Šéfredaktor online časopisu Taneční aktuality a absolvent Konzervatoře Duncan centre Josef Bartoš získal v září 2023 hned dva nové akademické tituly. Na Hudební fakultě Akademie múzických umění obhájil disertační práci Sdílené tělo / Empatie jako prediktor úspěchu profesionálních tanečníků a tanečnic. Na Katedře psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mu přidělili magisterský titul, mimo jiné za diplomovou práci Perfekcionismus a poruchy příjmu potravy u profesionálních tanečnic a tanečníků klasického a současného tance. Z jeho snah propojit psychologii s oblastí tance můžeme čerpat inspiraci například v podcastové řadě Tanečních aktualit, kde se pravidelně věnuje tématům spojeným s mentálním zdravím tanečních umělkyň a umělců.
Oba se tu a tam napříč obory protínáme už mnoho let – nejen na poli psaní o performativních uměních, ale rovněž jsme svého času v rámci svých disertačních výzkumů společně navštěvovali mezinárodní konference Cognitive Futures in Arts and Humanities. Zatímco v mém případě šlo o lehký flirt s propojováním psychologie a umění, pro Josefa se téma záhy stalo zcela seriózním, systematicky sledovaným předmětem jeho nejširšího profesního zájmu. Že by naše občasné konverzace ve foyer při čekání na začátek tanečních představení měly přerůst v obsáhlý publikovaný rozhovor, mi bylo definitivně jasné, když jsme setkali v roce 2022 na Konferenci o tanečním výzkumu. Josef tehdy přednesl inspirativní příspěvek A Cognitive Approach: New Perspective to Dance Studies? o užitečných zásadách, které se dodržují v jiných humanitních vědách – především v mnohem strukturovanější psychologii.
Jak tě tvůj doktorský výzkum v tanci přivedl ke studiu psychologie?
On můj zájem o psychologii začal o něco dřív. Už když jsem odcházel z Konzervatoře Duncan centre, tak jsem si podal přihlášku na dvě vysoké školy. Jednu na HAMU a druhou na psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Takže už tenkrát mě psychologie zajímala, jenomže jsem se nakonec rozhodl pro HAMU. Neměl jsem za sebou nějakou výraznou aktivitu jako spousta mých spolužáků, kteří se psychologii opravdu věnovali po celou střední školu. Mě prostě obecně zajímal psychický život člověka. Stále vnímám, že tanec je pro mě hlavní činitel v mém životě a chci, aby to tak zůstalo.
Už během studia na HAMU jsem si ale začal všímat, že je obor Taneční věda brán hodně historicky. Což je v pořádku a je to dané pedagožkami, které ho vyučují. Ale já jsem cítil, že mi to nevyhovuje, a tak jsem začal hledat, co by šlo dělat dál. Na jedné přednášce jsme se bavili o propojení taneční vědy s jinými humanitními obory a paní profesorka Dorota Gremlicová zmínila, že spolupráce s psychologií skoro neexistuje. Tenkrát mě to trklo a šel jsem za ní s tím, že mě zajímalo, jestli by nešla udělat diplomová práce na téma „tanec a psychologie“. Tam pro mě tohle všechno začalo. Malý problém byl, že tohle nikdo nedělal. Neměl jsem za kým jít a zeptat se, co všechno se tady dá v téhle oblasti dělat.
Vidíš, já jsem myslela, že téma „psychologie a tanec“ je docela rozšířené.
Ani ne.
Ale třeba v oblasti neurokognitivní psychologie vyšlo pár publikací s tímhle tématem.
To je ale záležitost třeba posledních patnácti let. Možná dvaceti, když budu přehánět. Ti lidé se koncentrují kolem jedné konference Cognitive Futures in Arts and Humanities. Jinak se nemáš na koho obrátit.
Takže tahle konference, kam jsme spolu jezdili, je podle tebe jediný prostor, kde se veřejně a mezinárodně propojuje tanec s psychologií?
Kdysi, ještě před covidem, mě jedna profesorka navedla na to, že existuje psychoanalytická konference, která se zabývá uměním. Tenkrát jsem tam měl jet, dostal jsem na to i grant, ale pak přišel covid, takže se to neuskutečnilo. Minimálně v Čechách se propojení tance a psychologie nedělá. Nebo jen výjimečně. Nejblíž k tématu má asi antropologie a etnochoreologie, kterým se věnuje Daniela Stavělová. Ta mi nakonec vedla diplomku a disertačku, jenže pořád to nebyla psychologie.
