– o nespokojenosti s divadlem, závisti vůči Bělorusům a natáčení vlastního filmu
Nikolaj Šestak. Foto: Arturs Kondrats
Uplynuly zhruba čtyři roky od doby, kdy na internet unikla pirátská verze filmu Kupala (2020, režie: Vladimir Jankovskij, produkce: Belarusfilm), díky které jsem se dozvěděla o herci Nikolaji Šestakovi. O filmové adaptaci života běloruského národního básníka se mluví dodnes. A není se čemu divit – premiéra filmu se nikdy neodehrála. V Bělorusku byla zrušena kvůli přítomnosti přímých paralel filmového příběhu s významnými událostmi roku 2020, konkrétně s vlnou protestů proti autoritářské vládě a tvrdými represemi. Nejen tím je však zajímavá osobnost Nikolaje Šestaka, interpreta role básníka Janky Kupaly. Lotyšský herec ruského původu s běloruskými kořeny téměř nikdy nedává rozhovory, informace o jeho současném životě je těžké najít na internetu a jeho instagramový účet připomíná spíše abstraktní tvůrčí moodboard než odraz reálného života.
S Nikolajem se potkávám v Rize po zhlédnutí představení v Rižském ruském divadle Michaila Čechova, kde hraje vedlejší roli. Moje počáteční a bezprostřední asociace s jeho způsobem života jsou však otřeseny: Nikolaj prohlašuje, že v tuto chvíli nemá angažmá v souboru žádného divadla a sní o práci kameramana. Diskuse o herecké profesi vedou nejen do hlubin vzpomínek na dětství, ale i do staré Rigy, kde mi Nikolaj ukazuje oplocenou šedou budovu v havarijním stavu. Právě na její půdě tento umělec před více než dvaceti lety prošel svou první – a zdá se, že nejdůležitější – vážnou tvůrčí školou: mladý divadelní soubor bez odborného vzdělání nejenže měl svá představení stále vyprodaná, ale také zcela samostatně řešil technické záležitosti svého studia.
O volbě herecké profese, rozdílu mezi hereckým výkonem v divadle a ve filmu, o práci na běloruském filmu Kupala, o sympatiích k Ukrajině a Bělorusku – v detailním rozhovoru s lotyšským umělcem Nikolajem Šestakem.
„Kdo je matkou tohoto dítěte?“: o divadle jako o bydlišti a smyslu života
Nikolaji, při našem posledním rozhovoru jste zmínil, že v žádném divadle nepracujete trvale. Ale v divadle Michaila Čechova v Rize působíte v inscenaci Ať žije královna! jako host ve vedlejší roli. Jak došlo k tomu, že jste byl k té spolupráci přizván?
Myslím, že to bylo úplnou náhodou. V Rize mě znají lidé z divadelní komunity, protože jsem zde kdysi s kamarády „postavil“ divadlo pro mládež, které bylo známé, a hrál jsem tam hlavní role. S největší pravděpodobností jsem dostal pozvání do divadla Michaila Čechova díky členovi uměleckého souboru Vadimu Grossmanovi. Nejenže se sám podílí na hře Ať žije královna!, ale je také režisérem divadelního projektu Chanel No. 1, ve kterém hraji. Myslím, že v určitou chvíli nebylo v divadle dost mužů – a Ať žije královna! je inscenace s velkým počtem mužských postav, jsou tam jen dvě ženy – s největší pravděpodobností jsem byl povolán právě kvůli tomu. Moje role je sice malá – hraji milence skotské královny – přesto mě velice baví spolupráce s Jekatěrinou Frolovou, která hraje Marii Stuartovnu. Šel jsem do toho hlavně proto, že jsem byl zvědavý, jak pracuje režisér Sergej Golomazov. V zásadě bylo zajímavé cítit atmosféru v tomto divadle, pracovat s našimi rižskými umělci, protože předtím jsem žádné spojení s divadlem Michaila Čechova neměl. Nazval bych to čistou hereckou zvědavostí.
Jaká je vaše největší, nebo možná nejoblíbenější, role v divadle?
V každé fázi života to vnímám jinak. Myslím, že by žádný herec v odpovědi na tuhle otázku neurčil jen jednu konkrétní roli. Někteří říkají: „Moje oblíbená je ta poslední,“ nebo dokonce koketují: „Moje oblíbená je ta neodehraná.“ Mimochodem, když jsem byl student, představoval jsem si, že se mnou dělají rozhovor a ptají se přesně na tuto otázku. Tak jsem se snažil odpovědět sám sobě, ale nedokázal jsem to. Každá role má své kouzlo a každou jsem hrál s velkým potěšením. Například teď opravdu miluji role, které aktivně hraji v inscenacích Chanel No.1 a Ať žije královna!. I když v té poslední, kterou jste viděla, jsem na jevišti velmi krátce: pokaždé se mi zdá, že jsem teprve vyšel na scénu a jakmile jsem se dostal do tempa, už jsem musel odcházet z jeviště. Pro mé herecké tělo, pro mě jako člověka zvyklého na divadelní maratony a na přítomnost na jevišti dvě až dvě a půl hodiny v kuse, je pak velmi těžké uběhnout tak krátkou vzdálenost...
