„Ahoj národe. Musíme si o něčem promluvit. Tak chvilku poslouchej.“ Těmito slovy začíná inscenace Takže asi tak uvedená na Nové scéně Národního divadla. Na parketách stojí teenageři, kteří směřují své pohledy na další teenagery zaplňující hlediště. A právě jim chce různorodá parta mladých dospělých v průběhu jedné hodiny ukázat, že jejich představa o tom, jak to chodí v dětských domovech, je s největší pravděpodobností mylná.
Takže asi tak | foto Jan Hromádko
Asi každý z nás někdy od rodičů slyšel věty typu: „Když budeš zlobit, skončíš v dětském domově.“ Nebo se dozvěděl, že jsou tato zařízení pro nezvladatelné děti a že ti, kteří z nich vyjdou, se nejsou schopni zapojit do plnohodnotného života a vždycky se stanou zločinci. Co ale tyto představy společnosti živí? Proč se takové dezinformace šíří, když pro ně většina nemá relevantní zdroje?
Inscenace Takže asi tak v režii Janka Lesáka a Natálie Strýčkové Preslové se snaží vyvracet podobné mýty za pomoci zpracování rozhovorů, které vedli s těmi, kdo v dětských domovech žijí či pracují, i s těmi, kdo s nimi nemají žádnou zkušenost. Výpovědi následně tvůrčí duo přeneslo do textu, který na jevišti zaznívá z úst party náctiletých. Nevíme, kdo z herců a hereček skutečně vyrůstal v dětském domově – jestli všichni, část, nebo vůbec nikdo. Na tom ovšem nesejde: důležité je poslouchat.
Takže asi tak | foto Jan Hromádko
V rámci různorodých scén se poukazuje na ty největší stereotypy, které o životě v dětských domovech panují. V jedné se například parta zaměřuje na známé sirotky z literárního světa – mezi výčtem figurují Harry Potter, Oliver Twist či Pippi Dlouhá Punčocha. Inscenátoři jako by chtěli říct, že není divu, že má společnost utkvělou představu o sirotcích, když jim ji tak předkládá třeba literatura. V dalších výstupech vyvrací tvrzení o tom, že dětské domovy vypadají jako vězení, že se v nich schovancům nikdo nevěnuje anebo že v nich žijí převážně děti, které své rodiče nemají a nikdy je ani nepoznaly. Inscenace ukazuje, že takoví mladí nechtějí být litovaní, nechtějí dostávat dary jen proto, aby ze sebe měli druzí lepší pocit. Jsou naprosto normálními lidmi.
Některé scény doplňuje živá hudba, představitelé také vystřídají více kostýmů od plesových šatů po současné oblečení, díky čemuž vše působí velmi svěže a živě. Do inscenace se zapojují i různé technologické prvky jako live-cinema promítané na plátno, což jí dodává na dynamičnosti. Jednotliví členové herecké party by od sebe snad nemohli být odlišnější, ale spojuje je nesmírná autenticita a zapálení pro věc. Všichni mi byli natolik sympatičtí, že bych se s nimi nejradši hned seznámila. A navíc i přesto, že se u valné většiny z nich jedná o vůbec první divadelní zkušenost, zvládají přednes i herectví s přehledem.
Takže asi tak | foto Jan Hromádko
Styl promluv ve velkém odpovídá mluvě dnešních teenagerů, zazní anglicismy, vulgarismy a nespisovné výrazy. Po většinu času mi to nevadilo, v pár momentech mi ale přišlo, že se tvůrci snažili přiblížit mluvě puberťáků až tak moc, že se přehnaná snaha stala spíš kontraproduktivní a repliky zněly trochu nepřirozeně. Protože se ale jedná o jediný prvek, který mi během představení neseděl, dokážu ho odpustit.
Takže asi tak je vůbec první inscenací vzniklou pod platformou ND Young, již se podařilo v koprodukci s Činohrou Národního divadla dostat na regulérní repertoár. A že to bylo potřeba – inscenací pro věkovou skupinu dospívajících u nás vzniká velmi málo. Je to velká škoda, protože právě díla, která tvoří mladí lidé mladým lidem bývají svá, často i experimentální a dokážou (nejen) stejné věkové kategorii předat sdělení autenticky. Takže asi tak je toho skvělým důkazem.