Takže já jsem postupoval tak, že jsem zadával do Googlu „psychology of dance“ a zkoušel jsem najít něco… Tenkrát se mi moc nedařilo a asi týden před odevzdáním diplomky jsem zjistil, že existuje skvělý sborník The Neurocognition of Dance, ale to bylo trochu pozdě. A pak vlastně díky tobě, že jsi mi řekla o té konferenci Cognitive Futures in Arts and Humanities, se mi zobrazila celá nabídka lidí spojených s touhle akcí, kam patří i Bettina Bläsing, která je editorkou toho sborníku. Znal jsem jen ji a ještě Pil Hansen, se kterou Bläsing spolupracuje. Takže jsem začal chápat, že v té oblasti skutečně existují nějaké vědecké snahy. To mě nakoplo, říkal jsem si, že by bylo fajn se do toho zapojit.
V prváku na doktorátu jsem jel na tu konferenci poprvé, vlastně jsme tam jeli společně. Tenkrát mi ale nikdo neřekl, že tohle téma se sice zkoumat dá, ale rozhodně ne v podmínkách, které máme tady. A další věc je, že tahle konference nemá ani vlastní asociaci. To bylo první, co jsem řešil. Jestli se můžu někam zapsat, abych znal novinky a co se kde děje. Ale nebylo kam. A stále není. Nedávno jsem se stal alespoň členem Dance Studies Association, protože mám pocit, že myšlenkové zázemí americké tradice dance studies má k mému přístupu blíže než to evropské.
debata na MOVE festu, Ostrava 2023, foto Kamil Hauptmann
Tanec je pro vědu komplexní podnětový materiál.
A pokud se přesuneme do současnosti, kdy jsi nedávno dokončil magisterské studium na Katedře psychologie na FF UK, tak našel jsi tam někoho, kdo ti dává k tvému tématu cenné poznámky?
Ne, protože tam tanec nikdo nedělá. Vznikla jedna kniha od Jarmily Vondrové z JAMU, která se jmenuje Vliv psychiky na taneční výkon žáků a studentů. Budu možná trochu kritický, ale je to pedagogická psychologie aplikovaná na taneční prostředí. Což je v pořádku, ale nemá to přidanou hodnotu v přístupu k tanci, o který se zajímám já, ačkoliv se jedná o psychologii. Nic jiného tady vlastně neexistuje. Následek toho je, že disertační práci na HAMU jsem psal opravdu sám, protože jsem se neměl koho zeptat.
Znamená to, že ti na té Katedře psychologie nijak s tvým doktorským výzkumem na HAMU nepomohli?
Oni o něm vědí a občas mě i podporují. Třeba mi dovolili – což bylo super – že jsem v rámci doktorátu na HAMU dostal asistenta na výzkum a oni jim to započítali jako hodiny do účastí na psychologických výzkumech, které musejí mít studenti splněny.
A dokonce jsme s lidmi z Katedry psychologie mohli konzultovat i naši studii Osobnostní charakteristiky studentů tanečních konzervatoří: výzkum založený na pětifaktorové teorii osobnosti. Ona se vlastně vyvinula z jednoho úkolu z předmětu zaměřeného na psychologickou metodologii. Já jsem si tenkrát říkal: „Hele, když už ten výzkum budeme na tanečnících dělat, tak ho musíme i publikovat. Protože fakt nic podobného neexistuje. Tanci by to neskutečně pomohlo.“ Takže jsme to ze studentského úkolu dokopli až do akademické studie v recenzovaném periodiku.
Má o tvé bádání v oblasti spojení tance a psychologie někdo z psychologie zájem?
