Medvěd, který tam nebyl a Lucie Kraftová, foto Divadlo loutek Ostrava (stejně tak všechny další fotografie)
Svět na Černé louce
Divadlo loutek Ostrava oslavilo 15. prosince sedmdesáté výročí svého založení, k němuž vydalo publikaci Divadlo loutek v letech 2013-2023. Skrze důkladné dokumentace všech inscenací, projektů, zájezdů, spoluprací či kritické ohlédnutí za uplynulým desetiletím z pera teatroložky Pavly Bergmannové, která je autorkou celé knihy, si lze udělat přehled také o současnosti této scény. Nedá se o ní totiž říct, že by byla miláčkem odborné veřejnosti, a tudíž informace o její situaci a tvorbě nemusejí být všeobecně známy ani v divadelních kruzích. Samozřejmě vyjma uznávaného a dobře známého mezinárodního festivalu loutkového divadla Spectaculo Interesse, které DLO pořádá každým druhým rokem. Je to patrné i na způsobu, jímž je psáno ohlédnutí za činností divadla: sympatická snaha vycházet ze všech dostupných zdrojů a nabídnout jak hlasy příznivé, tak výhrady, kontrastuje se skutečností, že recenzí na místní tvorbu vzniklo poskrovnu. Autorka často cituje z lokálního serveru Ostravan.cz a z Loutkáře, méně často z Divadelních novin a výjimečně nezbývá než se odkázat na tiskovou zprávu samotné instituce nebo na výroky tvůrců.
Nicméně Divadlo loutek Ostrava zaznamenalo v uplynulých sezonách několik oficiálních úspěchů. Například herec Karel Růžička byl v roce 2020 nominován na Cenu Thálie v kategorii Loutkové divadlo za „velmi přesvědčivé ztvárnění psa Haryka“ v inscenaci Fuj je to! režírované nynější uměleckou šéfkou libereckého Naivního divadla Michaelou Homolovou. Na českých festivalech zabodovaly také inscenace Hodina Komenského aneb Život J.A.K. trochu jinak (Cena města Plzně za text pro Víta Peřinu na festivalu Skupova Plzeň 2016) a Dášeňka (mj. Čestné uznání poroty pro Marka Zákosteleckého a Karla F. Tománka za originální divadelní adaptaci knížky Karla Čapka na Mateřince 2017). Tato umělecká ocenění ale nebyla tím, co mě nejvíce upoutalo na plastickém obrazu o činnosti DLO, který výroční publikace nabízí. Udělaly na mne dojem především bohaté aktivity divadla zaměřené na pěstování vztahu s publikem z Ostravy a okolí.
Karel Růžička byl za titulní roli pejska Haryka nominován na Cenu Thálie. Na loutkářském festivalu Mateřinka 2021 v Liberci získal cenu za herecký výkon v této inscenaci.
Mezi aktivity kultivující vztahy s diváctvem patřil například festival Divadlo bez bariér (předtím Divadelní pouť bez bariér). Než bylo v roce 2016 jeho pořádání ukončeno, uváděla se tu po devět ročníků tvorba zaměřená na „boření rozmanitých bariér a tabu, a to napříč všemi oblastmi – ať již zdravotními, tak např. mentálními, národnostními, etnickými, generačními, kulturními či názorovými. Zároveň se také snažil upozorňovat na nové formy komunikace s divákem“. V rámci festivalu se uskutečnila například premiéra inscenace DLO v režii Václava Klemense Oskar a růžová paní, zachycující poslední dny chlapce trpícího onkologickým onemocněním. DLO soustavně i v jiných projektech nabízelo své loutky k nejrůznějším uzdravujícím a rozvojovým účelům. Například spolupořádalo Dny terapie, kde probíhaly dílny „terapie loutkou“ pro děti s různými typy zdravotních hendikepů, tím se ale výčet takových aktivit zdaleka nevyčerpává.
