Již dva roky, od známých politických událostí v Bělorusku, působí většina bývalého souboru Národního akademického divadla Janky Kupaly v Minsku jakožto nezávislá divadelní skupina a doslova kočuje mezi onlinem a zahraničními státy, kde ji divadla přizvou ke spolupráci. Protože se její členové v roce 2020 veřejně vyjádřili proti násilnému potlačování mírných protestů vůči falšování výsledků prezidentských voleb, připravilo to následně většinu divadelního souboru o možnost zůstat na půdě minského divadla i pracovat v bezpečných podmínkách. Po různých cestách napříč evropskými festivaly soubor zakotvil v Polsku, kde v rámci tvůrčí rezidence za podpory Divadelního institutu a divadla Juliusze Osterwy v Lublině připravil nový projekt – adaptaci románu Alhierda Bachareviče Psi Evropy s názvem Husy-lidé-labutě. Tato inscenace se bohužel na rozdíl od těch předchozích v online podobě neobjeví: její předloha je totiž považována běloruským zákonodárstvím za extremistickou. Proto bylo pro příznivce tohoto divadla, mezi něž patřím, zásadní přijet se podívat na jednu z pouhých tří repríz osobně. Ihned po zhlédnutí představení mě napadly první otázky: Jak tohle zapadá do dramaturgie divadla? Nebo nezapadá? A je vůbec důležité se takhle ptát? Režisér inscenace Aliaksandr Harcujeŭ mi během osobního rozhovoru po představení poskytl vlastní názor: podle něj inscenace do dramaturgie divadla zapadá, a i když je extravagantní, přesto se dotýká současné reality. Promlouvá o nás, o dnešku, a navíc zachovává nejlepší hereckou a režijní tradici Kupalaŭského divadla – například psychologismus, v němž leží důraz na prožívání, a nikoliv na výrazné formě. Hluboce jsem se zamyslela. To, co jsem právě viděla na jevišti, se mi ale stále nepropojovalo ani s psychologismem, ani s Kupalaŭským divadlem obecně.
Veškeré odpovědi na moje otázky, které padly během toho rozhovoru, vyvolaly zmatek v mém teatrologickém uvažování o divadelní dramaturgii. Netrvám na tom, že dramaturgie divadla musí být jednotná – jsem rozhodně pro experimentování s předlohami, formami a žánry při tvorbě divadelního repertoáru. Tím spíš u tvůrčí skupiny, jež se od roku 2020 v podstatě začala nově formovat, protože opustila statut příspěvkové organizace. Ale já osobně znám Kupalaŭské divadlo úplně jinak – jeho dramaturgie se dosud vždycky zakládala na kvalitních textech, ať už se jednalo o klasickou nebo současnou běloruskou literaturu. Tentokrát mě ale volba předlohy velmi trápila a nedávala mi smysl.
Jde o to, že „antiutopie“ Alhierda Bachareviče je více než osmisetstránkový text, v němž se popisuje život lidí v roce 2049 v Bělorusku, které již v podstatě neexistuje – prostě proto, že se znovu, tak jako v minulosti, stalo pouhou gubernií Ruského impéria. Konkrétně se děj odehrává ve vesnici Bílé Rosy-13 pojmenované podle sovětské stejnojmenné tragikomedie z roku 1983 pojednávající o útoku urbanizace na tradiční vesnický způsob života (v Česku je film známý pod názvem Muži v nesnázích). Předpokládám, že za extremistický byl Bacharevičův román označen kvůli tomu, že jeho obsah hodně odkazuje k současné situaci v Bělorusku: diktatura, cenzura, neomezená moc a vševědoucnost státního aparátu, nákolonnost k Rusku, nevzdělanost a nepřítomnost touhy po vzdělání obecně, neznalost mateřského jazyka a namísto něho častější používání smíšené podoby běloruštiny s ruštinou – takzvané „trasianky“. Asi proto se tato kniha na první pohled zdá jako dobrý aktuální materiál pro divadelní zpracování.
Jenomže podle mého názoru je důležitější způsob zpracování tématu než jeho aktuálnost. Psy Evropy jsem sice odložila rozečtené, protože ve mně svým stylem ani obsahem nevyvolaly zvědavost ani obvyklou touhu se dozvědět, jak to celé pokračuje dál, ale pro rozšíření mé základní představy o tomto díle si opravdu stačilo poslechnout úryvky textu, který zazněl ze scény. Bylo to dost na to, abych pochopila, že se jedná o literární dílo poplatné módě spočívající v používání sprostých a primitivních výrazů, efektně futuristických letopočtů jako 2049 a stereotypního zobrazování nevzdělaných alkoholiků. Pořád je ve zvyku tyto věci považovat za extravagantní a originální. Ne, počkat – kdybych přečetla celý román ve stylu toho, co zaznělo z jeviště, tak bych ho nejspíš označila za pouhé bulvární čtivo.