Scény z představení Skleněný zvěřinec. Foto: osobní archiv Nikolaje Šestaka
Pamatuji si, že jsem měl hodně rád svou roli v inscenaci Skleněný zvěřinec podle hry Tennessee Williamse. Hrál jsem hlavní postavu Toma a musím říct, že ta role se velmi lišila od toho, co jsem kdy hrál. Dříve mě režisér vnímal jako rozpustilého a energického kluka, který na jevišti neustále předvádí nějakou extravaganci a triky... Ale tahle role byla vážná, shodovala se s obdobím, kdy jsem začal samostatně studovat filmové herectví – a některé věci jsem v tomto představení začal dokonce používat, byly pro tuto roli velmi vhodné, protože moje postava byla trochu, řekněme, s „posunutým“ vědomím. Také neustále chodil do kina, protože ve vlastním život se zasekl v nepřetržité rutině. Snil o něčem velkém, ale nemohl se vyprostit a odejít kvůli své staré matce a hendikepované sestře. Tato herecká práce mě velmi zaujala kvůli shodě mého „vnitřního světa“ s touto postavou a skrze proces této „filmové existence“, kdy se prakticky nesnažíte, řekněme, „hrát za první řadu“, ale divák je naopak vtažen, poslouchá, přibližuje se v tuto chvíli k vám.
Jaké jsou Vaše nejživější vzpomínky na vstup do herecké profese?
Obecně jsem měl herectví moc rád už od dětství. Vždy jsem si sám vymýšlel kostýmy, rekvizity a promýšlel postavy. Ve škole jsem neustále hrál v divadelních ateliérech, protože jsem asi byl nějak odvážnější, neostýchal jsem se toho, aby se na mě koukalo. Když mi bylo dvanáct, viděl jsem inzerát, že hledají chlapce pro roli ve filmu. Na tento casting mě pak vzala moje máma. Měl jsem zahrát syna, který je potrestán domácím vězením, ale přesto chce jít ven s přáteli a prosí svého otce, aby mu to povolil. Zahrál jsem, jak nejlépe jsem uměl. Ale to právě nebyla ta věc, co všechny ohromila. Ptali se mě, jaké mám koníčky. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl říct, že miluji parodování. I když jsem takový koníček ve skutečnosti neměl.
Někdy jsem se předváděl – například jsem si oblékal pruhované tričko, do ruky brával deodorant jako mikrofon a před zrcadlem zpíval Gazmanovovy písně (pozn. red. známý sovětský a ruský zpěvák). Mimochodem, ještě předtím, než jsem si založil Instagram, jsem měl k tomuto Gazmanovovi velmi vřelý vztah spojený se vzpomínkami z dětství. A pak, když jsem ho tam začal sledovat, byl jsem těžce zklamaný... A okamžitě jsem ho sledovat přestal. Říkal jsem si: ne, ať mi zůstane v paměti jako dětský idol. Ale nedokázal pro mě zůstat dobrým Gazmanovem kvůli své politické pozici – ta zničila všechny hezké vzpomínky z dětství.
A tak se mě na castingu zeptali, koho rád paroduji. Zamyslel jsem se. A z nějakého důvodu jsem si vzpomněl, jak Marilyn Monroe zpívala Happy Birthday to You Johnu Kennedymu – poprvé jsem to tehdy viděl někde v televizi. A rozhodl jsem se jim odpovědět: „Marilyn Monroe!“ A právě v té době v divadle zkoušeli inscenaci o Marilyn Monroe, takže to byla dokonalá náhoda. Začal jsem zpaměti dělat všechno, co Monroe v tom videu – zpíval jsem v doprovodu všech těch ženských pohybů a předstíral, že líbám kameru. Z nějakého důvodu to všem způsobilo divokou radost. Nechápal jsem, co se děje.
Pak mě vzali za ruku, vyvedli na chodbu a začali křičet: „Kdo je matkou toho dítěte?“ Maminka mi později řekla, že se tehdy velmi lekla – a abych byl upřímný, nikdy jsem nebyl příliš „dobře vychovaný“ mladý muž. Moje matka si byla jistá, že jsem něco provedl, že jsem někoho urazil obscénním jazykem – což u mě kdysi bývalo opravdu pravděpodobné. Začala se pedagogů ptát, co se stalo, a ti jí odpověděli: „Určitě toho chlapce pošlete do divadelního ateliéru!“ A oni zrovna herecké vzdělávání na své půdě pěstovali.
Dostal jste tehdy tu roli ve filmu?
Samozřejmě mi tu roli tehdy nedali, ale přijali mě do hereckého kurzu. Byl tam učitel herectví Igor Kulikov, se kterým jsme tři měsíce dělali všechno, co dělávají studenti divadelních škol: učili se úryvky dramat, tvořili skeče, hráli si na zvířata, jedli imaginární jablka.
Povězte mi prosím příběh toho rižského „divadelního podkroví“, které jste mi ukazoval.
Ach, to podkroví je opravdu speciální etapa života. Kurz herectví se nám všem tak moc líbil, že když skončil, projevili jsme iniciativu v tom nějak pokračovat. Pak pedagog Igor Kulikov pozval mě a pár dalších kluků k divadelnímu studiu ve stejném podkroví, kde ho učil jeho učitel Semjon Michajlovič Losev. Ten nás všechny následně tak nakazil vášní pro hereckou profesi a nějakým magickým způsobem ovlivnil naše nevinné vědomí natolik, že jsme ho zcela poslouchali a začali věřit, že divadlo je ta nejlepší věc na světě.
