Nápad udělat rozhovor s asistentem režie Piotrem Niepahodou přišel po mé osobní zkušenosti s prací asistentky dramaturgie v rámci divadelního projektu Hrdinky na půdě brněnského Divadla Husa na provázku (více se o něm dočtete na tomto odkazu), kde se uskutečnila mezinárodní umělecká spolupráce pod vedením mladé běloruské režisérky Paliny Dabravolskaje. Zajímalo mě, do jaké míry jsou rozdílné naše pracovní povinnosti asistentů – ta moje v českém státním a Piotrova v běloruském nezávislém divadle v exilu – a zda máme stejnou možnost ovlivnit výsledné divadelní dílo, i když jsou naše asistenční funkce odlišné nejen technicky, ale také institucionálně. V rozhovoru jsme se také společně pokusili najít odpověď na otázku, co je teď pro běloruské divadlo v exilu aktuální a diskutovali o jeho perspektivách.
Piotr Niepahoda (1992) vystudoval Běloruskou státní akademii umění, obor režie činoherního divadla v ateliéru Siarheje Kavalčyka. Několik let působil jako asistent režie v Národním akademickém divadle Janky Kupaly v Minsku, odkud v solidaritě se zbytkem souboru po událostech roku 2020 odešel. Piotr není zkušený režisér, ale už plnil tuto funkci v jednom z projektů Nezávislé divadelní skupiny Kupalaucy, kterou založili bývalí členové souboru státního divadla hned po rezignaci. V současné době žije ve Varšavě a nadále působí jako asistent režie nejen u Kupalauců, ale i v dalších projektech běloruské nadace INEXKULT.
Kryscina Drobyš, Piotr Niepahoda. Zkouška performativního čtení hry Gardenia, 2021.
Foto: osobní archiv Piotra Niepahody.
Péťo, tvůj režijní debut v rámci nezávislé divadelní skupiny Kupalaucy je scénické čtení hry Gardenia současné polské dramatičky Elżbiety Chowaniec, která pojednává o náročných vztazích různých generací, vzájemném neporozumění a snaze najít klíč k řešení rodinných konfliktů. Existují určitá pravidla, jak udržet zájem a pozornost diváka u scénického čtení jakožto o divadelního žánru?
Pravidla jsou stejná jako v běžném divadle: jde hlavně o to, aby to bylo zajímavé pro publikum – v případě Gardenie diváky, podle jejich komentářů, zaujaly monology a způsob jejich zpracování. Hlavní věc je, aby umělci na jevišti nečetli jenom text. Hodně se říká, a sám si to myslím, že někdy je scénické čtení ještě zajímavější než hotová inscenace. Zřejmě proto, že si toho divák při poslouchání více představuje sám pro sebe, zatímco inscenace je mu již dána v podobě hotového produktu.
A existují umělecké hranice ve scénickém čtení?
Myslím, že ne, pravidla divadlo obecně jen omezují. Vždy se dá udělat celá řada různorodých věcí. A formát čtení pomáhá najít cestu, jak zažitá pravidla obcházet. Sázky jsou nižší než při přípravě regulérní inscenace, takže si tvůrci můžou dovolit chovat se nezřízeně a snáze se jim riskuje.
A co tě na divadle nejvíc zajímá?
Zápletka. Možná jsem trochu konzervativní, ale primárně mě zajímá, co a proč se děje na jevišti. Divadlo někdy může být celé postavené na emocích a nemusí se dát pochopit, ale mnohem víc mě zajímá sledovat na jevišti příběh. Mám radši činoherní divadlo – když existuje scénář, kterého se držíme krok za krokem. Myslím, že zatím prostě neumím pracovat jinak, protože jsem ještě neměl možnost vyzkoušet nic jiného. Obecně – když jdu po představení domů pěšky, je to první známka toho, že mě inscenace zaujala. Že mám, řekněme, pocit, že v tomto představení chci ještě chvíli „zůstat“.
Co bys chtěl inscenovat? Která témata nebo díla tě zajímají?
Když jsem studoval na Akademii, měl jsem celý seznam věcí, které bych chtěl inscenovat v příštích deseti letech. Po událostech roku 2020 se mé plány na divadelní kariéru hodně změnily a teď chápu, že všechno, co jsem chtěl dělat, je nyní prostě zbytečné. Materiál buď už není aktuální, nebo ještě stále čeká na svůj čas.
Co bylo na seznamu?
Například Shakespearův Richard III. Festival TEART v Minsku vytvořil kreativní laboratoř, kde vyhlásili open call na vytvoření inscenační skici Richarda III. Moc jsem se ho chtěl zúčastnit, dokonce jsem začal připravovat přihlášku. Pak jsem si ale uvědomil, že to nestihnu, protože jsem v tu chvíli už pracoval v divadle Janky Kupaly na představení Král Lear a zároveň studoval magisterský obor na Akademii.
