rozhovor s mladými umělkyněmi a umělcem z nového projektu Archa+ Jeden a jeden a jeden
V posledním roce vzniklo v českých divadlech několik pozoruhodných inscenací vytvářených s teenagery a teenagerkami – jejich hlasem a o jejich tématech. Tuto tvůrčí praxi je možné v zahraničí již nějakou dobu pozorovat. Osobně ji znám z berlínských scén, dramaturgyně Natálie Preslová Strýčková v rozhovoru z posledního čísla časopisu Svět a divadlo zase poodhaluje její ukotvování ve frankofonním prostoru.
U nás byla velmi povedeným projektem už předloni v prosinci První rána kapitána Anny Klimešové a Petra Erbese uvedená v Kulturním centru Vzlet, pojednávající o úskalích dospívání. Loni v červnu pak premiérovala v pražském Národním divadle inscenace Takže asi tak v režii Janka Lesáka a právě Preslové Strýčkové, vzniklá ve spolupráci s mladistvými z dětských domovů a tematizující stereotypní představy veřejnosti o těchto zařízeních a jejich obyvatelích a obyvatelkách.
Mezinárodní kolektiv Divadlo NIE připojil k těmto výrazným pražským projektům další silný příspěvek s teenage a raně dospělými hlasy, když v průběhu loňského jara a podzimu připravil ve spolupráci s dvaadvaceti lidmi ve věku 16-25 let inscenaci s názvem Jeden a jeden a jeden. Inscenace se stala jedním z prvních projektů Archy+, nového směřování prostor v Paláci Archa, které umělecké vedení v čele s kurátorem programu Štěpánem Kubištou od sezony 2024/2025 profiluje jako „prostor pro dialog a tvorbu mladé generace“.
Jeden a jeden a jeden představuje výpověď mladých umělkyň a umělců, kteří v inscenaci hovoří velmi otevřeně o vlastních obavách, úzkostech, snech, a také o svých životních zkušenostech, mezi které patří i velmi temné příběhy o násilí v rodině, šikaně homosexuálně orientovaného chlapce v průběhu dospívání na malém městě nebo o rasismu zakoušeném vystupujícími s odlišným etnickým původem.
K rozhovoru jsem oslovila čtyři účinkující, kteří představují věkem a životními zkušenostmi průřez celou skupinou: z nejmladších gymnaziální studentky Idu Raiterovou a Viktorii Trávníčkovou, ze starších studentku knižní grafiky na vyšší odborné škole Lucii Djakoualno a absolventa oděvního návrhářství, módního návrháře, performera a tanečníka Tomáše Sedláčka.
Následující rozhovor je o jejich cestě v průběhu zkoušení autorské inscenace a výzvách, se kterými se potýkali. Je také o tom, jak diváci zavírají oči, aby neviděli tančit muže na podpatkách, o obžalobě rodičů a generačním střetu, a možná hlavně a především o tom, jak se ze skupiny úplně cizích lidí stane prostřednictvím divadla silně provázaná skupina přátel. Dojde i na porovnání zkušeností se zkoušením První rány kapitána, neboť jedna zpovídaná účinkuje také tam.
Těší mě, že jsem tento rozhovor mohla vést, nejen proto, že jedna z respondentek je moje drahá sestra Ida a mladé umělkyně a umělec, se kterými jsem se setkala, jsou inspirativní, laskaví, citliví a přemýšliví lidé, ale i proto, že rozhovor podle mého dobře dokumentuje něco, o čem jsem přesvědčená už dávno: že nám divadlo umožňuje stávat se lepšími a otevřenějšími.
Proces zkoušení. Hledání a vytváření kolektivu
„A najednou mi to otevřelo dveře do světa, do kterého jsem vůbec nevěděla, že bych mohla mít nějaký přístup.“
Divadlo NIE, Jeden a jeden a jeden. foto: Vojtěch Brtnický
K rozhovoru se setkáváme jedno adventní nedělení odpoledne v kavárně Archa+, která zahájila v pasáži Na Poříčí před několika týdny zkušební provoz. Moje respondentky a respondent se sjíždějí z různých koutů, Tomáš přijíždí rovnou z návštěvy rodiny v jižních Čechách, Viktorie zase odbíhá od představení Louskáčka dole v sále, kde brigádničí jako uvaděčka… Na ochozu v kavárně je klid a brzy se můžeme ponořit do toho, kvůli čemu jsme se sešli.