Semjon Losev působil dvacet let v Rižském divadle Michaila Čechova, poté odešel pracovat do ruského Starého Oskolu, ale toto podkrovní studio vytvořil on, takže v něm současně stále pracoval. Divadlo v podkroví se jmenovalo Společnost svobodných herců. Někdo by si mohl myslet, že herci byli „svobodní“, protože je nikdo jiný nechtěl a nepotřeboval, ale myšlenka byla jiná – „svobodní“ od klišé, od didaktiky, státu a peněz. Poté, co jsme nastoupili do tohoto studia, se nakonec ukázalo, že tam budeme jen my, nás deset lidí ze stejného tříměsíčního kurzu. Předchozí sestava odešla, protože Losev odešel do Ruska a jim už nedávalo smysl tam zůstávat. Začali jsme si tedy sami platit nájem a pracovat v tomto studiu ve volném čase, dokonce jsme začali dělat divadelní představení. Kulikov k nám opět pozval pana Loseva. Semjon Michajlovič přicházel dvakrát ročně, vedl semináře a hrál představení.
Jak vypadala vaše Společnost svobodných herců zevnitř?
Postupně jsme se stali takovým undergroundovým divadlem. Měli jsme snad čtyři nebo pět inscenací v podkroví, kde bylo všechno kutilské. Nebyly peníze ani na vymalování stěn na černo, takže jsme pověsili černé pytle na odpadky, abychom zakryli vše barevné a vytvořili efekt černého sálu. Čechovovo divadlo právě procházelo rekonstrukcí, vyhazovali nějaké reflektory – a my jsme si je vzali pro sebe. Můj spolužák, který se vyznal v technice, je nainstaloval a pak ručně vyrobil stmívače z nějakého kartonu, protože na dálkové ovládání nebyly peníze. Koupili jsme přepínače na světla, zvuk a tak dále, a sami jsme si je nainstalovali. V průběhu představení zodpovídali někteří umělci za světlo a zvuk, zatímco zbytek hrál na jevišti. Ale někdy se stávalo, že do představení byli zapojení všichni, takže jsme se střídali: jeden odehrál svou scénu, sedl si ke zvuku a světlu, pak šel hrát svou další scénu znovu a jiný herec ho střídal stejným způsobem. Celé se to proměnilo v jakousi sektu, dalo by se říci, oddanou divadlu. Naše představení byla velmi dobrá a nenechávala lidi lhostejnými, naše herecká vášeň a chuť něco dělat se přenesly i na diváky.
Ale my jsme samozřejmě nebyli profesionální umělci – neměli jsme diplomy. Semjon Losev dokonce požádal, aby nás přijali do Lotyšské kulturní akademie, abychom pak měli nárok na status profesionálního divadla. Bez diplomů bychom mohli být považováni pouze za jakési lidové, amatérské divadlo nebo něco podobného. Ale i bez oficiálního vzdělání jsme už měli určitou úroveň, srovnávali nás s hlavními divadly v Rize. Do Lotyšské akademie nás nepřijali, protože v těch letech tam ještě nebyl ruskojazyčný kurz – a obvykle se takový kurz otevírá pouze speciálně na objednávku ruských divadel. Ale pro členy nějakého amatérského souboru – proč by to dělali?
Jak se vyřešil problém se statusem vašeho divadla a vás jako (ne)profesionálů?
Nakonec jsme byli přijati do Státního divadelního institutu města Jaroslavl na dálkový studijní program. V mém případě museli udělat v přijímacím řízení výjimku – v té době jsem ještě ani neměl dokončenou školu. Teprve po předložení osvědčení o středním vzdělání jsem byl zpětně oficiálně zapsán do kurzu. Tedy skoro čtyři roky z pěti jsem tam byl zapsán neoficiálně. Každý rok jsme tam jezdili, dělali zkoušky, pak se vraceli do Rigy a tvořili divadelní představení pro divadlo v podkroví. Mimochodem, v roce 2009 jsme uvedli inscenaci Hej, ty, ahoj o první lásce dívky z Ukrajiny a chlapce z Ruska. V roce 2014, po ruské okupaci Krymu, začala tato inscenace vyznívat úplně jinak... Zejména kvůli své závěrečné scéně, kdy se mezi chlapcem a dívkou objeví hranice a už se nikdy nemohou setkat.
Šest nebo sedm let jsme bydleli v našem podkroví, respektive přežívali – pořád nevyspalí, s kruhy pod očima, hubení... Pak byla celá budova uzavřena kvůli rekonstrukci a nutně jsme potřebovali najít nové místo pro naše divadlo. Přestěhovali jsme se do bývalého kina. Přes léto jsme tam postavili malou scénu, provedli kosmetické opravy vlastníma rukama a udělali z prostoru plnohodnotné divadlo. Ale postupem času začala stagnace. Náš ředitel se o vývoj souboru nezajímal. Nakonec jsme se museli s tímto divadlem rozloučit.
Scény z představení Hej, ty, ahoj. Foto: osobní archiv Nikolaje Šestaka
„Cítil jsem se, jako bych já byl celým tím představením“:
o mladistvém maximalismu, odchodu z divadla a „filmové existenci“
Čemu jste se věnoval po odchodu ze Společnosti svobodných herců?