Ve schopnosti být tu pro své publikum nad rámec jednotlivých uměleckých děl DLO zapadá do celkové dobré pověsti ostravské divadelní scény. Svědčí o tom také vysoká návštěvnost (běžně se odehrají i čtyři představení denně) a ohlasy místních. Naopak směrem k odborné veřejnosti divadlo v minulosti vysílalo vysloveně negativní signály. Vzpomínám na moment překvapení, kdy se na jednom ročníku přehlídky OST-RA-VAR ukázalo, že se jí DLO rozhodlo neúčastnit. Přitom se jedná o významné oborové setkání, kde diváctvo pestrých věkových kategorií z jiných částí republiky nabízí svůj upřímný vhled z odstupu. Pochopila jsem ono gesto jako signál, že se scéna hodlá izolovat. V poslední době však proběhlo ve vedení několik změn, díky nimž lze uvěřit, že se věci začínají měnit.
křest výroční publikace během slavnostního večera Cesta kolem loutek za 70 minut, knihu drží autorka Pavla Bergmannová
Divadlo loutek Ostrava mění identitu
Změny se v Divadle loutek Ostrava děly postupně; první krok, který probudil můj zájem o jeho další směřování, byl nástup Terezy Agelové na pozici dramaturgyně v roce 2022. Stalo se tak po dvouletém období, během něhož scéna nezaměstnávala nikoho, kdo by se specializoval na tuto funkci. Tereza Agelová je absolventka magisterského studia v Ateliéru divadla a výchovy na brněnské JAMU a strávila rok v polské Vratislavi v rámci roční stáže v oboru režie loutkového divadla na Akademii divadelních umění (AST). V rozhovoru pro server ostravan.cz hovořila o svých snech při nástupu do DLO; vyjádřila záměr více oslovovat také starší děti, středoškoláky a dospělé, kteří loutkové divadlo běžně nevyhledávají, byť jim má co nabídnout. Nyní už lze vidět, že se jí v mezičase podařilo některé z těchto vizí naplnit a instituce také „adoptovala“ jí režírovaný titul o obavách z těhotenství Dvě čárky určený dospívajícímu publiku, který vznikl pod hlavičkou nezávislého spolku JEDNOU.
V roce 2023 pak divadlo ještě posílilo dojem, že se otevírá širšímu kontextu, když vyhrála výběrové řízení na novou ředitelku Alena Punčochářová. 1. července ve funkci nahradila svou předchůdkyni Jarmilu Hájkovou, která se rozhodla po třech dekádách vedení divadla opustit. Alena Punčochářová zastávala od roku 2014 různé manažerské pozice v umělecky výrazném ostravském Divadle Petra Bezruče. V rozhovoru pro portál ostravan.cz uvedla, že v DLO vnímá obrovský potenciál, a také vyjádřila rozhodnutí podpořit novou dramaturgyni v jejích snahách zacílit část repertoáru na adolescentní publikum, na něž se podle ní v Ostravě poslední dobou zapomíná. Na prknech DLO se ostatně nebude jednat o zcela novou tendenci – repertoár hlavní scény už nabízí inscenaci Kdo neskáče, není holub! aneb Zobáky sobě, která měla letos v květnu premiéru v režii polského hostujícího týmu režisérky Ady Tabisz, výtvarnic Karoliny Kempinské a Sary Spławské. V současnosti probíhá zkoušení inscenace určené divákům od třinácti let Farma zvířat, na níž dramaturgyně Tereza Agelová spolupracuje s režisérkou Viktorií Vášovou (již mohou diváci znát jako členku nezávislého uskupení 8lidí).
Do třetice pak divadlo změnilo letos 1. listopadu umělecké vedení. Na pozici, kterou od roku 2007 zastával režisér Václav Klemens, nově nastoupil Jakub Maksymov, zkušený režisér loutkového divadla, který před časem absolvoval obor dramaturgie-režie na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Spolupracoval se scénami v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Severní Makedonii, Francii, Německu a přirozeně také na Slovensku. V Česku byl doposud spojený především s kladenským Divadlem Lampion a s pražským Divadlem Komedie (MDP). „Své inscenace většinou tvoří jako adaptace prózy, výchozím bodem koncepce nebo zkoušení ale není samotný text, ale právě konkrétní materiál, objekty, hmota,“ charakterizuje jeho práci tisková zpráva DLO. On sám ve svých názorech navazuje na přístupy obou nově příchozích kolegyň. V rozhovoru pro Moravskoslezský deník uvedl, že plánuje tvořit takový repertoár, který nebude podceňovat dětské publikum.
Medvěd, který tam nebyl, Lucie Kraftová a Karel Růžička
„Propána! Doufám, že já jsem já.“
Posílena zvědavostí, vydala jsem se na sklonku listopadu na první premiéru sezony nazvanou Medvěd, který tam nebyl. Uvádí se na menší alternativní scéně, která byla k DLO přistavena v roce 2011 a už posloužila mimo jiné uvedení několika batolárií, k nimž má v některých ohledech blízko i nový titul pro děti od tří let. Tato první premiéra sezony vznikla na základě open callu zaměřeného na „absolventy a studenty divadelních oborů“. Divadlo ve výzvě nabízelo „šanci vytvořit inscenaci přesně podle svých představ“ – ta však musela být komorní, maximálně pro pět herců. Vítězkami, a tudíž jedněmi z autorek inscenace se staly čerstvé absolventky VŠMU, režisérka Markéta Bocková a scénografka Laura Černáková.
Inspirovaly se knihou izraelského režiséra a hudebníka Orena Lavieho Bear Who Wasn’t There, která vyšla roku 2017 ve slovenském překladu s ilustracemi Wolfa Erlbrucha. Její nápadnou kvalitou, která se přenesla i do inscenace, je zachycení chaotických myšlenkových pochodů, které provázejí nekonečný proces sebeidentifikace. Hlavní hrdina, který se na začátku pojmenovává pouze jako Svědění, v sobě prostřednictvím snových úvah začíná spatřovat Medvěda: „Neuplynulo ani moc času a Svědění se začalo nápadně podobat… medvědovi. MEDVĚDOVI??? Každý přece ví, že medvědi si rádi škrabou kožich, ale jen málokdo ví, že i Svědění se ráda škrabou, když jsou to Medvědi!“ V této moderní pohádce, krátké a psané hravým, přesto jednoduchým jazykem, nachází postava částečné odpovědi na zásadní existenciální otázky o vztahu „já a ty“.
Medvěd, který tam nebyl a Lucie Kraftová
Představení mohou diváci sledovat jak ze sedaček v hledišti, tak – pokud jsou to rodiče nejmenších dětí – je pro ně připravený prostor na zemi. Hraje se v kruhu, na hebkém bílém koberci, kam se vstupuje bez bot. Titulní medvěd je zelený plyšák s bezelstným pohledem a něžnou, dětskou fyziognomií. V průběhu představení mohou diváci kdykoliv vstát a udělat pár kroků směrem ke středu dění, pak se ideálně zase schovat do bezpečí k rodičům. Bezpečí je také jedna z mých nejvýraznějších asociací v souvislosti s použitými loutkami. Ať už jde o maňásky nebo manekýny, většinou působí měkkce a na jevišti se často objeví tak, že se doslova rozvinou z nějakého objektu, do něhož by člověk zprvu neřekl, že jde o postavu.
Moc jsem ocenila významovou otevřenost díla. Se slovy se šetřilo, tím víc se využívaly vizuální metafory. S jejich pomocí se podařilo navodit dojem, že se nacházíme ve světě, kde každý další krok otevírá nový horizont a mění pravidla „hry“. To, co se v určité situaci jevilo jako pohodlná pohovka, se ukázalo jako antropomorfní bytost – kamarádka. „Rozvinování“ se tu nepoužívá jen za účelem překvapení, má hlubší smysl. Jakmile se totiž předmět promění, Medvěd na něj musí reagovat a učí se komunikovat. V jednu chvíli zcela opustí komfortní zónu, visí za ouško na svém duševním rozcestníku a hodně se bojí. Zobrazování takovýchto emocí je interpretační vklad, jímž divadlo obohacuje knižní verzi pohádky. Vizuální médium také umožnilo pracovat s prostorovými metaforami, které v textu zůstávaly pouze naznačeny. Jedná se například o metaforu kruhového prostoru, díky němuž získávají třetí rozměr dialogy na téma, co je to vývoj.
Medvěd, který tam nebyl, Taxi Želva, Lucie Kraftová a Karel Růžička
„Kam teď jdeš?“
„Teď jdu… moment… teď jdu Dopředu.“
Želva přikývla: „Vím, kde je Dopředu. Je to velmi oblíbené místo. Zdá se, že tam chodí všichni.“
Důležitou hodnotu vnáší do inscenace také způsob, jímž loutku animuje Lucie Kraftová. Kouzlo jejího vedení se skrývá v detailech, jako jsou rytmus Medvědových pohybů nebo pauzy a tempo jeho mluvy, a ve vnějškové nenápadnosti jejího hereckého projevu. Loutka Medvěda, který tam nebyl se vždy trochu vznáší, což vnímám jako záměrnou obrazovou stylizaci jdoucí ruku v ruce s výpravou Laury Černákové, která postavu celkově stylizovala étericky. Dosáhla toho třeba tím, že Medvědovo tělo změní ve tmě barvu a jeho velké oči začnou světélkovat, během představení se také velice efektivně i efektně používá stínohra. Publiku to připomíná, že se nedívá na žádné všední příhody, nýbrž na symbolické putování na cestě Úžasným lesem. Čím stylizovanější bylo jednání, tím tajemněji dílo působilo. Od všednosti ho oddělovala jak atmosférická hudba Martina Dytka, tak hra na housle Edity Bandyové, která v inscenaci figuruje jako vypravěčka a hudebnice, jež vše doprovází, případně dění uvádí z ústraní.
Škoda, že se nedá říct o celé inscenaci, že by udržela tuto umírněnost ve výrazu, stylizaci a cit pro detail. Oba mužští účinkující Ondřej Beseda a Karel Růžička si s sebou přinesli herectví s mluvou o něco hlasitější a gestikulací i mimikou o něco výraznější, než tato inscenace postavená na subtilní komunikaci v intimním prostoru snese, a proto na mne jejich hra působila lehce afektovaně. Také jsem měla na premiéře pocit, že tito herci nevěří, že by představení dokázalo publikum zaujmout jen svou jemnou estetikou a že se proto děti snaží zaháčkovat žertovnými pohledy a výrazy. To je však podle mne nejen v rozporu s laděním zbytku inscenace, ale také podceňování tříletých diváků. Na českých jevištích najdeme ve tvorbě pro tuto věkovou kategorii spoustu důkazů o tom, že žádné výrazy ani minigrimasy vybočující z celkové stylizace díla nejsou třeba.
Medvědovi, který tam nebyl bych tedy sice vytkla určitý nesoulad mezi celkovou stylizací a přístupem k herectví, ale nemyslím si, že by tato nesourodost nějak křiklavě bila do očí. Navíc se jedná o typ problému, který může či již mohl v průběhu reprízování vymizet. Ve vzpomínkách na divadelní výlet do Ostravy převažují spíše pocity okouzlení výtvarnou stránkou a smyslem. Dokonce mě v souvislosti s touto inscenací několikrát napadlo, že mě oslovila osobněji a hlouběji než většina tvorby pro dospělé. Ani ve zralém věku si totiž neuškodí zvědomit strachy a nejistoty, které člověka posedají poté, co se před ním rozevře nějaký neznámý horizont a musí si položit otázku: „Jsi ty já?“
Barbora Etlíková