Na úvod bych se vás všech ráda zeptala, s jakou výchozí zkušeností jste do projektu Jeden a jeden a jeden vstupovali. Měli jste nějakou dřívější zkušenost s divadlem, případně jiným druhem performování, nebo to pro vás bylo něco úplně nového?
Tomáš: Od pěti let jsem se věnoval baletu, takže jsem v divadle tancoval, ale nikdy jsem nehrál. Tohle bylo poprvé.
Ida: Já jsem jako malá chodila do Kühnova dětského sboru, se kterým jsme občas pořádali zpívaná představení, třeba hranou Rybovku, ale tohle bylo poprvé, co jsem sama mluvila k divákům a měla nějaký vlastní text.
Viktorie: Odmalička se věnuji tanci, začínala jsem latinsko-americkými tanci, vyzkoušela jsem si step, balet… spoustu různých věcí. Teď dělám hlavně street dance a contemporary. V devíti letech jsem taky začala chodit do dramaťáku, který mě moc bavil a myslím, že mi dal dobrý základ pro pozdější vystupování. Účinkovala jsem v muzikálovém studiu MÚZY v divadle Karlín a aktuálně hraji ve Vzletu v představení První rána kapitána.
To mě moc zajímá! K tomu se ještě dostaneme. Jaká byla Luciina zkušenost?
Lucie: Velice malá. Byla jsem součástí sboru externistů Národního divadla v inscenaci Král Oidipus a účinkovala jsem na Nové scéně v inscenaci Proslov k národu a ve Freudově pozdním odpoledni divadla Na zábradlí – vždy jako komparz. Na zábradlí jsem hrála Ženu za sklem ve vykřičeném domě (směje se), ale nesmírně mě to bavilo, být na jevišti, být součástí toho všeho... Ale v Arše je to moje první zkušenost s autorským divadlem, kdy můžu do procesu vstupovat a spoluutvářet ho.
Na začátku zkoušení inscenace Jeden a jeden a jeden byl veřejný konkurz. Proč jste se do něj přihlásili?
Tomáš: U mě to bylo hodně random. Kamarádka mi poslala na konkurz odkaz a napsala mi, že by mě v představení úplně viděla a ať se přihlásím. Tak jsem jí přihlášení odkýval a pak na něj zapomněl. Jenže ona přijela ke mně domů a ptala se, jestli už jsem se přihlásil. Nakonec vzala telefon a začala mě natáčet, ať o sobě něco řeknu. Součástí přihlášky byla právě tahle videonahrávka.
Lucie: A k tomu jsme posílali své fotky a nějaký text, který nás reprezentuje.
Ida: Já jsem na konkurz narazila náhodou na Instagramu. Nikdy jsem se takhle nikam nepřihlašovala, castingy, opencally, nic... Ani jsem o tom nemluvila s rodiči, prostě jsem si řekla, že bych chtěla zkusit něco jiného, tak jsem to zkusila. A najednou mi to otevřelo dveře do světa, do kterého jsem vůbec nevěděla, že bych mohla mít nějaký přístup.
Myslím, že narážíš na něco, co zmiňovala před chvilkou i Lucie, totiž že to bylo poprvé, kdy jste se setkali s formátem autorského divadla, které vytváříte vy sami, na základě svých vlastních prožitků a témat. Jaké to bylo? Připadalo vám přirozené najednou přijít a začít pracovat sám nebo sama se sebou, mluvit o sobě před ostatními…? I když předpokládám, že jste se vydávali nějakým postupným procesem, a ne že jste přišli na první zkoušku a měli vysypat svoje traumata….
(všichni se smějí)
Lucie: No, to počkat, počkat… Hned poprvé, co jsme se viděli, jako vybraná skupina těch dvaceti dvou lidí, tak jsme měli začít mluvit o svých snech, obavách i o svých traumatech. A to byly tři nesmírně intenzivní hodiny, kdy jsme seděli v kruhu a mluvili jen o sobě. Já jsem se v průběhu asi třikrát rozbrečela.
Jak jste to prožívali? Představuji si, že přijít poprvé mezi cizí lidi a říkat hned o sobě niterné osobní věci může být dost křehké.