Mistr Semjon Losev mě pozval do svého divadla a v letech 2013 až 2017 jsem působil ve Starém Oskolu v Rusku. Cítil jsem, že nejsem dost dobrý v herectví a že jsem se od svého učitele ještě všechno nenaučil. Vždyť on k nám do Rigy jezdil jen dvakrát do roka, a to nestačilo – chtěl jsem mu být neustále nablízku a brát od něj všechno, čemu učil. Začal jsem učit studenty herectví a pět let jsem se věnoval této rutině – rozboru etud, cvičením... Byl jsem takový učeň u pana Loseva a zároveň jsem hrál v divadelních představeních.
Pak jsme začali zkoušet drama Car Fjodor Ivanovič od Alexeje Tolstého, kde jsem hrál hlavní roli, a bylo to pro mě celé nějaké až přehnané, afektované... To byl jeden z důvodů, proč jsem odtamtud také nakonec odešel – přestal se mi líbit zdejší způsob existence. Možná to teď vyzní arogantně, ale zdálo se mi, že jsem pochopil, jak to divadlo funguje. A když něčemu rozumím, ztrácím zájem – uvědomuji si, že jdu na jeviště bez jakéhokoli potěšení. Myslel jsem, že je potřeba něco změnit, a vrátil jsem se proto do Rigy, aniž bych věděl, co budu dělat dál. Netoužil jsem se vracet do divadla. Nějak mě to všechno omrzelo. Ale režisér Vadim Grossman se se mnou podělil o myšlenku udělat společně s rižským Muzeem módy menší divadelní inscenaci, která by se mohla hrát přímo tam.
Povězte o ní víc, prosím.
Z tohohle projektu se mělo stát něco jako performativní přednáška. Začali jsme spolu zkoušet, brainstormovat, skládat a postupně jsme došli k závěru, že to vůbec není žádná lecture-performance, ale normální inscenace. Pozvali jsme Natalju Muzychkinu, ředitelku rižského Muzea módy, a ta to viděla stejně. Začali jsme tedy vymýšlet dekorace, hledat vhodné místo pro představení. Našli jsme ho v divadle Michaila Čechova a již třetím rokem hrajeme inscenaci Chanel No.1 na malé scéně.
Myslím, že tento projekt má spíše „stimulovat hercovo libido“, jak tomu říkám. Herecká profese se silně vsakuje, pokaždé chcete hrát víc a víc. Zvlášť pokud jste deset let jako já vycházeli na jeviště téměř každý den s velkými rolemi. Je to jako dát si měsíční pauzu po pravidelné návštěvě posilovny – svaly vás okamžitě začnou bolet. Stejné je to s jevištěm. Je to velká profesionální podpora, když můžeš jít a hrát, obzvlášť velké díky tomu, že mám v tomto představení osm rolí, takže hodinu a půl vlastně neopustím jeviště a jako umělec mám značný prostor.
A z dramaturgického hlediska, je tato inscenace biografií Coco Chanel?
Ano, ale obecně je její životopis opředen legendami. Nikdo neví, jak všechno doopravdy bylo, protože jednomu životopisci řekla jednu věc a druhému jinou. Některá fakta z jejího života jsou proto v různých interpretacích diametrálně odlišná. Sama Chanel je také velmi kontroverzní osoba – byla to kolaborantka, přátelila se s Němci během okupace Francie... Vycházeli jsme z její autobiografie Coco Chanel. Život, který vyprávěla sama, podle které vznikla dramatizace. Základní snaha byla zachovat jistou věrohodnost toho, co se stalo Chanel během jejího neuvěřitelně složitého života. Vyrůstala v sirotčinci, kam ji otec poslal jako malou, pak pracovala jako servírka a bůhví jako co ještě – ale zajímavější je, jak se ze dna stala tak velkou, že teď bude žít věčně.
Scény z inscenace Chanel No.1. Foto: osobní archiv Nikolaje Šestaka
Povězte mi víc o svém zklamání divadlem, prosím. Co tomu předcházelo?
Bože, to „zklamání divadlem“ ode mě zní dost infantilně. Jen aby se nezdálo, že jsem nějaký ten chlap z meméček, který už poznal všechno věčné a nekonečné… To zní jako bych už psal vlastní memoáry: Jak jsem byl zklamán divadlem.
Popravdě, když jsem ještě působil ve Společnosti svobodných herců, byl jsem strašný maximalista. Neviděl jsem jiné způsoby rozvoje divadla, než o kterých mluvil můj mistr, pan Losev – věřil jsem, že to je jediná správná a dobrá věc. Byl jsem velmi kritický a náročný. Možná jsem dokonce štval spolužáky, protože jsem zastával maximalismus ve stylu „když to dokážu já, tak by to měli dělat úplně stejně všichni ostatní“. To je samozřejmě hloupá pozice. Chtěl jsem vše tak moc ovládat a dělat perfektně, že jsem si během představení všimal i toho, že je reflektor zapnutý na špatné procento nebo že má hudba nevyhovující hlasitost. Byl jsem velmi vnitřně podrážděný, pokud bylo něco špatně. Nezabýval jsem se žádným jevištním úkolem, nezabýval jsem se svou rolí, ale naprostou kontrolou nad vším. Cítil jsem se, jako bych já byl celým tím představením. Režisér mě často vyzdvihoval jako vedoucího v tomto divadle a velmi mi důvěřoval, takže jsem cítil, že tím na mě klade zodpovědnost. A potřeboval jsem, aby veškeré výkony byly prostě dokonalé.
