Když domov není bezpečný | Safe House (Abbey Theatre na festivalu FIND, Schaubühne)
- Redakce SPORY
- před 4 dny
- Minut čtení: 5
S redakcí Spory jsme se společně vydali do Berlína na festival FIND, kde jsme navštívili představení Safe House. Inscenace irského Abbey Theatre je spoluprací skladatelky Anny Mullarkey a režiséra Endy Walshe, kterého české publikum může znát jako autora libreta muzikálu Lazarus s písněmi Davida Bowieho, který u nás nastudovalo Divadlo Komedie.
Safe House je sólovou inscenací herečky Kate Gilmore v roli Grace, která se pokouší zorientovat ve svých vzpomínkách a traumatech. Fragmentární formou prostřednictvím kombinace fyzické akce, písní, projekcí a zvukových záznamů se vyjevují obrazy z jejího vyrůstání na irském venkově poznamenaném chudobou, rodiči závislými na alkoholu a domácím násilím. Přežít v tomto prostředí pro ni znamená nutnost vytvořit si bezpečné útočiště – byť třeba jen v představách.
Zážitek z představení se vám tentokrát pokusíme přiblížit experimentální formou kolaborativního textu, který vznikal postupným řetězením našich úvah a postřehů na stránkách sdíleného dokumentu.
Dominik: Celkem jsem přemýšlel nad žánrovým zařazením. Tím, že šlo o one woman show a sled písní, tak na muzikál mi to přišlo moc málo narativní a dramatické. Současně jsem si uvědomil, jak moc moji recepci zase definoval divadelní rámec. Podle mě by to totiž v jiném kontextu mohlo dost dobře fungovat i jako koncert s performativními prvky. Jak jste to vnímali vy?
Týna: To mám dost podobně. Při představení pro mě narativ – a je otázka, do jaké míry tam byl – ustupoval do pozadí. Promlouvaly ke mně spíš obrazy a atmosféra. Bezútěšnost, existenční nouze, náznaky situací, zároveň celkem jasné umístění do devadesátých let v Irsku skrz scénografii i skladby. Označení „cyklus písní s obrazy a filmovými sekvencemi“ z anotace inscenace mi v tomhle přijde přesné. Kvůli divadelnímu rámci jsem ale měla rozhodně větší tendencí jednotlivým obrazům a třeba i objektům na scéně přisuzovat (narativní) význam, než bych měla u koncertu s performativními prvky.
Tobiáš: Haha! To rámcové zařazení je něco, nad čím jsem tam v sedačce přemýšlel celou dobu. Došlo mi, jak strašně vágní a místy absurdní ta potřeba věci na jevišti (a všude jinde) zaškatulkovat je. Občas mě to lehce nudilo, některé scény mi připadaly statické – ale to bylo dáno tím, že jsem na to koukal tou divadelní perspektivou. Hned jsem si uvědomil, že kdybych nad tvarem uvažoval víc jako nad koncertem, tyhle výhrady bych asi vůbec neměl. Na to konto jsem přemýšlel i nad uspořádáním hlediště. Co kdybychom stáli, mohli popocházet, měli piva v ruce a nebáli se jít během večera čůrat, jako na běžných koncertech?
Dominik: To asi souvisí i s tím, co píše Týna. Také jsem představení nevnímal tolik skrze narativ, ale spíš jsem byl napojený na jeho atmosféru. Takže koncertní rámec, který popisuješ, by to myslím sneslo. Jinak ale podle mě událost velmi dobře fungovala v sále s půlkruhovým uspořádáním hlediště, které umocňovalo pocit intimity jak směrem k herečce, tak i k publiku, které jsem mohl částečně pozorovat.
Zdeňka: Pro mě není žánrový zařazení v poslední době důležitý. Ale pravděpodobně se jedná o názor založenej na tom, co za typ performativního umění mě baví. Jsou to většinou projekty s kořeny v ravový kultuře – ať už z hlediska elektronický hudby, vjingu, projekcí nebo propracovaných choreografií. Safe House se mi zdál v tomhle úplně stejnej. Samozřejmě s rozdílem, že ravový aspekt nahradil muzikálový.