Ida: Jenže jak jsme se navzájem nikdo neznali, tak v tu chvíli na zkoušce vznikl takový prostor, ve kterém jsem se cítila dobře. Pro mě to bylo poprvé, co jsem se někomu takhle otevřela. Neříkám, že to bylo přímo terapeutické, ale vlastně mi to tak částečně přišlo. A bylo to moc příjemné, alespoň pro mě. Slyšet o ostatních lidech, hodně se o nich dozvědět…
Viktorie: Několik lidí se hned na začátku otevřelo opravdu hodně, a to mi ukázalo, že je v pohodě říct o sobě něco víc. Neměla jsem pocit, že by mě někdo neposlouchal nebo se na mě divně díval. Cítila jsem se bezpečně. A říkala jsem si, že to je asi i proces divadla, že to k němu patří a že chci lidi poznat. Ale bylo to pro mě hodně náročné, protože jsem šla na řadu po jednom klukovi, který měl velmi silný životní příběh a já jsem z něj byla úplně mimo. Pak jsem říkala svůj příběh a během toho jsem se rozbrečela. Když jsem dostala otázku na můj největší životní sen, najednou ze mě vypadlo něco, co jsem vůbec nečekala, že řeknu, nebo že by vůbec bylo mým snem, a to, že bych si přála, aby ze mě byla dobrá máma…. Po konci jsem cítila silnou úlevu.
Tomáš: V mém případě to bylo ještě trochu jinak. Za událostmi, které se mi děly v životě, mám zeď. Na první zkoušce jsem je zmínil, ale myslel jsem, že pro mě už nejsou živé a nechal jsem je být. Při seznamování jsem byl spíš uzavřený do sebe, nic moc jsem neříkal. Na jedné z pozdějších zkoušek za mnou pak přišel Kjell, náš režisér, a zeptal se mě: „A co ten příběh, který jsi zmínil na začátku?“ Šokovalo mě, že si ho pamatoval a že na něj myslel. Postavil jsem se před všechny a on mi řekl: „Teď nám ho řekni.“ Byl jsem totálně nervózní, protože jsem stál před lidmi, kteří mě poslouchali. A konečně jsem všechno vyprávěl. Začal jsem zacházet do větších detailů a najednou jsem viděl, jak se všichni tváří. A pochopil jsem, že nemám vše tak vyřešené, jak jsem si myslel. Režiséři ve mně probudili něco, co jsem si myslel, že je mrtvé. A mně to následně nesmírně pomohlo.
Bez kontextu a přímé zkušenosti dané situace to zní docela drsně, postavit tě před lidi: „Teď nám to řekni.“ Cítili jste někdy, že něco nechcete nebo že byste chtěli vzít zpátečku?
Lucie: Já jsem to cítila. Zároveň jsem si zpětně uvědomila, že jde o nějaké stopky, které si nastavuji sama. Prostor byl vytvořený pro nás, abychom mohli sdílet, co sdílet chceme. Byl bezpečný.
Viktorie: Pokud jsme něco nechtěli říkat, tak jsme do toho nebyli tlačení. Všechno bylo dobrovolné. A bylo mezi námi pár lidí, kteří o sobě neřekli zdaleka všechno, jen nakrojili takový kousíček dortu.
Lucie: Musím říct, že se mě při zkoušení nesmírně dotýkalo, že jsem byla druhá nejstarší z celé skupiny, tvořené mladšími lidmi – šestnáctiletými, sedmnáctiletými, osmnáctiletými, jako jsou Ida a Viktorie –, a nad svými strachy uvažujeme úplně stejně.
Co to přesně znamená, že uvažujete nad strachy stejně?
Tomáš: Myslím, že všichni sdílíme podobné uvažování nad životem. Máme podobné sny, víme, co od světa chceme a co potřebujeme. A mě opravdu udivuje a fascinuje, že vám (k Idě a Viktorii) je tolik, kolik vám je, protože jste nesmírně vyspělé.
Lucie: Jo! Pozorovala jsem při zkoušení, že mladší lidi jsou nesmírně citliví a moc mě to těší – jak na sebe všichni berou ohled a objevují v sobě navzájem krásu.
Ida: Musím ale za sebe říct, že než jsme začali zkoušet, tak jsem nikdy o životě tolik nepřemýšlela. Bylo to poprvé, kdy jsem se zamyslela nad tím, jak se cítím, nebo si začala psát něco do deníku. Vedle mě byli najednou lidi, kteří toho měli tolik za sebou, tolik prožili. Otevřelo mi to oči a začala jsem o věcech přemýšlet jinak.
Viktorie: Jak jsem pracovala už dříve na vzniku inscenace První rána kapitána, tak jsem si otevřela hodně věcí tam, to mi bylo taky šestnáct. Najednou jsem si třeba uvědomila – aha, ono je v pohodě, když se necítím dobře. Do té doby jsem nebyla zvyklá přemýšlet o sobě a svých pocitech.