Když jsem sledoval jiná představení, myslel jsem si, že je to nějaká noční můra. Celý jsem se uvnitř klepal z toho, jak to bylo špatné. Samozřejmě to byla fáze maximalismu a uvědomění si vlastní profese – člověk tím prostě musí projít. Teď jsem naprosto všežravý. Jsem připraven konzumovat představení jakékoli kvality, úrovně a obsahu – myslím, že vše má právo na existenci. Koneckonců je to umění, které je subjektivní. Stále prochází prizmatem lidského vnímání. Do jaké míry je člověk vyvinutý a zkušený – takový bude v dané fázi jeho umělecký výsledek. Nyní jsem v tomto ohledu naprosto tolerantní, ke všemu.
Ale tenkrát jsem tím divadlem byl asi přejedený. Než jsem odešel, deset či dvanáct let jsem byl pořád na jevišti a hrál, hrál, hrál... Všechny mé myšlenky se týkaly divadla. Nic jiného jsem ani nezkoušel, což samozřejmě zanechalo stopy. Chtěl jsem zkusit něco jiného, nového. Navíc jsem začal být ke svému herectví poněkud kritický – a zdálo se mi, že by mí kolegové měli dělat totéž. Bylo pro mě těžké s nimi hrát, i když jsem jim o tom nic neříkal. Když přede mnou na jevišti stojí člověk, pateticky si rve vlasy na hlavě, poulí oči, křičí – tak já nechápu, jak mám reagovat, pokud moje postava tohle nevnímá... Byl jsem v rozpacích. To vše se pořád dokola opakovalo, a nakonec už pro mě bylo velmi obtížné pracovat v divadle. Začal jsem studovat způsob existence ve filmu, osvojovat si a zkoušet některé filmové techniky na jevišti. Možná to ovlivnilo novou etapu mého hereckého vývoje.
A fungují filmové techniky na divadle?
Na velké scéně určitě ne, leda na malé. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jeden okamžik. Zkoušeli jsme nějakou menší inscenaci a v jedné ze scén jsem seděl na gauči, poslouchal kamaráda a něco radil. Celá scéna spočívala v tom, že jsem jen seděl a něco říkal. Režisér mi pak přede všemi během zkoušky řekl: „Nikolaji Ivanoviči, tohle je vaše nejnudnější role.“ Ze srandy mě všichni nazývali Nikolaj Ivanovič, protože jsem byl nejmladší člen týmu, ale kolikrát jsem hrával muže staršího věku. A většinou jsem v každé své roli něco vymýšlel, ukazoval triky, ale tady jsem jen seděl a mluvil, organicky a autenticky. Použil jsem zde tento systém filmové existence.
Jaký je tedy podle Vás hlavní rozdíl mezi filmovou a divadelní existencí?
V divadle hrajete tak, aby diváci v poslední řadě všemu rozuměli. Aby cítili všechny vaše zkušenosti, co se vám děje, na co myslíte. Je to trochu ukázka vašeho vnitřního stavu. A ve filmu – představte si, že na vás míří 80mm teleobjektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností a natáčí pouze vaši tvář, vaše oči. Tady musíte naopak svůj vnitřní stav zprostředkovat, aniž byste si na něco hráli. Zblízka si nemůžete dovolit hrát tak, jak hrajete v divadle. Bude to vypadat opravdu špatně.
Momentálně pracujete na natáčení vlastního krátkého filmu, že?
Ano, ale je to všechno jako... Nic vážného. Jedná se spíše o test vlastních schopností. Kdy chápeš, že to asi bude špatné, ale stejně to děláš – jen proto, abys byl ve spojení se svou profesí. Ze stejného důvodu i nadále hraju v těchto dvou představeních, o kterých jsme mluvili. Kvůli zrušení premiéry filmu Kupala a dalších projektů v Bělorusku z politických důvodů, kvůli pandemii a začátku války v Ukrajině je už čtyři roky vše v jakémsi nestabilním stavu, v jakémsi vakuu. Nevíš, co se stane, jak se vyvíjet – zda vůbec pokračovat ve své profesi nebo jestli se jí nevěnovat radši v jiné zemi. Zatím prostě žiješ v okamžiku a nějakém očekávání, že se najednou stane nějaký zázrak, ale sám se o nic nesnažíš.
Právě kvůli nedostatku práce a normálních nabídek chápeš, že se potřebuješ někam posunout. Herectví je velmi závislá profese. Vždy čekáš, až ti někdo nabídne zajímavý projekt. Ještě před válkou můj kamarád z Ruska, se kterým už dva roky nekomunikuji právě kvůli diametrálně odlišným názorům na válku v Ukrajině, napsal scénář a nabídl mi natáčení krátkého filmu. Chtěl mě mít za kameramana – a já jsem strašně rád na druhé straně kamery, trochu se v těchto věcech vyznám. Mým snem je natočit film jako kameraman. No, tato osoba mi tedy řekla následující frázi: „Proč čekat, až ti dají práci – vytvoř si ji sám.“ Fráze je to jednoduchá, ale pravdivá.
Potkal jsem pak v Rize Jaroslava Kaščeeva, uprchlíka z Ukrajiny – je to bratranec herce z Rižského divadla Michaila Čechova. Jaroslav se ukázal jako neuvěřitelně talentovaný vizionář, který studuje kameramanství a má navíc vlastní kameru. Řekl jsem si: máme všechno základní – dobrého kameramana, techniku a umělce – a já jsem zodpovědný za své herecké schopnosti. Proč nevymyslíme nějaký jednoduchý příběh v podstatě jen s jedním člověkem a nezkusíme natočit film? Byli jsme z tohoto nápadu nadšení. Během hodiny jsem napsal námět.
