Předminulou neděli se mi podařilo opět po nějaké době zavítat do Vršovického divadla Mana sídlícího v podzemí konstruktivisticko-funkcionalistické budovy Husova sboru, které slouží především jako významné lokální komunitní centrum, jehož ředitelem je místní farář David Frýdl. Vedení s ním tvoří již pátou sezonu dramaturgyně Věra Mašková a společně přinášejí návštěvnictvu současná, často palčivá témata, ke kterým se staví se značnou odvahou a otevřeností. Dlouhodobým projektem, který naplňuje zmíněné charakteristiky, je i seriál Otevřená zpovědnice, jehož první díl premiéroval loni na podzim a byl „zasvěcen“ tématu zneužívání dětí v církvi.
Otevřenou zpovědnici 1 tvořil jakýsi triptych složený z úvodního koncertu chrámového sboru na půdě kostela, scénického čtení hry Zpověď rakouského dramatika Felixe Mitterera v podání Jiřího Lábuse a Martina Dejdara (již v divadelním sále) a závěrečné debaty odborníků na oblast sexualizovaného násilí z prostředí církve i mimo ni. Byla jsem velmi zvědavá, neboť se mi projekt předem jevil jako podivuhodně neuchopitelná kombinace tématu, místa, forem a osob. Výsledek však ukázal na silný promyšlený koncept, který návštěvnictvu umožnil nahlédnout téma zneužívání skrze umělecké zcizení v prostoru pro ně bezpečném (či přímo posvátném) a apeloval tak na skutečnost, že duchovní prostor každého, tím spíše dětí, je velmi křehký a může být zneužit.
O třetí říjnové neděli (skoro do roka a do dne) proběhla premiéra druhého dílu Otevřené zpovědnice. Tvůrčí tým se v něm zaměřil na neméně ožehavé téma: eutanázie.
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“ – Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi
Autoři projektu setrvali u formátu scénického čtení a jako látku tentokrát vybrali hru Bůh německého dramatika Ferdinanda von Schiracha – text, který uvozuje Camusova citace z Mýtu o Sisyfovi úzce související s Camusovou ústřední filozofickou otázkou: Jaký má smysl žít, když pro to není žádný vyšší důvod?
Ferdinand von Schirach je pozoruhodnou personou německé scény: vnuk prominentního nacistického pohlavára Baldura von Schiracha, úspěšný právník, který se po dvacetileté kariéře obrátil k psaní a začal publikovat povídky, romány a dramata, ve kterých čerpá ze své předchozí kariéry. Česky zatím vyšly dvě sbírky povídek Zločiny a Vina, román Případ Collini a týden před premiérou v Maně také Bůh. (V překladu Ondřeje Šebesty ho vydalo nakladatelství Echo Media v rámci ediční řady Svár Terezy Matějčkové, která také napsala čtivý doslov. Škoda jen, že si v něm neodpustí hned ve třetím odstavci vypíchnout křivé obvinění ze znásilnění a mezi řádky relativizovat sexualizované násilí).
U nás se úspěšně uváděla (a na několika místech ještě uvádí) von Schirachova dramatická prvotina Teror, pojatá jako fiktivní soudní přelíčení ke skutečnému případu, kdy v roce 2013 major Luftwaffe Lars Koch neuposlechl příkazu a sestřelil unesené civilní letadlo se 164 cestujícími na palubě, jež teroristé naváděli na mnichovský stadion, kde v tu chvíli 70 000 lidí sledovalo fotbalový zápas. Von Schirach přišel v této hře s atraktivním modelem: diváci a divačky musí poté, co si vyslechnou argumenty obžaloby i obhajoby, hlasovat, zda má být major za tento čin odsouzen nebo osvobozen. Je možné omluvit smrt 164 nevinných cestujících záchranou většího množství diváků na stadionu? Podle konkrétního diváckého rozhodnutí pak představení končí. K dramatu dokonce vznikly webové stránky, na kterých jsou průběžně aktualizovány výsledky hlasování z jednotlivých uvedení po celém světě a je tak možné porovnávat, kde diváctvo obžalovaného spíše osvobozuje a kde nikoli.