První rána kapitána není svým konceptem vašemu představení v Arše vůbec vzdálená. Také ji spoluvytvářeli teenageři a teenagerky na základě svých vlastních, do značné míry nepříjemných, někdy až traumatických zkušeností s dospíváním. Viktorie, mohla bys ty dva zážitky se zkoušením porovnat?
Viktorie: Zkoušení ve Vzletu bylo úplně jiné. Scházeli jsme se intenzivněji a zatímco v Arše jsme se hodně věnovali pohybu, v Kapitánovi to bylo více o komunikaci, o dialogu, vytvářeli jsme myšlenkové mapy, hráli různé hry… Také jsme hodně pracovali s formou škál, což je praktika, která se pak propsala do samotné inscenace – položila se nějaká otázka a každý se postavil do prostoru na škále ano-ne a pak odpovídal, proč stojí tam, kde stojí. Zkoušky byly nahrávané a tvůrčí tým pak na jejich základě vytvořil scénář, který nám dal už hotový. Kostýmy vytvořil tým z vybraných teenagerů, který se zabýval scénografií, byli vybráni členové kapely... Při zkoušení s Divadlem NIE byl každý zapojen do všech procesů, do kterých chtěl, a mohl se mezi nimi tekutěji pohybovat. Texty do představení jsme si psali v průběhu sami, sám jsme si každý vytvářel kostým.
V První ráně kapitána také účinkují mladší dospívající, dost možná i proto bylo pevněji stanoveno, kdo se bude věnovat čemu.
Viktorie: Ano, to je pravda, v představení ve Vzletu vystupují děti od dvanácti, třinácti let.
Lucie Djakoualno v inscenaci Jeden a jeden a jeden. foto: Vojtěch Brtnický
V anotaci k inscenaci píšete: „Každý z nás čelí spoustě nejistot, ale společně je můžeme překonat a přijmout. První krok k tomu je sdílení a společné otevírání nelehkých témat. Během zkoušení se nám podařilo vzájemně se na sebe napojit a zjistit, že k tomu občas stačí málo – házet si tenisovým míčkem, běhat z jednoho konce místnosti na druhý, společně sedět, chodit, stát.“ Dokážete zrekonstruovat, co se začalo v průběhu zkoušení dít, že jste došli do tohoto bodu a ze skupiny neznámých lidí se stal soudržný kolektiv? Bylo to o tom sdílení, mluvení?
Lucie: Bylo to o mluvení, ale bylo to hlavně hodně o pohybu. Na začátku jsme jen chodili a dívali se navzájem do očí. To nám pomohlo se zpřítomnit. Než jsme začali něco sdílet, bylo důležité se dostat do svého těla. Takže jsme chodili a dýchali a hledali jsme, jak se tělo v prostoru cítí. Jak se cítí, když jsou vedle něj lidi, když jsou tam dva, tři, když je plná místnost… A teda, velké díky patří Barboře Látalové. Právě ona s námi prováděla při zkoušení různá pohybová cvičení, a to byly skvělé momenty.
Ida: Vždycky, když někdo přinesl téma, tak jsme ho zapracovávali. Každá zkouška začínala tím, že jsme si sedli a povídali si, co je nového. A celkově jsme ne sebe hodně ladili... Na reflexi po představení teď někdo z nás říkal, že se cítí nejlíp v místech, kdy děláme něco společně, společné nádechy třeba.
Viktorie: Je to silnější, když jsme spolu. Společný zpěv, chůze… i podle reakcí jsou pro diváky tyhle momenty nejsilnější.
Tomáš: Myslím, že se ta synergie promítá do představení, ve kterém se vždy cítím hodně svobodně. Obvykle mi v hlavě neustále lítají různé myšlenky a „overthinkuju'“, ale když performuji, všechno okolo mě se zastaví a já jsem konečně na chvíli volný. Přesně to se mi děje u tohoto představení.
Tuhle kvalitu svobodného a radostného spolubytí jsem jako divačka zakoušela, a dokonce bych řekla, že pro mě představuje hlavní sdělení vaší inscenace. Totiž, že potom, co se člověk svěří, sdílí s někým svoje trápení, tak „teď je to dobrý“, jak několikrát zazní na konci představení. A pak vnímám toto sdělení koncentrované v úplně poslední větě, která zazní poté, co vyjmenujete pozitivní zprávy, které vás v poslední době potěšily: „Já mám dobrou zprávu – dneska jsme tady 79 minut byli spolu.“
(všichni se smějí)
To je nějaký váš interní vtip?