Piotr Niepahoda (vpravo) s režisérem, bývalým uměleckým šéfem divadla Janky Kupaly Mikalajem Pinihinem. Zkouška inscenace Král Lear v Kupalauském divadle, 2019. Foto: osobní archiv Piotra Niepahody.
Pokud je teď, jak říkáš, tvůj seznam textů k inscenování zbytečný, která dramata je naopak potřeba inscenovat?
Jistě to říct nemůžu, protože mě zatím nic nezaujalo natolik, abych to chtěl inscenovat. Myslím, že se teď více soustředím na roli asistenta režie a všeho, čím u toho ještě musím být – kurýrem, montážníkem, kostymérem, dekoratérem... Za poslední tři roky se mi opravdu nic „mého“ nedostalo do rukou. Ale pokud jde o Gardenii, byla to jedna z těch her ze seznamu z dob studií na Akademii.
Když mluvíme o současném „nutném a zbytečném“, napadá mě asociace s posledními inscenacemi Nezávislých Kupalauců, tedy podle předloh Alhierda Bachareviče nebo Viktara Marcinoviče. Myslíš si, že takové texty je dnes potřeba inscenovat?
Podle ohlasů lidí, co to viděli, a podle toho, v jakém stavu z divadla odcházejí, - ano. Ale já to také potřebuji. Rád chodím na všechna představení Kupalauců a dalších běloruských umělců v zahraničí. Dotýkají se mě a cítím, že jsem s nimi v kontaktu, protože mají něco, co je jenom naše, neformulované a srozumitelné jen nám, Bělorusům. A kolektivní nahlížení nás v tomto smyslu spojuje jako národ. Nikdo jiný se tímto tématem tak zabývat nebude a pravděpodobně se na tahle představení diváci jiných národností v takovém počtu nepodívají. My se jejich prostřednictvím společně chráníme a vzděláváme.
V čem spočívá práce asistenta režie?
Odpověď na tuto otázku lze rozdělit na dobu, kdy jsem byl asistentem režie ve státním divadle v Bělorusku, a dobu, kdy jsem se stal asistentem režie v nezávislém divadelním souboru v Polsku.
Ve státním divadle jsem měl konkrétní povinnosti: pomáhat při zkouškách, zajišťovat, aby všichni herci a herečky byli na svém místě, a ubezpečit se, že jsou připravené všechny rekvizity, kostýmy a dekorace. Pokud někdo zapomněl, tak jim připomenout odkud vcházet na jeviště nebo jaké rekvizity si mají přinést. Základem této práce je technická pomoc v zákulisí. Asistent režie také dává signál, že je možné představení zahájit, a poté jej kompletně diriguje.
Po odchodu ze státního divadla tyto povinnosti zůstaly stejné, ale objevily se nové. Nyní v nezávislém divadle nejsou žádní kostyméři, rekvizitáři ani dílna dekorací. Herci se už sami starají o své kostýmy a rekvizity. Já jako asistent režie musím mimo jiné dbát na to, aby se všechny věci dostaly na správné místo na jevišti nebo v zákulisí, a po představení totéž: aby se vše schovalo a nic se neztratilo.
Jako asistentka dramaturgie jsem měla možnost ovlivnit výslednou podobu inscenace – ať už vlastním uměleckým překladem scénického textu, anebo drobnými poznámkami a radami. Má tvoje práce asistenta režie nějakou uměleckou stránku? Máš také možnost ovlivnit finální podobu inscenace?
Moje role je spíš technická, jež pomáhá té umělecké. Nicméně možnost ovlivnit představení v uměleckém smyslu má v podstatě každý člen skupiny, může režisérovi podat návrhy ohledně svých rolí a scén. Režisér má obecně spoustu povinností a věcí, o kterých musí přemýšlet. A já vlastně vykonávám funkci jeho živého zápisníku.
Jaká je tvá nejintenzivnější vzpomínka z práce asistenta režie?
Jediné živé představení inscenace Tytejšyja. Byla to velká zodpovědnost, jelikož jsme poprvé nepracovali v divadle s rekvizitářskými ani kostýmními dílnami. Tehdy jsem stál u vchodu, odkud se nebylo možné dostat ven na druhou stranu sálu. Jenomže jsem si uvědomil, že jsme zapomněli do závěrečných scén připravit bílou košili herci Pavlu Charlančukovi-Južakovovi, který hrál hlavní roli – ona se pořád sušila. Byla to katastrofa. Beze slov, přes hlavy diváků jsem vysvětloval svým kolegyním-asistentkám, co se stalo. Nakonec se košile našla a byla na mou stranu přenesena v kufru jednoho z herců. A tak jsme finální scénu zachránili.