V textu Odpouštím i hodinové zpoždění! jsem mimo jiné reflektovala to, jak se do ravu „dostalo divadlo“, a v případě Safe House jsem zase vnímala, jak z muzikálu „divadlo odešlo“. Samotnej muzikálovej žánr má totiž specifický nároky, který se můžou často zdát coby umělý, kýčovitý nebo afektovaný. V případě tohohle tvaru ustoupilo do pozadí něco, co bychom mohli označit za muzikálový herectví, čímž se sympaticky rozplynula strojenost, která patří k tvorbě Endy Walshe.
Na stání bych si to každopádně dát vůbec nechtěla. Pro ten projekt byly strašně zásadní snový pasáže, který mě dostávaly do transu, do stavu mezi snem a bdělostí. Celkovýmu dojmu napomáhaly táhlý melodie. Ty kontrastovaly skvělýmu falzetu Kate Gilmore, který mě vždycky vytrhlo z přesvědčení o zvukový jednotvárnosti. Tahle surreálnost pro mě nebyla jen fyzická, založená na tom, co jsem cítila z hudby, ale samozřejmě tomu odpovídala i vizualita díla. Z vlastní divácký zkušenosti vim, že by pro mě tenhle pocit nebyl v jinym setupu tak silnej.
Týna: Jo, ta snovost pro mě byla taky hodně výrazná. Až jsem měla pocit, že písně čerpají z irského folklóru, se kterým sice vůbec nemám zkušenost, ale představovala jsem si, jak mě hudba přenáší do kopcovité zelené přírody, kde se kdykoliv můžou objevit irští skřítci…
Zdeňka: Irští skřítci, který tě nutí k braní drog a pití alkoholu. :D Ne, haha, chápu jak to myslíš, pro mě osobně na tom byl ale trochu zásadnější jiný aspekt. A sice práce s domovem jako s místem, který má být tvůj safe space, tvůj safe house, ale je to naopak prostředí, který tě poškodí na celý život. Domov najednou není něčím hřejivým, co tě svojí vlídností obejme. Je skoro až něčím, co ti způsobí trauma.
Týna: Tam mě dost vracely ty projekce. Sice nebyly moc dějový, ale zobrazovaly dost známý a často nepříjemný situace, jako rodinný oslavy. Části vzpomínek, který jsou skoro kolektivní. Jako ten folklór, kterej taky dokáže být hodně temnej.
Dominik: Asociativnost a obrazotvornost pro mě byly taky hodně výrazné a představení ve mně automaticky vyvolávalo vzpomínky na moje dětství. Spíš než skrze konkrétní situace ale přes ten pocit, který popisuje Zdeňka – že tvůj domov přestane být tím safe spacem. Moje dětství naštěstí nebylo tak traumatické jako to Grace, ale myslím, že každý nějaké takové vzpomínky máme. Líbilo se mi, že mi představení dávalo prostor si takhle myšlenkově odcestovat. A byť to třeba nebylo úplně příjemné, věřím, že je důležité se k takovým věcem občas (ale zase ne moc často) vracet – jak to ostatně dělá i samotná hrdinka.
Tobiáš: Pro mě je domov, safe house, i ten vnitřní – kterej si v sobě vytváříš v závislosti na tom, co nepěknýho se třeba děje v tvým okolí. To vidím hodně ve scénografii a v závěru, kdy si Grace po tý šílený sérii exponování sebe sama zaleze do takovýho pokojíčku, kumbálu, kde se na těch projekcích schovávala i jako malá. Zavře se tam a po tý hodině a půl (a možná po celým životě) je možná poprvý sama se sebou. Chápal jsem to jako gesto, symbol toho, že se uzavírá právě do svýho osobního safe house, kam už ani my jako diváctvo nepatříme.
Zdeňka: A pak jsme šli na pivo…
Dominik Rathan, Kristýna Vinařová, Tobiáš Waller a Zdeňka Horváthová