Viktorie: Ta poslední věta vznikla úplně náhodně.
Tomáš: Asi hodinu před premiérou.
Konfrontace
„V části představení, kdy kráčím na podpatkách, měl ten pán celou dobu zavřené oči, aby mě neviděl.“
Jeden a jeden a jeden. foto: Vojtěch Brtnický
Vím od Idy, že jste měli na představení hodně silné pozitivní odezvy i hodně silné negativní reakce. Můžete uvést nějaké příklady?
Viktorie: Třeba teď na poslední repríze seděli starší pán s paní a v momentu, kdy Tomáš začíná svůj monolog slovy: „A to, že jsem teplej, není žádné tajemství – nebo aspoň teď už není,“ ten pán řekl: „To přece nemůže říct nahlas.“ Celou dobu polohlasně odmítavě reagovali, dávali si ruce na obličej, kroutili hlavami.
Lucie: Ptala jsem se režiséra, který seděl za nimi, jestli se hněvali na to, co se nám v životě stalo, nebo na to, že se proti tomu vymezujeme. A oni byli dle reakcí zjevně pobouřeni tím, že si dovolíme říct náš názor nahlas. Jdou na představení, které je výpovědí mladých lidí, a jsou rozčilení, že my, v nějakém našem bezpečném prostoru, si dovolíme něco za sebe říct.
Tomáš: V části představení, kdy kráčím na podpatkách, měl ten pán celou dobu zavřené oči, aby mě neviděl.
Lucie: A zrovna můj konzervativní strejda po představení vyprávěl, že jsi byl úplně skvostný. A pak říkal: „No a co, že je člověk gay, tak co s tím máš dělat, když ti to vadí. On tady stejně bude…“
(všichni se smějí)
Tomáš (směje se): Přesně tak.
Ida: Měla jsem pocit, že někteří starší diváci třeba i porozumí tomu, co říkáme, ale čelí tlaku svých vrstevníků a snaží se dostát svému dřívějšímu názoru. I když třeba názor změnili, tak si to neumí připustit.
Viktorie: Mně se dostalo zpětné vazby, že jsou naše témata klišé. Že už ve společnosti jsou a chtělo by to ponořit se hlouběji a nezůstávat na povrchu. Moje mamka mi taky řekla, že by chtěla vidět nějaké řešení. Jenže já si myslím, že na tyhle otázky nemůžeme dát jasné řešení…
Osobně s vámi názorově souzním, přesto jsem se v průběhu představení párkrát přistihla, že se trochu vzpouzím, když mám pocit, že moralizujete, poučujete mě, jak má svět vypadat, jak se mám chovat. Pro publikum (převážně) starší generace, kterou kritizujete a soudíte, něco takového může být jako rudý hadr na býka.
Viktorie: Moji rodiče v představení viděli právě tuhle obžalobu. Řekli mi, že jsme útoční a že vidíme jen sami sebe. Ale já jsem na to řekla, že je to koncept našeho představení – my mluvíme o sobě, o nás. Výroky jsou řečeny tak, jak jsme je řekli my, nijak jsme je neupravovali. Jsou to naše pocity, naše situace.
Lucie: Pro spoustu lidí to bylo vůbec poprvé, kdy se mohli k něčemu takovému nahlas vyjádřit. Zároveň nemluvíme jen o sobě, do inscenace se promítá i generační trauma. Třeba text, který v představení vypráví Viktorie, reflektuje citlivost dcery, která pomohla vlastní mámě uvědomit si, že ona sama, stejně jako její dcera, také není v pořádku a že celý život trpěla různými strachy. Jen nevěděla, že jsou to úzkosti, se kterými se dá pracovat.
Napadá mě, že ta provokativnost možná souvisí s vyzrálostí a uvědomělostí, o které jsme mluvili dříve. Z jeviště ke mně promlouvají mladí lidé, kteří mají své prožitky a názory nezvykle zpracované a jsou schopni o nich otevřeně mluvit. Tím se najednou stávají partnery v diskusi (svých rodičů, učitelů…). Jenže generace našich rodičů byla vychovaná v hierarchických vztazích, naši rodiče svým rodičům neodporovali, nevymezovali se vůči nim. Možná proto pro ně může být tahle vaše sebevědomá uvědomělost dráždivá.