Jaká je myšlenka vašeho filmu?
Už jste na mém Instagramu viděla fotky se zrcadlovými odrazy? Když sedím v divadle a čekám na svou scénu, nemám moc co dělat. Já opravdu miluju focení. Pokud vidím nějaké zajímavé světlo nebo i malou zápletku, potřebuji to hned zachytit. Ale ne vždy mám modela či modelku, takže musím fotit sebe. Může se zdát, že jsem nějaký narcis. Ale jde o něco úplně jiného. V podstatě jsem pro film měl představu člověka, který má poruchu – možná dokonce bipolární nebo schizofrenní. V odrazu vidí určitý obraz, vedou spolu dialog, který se postupně rozvíjí.
Myslím, že vizuálně, z uměleckého hlediska, se to dá natočit velmi krásně.
Záběry z krátkého filmu dle námětu Nikolaje Šestaka (kameraman: Jaroslav Kaščeev). Foto: osobní archiv Nikolaje Šestaka
„Některé sny se začínají rozpadat“: o dojmech z filmu Kupala, (ne)nároku vyjít na ulici s bílo-červeně-bílou vlajkou a touze zahrát si roli v ukrajinštině
Teď když se ohlédnete, pět let po skončení natáčení filmu Kupala, co myslíte – zvládl jste roli běloruského lidového básníka Janky Kupaly?
Myslím, že ano. Celý film jsem viděl dvakrát. Poprvé jsem si myslel, že se na sebe nebudu moci dívat a budu typickým hereckým způsobem přemýšlet o tom, jak je všechno špatné, hrozné atd. Ale teď se dívám a říkám si, že takhle už asi nezahraju nikdy...
Jak „takhle“?
Ani špatně, ani dobře, ale se všemi nuancemi. Pamatuji si, že jsem se tehdy do procesu úplně ponořil. Teď jsem se oddělil, moje paměť na roli už atrofovala. Už si ani nepamatuji, jaké „superúkoly“ jsem měl. Pamatuji si, že se v životě Kupaly během jeho života tyhle úkoly třikrát měnily podle věku. V každém období má člověk svůj vlastní „superúkol“, to znamená své tajné představy o štěstí. A to bylo vždycky těžké skloubit, protože natáčení filmu nejde chronologicky. Dnes musím hrát mladého Kupalu, zítra – starého muže. Je potřeba to strukturovat a v každé scéně přepnout na další průřezovou akci a další „superúkol“, aby se to později při střihu shodovalo, aby bylo jedno vlákno vyprávění a postava se vyvíjela.
Když si vezmete tvář dvacetiletého a čtyřicetiletého Kupaly, můžete vidět ten rozdíl – ne v make-upu, ale v jeho psychickém stavu. Na začátku je naivní, připravený vstřebávat, odevzdat se všemu kolem sebe a tvořit. Když pak čelí realitě, s takzvaným „širokým spektrem potenciálních okolností“ (pozn. red. termín, jež ve svém hereckém systému aktivně používal Tovstonogov. Potenciální okolnosti jsou motivací a základem pro jednání postavy.), pochopí, že některé sny se začnou rozpadat a jeho psychologie a životní cíle se úplně přestavějí. Vyjádřit tohle byl pro mě hlavní problém. Ale v žádném případě to nebyla překážka, protože jsem si natáčení velmi užíval.
Režisér Vladimir Jankovskij a Nikolaj Šestak během natáčení filmu Kupala.
Zdroj: osobní archiv Nikolaje Šestaka
Jaké to bylo dívat se na sebe zvenčí?
Poprvé jsem sledoval finální verzi filmu vcelku jako obraz, jako příběh. Neměl jsem pocit, že to já hraji Janku Kupalu. Jen občas se objevily nějaké záblesky náhlého uvědomění: „Ach, vždyť to jsem já…“ Nevím, co se stalo, ale na konci filmu, během titulků, jsem plakal. Mimochodem, je důležité upozornit na hudbu skladatele Vladimira Sivitského – je neuvěřitelné, jak ve filmu funguje a pomáhá mi jako herci. Víte, někdy se i na divadle říká: když herec hraje špatně, přidejte hudbu a může se dokonce zdát, že začne hrát dobře. Hudba opravdu hodně pomáhá. Ve filmu Kupala skvěle doplňuje moji roli a vytváří její nové vrstvy.
Proč jste plakal?
Protože jsem... záviděl Bělorusům. Sledoval jsem film po protestech a v jejich kontextu. Film byl nakonec velmi prorocký. Díváte se na Kupalu a vidíte tyto přímé paralely – střílení a rozhánění demonstrantů, represe… Plakal jsem, protože jste národ. Protože máte kino, které zobrazuje národní a kulturní kód Bělorusů. Nikdy v životě jsem nic takového neměl. To znamená, že se nemohu stoprocentně považovat za příslušníka žádného národa. Celý svůj život jsem na periferii. Žiji v Lotyšsku, ale nejsem etnický Lotyš. Žil jsem v Rusku, ale nejsem Rus s jejich mentalitou – pořád jsem měl pocit, že tam nepatřím, přestože jsem byl v podstatě ponořen do své kultury.