Takhle, abych to uvedl do kontextu… Když se podívám na to, kdo se ve světě zabývá tancem v souvislosti s psychologií, tak jich napočítám do deseti a nikdo z nich není v Česku. Je ale pravda, že v Národním ústavu duševního zdraví je jedna paní, která se zabývá vlivem hudby na psychiku člověka. Ale to není tanec… A pak díky Hance Polanské vím, že existuje interdisciplinární výzkum vztahu tance a demence.[1]/ Ona je ten jediný člověk, který se spojení tance a psychologie nějakým způsobem blíží. I když je to spíše medicína a neurověda, tak přece jenom je součástí toho i psychologie, protože se ve výzkumu snaží řešit kognitivní funkce. A ověřují i praktickou část – jestli jejich hypotézy opravdu fungují.
Míváš také někdy pocit, že vědci nemají nástroje na to, využít tanec v jeho komplexitě?
Myslím si, že si české medicínské týmy ještě neuvědomují, že přítomnost umělce, když zkoumají tanec, je stejně důležitá jako třeba přítomnost statistika, psychologa nebo neurologa. I když ostatní členové týmu rozumějí statistice, tak nebudou přesně vědět, jestli data nejsou zkreslená. Od toho je přítomný metodolog, který to pozná s jistotou a ví, co udělat, aby získaná data byla validní, a pak statistik, který udělá svá kouzla ve statistických programech. Neurolog třeba řekne: „Hele, my předpokládáme tohle, ale na magnetické rezonanci se nám ukazuje něco jiného.“ A psycholog se zase bude snažit nějakým způsobem hlídat, aby výzkum vypovídal něco o obecném efektu tance na psychiku. A stejně tak, když se používá nějaký specifický prvek tance, tak by tam měl být někdo, kdo tanci rozumí, jako je třeba Hanka, a hlídal, jestli je použitý správně. Ale tam pak samozřejmě nastává problém, že si výzkumné týmy neuvědomují, že je to samostatná disciplína. A zároveň, my jakožto taneční vědci nebo tanečníci se díváme na vědecké metody skrz prsty a sami se k nim nesnažíme přistoupit. Takže je to i na nás.
Jak to myslíš?
Když se budeme uzavírat do těch svých kruhů, tak nám to nepomůže. Když uvidíme, že se někde dělá nějaký výzkum, tak bychom měli nabídnout pomocnou ruku. Vždycky je to o komunikaci, i v té vědecké komunitě. Když budou dělat taneční výzkum příště a mít dobrou profesní zkušenost s nějakým tanečním odborníkem, tak pak ho s velkou pravděpodobností přizvou i do dalšího projektu. Jde o to, aby vznikla otevřenost napříč obory, bez předsudků.
Ale to se zatím podle tebe neděje?
Neděje. A má to za následek, že tanec je v některých výzkumných metodách používán opravdu banálně a nesmyslně. Na té konferenci, kde jsme se naposledy potkali (pozn. red. na Konferenci o tanečním výzkumu 2022 na pražské HAMU), se často zmiňovalo, že se zkoumá to, jak člověk vnímá tanec na funkční magnetické rezonanci nebo třeba na magnetoencefalografii pomocí videí trvajících jenom pár sekund. A z toho se potom dedukuje, co se děje během hodiny a půl, když se díváme na představení.
U těchto metod je také problematické to, že máš být nehybná. Dneska už jsou metody, které snímají mozek v pohybu, ale ty přístroje stojí příliš mnoho peněz a jednoduše nejsou vůbec v našem dosahu. Možná v dosahu Akademie věd nebo nějakých evropských výzkumných institucí. Samozřejmě zase chvilku potrvá, než se tam vklíní tématika umění. Ale myslím si, že to postupem času přijde, protože oni vědí, že tanec je opravdu komplexní podnětový materiál. Je to vidět i na všech těch výzkumech, kde se ho snaží používat.
Na té konferenci také padl názor, že kdyby vědecké komunity vzaly umělce víc do hry, tak by to pomohlo začlenit i umění jako takové do centra společenského zájmu. Ale to by vědci museli přijmout umění takové, jaké je, se vším.
Určitě. Já si myslím, že je nějaký prostor pro manévrování z obou stran. Podle mě ani jedna strana nemůže přijmout tu druhou jen tak. Je to nějaký vzájemný vztah. Chtěl bych to přirovnat ke vztahu dvou lidí, u kterých funguje respekt a zároveň se ti lidé mění v reakci na druhého. Tohle je, myslím, úplně to samé. Psychologie a tanec pomalu nacházejí společnou řeč, ale musejí prostě najít ještě hlubší propojení, které je sblíží. Aby si vyhovovali a dobře to fungovalo. A vůle tam určitě je.
foto Barbora Škrobáková
Nepotřebujeme být exaktní natolik, abychom mohli vzít pravítko a něco měřit.