Tomáš: My naše postoje nevyjadřujeme jen tak, ale z nějakých důvodů. Ať se lidé zamyslí, proč je říkáme a proč jsme se dostali do takové situace, že máme potřebu je říct. Lidé, kteří nás kritizují, si to často neuvědomí a nechtějí o tom přemýšlet.
Lucie: Možná někomu zoufalost a smutek, které ve svém životě cítím, můžou připadat jako vztek… je to možné. Zároveň si vezměte třeba můj zážitek, který vyprávím v představení, jak si u mě neznámý starší muž uplivnul, protože jsem míšenka… já nevím, jak bych ho měla říct jinak, aby to neznělo moralizačně.
Tomáš: Pro mnoho diváků a divaček bylo představení hodně silné, obraceli se na nás po konci, děkovali nám, plakali. S mojí mamkou například silně rezonoval příběh jedné dívky, jejíž vlastnoručně napsaný dopis mužskému členovi rodiny se čte v představení. Mamka se v tomto příběhu poznala a uvědomila si, že není se svou zkušeností sama.
Viktorie: Moje čtrnáctiletá kamarádka na poslední repríze plakala po celou dobu představení a i po skončení, když jsem za ní přišla. Úplně se zalykala a nemohla přestat. Pak mi napsala, že více témat, o kterých mluvíme, aktuálně sama řeší a bylo nesmírně silné je slyšet a vědět, že v nich není sama.
V představení mluvíte velmi otevřeně o prožitcích, které bezprostředně souvisejí s vašimi blízkými. Někdy k vašim blízkým i přímo promlouváte. Jaké to bylo, náhle přenést ven příběhy, které vznikaly ve vzájemné důvěře na uzavřené zkoušce, prezentovat je veřejně?
Tomáš: Když jsem v představení seděl a čekal na svůj monolog, moje rodina seděla přímo naproti mně – mamka, babička, a hlavně taťka. Dohrála hudba, měl jsem jít na scénu a myslel jsem, že omdlím. Strašně jsem se potil. Nakonec jsem se postavil. A jakmile jsem začal mluvit, tak už to bylo dobré. V představení se vztahuji přímo ke svému tátovi. A pak je tam část, kdy tancuji na podpatcích. Táta mě nikdy neviděl tancovat. Když jsem na premiéře tancoval, tak jsem ho uviděl, jak sedí a natáčí si mě. Velmi mě to dojalo. Můj táta začal být v posledních čtyřech letech hodně chápavý, se spoustou věcí se vyrovnal a já ho za to respektuji. Když představení skončilo, tak mi řekl, že je na mě pyšný, a strávili jsme spolu velmi dojemnou chvilku.
Tomáš Sedláček v inscenaci Jeden a jeden a jeden. foto: Vojtěch Brtnický
Lucie: V mém případě viděli představení sourozenci a pro mě bylo důležité, že to, co říkám o našem tátovi, slyšeli hlavně oni. U nás je totiž tabu být emočně otevřený, o různých věcech nemluvíme. Snažím se to teď v dospělosti změnit.
Viktorie: Já v představení říkám text, který není můj. Takže i když mluvím o mámě, tak jsem to během představení své mámě neadresovala. Ale třeba pasáž, ve které se rozhořčuji nad tím, že mi nikdo z rodičů nikdy neřekl nic o sexu, byla náročná. O tomto tématu opravdu nejsem zvyklá mluvit veřejně a najednou v publiku seděl můj táta, brácha, jeho přítelkyně, moje máma... Máma za mnou ale po představení přišla a řekla: „Kdybys chtěla poradit s tím sexem, tak za mnou klidně přijď.“ To bylo moc fajn.
Zpracovávali jste zpětnou vazbu kolektivně i s tvůrčím týmem?
Tomáš: Ano, bavili jsme se o tom, co představení vyvolalo… Jsem za odezvy, které máme, rád a i nadále bych si přál, aby lidé, co přijdou na představení, cítili emoce, ať už negativní nebo pozitivní. Aby neodcházeli nezasažení.
To je možná závěrečný vzkaz pro vaše potenciální diváctvo?
Tomáš: Ano. Přijďte. Podívejte se. A něco ciťte.
Další reprízy inscenace Jeden a jeden a jeden se uskuteční ve středu 29. ledna v 10:30 pro školy a v 19:00 pro veřejnost.
Rozhovor vedla Eliška Raiterová.