A v Bělorusku jsem k sobě cítil velmi vřelý vztah. Po Kupalovi jsem se cítil spojený s tímto lidem. Kdyby nebylo všech těchto současných skutečností, dokonce bych tam jel na nějakou dobu žít a pracovat. Představuji si, že bychom spolu s režisérem Jankovským a dalšími lidmi mohli udělat něco speciálně pro Bělorusko, něco vašeho, národního, skutečného... Ale okolnosti diktují úplně jiná pravidla hry.
Scéna z filmu Kupala a snaha Nikolaje Šestaka zopakovat originální rukopis Janky Kupaly. Zdroj: osobní archiv Nikolaje Šestaka
Žárlil jsem, že nejsem jedním z vás. Že nejsem čistý Bělorus a nemůžu vyjít „oficiálně“ s bílo-červeně-bílou vlajkou a zpívat národní hymnu Pahonia... Příklad, jak se národ sjednocuje v případě Ukrajiny, ve mně evokuje přesně ty samé velmi silné pocity. Zřejmě jako v člověku, který tohle nikdy v životě nepocítí a může být jen rád za své sousedy, že tohle všechno mají. Opravdu se těším na chvíli, kdy se v Bělorusku něco změní. Pamatuji si, jak na mě zapůsobil nějaký internetový obrázek o dni osvobození Běloruska, který znázorňoval letiště a ulice města ověšené bílými vlajkami – a říkal jsem si, že v tento den se do Běloruska určitě vypravím. Víte, literární vědec a filolog Dmitrij Lichačov tvrdil, že každý malý národ je dříve nebo později odsouzen k zániku. Řekněme, že lotyština může zmizet, protože naší zemi pohltí větší impérium. Stejně tak nyní můžeme vidět proces ničení běloruského jazyka. Proto je důležité zpívat písně v běloruském jazyce, psát v něm básně, protože dramata, romány – to je to, co zůstane. To bude důkaz existence běloruského jazyka. A opravdu doufám, že se nám podaří prodloužit životnost malých kultur.
Mimochodem to, jak mluva Janky Kupaly ve filmu zní, je především zásluha Taťány Komonové, která mě povzbuzovala, motivovala a opravovala každý můj špatný přízvuk. Jsem velmi šťastný a hrdý na to, že jsem malou součástí běloruské kultury. A že já, člověk, který bělorusky nemluví a prostě jsem se naučil repliky scénáře, jsem možná trochu užitečným způsobem přispěl k zachování běloruského jazyka.
Nikolaj Šestak v roli Janky Kupaly a Jelena Hirenok v roli Kupalovy manželky Uladzislavy. Scéna z filmu Kupala.
Foto: Natallia Navojenko, osobní archiv Nikolaje Šestaka
Ohledně „života v Bělorusku“ – pokud tomu rozumím, byl byste připraven znovu zahrát nějakého Bělorusa... Ale riskl byste si zahrát Ukrajince? Riskoval byste s ukrajinským jazykem stejně tak jako s běloruštinou?
Ano, já bych si to opravdu moc přál. Dokonce jsem v Ukrajině hledal casting-manažera. Jsem připraven tam jet hned teď, pokud bych byl pozván, abych v něčem hrál – jsem připraven to udělat pod kvílením sirén. Ale nemyslím si, že by mi dovolili hrát Ukrajince, bylo by to velmi zvláštní. Ale strašně rád bych si zahrál v ukrajinštině.
Proč zvláštní? Vždyť Vám umožnili zahrát Bělorusa. A navíc jakého!
No, já nevím… Asi kvůli válce. Představte si: Rus hraje Ukrajince. Vždyť jsem etnicky Rus. I když by mi to možná i dovolili… Ale národnost pro mě není důležitá – hlavní je, že postava bude mluvit ukrajinsky.
Je nějaká postava, kterou byste chtěl hrát?
Od samého začátku své herecké kariéry jsem si nevytvářel žádné dramatické idoly. Ale pamatuji si, že jsem vždycky chtěl hrát Wolanda (pozn. red. z románu Mistr a Markétka Michaila Bulgakova). Lákají mě negativní obrazy. Pamatuji si, že Vladimir Jankovskij pro mě napsal nějaký scénář a řekl, že mě vidí jako antagonistu. Režiséři velmi často říkali, že by mě rádi viděli v nějaké negativní roli, protože ve mně něco takového vidí. Mimochodem, prozradím vám tajemství – tohle dokonce trochu zhmotním ve svém krátkém filmu, bude tam takový mystický příběh. Pamatuji si, jak jsem četl román Obraz Doriana Graye a chtěl jsem si zahrát... ne toho hlavního, roztomilého – ten mě vůbec nezajímá – ale jinou postavu, Henryho Wottona, který Graye zavedl do světa neřestí. Chtěl bych si zahrát idiota ze stejnojmenného románu Dostojevského. Víte, v divadle existují takové ikonické role, po jejichž odehrání jste konečně považován za dokonalého herce. Jako třeba Hamlet, kterého jsem taky nikdy nehrál. Ale já obecně nemám fanatickou touhu hrát někoho konkrétního. Hlavní je, že příběh je zajímavý a role hluboká. Jako když jsem si přečetl scénář ke Kupalovi: hned jsem s ním pocítil spojení a představoval jsem si, jak se to dá zahrát. Tato role mě jako umělce velmi obohatila.