Ve svém příspěvku na Konferenci o tanečním výzkumu 2022 jsi zmiňoval, o co všechno my taneční nebo divadelní kritici a kritičky (potažmo vědci a vědkyně) přicházíme, když ignorujeme pravidla vědeckého poznávání.
Lobuji za precizní metodologii, za obecné principy, které by měly být společné všem vědeckým oborům. Ať už se jedná o estetiku, filozofii, psychologii nebo medicínu. I když jsem vystudoval psychologii a lobuji za vědečtější přístup k umění, tak to neznamená, že bych prosazoval pouze kvantitativní výzkumy. Nejlepší je vždy používat všechny možné metody, které máme po ruce.
Co například bychom si podle tebe měli v umělecké kritice osvojit z vědecké metodologie?
Například na té konferenci jsem mluvil o kritériu vyvratitelnosti Karla Poppera. Od jeho doby platí, že nemůžeme postulovat teorii na základě argumentace tak, aby ji nebylo možné vyvrátit. Ale ono je hrozně jednoduché postulovat myšlenku tak, že ji není možné zpochybnit.
A tohle podle tebe je praxe současné taneční kritiky?
Tohle je, myslím, jeden ze základních problémů uměnovědných oborů. My nejsme schopni debaty a jejího rozvoje. Každý si myslí to své a bude o tom neustále psát a pokračovat v tom až do konce svého života. Zase jiná strana si bude myslet to své a bude v tom pokračovat do konce života, a tím to skončí. Budou to dva přístupy, které spolu nikdy nebudou interagovat, nebudou spolu mluvit a nic z toho nevznikne.
V psychologii, pokud není teorie vyvratitelná, tak ani neexistuje, aby se dělal nějaký výzkum. Příkladem může být slavný článek psychologa Daryla Bema z roku 2011, ve kterém tvrdil, že lidé mohou předpovídat budoucnost. Tenhle článek vyšel dokonce ve velmi prestižním časopise. Jenže psychologům to nesedělo, a tak začali replikovat jeho výzkumy. A neúspěšně. A tam začala ona slavná replikační krize, která najednou zpochybňuje mnoho historických výzkumů a snaží se sjednat nápravu. Psychologové na první pohled začali střílet do vlastních řad, ale je to něco, co do budoucna velmi pomůže kvalitě vědeckých důkazů. Ten obor reflektoval sám sebe. A přesně tohle, alespoň takový mám pocit, v uměnovědách vůbec nefunguje. Proč? Protože metodologické zázemí je strašně chatrné.
Rozumím, ale to může být dané předmětem zkoumání. Přece jenom, ať se to snažíme jakkoliv vyvážit či reflektovat, uchopování umění je od podstaty velice subjektivní činnost.
Já myslím, že celý umělecký svět trpí velkými předsudky ohledně toho, co současná věda dělá. Umělci mají často představu, že věda poskytuje jasná, definitivní, objektivní fakta. Ale ona přitom takhle vůbec nefunguje. Jenom se postupným přibližováním snaží dojít k něčemu, čeho vlastně není možné dosáhnout, pokud půjdeme čistě po filozofii vědy. Něco jiného je samozřejmě medicína nebo fyzika, tam je například kauzalita jasná. Ale v jiných oborech, kde se pracuje s myslí, jako v psychologii, nebo s lidským pokolením, jako v sociologii, tak tam se pořád jenom přibližuješ. Je to o vyvažování jistoty a nejistoty. Často se mluví o důvěře v nějakou teorii nebo v data. Tím postupováním můžeš mít časem větší důvěru, ale nikdy to nebude absolutní pravda. Takže ten předmět zkoumání podle mě není argument. Lidská psychika je stejně neuchopitelná jako umění. Ale proč má věda mnohem lepší metodologické postavení?
My, lidé od umění, máme podle tebe sklon věřit, že si vědci myslí, že dospívají k absolutní pravdě?
