Ze změti pražských podzimních premiér se vynořil Ostrov! – celovečerní taneční projekt choreografky Jany Burkiewiczové, na jejíž premiéry se čeká jako na událost. Burkiewiczová v posledních letech vyzrála v respektovanou uměleckou osobnost schopnou zaujmout široké laické, i úzké odborné, publikum a nasytit jeho potřebu zážitku. Diváci oceňují její bohatě strukturované multimediální scénické koláže s projekcemi, poezií, hudebními performancemi, proměnami kostýmů a překvapivými rekvizitami. Někdy není snadné se v těch strukturách vyznat, ale dobře se v nich pozorovatelsky surfuje, protože nejsou banální ani stereotypní a je na co se dívat. S formálním jde i obsahové a chce se říct, že jako autorka Jana empaticky „stůně touž nemocí“ jako my, svět a planeta. Dokáže ale také nabízet optimismus a vtip, což se v umění posledních desetiletí moc nenosí. Její tvorba je jemným citlivým aktivismem hledajícím lék na nemoce dneška. Co jsou to za choroby? Environmentální žal v Medvědovi, který plul na kře (2017), nenasytitelné destruktivní bažení – v Největším přání (2018), nebo hledání hrdinství v Růžovém samurajovi (2020). Vzpomínám, jak kdysi na nezávislou taneční scénu zatíženou nezralým intelektualismem a všemožnými stereotypy (např. nekonečným dramatem mezi mužem a ženou, věčným testováním fyzických hranic těla, nebo autistickými úvahami nad tělesností apod.) vtrhla Jana Burkiewizcová s komunikativní, zábavnou a vizuálně pestrou taneční hrou, na kterou diváci spontánně nadšeně reagovali. Byla to Divočina (2015).
Burkiewiczová profesně prolíná několik světů – divadlo, design, módu, reklamu, eventy. Působí jako choreografka, režisérka, autorka konceptů. Dokáže vytěžit a propojit podstatné aspekty světa komerční prezentace s uměleckou jevištní výpovědí a mixovat je v takovém poměru, aby to fungovalo na obou těchto odlehlých světadílech. Oba světy ale potřebují silný koncept a neobejdou se bez experimentu. Janě Burkiewiczové nedělá problém propojovat obě domény – komerční a divadelní. Naopak – každým projektem dokazuje, jak může být tato spolupráce všestranně přínosná.
Už ale vstupme na Ostrov. „Skutečný život začíná tam, kde končí komfortní zóna," říká scénograf inscenace, architekt Jaroslav Wertig. Wertig navrhl prostor, kde je publikum součástí hry – hlavní plocha je obestavěna praktikábly v nepravidelných stupních a otevřeném, nesymetrickém tvaru. Hlediště jako terén. Všechny jeho dimenze jsou ve hře - hraje se i mimo hrací pole: „pod“, „nad“, „za“, čímž se rozšiřuje rádius vnímání a pozornosti. Ambientní pocit podtrhuje noirová animace a sound design – na začátku slyšíme svěží zvuky středočeské džungle. Inspirací inscenace je totiž biotop malého ostrůvku na Štítarském potoce nedaleko Nymburka. A tam se symbolicky přeneseme. Diváci sedící ve tmě mentálně vstupují do obrazu ostrova vedeni sugestivním hlasem Miroslava Krobota. Metaforická hypnotická imerze zostřuje smysly a podvědomě navozuje ostražitost, jakkoli je nepravděpodobné, že by se v prostoru La Fabriky stalo něco necivilizovaného. Bytosti, které se na začátku vynořují ze tmy a jen tak se smýknou po zemi jako noční hmyz, jsou nevyzpytatelné, ale taky – jak se později ukáže – neodolatelné. Projevují spontánnost v něze, krutosti, kontaktu či jakékoli reakci na ohrožení. Vyvstává otázka – koho to vidíme, kdo si k nám na praktikábl přisedá? Čí hry a vztahy to sledujeme? Z jaké říše přišli? Jaká myšlenková abstrakce je zrodila? Mají dětskou přirozenost a hravost, zvířecí instinktivní reakce a animální eleganci; když jsou pohromadě, vyladí se v mžiku v působivé synchronizaci hejna, stáda či tančícího kmene… Plynulé přechody mezi hrou a bojem, mezi spoluprací a agresí připomínají přeskupování sklíček v krasohledu, kdy spatřujeme různé vzory utkané z téže skutečnosti. To všechno se děje v situačním poli ostrova, z něhož vyvstává několik dominantních scén i mrazivých momentů. Například, když díra pod konstrukcí hlediště vtáhne jednu z bytostí. Je to jako výjev z děsivého sna. Bytost bojuje o život, leč marně – neviditelné síly hlubin ji pohltí. Aniž bych chtěla spoilerovat, zmíním v té souvislosti duet Ariadne a Ifigenie Toumbeki. S dvojčaty vždycky vstupuje na jeviště magie – vzpomeňme na kouzla identit s bratry Bubeníčkovými. Tentokrát tanečnice s antickými jmény a těly hadích žen předvedou v Ostrově napínavý seznamovací rituál, který by mohl zaujmout zoology i entomology. Škála pozic, pohybů, interakcí, které tanečnicím dovolují jejich mimozemsky ohebná těla, jsou z říše obratlovců, nižších savců či hmyzu. K fascinující fyzické podobnosti ještě přidaly komický výraz postaviček z animáků a byl tu vtipný zázrak, na který jsme mohli s úžasem třeštit oči.