„Jsme proti tomu, aby jazyk byl destruktivní a rozděloval společnost“: o lotyšské podpoře Ukrajiny, významných změnách v divadle Michaila Čechova a úrovni místní kultury
Co si myslíte o Lotyšsku z uměleckého hlediska?
Lotyšská kultura je především velmi prodchnutá písněmi a tanci. Jednou za pět let dokonce pořádáme festival tance a písní, na kterém se scházejí taneční a hudební skupiny z celého Lotyšska a zároveň zpívají písně. Představte si sbor 14 000 lidí, kteří zpívají ukrajinskou hymnu na obrovském stadionu. Lotyšsko je obecně velmi talentovaná země. Máme silné kameramany, režiséry, herce... Je tady mnoho profesionálů na vysoké úrovni. Problém je, že publikum je malé. Vydělávat si zde například kinematografií je prakticky nemožné. Ale přestože má země jeden a půl milionu obyvatel, ročně vyjdou tři nebo čtyři lotyšské filmy, a dokonce existují i filmy na hollywoodské úrovni.
Chodíte do divadel?
Určitě. Rád sleduji jak představení místních divadel, tak práci studentů Lotyšské akademie. A vždycky zůstávám sedět až do konce jakéhokoli představení. I toho nejstrašnějšího. I když téměř usínám, snažím se v něm najít něco dobrého a pak přemýšlím, co by se dalo změnit a zlepšit. Nemám ve zvyku odcházet z představení, protože si představuji, jak se cítí umělci na jevišti – a moje solidarita se okamžitě probouzí. Rižské divadlo Michaila Čechova nyní dokonce zažívá jakousi metamorfózu – má těžké období z hlediska přehodnocení nás jako etnicky ruských Lotyšů – a vyvíjí se tímto směrem docela zajímavě. Kvůli válce v Ukrajině se začíná divadlo regenerovat a transformovat.
Před představením Ať žije královna! z reproduktorů zazněl projev umělecké šéfky divadla Dany Bjorke, která hovořila o absolutním odsouzení války a bezvýhradné podpoře ukrajinského lidu divadlem Michaila Čechova. Bylo velmi příjemné a důležité to slyšet, každopádně nevidíte nějaký rozpor v tom, že se jedná o v podstatě ruské divadlo a Ukrajinci dnes mají tak či onak negativní postoj ke všemu, co souvisí s ruským jazykem a kulturou?
Divadlo Michaila Čechova v Rize vyjádřilo svůj oficiální postoj hned po začátku války v Ukrajině. Poté se pochopitelně dočkalo přívalu kritiky od místní ruské veřejnosti a kolosálního odlivu diváků. Reakce Ukrajinců na vše ruské je přitom naprosto logická, srozumitelná a přirozená. Divadlo Michaila Čechova je svým repertoárem ruské, ale potkal jsem v Rize uprchlíky z Ukrajiny a vzal jsem je do tohoto divadla. Mluvili na mě rusky.
Ukrajinci vnímají plnou podporu ze strany Lotyšska. Naše země je jednou z prvních, která plně odsuzovala ruskou agresi proti Ukrajině a podporovala ukrajinský lid. Asi jste si všimla, že máme ukrajinské vlajky rozvěšené všude – na každé budově, v každém autobuse. A před každým svým představením divadlo Michaila Čechova pouští tento projev Dany Bjorke, ve kterém se zdůrazňuje, že jsme kategoricky proti válce a že jazyk v žádném případě neodkazuje na zemi agresora. Jsme proti tomu, aby jazyk byl destruktivní a rozděloval společnost.
Scény z představení Ať žije královna! Zdroj: Rižské divadlo Michaila Čechova
A jak Rižské divadlo Michaila Čechova projevuje podporu ukrajinskému lidu z hlediska uměleckého repertoáru?
Divadlo připravilo celou řadu představení na téma odsouzení války – mimochodem, Ať žije královna! je jedním z nich. Nazkoušeli a uvedli jsme to během války, takže si můžete všimnout některých paralel: dlouhý stůl, slova královny Alžběty: „Budou chvíli hlučet, a pak zapomenou…“ Divadlo Michaila Čechova uvedlo mimo jiné také inscenaci Přes sibiřský sníh v plesových lodičkách o sovětské okupaci a o tom, jak během ní bylo mnoho obyvatel Lotyšska posláno na Sibiř. V současné době se připravuje divadelní inscenace SKATUVE. V plamenech. Je to příběh o tom, jak ve čtyřicátých letech lotyšské divadlo uprchlo do Moskvy, protože odmítlo přijmout diktátorský režim prezidenta Ulmanise. Umělci se usadili v Rusku v domnění, že je to tam spolehlivější a bezpečnější, ale divadlo bylo nakonec zničeno a všechny jeho pracovníky zastřelili – tým propadl stalinistickým represím, protože všichni cizinci byli považováni za špiony. Bylo zabito třicet lidí – umělců, režisérů... Divadlo Michaila Čechova se skutečně snaží něco změnit. A dostává za to hodně kritiky od místního ruského obyvatelstva, pro které „není všechno tak jednoznačné“, což je zásluha sovětsko-ruské propagandy. Pro takové lidi je zmrzlina za dvě kopejky důležitější než lidský život.
Rozhovor vedla a do češtiny přeložila Natallia Michalina Skarynka