Všiml sis v současném běloruském divadle v exilu nějakého trendu?
V dnešních podmínkách se často využívá jeden z rysů tzv. „chudého divadla“ - vše se dělá maximálně jednoduše: s minimem dekorací a kostýmů. Asi je to dobře, protože herec se na jevišti nemá za co skrývat.
Myslíš, že se herci schovávají za dekorace?
Ve státních běloruských divadlech ano. Herci se mohou schovávat za dekorace nebo za kostýmy, aby se odvedla pozornost od slabých míst jejich výkonů a inscenací. Když pracujete v divadle, už se na představení nedíváte jen jako divák a chápete, kde a proč se co udělalo. A dovedete posoudit, jestli bylo motivací něco zajímavého, anebo jestli šlo spíš o nalezení kompromisu ve snaze, aby nějaký problematický moment fungoval.
Mezi některými umělci panuje názor, že takový „chudý“ přístup nepomáhá, ale divadlu naopak škodí – představení kvůli tomu někdy vypadají všechna stejně a dokonce nezajímavě. Co na to můžeš říct?
Jde také o úhel pohledu. Za normálních podmínek samozřejmě potřebujeme různé typy divadla. V těch dnešních bohužel ve většině případů buď můžeme něco vytvořit s „chudým“ přístupem, anebo neudělat vůbec nic. Ale samozřejmě v každém divadle, které bude mít své diváky a dostatek finančních prostředků, půjde v případě potřeby udělat něco ve velkém.
Jakou knihu máš u postele?
U postele nic nemám – knihy si většinou dávám do cestovní tašky na čtení ve vlaku. Ale naposledy jsem četl Náměstí Vítězství od Alhierda Bachareviče. V současné době Kupalaucy připravují premiéru inscenace na základě této knihy. Chystám se číst román Svině od Alexandra Čarnuchy.
Piotr Niepahoda s režisérem Aliaksandrem Harcujevem. Zkouška inscenace Náměstí Vítězství Nezávislých Kupalauců, 2023. Foto: osobní archiv Piotra Niepahody.
Co považuješ za experiment v současném běloruském divadle v exilu?
Nechci měřit běloruské divadlo našimi běloruskými metry. Ve smyslu: vyzkoušeli jsme něco, co ve skutečnosti každý na světě už dávno zkusil, ale už na to zapomněl, výborně, jsme šikovní, máme progres. Musíme přestat srovnávat běloruské divadlo se stejným běloruským divadlem, ale včerejším. Je třeba se porovnávat se současným světovým divadlem a brát si z něj to, co se nám může hodit.
V kontextu současného běloruského divadla v exilu se domnívám, že experiment není o tom, jaký materiál vzít a jak jej inscenovat, ale jak zorganizovat pracovní proces. Ve státním divadle totiž většinou panuje hierarchie a mezi režisérem a herci se zdánlivě moc dialogů nevede, i když často záleží na samotném režisérovi. A umět organizovat jiný, horizontální formát práce – to bych rozhodně nazval experimentem.
Co konkrétně tobě jako mladému režisérovi v současném běloruském divadle chybí, co bys dodal?
Začal bych vzděláním a praxí, protože umění je hodně závislé na mistrech. A mnoho z nich, i když mají hodně zkušeností, už nejsou praktikujícími režiséry: dříve dělali divadlo, ale teď se chtějí zabývat pedagogickou praxí. Mohou samozřejmě něčemu naučit, ale na druhou stranu nemohou předat všechno to, co je dnes v režii dostupné, protože nemají moderní praxi. Režiséři a herci se musí vzdělávat a zároveň je pro ně důležité pracovat v nějakém divadle. V běloruském prostředí schází větší počet tvůrčích laboratoří. Obecně by tam měla existovat silnější podpora mladých režisérů a herců, protože ti nemají moc příležitostí inscenovat něco osobního a experimentovat.
Jaký je tvůj vztah k ženské režii?
Věřím, že faktor pohlaví není tak silný a téměř nic neřeší. Pro mě jsou nejdůležitější schopnosti daného člověka. Žena a muž mohou být stejně talentovaní, ale ve státním běloruském divadle stále vládne určitý sexismus „kuře není pták, žena není režisérka“, protože doteď byli režiséři převážně muži. To vše pochází z patriarchálního státního systému. Co se týče současnosti běloruského divadelního prostředí, pozoruji trend, že nyní je více režisérek než režisérů. Už během studií jsem si všiml, že režisérky jsou aktivnější než režiséři a více se snaží realizovat. Režisérem, nebo režisérkou, by měl být člověk, kterého to doopravdy zajímá, který má energii a touhu, protože jedním z úkolů této pozice je všechny spojovat, aby byl dosažen cíl.
ptala se Natallia Michalina Skarynka