Dvakrát jsem se během tohoto léta vydal autobusem směr ZOO Praha. Tentokrát jsem ale zamířil na opačnou stranu, směrem od zvířátek do zámeckých zahrad, kde se konal třetí ročník Riviér – kurátorovaných odpolední nabízejících hudbu, výtvarné umění, debaty i tanec.

Letošní koncepce Riviér, oživujících konkrétní prostory sléváním několika mediálních a uměleckých výstupů, vycházela z výstavy Labyrint: Krajina vnitřního bloudění, kterou je až do 29. října možné navštívit přímo v Zámku Troja, v jedné z budov Galerie hlavního města Prahy. Každý ze tří večerů nabídl pohybově-performativní odhalení jedné sochy vybraného umělce v zahradách, tematickou debatu Terezy Havlínkové s hoststvem, dvě hudební vystoupení a možnost navštívit výstavu za symbolickou jednu korunu.

^{Workshop s Kristiánem Mensou | foto Jakub Červenka}

Riviéra I: Uložená místa, první z večerů pod hlavičkou GHMP, Radia Wave a Centra choreografického rozvoje SE.S.TA a zároveň součást volného cyklu Tanec v galerii, odstartovala choreograficko-sochařský triptych workshopem populárního tanečního a vizuálního umělce Kristiána Mensy. Ačkoliv jsem zprvu chtěl sedět pod jabloní na jedné z luk s notesem, energie, nadšení a jemný, inkluzivní přístup mě nakonec donutily po osmi letech tancovat na veřejnosti. Společně jsme bosky prozkoumávali těžiště, princip pádu, dech i rytmus a pozitivní přístupy k vlastnímu tělu v klidu i pohybu. Zájemci a zájemkyně pak navíc mohli Mensu doplnit v jeho rozvolněné performanci. Skupina těl využívajících tanečních a pohybových principů z workshopu nás vedla uličkami mezi keři labyrintu, občas se stávala součástí zeleně a nahodilým a ozvěnovitým efektem pádu vytvářela jemnou, těkavě nestálou energii. Skrze performance jsme pak odhalili dílo Stanislava Zábrodského Ungrounded, industriální plastiku vycházející z nákresů dynama z doby průmyslové revoluce.

^{Performativní odhalení v podání Kristiána Mensy a účastnictva workshopu | foto Jakub Červenka} 

Třetí a poslední z večerů (druhý, který jsem mohl zažít) pak pod názvem Riviéra III: Nehledat a najít propojil dílo umělců Tomáše Roubala a Viktora Černického. Roubalova socha Claude se opět skrývala někde mezi keři labyrintu a bylo jen na pohybovém umělci, aby nás k ní dovedl. Narozdíl od abstraktnější a spíše esteticky a komunitně laděné performance Kristiána Mensy se Černický zabýval tématy odlidštění, ztráty jistot a dehumanizace každodenního života. Na písečném plácku na začátku bludiště nejprve koštětem vytvářel obří spirály, do kterých se sám chytal a zamotával. Pak nás vedl mezi keři za pomoci mínotaurovské pásky popsané myšlenkami o ztrátě lidskosti. Na dalším z travnatých prostranství obehnaných vysokými zelenými stěnami potom performer do replik o duplikování lidí z filmu Blade Runner s rytmickou přesností zatloukal dřevěné kolíky kolem Roubalovy vrstvené, humanoidní sochy.

^{Performance Viktora Černického | foto Tobiáš Waller} 

Ať už kvůli dění v exteriéru, stísněnosti uvnitř bludiště, kde se většina dění odehrávala nebo určité rozevlátosti celé akce, mi Riviéry a jejich večery přišly trochu rozpité a nejasně ohraničené. Jenže možná právě v tom nakonec spočívala jejich nejsilnější stránka. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nemusím vědět, kam se dívat, nikdo to ode mě nevyžaduje. Nemusím vždy sledovat performera, nemusím se snažit pochopit sochu, poslouchat každé slovo debaty, ani se soustředit na hudbu, která se zrovna rozléhala zahradou.

Umění nemusí mít jasně vymezené hranice, začátek a konec, ani jedno správné místo, ze kterého ho pozorovat. Tempo si určuje každý sám a pozornost může neustále přeskakovat mezi tím, co se děje přímo před námi, a tím, co se děje někde vedle – nebo vůbec nikde. Riviéry tak vlastně nenutí k jedinému způsobu prožívání, jen nabízí množství podnětů: na co se dívat, co poslouchat, nad čím přemýšlet. A je skvělé, že si to tvůrcovstvo i publikum mohou dovolit.