Ostrov je vůbec přehlídka mimořádných výkonů. Sedm performerek a performerů jsem sledovala s pocitem, že máme v Praze taneční dílo evropských parametrů. Podstatné je, že skvělým tanečníkům dala náročná choreografie Jany Burkiewiczové příležitost se naplno projevit. V dramaticky silných, rytmicky strhujících a fyzicky náročných obrazech můžeme vnímat hluboké propojení celé skupiny, její flow, důvěru v uvolnění a uvolnění v důvěře. Jsou organismem, v němž se děje dobré i zlé. Krom výše jmenovaných jde ještě o Helenu Arenbergerovou, Michala Heribana, Maxime Guenina, Eduarda Adama Orszulika, Veroniku Tököly. Už podle jmen je zřejmé, jak je seskupení kolem Jany Burkiewiczové mezinárodní.
Evokujme ještě jednu scénu, v níž Helena Arenbergerová, jejíž postava tematizuje v Ostrově manipulaci, tvrdost a moc, zkouší opakovanými povely poslušnost „psa“ (Michal Heriban). Do hry se zapojí další hráči a přivolávají k sobě „psa“, který neví kam dřív skočit. Přihlížíme drahnou chvíli tomu, jak je někdo bezmocný týrán, až mu zbydou síly jen na to hodit sebou ze srázu. Je to nesnesitelná scéna, kdy cítíme, jak pouhé přihlížení zlu ničí i naši duši. V životě většinou jenom přihlížíme, a tím se od světa a jeho problémů odpojujeme, až se nás zdánlivě přestanou týkat. Z odpojení se rodí trauma, které vede k ochromení a destrukci. Vnímáme-li Ostrov jako podobenství, tak míříme, nebo už jsme v kataklyzmatu, devastaci, a na konci sil. Hluboce traumatizovaní, nejsme schopni tvořit, jen ničit.
Zvláštní roli má v Ostrově Adam Pavlovčin, který – jen tak pro zajímavost – se nedávno stal vítězem československé Superstar. Adam je zpěvák, tanečník, model a songwriter – v inscenaci má roli jakéhosi Prospera zjevujícího se shůry a přinášejícího znamení a proroctví. Jeho zpěv reklamních manter, textů, které nás notoricky obtěžují ve veřejném prostoru, ale na jejichž existenci jsme si zvykli a přestali je vnímat, vyvede v závěru diváky ze zaujetí ostrovem a jeho zkázou. Jeho patetický výstup působí jako ironické zrcadlo. Ale osobně mi toto finále připadá příliš plakátové, a tudíž mělké, skoro rušivé. Vnáší jiný narativ a zcizuje vnímání onoho dosud velkého podobenství o zhroucení životadárných vztahů. Neřekla bych, že to funguje. I přes tuto pochybnost, pokládám inscenaci Ostrov! za mimořádné dílo a velký zážitek. „Být umělcem znamená nikdy neodtrhnout zrak“, cituji Akiro Kurosawu, a v důslednosti, s jakou se drží akutních témat Jana Burkiewiczová a její spolupracovníci, vnímám jejich uměleckou odpovědnost a snahu jenom nepřihlížet. Kéž by to stačilo, a hlavně - kéž bychom se už přidali a zachránili náš ostrov!
Jana Návratová
stránky inscenace: https://www.burkicom.com/ostrov/
Comments