Ano. K objektivitě, jasnosti, rigoróznosti, exaktnosti. Další zakořeněný předsudek je, že se často mluví o vědě jako o exaktní disciplíně a o uměnovědě jako o neexaktní. Ale přitom exaktní je přece jen synonymum slova „přesný“. A přesný má být jakýkoliv výzkum.
Ještě mě zaujalo, že jsi na té konferenci mluvil o tom, že máme sklony na základě jednoho důkazu vyvozovat nepřiměřené množství závěrů. Mám pocit, že zrovna tohle děláme v uměnovědných oborech opravdu často, ale bereme to jako něco přirozeného.
Tomu se říká kognitivní zkreslení, a těch je strašně moc. Já si myslím, že je v pořádku, že jim podléháme, ale je důležité o tom vědět. V moment, kdy třeba přemýšlíme nad tím, jaké všechny implikace by výsledky naší vědecké činnosti mohly mít, tak vzít v potaz, že v našem bádání budou přítomná tahle zkreslení. Myslím, že je to důležité zejména tehdy, kdy se pohybujeme v praktických aplikacích vědy, které mohou mít dopad na člověka. Například to považuji za extrémně důležité v oblasti duševního zdraví, což je velké téma.
Myslím, že největší problém ze všech těch kognitivních zkreslení, zejména teď budu mluvit o taneční vědě, je konfirmační. Člověk hledá jenom to, co mu potvrzuje jeho názor. Když se objeví náznak něčeho, co mu nesedí, tak to přejde. Všímá si jenom těch věcí, které jsou v souladu s tím, co si myslí. Před jakoukoliv interpretací výsledků je důležité si uvědomit, že k tomuhle dochází.
Jenže když třeba zkoušíš nějakou inscenaci, tak její téma zjistíš třeba až v polovině té činnosti. Začneš výzkumem „mravenčí filozofie“ a pak se ukáže, že skutečným tématem té věci jsou mouchy. Upřímně nevím, jak tahle pravidla aplikovat, pokud má divadelní kritika nebo věda mluvit jazykem, který se alespoň trochu podobá jazyku umění.
Možná bych tady odlišil různé výrazy slova „zkoumat“. Je něco jiného si dělat průzkum pro inscenaci, kde se možná snažíš hledat v sobě nebo ve světě… Nemusíš nutně objevovat nové věci, snažíš se to namixovat, aby to všechno fungovalo. Když máš na začátku zkoumání nějakou hypotézu nebo výzkumnou otázku, tak při hledání odpovědi nejdeš na blind, co se kde najde. Tomu se ve vědě říká cherry picking. Že něco najdeš, něco si z toho vysosáš a vytvoříš teorii.
Určitě s tebou souhlasím v tom, že věda a umění prostě jsou odlišné světy. A vědy o umění nikdy nebudou tak užitkové jako třeba medicína. Ale užitečný a užitkový jsou dvě různé věci. Pokud se budeme bavit o zlepšování kognitivních funkcí u lidí s demencí, tak pak tanec asi může fungovat jako prášek… Ale já v tomhle oboru moc nejsem, nezabývám se klinickou psychologií, protože na to nejsem osobnostně stavěný.
Jak může psychologie uzpůsobit svou metodologii tak, aby respektovala charakter tance a taneční vědy?
K tomu mě napadá, že psychologie nepotřebuje vědět, „co je to tanec“. Ona se často neptá, co přesně věci jsou, ale když fungují, tak se snaží zjistit, jak fungují a jestli je jde použít i v jiných kontextech. Psychologie se možná bude snažit definovat tanec proto, aby ve výzkumu mohli nějakým způsobem operacionalizovat proměnné, jako třeba když máš výzkumnou skupinu a kontrolní. Té kontrolní potřebuješ přiřadit podmínku „ne-tanec“. Ale rozhodně se nesnažíš odpovědět na otázku, co je to tanec nebo co je to zdraví, to by byl esencialismus a asi čistě filozofická otázka. I bez toho, aby se to vyřešilo, dokážeme dojít k výsledkům. Nepotřebujeme být exaktní natolik, abychom mohli vzít pravítko a něco měřit. Takže si myslím, že se v psychologických výzkumech dá tanec používat tak, aby se zohlednilo, že je to komplexní činnost.