Adaptací Teroru u nás vzniklo vícero (zasvěceně o nich referovala Lenka Šaldová pro Divadelní noviny). I v samotné Maně byl Teror chvíli na repertoáru – jednalo se o inscenaci Ondřeje Zajíce, přenesenou sem v roce 2019 z Městských divadel pražských.
„Nezabiješ.“ – páté přikázání (Deuteronomium 5, 17)
Ve hře Bůh, která měla premiéru v září 2020 zároveň v Berliner Ensemble a Düsseldorfer Schauspielhaus, se von Schirach vrací k tomuto osvědčenému a divácky vděčnému modelu rozprava + hlasování (rovněž existuje webová stránka s možností porovnat výsledky – odkaz připojuji pod článkem). Jako obecenstvo se ocitáme na zasedání fiktivní etické rady, před kterou předstupuje osmasedmdesátiletý muž s žádostí ukončit svůj život. Richard Gärtner není psychicky ani fyzicky nemocný, slovy jeho lékařky „je prostě jen smutný“, a to primárně proto, že mu před třemi lety zemřela žena, se kterou prožil dvaačtyřicet let. Neboť byla vždy politicky angažovaná, rozhodl se Gärtner svou žádost na její počest zveřejnit a předložit plénu k diskusi – jako službu společnosti; aby udělal, co vnímá jako správné.
Předsedkyně etické rady postupně předvolává tři znalce z oblastí práva, lékařství a teologie, které zpovídají obhájce Gärtnera advokát Biegler a členka etické rady Kellerová zastupující stanovisko proti eutanázii. Zatímco právní znalkyně zdůrazněním, že neexistuje právní povinnost žít a že (německá) ústava nestojí na křesťanství, spíše otevírá prostor pro přijetí eutanázie, člen prezidia spolkové lékařské komory i biskup se stavějí jednoznačně proti. Pro lékařského znalce je hlavní oporou Hippokratova přísaha, která zakazuje lékaři podat pacientovi lék, jenž mu způsobí smrt. Zpochybňuje také svobodnou vůli pacienta poukázáním na celosvětové výzkumy, podle kterých většina zasebevražděných trpěla vážnými psychickými poruchami, a tvrdí, že lékař má pacienta za všech okolností před smrtí chránit, což je klíčové pro vznik vzájemné důvěry.
„Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mě o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit, kdyby mě o to požádal.“ – Hippokratova přísaha
Biskup se zase obává ztráty respektu k životu, ke stáří, ztráty lidskosti, přičemž se odkazuje na Augustinův výklad pátého přikázání Desatera a na argumentaci Tomáše Akvinského, podle něhož je sebeusmrcení nepřijatelné, neboť je nepřirozené, je protispolečenským hříchem a zásahem do Boží suverenity.
Biegler oběma zeširoka argumentuje.
„Biegler: Představte si, že v tomto sále najednou začne hořet. Všichni se rozběhneme vstříc nouzovému východu, který byl právě za tímto účelem vybudován. Když teď říkáte, že příliš mnoho lidí v nouzi hledá pomoc lékařů s dobrovolným odchodem, znamená to, že když hoří, příliš mnoho lidí hledá nouzový východ? To je přece nesmysl. Je správné stavět nouzové východy a je správné je používat.“
Kromě toho, že Biegler zjemňuje lékařským znalcem prezentovaná ultimátně znějící čísla („nárůst 700 % případů v Oregonu“ ve skutečnosti znamená průměrně necelých 130 sebeusmrcených lidí ročně, „drtivá většina lékařů nesouhlasící s eutanázií“ znamená 62 %), poukazuje na skutečnost, že se lékař odvolává na starou verzi Hippokratovy přísahy, která je dnes již aktualizovaná do podoby Ženevského lékařského slibu, v němž citovaná věta o usmrcení stejně jako třeba zákaz operovat ledvinové kameny (!) chybí. Namísto toho v něm stojí: „Budu respektovat autonomii a důstojnost své pacientky, pacienta,“ přičemž tato formulace může nakrásně zahrnovat poskytnutí prostředku k ukončení života, který už nedokáže medicína udržet v důstojnosti. V lékaře nebo lékařku, kteří takto jednají, v souladu s přáním pacienta, by Biegler svěřil svou důvěru.
