sále. Byl jsem jeho součástí.
HUTCH | Foto Michael Amico