V debatách o umění se někdy esencialisticky uvažuje. Třeba když se říká: „Tohle už není divadlo.“ Nebo: „Tohle už není tanec.“
Právě. I když na druhou stranu je pravda, že když se v našem oboru zvedne otázka „Co je to tanec?“, tak od toho všichni dávají ruce pryč s tím, že to nemá smysl řešit.
foto Barbora Škrobáková
Zajímá mě, jestli je empatie něco, co by se mělo rozvíjet v tanečním školství.
Jak tě studium psychologie ovlivnilo ve tvém přístupu k taneční estetice?
Estetice já bohužel vůbec nerozumím. Estetika a filozofie jsou dva obory, které pro mě hodně létají v oblacích. Vadí mi, že když si čtu filozofické i estetické texty, mám pocit, že jsou tak vzdálené realitě, že se mě a mé reality vůbec nedotýkají. Díky některým přednáškám a různým osobnostem jsem do těch oborů pak začal trochu pronikat, takže asi je to taky jen moje neznalost a nepochopení. Ale právě kvůli tomu doteku s realitou se raději věnuju psychologii. Přijde mi, že má více nohy na zemi, že řeší reálné problémy lidí a zároveň má možnost létat, když potřebuje. Například ve svojí disertační práci jsem se pokoušel zjistit, jestli je empatie prediktor úspěšnosti pro profesionální tanečníky.
To je zajímavé, protože dlouho panovala v uměnovědách tendence oddělovat umělecké dílo od osobnosti autora. V poslední době, třeba v souvislosti s různými emancipačními hnutími, si všímám opačné tendence.
Já si to neumím představit oddělené: kdyby neexistoval ten individuální umělec, tak jeho tvorba nevznikne. Samozřejmě je něco jiného, pokud se na to podívám jako kritik. Když posuzuji něčí dílo, tak se vyjadřuji k dílu, a ne k osobnosti umělce. To je samozřejmé. Já nebo ten umělec se můžeme mýlit, a proto se píše o díle, a ne o osobnosti člověka. Stejně tak je v aplikované psychologii velký trend vyhýbat se efektu nálepkování, takže nesmíš říkat, že „je někdo šikovný“, ale „že to udělal moc dobře“. Což je velký rozdíl, protože v prvním případě mluvíš o osobnosti člověka a v tom druhém o tom, co udělal. Ten první, když se to použije negativně, může být velmi zničující. Takže jako kritik osobnost umělce a jeho dílo odděluji.
Asi dává smysl v téhle době znovu vytáhnout otázku, proč a jestli by mohlo být vhodné se ptát, jak se umělcova osobnost prolíná do jeho tvorby.
Osobnost člověka se prolíná do jeho tvorby, to je pro mě naprosto nezpochybnitelný fakt. Každý člověk by zpracoval tématiku jinak. Ale samozřejmě jde i o kontext, prostředí, vztahy…
A o schopnost ovládat určité výrazové prostředky?
Ale to je součástí něčeho, co je tvořícímu člověku vlastní. Patří to do jeho kompetencí, jestli se třeba na škole naučí dobře vystavět dramaturgii. Myslím, že velmi zajímavé by bylo věnovat se výzkumu choreografického rukopisu, protože to je naprosto neodmyslitelně – alespoň pro mě – spojené s osobnostní strukturou člověka. Na Duncan centre je předmět Tvorba, který se známkuje, a mě napadlo, že by bylo zajímavé zkoumat, jaké osobnostní charakteristiky jsou spojené s lepšími známkami a jaké naopak ne. Ale setkávají se tam samozřejmě dvě strany, takže by se musely zohlednit i charakteristiky těch, kdo hodnotí. Pokud by se udělal dlouhodobý výzkum, který by deset let probíhal mezi hodnotiteli i studenty, tak by se zvětšila možnost, že bychom došli k něčemu, co by se blížilo skutečnosti.
Proč tě to zajímá?
Protože to pak může mít čistě praktické dopady. Když se třeba ukáže, že nějaký osobnostní profil je podle určité teorie úspěšnější v umělecké tvorbě. Stejně tak, když jsem zkoumal v rámci doktorského výzkumu vztah empatie a tance, tak mě zajímalo, jestli je empatie něco, co by se mělo rozvíjet v tanečním školství.