Herecké výkony oproti tomu představení zachraňovaly. Postavu šestnáctiletého vypravěče Mlčenlivce – který vynikal tím, že byl chytřejší než ostatní, miloval husy víc než lidi, snažil se mít přehled, víc přemýšlet a držet se stranou od tlaku absurdní společnosti, dokud to šlo – hrál charismatický Aliaksandar Kazeła. Postava Mlčenlivce představovala určitý stereotyp jedince odlišného od ostatních svým introvertním charakterem v kombinaci s docela sebejistým vyjadřováním. Herecko-dramaturgické pojetí této role bylo originální v tom, že postava střídavě působila v úloze vypravěče a komentátora děje a střídavě v úloze přímého a centrálního účastníka událostí. Úplně jiný a problematičtější případ byla Lubka, krajanka i spolužačka Mlčenlivce, ve výkonu Kaciaryny Javorské, která představovala typ ženy, jaký dnes na jevišti ani nepřekvapí, ani nezaujme, byť se herečce dařilo precizně vyjádřit její výrazné intonační a pohybové rysy. Postavu charakterizovala omezená slovní zásoba, otřesně hlasitý smích, arogantní urážení ostatních a vyzývavé chování. Jestli tímhle chtěl básník říci, že do takového stavu může v budoucnu v určitých geopolitických podmínkách upadnout občan nebo občanka státu podrobeného Ruskému impériu, tak se docela opozdil: tohle už je dávno realita.
K postavám schopným vzbudit diváckou zvědavost patří Keramina Arkadzevna (podivné křestní jméno pravděpodobně ironicky odkazuje na běloruskou statní firmu Keramin) v pojetí Zoji Biełachvościk. Pevná oddanost službě na pozici ideologické pracovnice a nekonečný boj s neviditelným (tudíž vymyšleným) nepřítelem přímo odkazuje k současné realitě v Bělorusku. Výrazná gestikulace a hlasitá, ničím nepodmíněná prohlašování neporazitelnosti státu, vyzdvihování v realitě nikým nepodporovaných hodnot, prázdné demagogické přísliby zlepšení kvality života podávané formou vtíravé propagandy jsou již dávno snad tím jediným, na čem stojí státní politika. Velice mě pobavila volba kostýmu pro Keraminu Arkadzevnu: sice je úřednice a měla by být oblečená stroze, ale vkusně, jenže ona naopak nosí vyzývavé leskle červené šaty s výstřihem, obří účes a výrazný pestrobarevný make-up. Její zevnějšek dle mého názoru pěkně zobrazuje podstatu daného životního nastavení, kdy jde jenom o materiální výhody, vzhled, předvádění se před ostatními, demonstraci neomezené moci, o vysokou pozici v politické vertikále a úplnou absenci zdravého rozumu.
Dále stojí za povšimnutí pan Kakouski v podání Aleha Harbuza, jemuž tak ostatní obyvatelé vesnice Bílé Rosy-13 přezdívají, protože neustále poskakuje z místa na místo a ptá se, „jaký je dneska rok“ (ruské „kak“ je české „jak“). Obyčejný člověk, jenž se „devátého srpna roku 2020 vracel z polikliniky v Minsku po ulici Kozlova a najednou uviděl záblesk světla“, a od té doby si nepamatuje ani své skutečné jméno a když slyší, že už je rok 2049, pořád zoufale opakuje, že se stala nějaká chyba. Datum 9. 8. 2020 je dnem posledních prezidentských „voleb“, po nichž začalo brutální potlačování protestů proti jejich zfalšovaným výsledkům. Byly to snad největší národní demonstrace, jaké Bělorusko ve svých dějinách kdy zažilo a o kterých se tehdy mluvilo v médiích celého světa. Originální předloha Alhierda Bachareviče vyšla v roce 2016 a do tohoto roku spadala i původní datace úrazu pana Kakouského. Její aktualizaci provedl teprve režisér za účelem přiblížení děje současným událostem v Bělorusku. Když jsem tyto vzpomínky pana Kakouského poslouchala z jeviště, nevyvolalo to na mé tváři úsměv tak jako v případě diváků sedících vedle mě. Absurdní stylizace ve mně nevzbuzovala potěšení, naopak mi scény způsobovaly bolest a touhu zdrhnout hodně daleko. Myslím si totiž, že takovéto tvůrčí manipulace s nejsmutnějšími událostmi v Bělorusku nejsou vůbec vhodné – pro mě se to podobá vtipkování o zesnulých.
Za problém této inscenace bych považovala nepovedené scénické zpracování předlohy kopírující ten stejný nešťastný styl, jímž je psána samotná předloha: především vyzývavě vulgárně, se snahou o satiru, ale nakonec spíše anekdoticky a fraškovitě. Interpretace postrádá odstup od literárních postav a ani se je nepokouší skrz výklad kriticky hodnotit či komentovat. Obdobný tvůrčí přístup uplatnil režisér Harcujeŭ – mnohem úspěšněji – také při interpretaci dramatu běloruského autora Viktora Martinoviče Kariéra doktora Rause, které zachycuje život a osud běloruského prvotiskaře Francyska Skaryny. Zde se spojením historického příběhu z šestnáctého století s moderním smyslem pro humor (včetně volby hudebního doprovodu, například z devadesátek) povedlo vyjádřit nadčasovou aktuálnost tématu inscenace. Jak tehdy, tak i dnes člověk (bez ohledu na své schopnosti a talent) pořád naráží na problém profesního uplatnění a nedostatečného počtu pracovních míst, třídní nerovnosti, byrokracie, náboženství atd. I tato inscenace je svým způsobem fantasmagorická a hodně vztažená k současnosti, avšak všechny její prvky působí vyváženě. Sice i tak vyznívají lehce kýčovitě, ale jsou zde na místě, díky čemuž dílo postrádá tu výraznou kýčovitou pachuť, kterou lze cítit z divadelního výkladu Bacharevičovy knihy.
Za další problém v tomto případě považuji skutečnost, že inscenace pro mě osobně vykreslila většinu postav jako primitivy s jednoduchým způsobem myšlení i vyjadřování, a následně ve velice explicitní podobě tento přístup převzatý z textové předlohy prosákl skoro do každé složky inscenace. Kostýmy některých postav, například ty ze slepených plechovek nebo z igelitových tašek s popisnými nápisy typu „Rusko“ postupně vyvolávaly stále více červených otazníků v mé hlavě, jelikož působily až překvapivě nevkusně. I když rozumím, že zobrazit určitou degradaci inteligence místních byl záměr, výsledný dojem měl až trapně banální povahu. K věcem, které se této celkové stylizaci vymykaly, patřila autorská elektronická hudba Eryka Arłoŭ-Šymkuse, která se ve zmateném jevištním kýči bohužel stejně trochu ztrácela. Podobný případ byly i herecké výkony: sice se většina postav ve výsledku jevila jako skupina převážně jednoduchých či omezených lidí, souboru Kupalaŭců se povedlo zahrát je tak, aby jejich postavy i přes svou jednoduchost (a místy i nezajímavost) na jevišti opravdu vynikly a zaryly se do paměti.
Jevišti ve výsledku vládl jakýsi pseudo-psychologismus, který ve mně vzbuzoval pocit trapnosti a studu za ponižující vyobrazení běloruských spoluobčanů v alternativní budoucnosti. Inscenace nevyznívala – jak to asi bylo zamýšleno – jako varování, že se nacházíme v nebezpečí a že jako společnost upadneme do takto žalostného stavu, pokud se stávající situací nezačneme něco dělat, třeba prostřednictvím divadla. Podle mě není vhodné ani potřeba běloruskou situaci sarkasticky zkreslovat ani přetvářet v plochou anekdotu. Ve skutečnosti na ní není nic vtipného a za příhodnější považuji uvažovat nad událostmi z knihy jako nad nejhorším a bohužel docela reálným scénářem, který se může v budoucnu odehrát. Jakožto členka cílového publika bych si do budoucna přála, aby si nezávislá divadelní skupina Kupalaŭců zachovala svou dosavadní úroveň velmi kvalitního divadla pro přemýšlivé lidi a nespadala do podobných primitivností. Tentokrát jsem bohužel místo jakéhokoliv smysluplného obsahu dostala jenom lehce pomačkaný barevný obal od náznaku na něj.
Natallia Skarynka