Zpochybňuje také znalcem obhajovaný rozdíl mezi legálně povoleným a často prováděným ukončením léčby a poskytnutím léku k sebeusmrcení – i první zmíněná činnost je aktivním zásahem lékaře či lékařky (vypojení přístrojů, zastavení umělé výživy atd.), jehož konečným cílem je smrt. Dodává také, že avizovaného morálního úpadku se lékaři báli i v případě antikoncepce, kde se predikce ukázala jako chybná.
„Biegler: Prognóza vašich kolegů byla prostě mylná. Důsledkem antikoncepce není nemravnost, nýbrž společnost bez trapností padesátých let.“
Biskupa zase Biegler přiměje připustit, že sebevražda není v Bibli Bohem nikde výslovně zakázána, a zdařile napadá argumentaci Akvinského, když poukazuje na její nepodloženost, tautologičnost i přežitost. Člověk si dnes přece různými léky a zákroky prodlužuje život – v této logice věci by rovněž kardiostimulátor byl nepřístojným zásahem do Boží suverenity. A navíc, ptá se, není touha předejít utrpení přirozeností člověka?
Po vyslechnutí všech znalců následuje divácké hlasování a po něm podstatně kratší druhé dějství, sestávající z ohlášení výsledků a závěrečných řečí. Biegler, který mluví poslední, vznáší klíčovou otázku celé disputace: Komu patří náš život? Tj., kdo má právo o jeho konečnosti rozhodnout – stát, společnost, náboženská autorita, naše rodina, přátelé, nebo jen my samotní? Pro Bieglera je odpověď jasná.
„Biegler: Za téměř čtyřicet let v povolání advokáta jsem opravdu pochopil jediné: člověk je obojaké stvoření, my všichni jsme zároveň dobří i zlí, a přesto společně tvoříme docela přijatelný celek. A v naší společnosti tomu není jinak. Není homogenní, nýbrž rozdělená, rozporuplná, mnohovrstevnatá a veskrze nejednotná.
Věříme v Boha, Alláha, Buddhu, ve všelijaká létající monstra, nebo jen sami v sebe. Ale jsme osvícená společnost, a tak nás spojuje jedna věc: nikdy nemůžeme definitivně vědět, co je správné a co špatné, absolutní soudy neexistují.
Dámy a pánové, vy víte, že nejsem filozof, ale není to právě to, co dělá naši evropskou společnost společností západní? Místo vynuceného konsenzu raději přijmeme mírumilovný rozpor. A co z toho vyplývá? Když pochopíme, že neznáme a nikdy nepoznáme absolutní pravdu, musíme být velkorysí. Člověk nám je měřítkem, kdepak příroda, ideologie, náboženství, církev, Bůh. Humanita, lidskost jsou naším posledním kritikem a nejvyšším soudcem. Proto nám nezbývá než nechat samy lidi rozhodovat, jak budou žít a jak chtějí zemřít. A lidské svobody se nemusíme obávat.“
Pozorným neunikne fakt, že hra je spíše než filozofickou rozpravou dvou nezúčastněných stran obhajobou asistovaného sebeusmrcení. Kladla jsem si otázku, zda je takové vnímání dané dnešní dobou – že se argumenty protistrany jeví slabší; že nemožnost dobrovolně a právně legálně ukončit svůj život za odborné pomoci se ukazuje v moderní západní sekularizované společnosti jako v podstatě neobhajitelná. Roli ale hraje určitě i autorova strategie strukturování textu a argumentací (obhájce hovoří vždy jako druhý) a způsob, jakým jsou vykresleny charaktery. Zatímco většina postav je plochá a jednotliví znalci vystupují spíše coby nositelé tezí, obhájce Biegler se projevuje lidsky – občas neudrží emoce na uzdě a skáče protistraně do řeči, sem tam upustí kousavou poznámku… je nejplastičtější a člověku nejbližší. Jak podotýká Matějčková v doslovu, lze předpokládat, že právě na jeho straně by nakonec stál samotný von Schirach, který nechává postavu Bieglera coby své alterego vystupovat i v románu Tabu.
Vpravo Libor Hruška coby popuzený advokát Biegler, vlevo Dušan Sitek jako jeho mlčenlivý mandant Richard Gärtner. Foto: Basia Rzymanová
Dynamika genderových sympatií a cenzura kritiky církve
Je zajímavé pozorovat, co s touto dynamikou sympatičnosti postav udělá jevištní ztvárnění a sympatie vůči jednotlivým účinkujícím. V případě inscenací Teroru dynamiku sympatií pěkně rozkrývá již zmíněná Šaldová, která k inscenaci Národního divadla Brno píše: „brněnský inscenační tým v čele s Martinem Glaserem zjevně stojí na straně obviněného. Sympatie má získat Martin Siničák – obhájce: ležérní, elegantní, neformálně působící šarmér. Eva Novotná jako upjatá, v kostýmku sešněrovaná, nepříjemná státní zástupkyně proti němu nemá šanci.“
Ve scénickém čtení Boha v Maně v režii Josefa Kačmarčíka je dynamika styčných mluvčích protistran velmi podobná. Libor Hruška jako obhájce Biegler je uvolněný sympaťák s rozhalenkou obléknutý v neformálním stylu „smart casual“. Šedé vlasy mu navíc dodávají vzhled životem zkušeného a moudrého člověka. A v neposlední řadě, co si budeme – je to muž. Už to mu v naší patriarchální společnosti přidává v podvědomí diváků a divaček na vážnosti a důvěryhodnosti. Dana Černá jako zástupkyně Kellerová v upnuté sukni, na podpatkách a se staženými vlasy evokuje komisní úřednicko-kancelářský dojem, je nepřístupnou autoritou, která působí více formálně a méně autenticky (jako ukázkové ztělesnění kulturně internalizované misogynie – pracující ženy v mocenských pozicích jsou přece odtažité bestie a všechny úřednice jsou krávy). Nepochybně i tyto (ne)sympatie měly vliv na konečný výsledek hlasování, který na premiéře činil 73 % souhlasících s poskytnutím léku k eutanázii ku 27 % nesouhlasících.
Nutno podotknout, že von Schirach úvodem hry k obsazení podotýká, že je role z hlediska genderu vyjma biskupa možné obsadit libovolně. Scénické čtení v Maně nicméně drží až na Předsedkyni etické rady von Schirachem navržené obsazení.
Do textu samotného ovšem dramaturgyně Mašková zasáhla poměrně výrazně, a to konkrétně do dialogu Bieglera s biskupem Thielem. Jsou zde vypuštěny celé pasáže, ve kterých právník poukazuje na to, že ačkoli se církev staví do pozice strážkyně morálky, v minulosti podporovala a sama vykonávala trest smrti (ať už v podobě svatých válek, upalování čarodějnic nebo smrtelného mučení inkvizice), a zpochybňuje její současnou morální kredibilitu („Biegler: V roce 2018 byla na podzimním shromáždění katolických biskupů představena studie, podle které mělo jen v Německu 1670 katolických kleriků sexuálně zneužít 3 677 převážně nezletilých chlapců. […] Autoři této studie píší, že v některých případech nalezli nezvratné důkazy, že církev manipulovala důkazy. […] Jak může být vaše církev tváří v tvář těmto skutečnostem ve věcech morálky vůbec věrohodná?“). Zjemněno je rozporování Akvinského, chybí formulace přesvědčení, ke kterému pod tlakem Bieglera dochází před koncem slyšení biskup Thiel, totiž že „žít znamená trpět“ a „křesťanství je náboženství lidského utrpení“. Zdá se tedy, že tu došlo k ideovým změnám, které mají za cíl upravit biskupovy promluvy tak, aby ladily s pojetím křesťanství, s nímž se tvůrčí tým ztotožňuje, a zároveň i k takovým, které cenzurují kritiku církve. Ačkoli jsou změny vzhledem k povaze místa uvedení pochopitelné (a je také možné, že jejich primární motivací byla touha po větší koncentrovanosti tématu), přináší rozsah kritických škrtů, které tvoří významnou část Bieglerovy argumentace, určité zklamání. V souvislosti s odvahou, kterou umělecké vedení projevilo v předchozím díle Otevřené zpovědnice tematizujícím sexuální zneužívání v církvi, se tento přístup jeví jako krok zpátky.
Scénické pojetí je jinak celkově mírně rozpačité, neboť osciluje mezi plně přetělesněným hraním a distancovaným scénickým čtením. Nejhůře čitelné je to v případě Předsedy etické rady v podání Milana Kačmarčíka (alternuje Daniel Rous), u něhož jednak není jasné, kým přesně je (nepředstaví se), a jednak, zda oslovuje publikum v jeho reálném časoprostoru, nebo drží fiktivní rámec etické rady. Taková dvojakost sice může teoreticky znít jako důmyslná strategie usilující o větší apelativnost, v praxi ale působí spíše bezradně.
Libor Hruška jako obhájce Biegler při své závěrečné řeči. Foto: Basia Rzymanová
Performativní diskuse
Pozoruhodného rozměru nabyl večer po skončení čtení, kdy následovala diskuse k tématu eutanázie moderovaná Sarah Abulkasim a Petrem Wagnerem, nahrávaná zároveň jako podcast Vlna radia Wave. Ačkoli moderátoři hned úvodem předestřeli, že nemá jít o konfrontační debatu dvou protichůdných stanovisek, přesně tím se debata stala. Zřejmě byli hosté – teolog René Milfait a filozof Tomáš Hříbek – příliš binárně vybraní, a tak většinu času strávili vymezováním pozic a termínů, spíše než diskusí k tématu legalizace eutanázie.
Ačkoli Hříbek scénické čtení nenavštívil, diskuse se několikrát ocitla jakoby na pozicích biskupa a právníka Bieglera, a to dokonce i s osobnostní dynamikou von Schirachových postav: zatímco se Milfait dopouštěl úsměvem maskovaných argumentačních faulů ad hominem, Hříbek reagoval s grácií a jemným, téměř nepostřehnutelným humorem, který demagogické taktiky spoludiskutéra demaskoval. V podstatě doslova zazněly repliky (dosaďte si jména diskutérů): „Biskup: Vy všechno překroutíte. Biegler: To je mi líto,“ přičemž aby přihlížející vychytal všechny významové nuance a reakce, musel být dosti ve střehu. Závěrečná debata se tak stala překvapivě performativnější a dynamičtější než samotné scénické čtení.
Závěrečná performativní diskuse. V popředí zleva Petr Wagner, Tomáš Hříbek, René Milfait a Sarah Abdulkasim. Foto: Basia Rzymanová
Další uvedení Boha se uskuteční 15. listopadu v rámci Týdne svobody, s následnou diskusí v moderaci novinářky Renaty Kalenské z Deníku N a hosty filozofkou Terezou Matějčkovou, právníkem Milanem Hamerským, lékařem Ondřejem Kopeckým a pedagogem Janem Polákem. Tam by mohly být názory rozmanitější a diskuse přece jen pro dobro věci trochu rozptýlenější.
Eliška Raiterová
Odkazy:
Hlasování diváctva při představeních hry Gott napříč zeměmi: GOTT - Ferdinand von Schirach - Abstimmungsergebnisse
O Otevřené zpovědnici 1 jsem psala pro Deník N: Volat o pomoc, když nikdo neslyší. Martin Dejdar a Jiří Lábus sugestivně hrají o sexuálním zneužívání v církvi — Deník N
Reflexe adaptací Teroru Lenky Šaldové: Tváří v tvář teroru – Divadelní noviny, Máme se řídit principy? – Divadelní noviny