Měla jsem za to, že představa empatického umělce je celkem rozšířený a vlivný stereotyp.
Stereotypů je spousta. Že je umělec empatický, je jedním z nich. Ale například z mé disertace vyplývá nejenom, že se tanečníci a tanečnice v míře empatie od běžné populace vůbec neliší, ale v některých testech měli dokonce i významně nižší hodnoty. A pak vyšlo také to, že čím mají tanečníci a tanečnice delší profesionální praxi, tím nižších skórů empatie dosahují. Nebo čím výše na souborové hierarchii v baletním souboru se nacházejí, tím nižší mají empatii. Tohle všechno jde velmi výrazně proti tomu stereotypu, o kterém mluvíš.
Další podobný stereotyp je, že umělec je extrovert. Ale ve výzkumu, který jsem dělal se svými kolegyněmi, vyšlo, že to tak není. Věnovali jsme se tomu ve výzkumu osobnostních charakteristik studentů tanečních konzervatoří. Jedna kolegyně v týmu mi říkala: „Ty, když vystoupíš na jeviště, tak to pro tebe musí být běžnej chleba.“ A já, protože jsem sám dřív tančil, jsem jí odpovídal: „No ne, já jsem se vždycky strašně stresoval, když jsem byl na jevišti.“ Tak jsme udělali takový předvýzkum, kdy jsme oslovili asi tisíc lidí a zeptali jsme se na to, jak vnímají jednotlivé umělecké profese v souvislosti intraverze a extraverze (a byly tam i další otázky). A opravdu nám vyšlo, že lidé v absolutní většině vnímají performativní umělce jako extrovertní, kdežto třeba básníky nebo malíře jako introvertní. V našem výzkumu se ale ukázalo, že sto studentů tanečních konzervatoří na tom bylo s extraverzí úplně stejně jako běžná populace. A naopak se od ní odlišovali v intrapersonálních charakteristikách, tedy v tom, jak je člověk schopný vnímat sám sebe nebo pracovat sám se sebou. Tam byly zjištěné hodnoty skutečně nadprůměrné.
Takže se věnuješ psychologii, protože chceš pomoct uměleckému školství a reálnějšímu vnímání osoby umělce?
Určitě, protože každý výzkum by měl mít podle mě praktickou aplikaci.
Výzkumy v uměnovědách můžou mít i jiné účely, než je aplikace…
Stoprocentně, ale proto se pohybuji v psychologii, která je pro mě víc nohama na zemi a snaží se lidem pomoct. Když se podívám na svoje spolužáky, tak většina z nich chce dělat praxi, terapii. A to je přesně ono. Já chci být také u té praxe, ale chci ji dělat skrze výzkum, protože ten mě baví.
Když píšeš o divadle, tak také věříš, že je to užitečné?
Snažím se kultivovat čtenáře. Chodím třeba do rozhlasu, píšu pro ArtZónu a teď jsem psal třeba pro Marie Claire. Ale jde mi i o kultivaci napříč tanečním prostředím. Vnímám to jako velkou pomoc tomu oboru, ať už kritizuješ nebo ne. Byla jsi překvapená, když jsi zjistila, že jsem se vydal studovat psychologii, ale mě k tomu inspiroval pocit, že tanečníci si musejí ve své profesi procházet extrémně náročnými momenty. A není tady nikdo, kdo by jim pomohl. Neexistuje žádný záchytný systém, který by jim dal najevo, že nemusejí být psychicky úplně v háji jen proto, aby mohli dělat umění a to, co milují. Tohle mě třeba vyloženě deptá. A možná i proto jsem se začal věnovat psychologii, nehledě na můj osobní zájem o ten obor. Přijde mi skvělé a hodně mě naplňuje, že ji můžu aplikovat ještě na jeden obor, který je pro mě životní láskou, což je tanec. I když už aktivně netančím, tak mám pořád pocit, že oboru pomáhám nějakým dalším nástrojem, který nikdo jiný neovládá. Proto se snažím dělat výzkumy tak, aby opravdu měly praktický dopad.
ptala se Barbora Etlíková
[1]) Pozn. red.: Ve spolupráci Katedry neurologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohorady, Katedry fyzioterapie na Fakultě tělesné výchovy a sportu a Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky.