„Jak v realitě docílit demontáže loga? Jak se dá osvobodit od vlastní objektivní identity?“ ptá se ve své disertační práci (Dekompozičné princípy v inscenačnej tvorbě, 2015, s. 22) režisérka uskupení D’epog Lucia Repašská. O jejích inscenacích jsem se v posledních letech snažila pravidelně psát. O úspěšnosti svých pokusů pojmenovat něco podstatného jsem přitom vždycky pochybovala. Představení inspirují k bohatým výkladům, jenomže člověk je nucen si víc než u jiného typu divadla uvědomovat, jak moc do interpretací vnáší své osobní projekce. Když jsem se minulý týden ocitla na „atmosférické instalaci“ Hlava I., rozhodla jsem se, že se o nich zkusím vyjádřit znovu a jinak. Musím říct, že se mi o D’epogu přemýšlí mnohem lépe v prostředí Podhoubí než na stránkách tištěných divadelně zaměřených časopisů.
Také bych řekla, že Hlava I. je projekt, kde D’epog našli zas o trochu víc sebe samé než v předchozích dílech. I když je trochu absurdní takto uvažovat v případě snad nejosobitějšího českého divadelního(?) uskupení. Hlava I. prostě nekompromisně uváděla do praxe všechno to, co Lucia Repašská před pár lety odhalila o svém přístupu k tvorbě v rozhovoru pro Svět a divadlo 2018/č. 2. „To, co děláme, už není divadlo.“ (s. 33) „Jsme dealeři. Nabízíme potenciál významu, ne samotnou interpretaci. Jaké si to uděláš, takové to máš.“ (s. 39) „Při představení je naše obvyklé východisko: nejdřív dávej. Na to, aby někdo vykročil směrem k tobě, musíš udělat první, druhý a možná i třetí krok.“ (s. 39) Dřív jsem považovala za alibismus, když divadelníci včetně členů D’epogu říkali, že netvoří divadlo, ale performance, instalace nebo jiné nedivadelní tvary. Jenomže v tomto případě jsem snad poprvé terminologicky kapitulovala. Prostě je asi skutečnost taková, jak to tito tvůrci už dlouho říkají: D’epog zřejmě vytváří výstavu, kurátorovanou a paralelní realitu, která je současně i divadlo.
Teď bych se s tímto nově uznaným faktem potřebovala vyrovnat i z pozice divadelní kritičky. Rozhodla jsem se, že pro začátek bude nejlepší, když někoho poprosím o pomoc. Na představení jsem potkala režiséra Davida Zelinku, který se s D’epogem setkal vůbec poprvé a vypadal velmi zaujatě. Jediné, co o nich dopředu četl, byla anotace k tomuto projektu na Facebooku. Tak jsem ho požádala, aby se mnou představení probral z pozice dalšího diváka. A on souhlasil.
Zde je přepis našeho rozhovoru, který se odehrál na zahrádce před Chaloupkou v Prokopském údolí:
Bára: Pro mě byla tahle věc od D’epogu mimořádná, protože narozdíl od jejich předchozích projektů nedostalo publikum ani nejmenší šanci pohlížet na představení skrz nějaká konvenční kritéria. Bylo to spíš, jako když přijdeš na divadelní zkoušku, kde herci simultánně hledají své postavy, prožívají je a opouštějí.
David: Já to asi takhle nerozlišuju. Nepřemýšlím nad tím, jestli přikládat nebo nepřikládat nějaká konvenční kritéria. O tom přece divadlo není, ne? Když těm tvůrcům důvěřuju, tak jejich tvorbu nepotřebuju s ničím srovnávat.
Bára: A na základě čeho jsi jim uvěřil?
David: Nejdřív na mě představení působilo chaoticky, vnímal jsem jen nějaké pokřiky a ošklivé věci v prostoru (výstavní instalace, v níž nejkřiklavěji působily obrovské reklamní panely s upoutávkami na filmy a produkty). Ale pak jsem si najednou uvědomil, jak moc jsou řemeslně dobří. Používáním hlasu, pohybově, citlivostí. Bylo jasné, že to není žádná samozřejmost, ale že se za tím skrývá obrovská zkušenost a práce.
Bára: Takže se tvoje důvěra postupně vyvíjela?
David: Postupně jsem si uvědomoval, že ten chaotický zmatek má uvnitř řád, že je harmonický. Ale ten řád byl jiný než … Já nevím, jak to přesně popsat. Chtěl jsem s tím zůstat v kontaktu, vnímat víc a víc pronikat, abych pochopil. Neuchopitelné to pro mě zůstalo, ale čím míň jsem byl pasivní, tím víc jsem toho získával.
Bára: To mě hned na začátku naštvali, protože mi odpírali možnost vidět na herce.
David: Myslíš tu scénu na začátku, když byl prostor ještě nepřístupný?
Bára: No, vstoupila jsem do takového skladiště, které bylo zahrazené plastovými stojany. Za nimi se už hrálo, ale viděl jen ten, kdo se dostal k malým průhledům. Byli jsme zatím asi jen čtyři diváci a v jednu chvíli se stalo, že mi ostatní zabrali všechny průhledy. Podle zvuků a slov jsem si představovala, co asi dělají herci.
David: To jsem neviděl, protože jsem se na začátku ztratil po cestě do sálu. Ale asi by mě to nenaštvalo. Prostě bych to přijal a neměl s tím problém.
Bára: Mě to štvalo jenom na určité úrovni vědomí. Brala jsem to jako součást jejich konceptu a byla zvědavá, co přijde dál.
David: Chápu.
Bára: Vraťme se k tomu herectví. To je na D’epogu nejdůležitější, protože na něm pracují spoustu let (tři až čtyřikrát týdně a cirka jednou měsíčně intenzivní víkendové soustředění, uvedla režisérka v rozhovoru pro SAD (s. 34)). Říkals, že jsi ho oceňoval. Rozvedl bys proč?
David: To, co mě přitáhlo, byla neuvěřitelná míra soustředění a vnímavosti. Vybavuji si třeba herečku, jak šla pozpátku, táhla druhou herečku a nevrazila do žádného exponátu, kterých byl prostor plný. Obešla je a přitom mluvila a soustředila se na spoustu věcí najednou. Ono to vlastně souviselo s preexpresivitou a s otevíráním registrů, jak o nich píše Eugenio Barba a jiní.
Bára: To bude souviset, režisérka u Barby strávila šest let na stáži.
David: Jo jo, to už vím.
Bára: Čím konkrétně tě jejich herectví oslovovalo?
David: Tím, jak v něm kontrastoval chaos na povrchu s hloubkou toho, co se doopravdy dělo. V jedné scéně polil herec holce bílé tričko, pod kterým neměla podprsenku, a řekl jí, že je teď Miss Mokré tričko. To byla přece úplně banální situace, nevtipná, nezajímavá. Ale zároveň jsi viděla, že ti herci jsou na sebe hluboce napojení, že za tím je ještě „něco“. V celém představení se objevovaly „plácy“ vět, které slýcháme na každém kroku a vlastně nemají žádnou hloubku, nic neznamenají – ale tady nevytvářely prázdnotu.
Bára: Když jsem psala o jejich předchozích projektech, které se ještě daly označit jako „inscenace“, často jsem narážela na to, že je nemožné brát vážně cokoliv z toho, co postavy pronášejí nebo k čemu odkazují na obecnější rovině. Jako divačce mi to připadalo dobrodružné, ale způsobovalo mi velké obtíže, jakmile jsem se pak pokoušela svůj zážitek zprostředkovat veřejnosti. Jak jsi to měl se sledováním nějaké obecnější tematické linky ty?
David: Na začátku jsem si všiml tématu času. Začínalo to situací narozeninové oslavy, pak přišla scéna, kdy se mluvilo o čekání na to, až se uvaří omáčka. Ostatní ponižovali jednoho člověka a nutili ho, aby přesně řekl, jak dlouho která fáze přípravy potrvá. Viděl jsem v tom nevyslovenou otázku, jestli má náš život v čase nějaký smysl. Místo abychom se snažili intenzivně žít, navzájem se ponižujeme, upínáme se k nesmyslným hodnotám a informacím.
Bára: Myslíš, že by se tohle obecnější vyznění dalo vztáhnout na celé představení?
David: Ona se mi ta linka pak zbořila. Téma času zmizelo a objevila se jiná témata. Ale dá se asi říct, že se celkově ptali: „Jsi si jistý, že žiješ dostatečně intenzivně? Vyhovuje ti to takhle?“ Nikoho neobviňují, nevnucují tu otázku nijak násilně. Spíš tak balancují. A vkládají ji do hodně rozvrstvených kontextů. Jakoby banální, povrchní scény jsou plné významů a nezjevných, ale vnímatelných procesů. Třeba v té scéně, kdy jedna z nich vyprávěla, jak se jako malá počůrala v divadle do kostýmu Sněhurky. Vážně potřebujeme v životě dětí nebo i dospělých takovéhle zážitky, které si budou už pořád pamatovat stydět se za ně (a vlastně jsou k ničemu)? Kladli otázku, nakolik si v životě vynucujeme věci, které nám vlastně nevyhovují, netěší nás a nic nám nepřinášejí.
Bára: Myslíš, že to ostatní diváci včetně mě mohli číst podobně jako ty?
David: (smích) No já nevím, co jsi v tom viděla ty. Myslím, že hodnota té věci je v tom, že je neuchopitelná. Ale když je člověk aktivní a pochopí, že v tom je mnoho významů, dostane dobrý základ, aby k nim dodával své. (Ale není to samozřejmě povrchnost ve stylu: když budeme dělat cokoliv, každý si v tom něco najde. Myslím, že do toho tvůrci vkládali hodně … a věděli co.) A byly v tom pro mě spíš otázky, ne odpovědi. Ale otázky tak intenzivní, že nutí k reakci. Je to takové skladiště potenciálu. Oni psali i v programu, že je to „divadelní depozitář“.
Bára: Měls pocit, že jsme byli my ostatní diváci na stejné vlně jako ty?
David: Připadalo mi, že jo. Bylo to dané už tím, že jsme museli dávat pozor, abychom do sebe při přesunech navzájem nevrazili. Já jsem často přemýšlel, jestli někomu nebráním ve výhledu na scénu. Občas jsem posouval výstavní exponáty (byly na kolečkách), musel jsem dávat pozor, abych jimi do někoho nevrazil. Věnoval jsem stejnou pozornost divákům jako hercům.
Bára: Stejnou?
David: Možná menší, ale rozhodně ne zanedbatelnou. Byly chvíle, kdy jsem pozoroval diváky, jak reagují na to, co se děje.
Bára: To já také. Ke konci byla scéna, kdy každý herec zblízka pozoroval nějaký obraz na těch stojanech rozmístěných po rozlehlém galerijním prostoru. V jednu chvíli mi ostatní diváci zastoupili cestu a já jsem neviděla výrazy herců. Odhadovala jsem je pak podle tváří okolostojících lidí, kteří toho viděli víc než já. Tak silné vnímání plasticity prostoru jsem v divadle asi ještě nezažila. Ono to vlastně nebylo jen divadlo, ale i paralelní realita … Každopádně jsem se snažila proniknout k tomu, co mi bylo odpíráno vidět.
David: Tohle mě vůbec netrápilo. Když tvůrcům důvěřuju, tak počítám s tím, že vědí, že nemůžu vidět všechno.
Bára: No jo, tohle byla zas moje osobní projekce. Připomínalo mi to stavy, kdy chci něco pochopit, ale narážím na to, že moje hlava je jenom skladiště převzatých struktur. Takový labyrint. A do toho všechny ty příhody z dětství, třeba jako čůrání do kostýmu Sněhurky nebo jiné věci, o kterých se mluvilo vzadu v té tmavé komoře s hromadou písku. Všechny tyhle věci odvádějí pozornost od toho, čeho chce člověk dosáhnout.
Také se podle mě hodně hrálo o zanikání myšlenek a volních impulzů. Toho jsem si všimla už u dřívějších projektů D’epogu a pokaždé mě to hodně zaujalo. Oni často nadhodí nějakou repliku a ta se pak pomalu „vsakuje“ do jejich těl. Lepší pojmenování mě nenapadá. Tady například někdo řekl: „Tak si pro to skoč!“ A ostatní pak začali společně skákat na místě po jedné noze. Nejdřív mi bylo trapně za tak ubohý nápad, ale brzo jsem je začala obdivovat, že v té trapnosti vydrželi tak dlouho. (Což se mi, mimochodem, na věcech od D’epogu děje pravidelně.) To se prolnulo do vjemu jejich únavy z dlouhého poskakování. Nakonec je přešla síla cokoliv opakovat, jen mlčeli a skákali. Pak někdo vnesl jiný impulz a rozhořela se další aktivita. Celé mi to připomínalo takové surfování na vlnách skutečnosti.
David: To je dobré pojmenování. Možná bych zase dodal, po spodních proudech, ne po povrchnosti.
Bára: Pro mě to bylo o tom, co se lidem děje v hlavě, když nad něčím přemýšlejí.
David: Já jsem v tom vnímal komunikaci, kterou běžně nevidíme, když se pohybujeme mezi lidmi.
Bára: Jak to myslíš?
David: Za vším jednáním a chováním jsou skryté procesy, obrazy, efekty …
Bára: S tím bych souhlasila. A můžeš být konkrétní?
David: Byla tam jedna scéna, kdy herečka stála otočená ke zdi a co chvíli se ostatních ptala: „Už se mám otočit? Stojí to za to?“ A oni mezitím dlouho hráli a ujišťovali ji, že se nemusí otáčet kvůli tomu, co zrovna dělají. Ona pak dlouho koukala do zdi, což bylo zajímavější.
Bára: Vážně?
David: Tak pro ni asi jo, když se neotáčela.
Bára: Tohle byla skvělá scéna, i já si ji živě vybavuju.
David: Byla v ní taková nevyslovená otázka: „Není náhodou zajímavější koukat do zdi než se dívat na přeplněné náměstí před Andělem?“
Bára: Hm, tak to mě vůbec nenapadlo. Ale chápu, proč to tam vidíš. Dává to smysl v kontextu toho, cos říkal předtím.
David: Ale zároveň to, co ostatní herci dělali, působilo zajímavě. Sami říkali, že ne, ale to byla ta jejich hra s mnoha vrstvami.
Bára: Byla jsem v tu chvíli pohlcená i tím, co se dělo simultánně. Radim Chyba hrál otce od rodiny (nebo mluvil sám za sebe?) a říkal, že nemá jakožto člen D’epogu z čeho živit manželku a děti. Opulentně si stěžoval a ostatní se mohli přetrhnout, aby mu pomohli. Přes všechen svůj soucit s postavou jsem si čím dál častěji kladla otázky: Proč o tom proboha pořád mluví? A proč je celá tahle situace tak rozpačitá? Nakonec se to celé rozklížilo, když se ukázalo, že mu stejně nikdo nenabídne východisko. To mě hodně bavilo pozorovat. Pak jsem sledovala, jak se tahle scéna prolnula s tou situací se zdí.
David: Neprolnuly se, ta scéna s penězi byla mnohem dřív než ta se zdí.
Bára: Ne ne. Když se ta holka konečně otočila, byla strašně zklamaná, protože ostatní mezitím nenašli žádnou pointu. A Chyba na to reagoval tím, že se hroutil vyčerpáním k zemi a říkal, že pointu v té předchozí scéně celou dobu usilovně hledal. Ptal se kolegyně, jestli nevidí, jak to pro něho bylo náročné.
David: Chtělo by to jít na představení ještě jednou a zjistit, co se přesně dělo, když se ona otočila.
Bára: Myslíš, že by nám to nějak pomohlo?
David: Možná se ve skutečnosti mohlo dít úplně cokoliv a stejně by to mělo význam. Třeba tomu celému dávala smysl jenom ona tím, že se ptala, jestli se má otočit.
Bára: Podstatnou součástí smyslu mohlo být i tohle naše zapomínání významů a dezorientace v události.
David: Podle mě to bylo spíš naopak. Oni byli nadprůměrně bdělí a vnímaví a my jsme se jakožto diváci mohli jen snažit být stejně přítomní jako oni, abychom to všechno usledovali. Byla to hra mimořádně vědomých lidí na povrchní společnost.
Bára: Teď se mi vybavila ta situace, jak si dvě postavy udělají šikmé oči a tu třetí to pohorší. Pořád pak opakuje: „To je nekorektní!“ a pak se tou emocí dlouho zalyká. Na „normálním“ divadle bych se asi soustředila hlavně na situační kontext toho, co ta herečka říká. Ale tady to byla spíš studie emocionality pohoršené ženy. Nešlo o význam jejích slov, ale o to, co se dělo s jejím tělem ve chvíli, kdy ji zaplavila emoce pohoršenosti. Byly vidět tělesné procesy, které obvykle cítíme jen sami na sobě, když se zaměříme na děje probíhající pod naší kůží. V tomhle případě jsme je ale mohli přímo sledovat i na ostatních, aniž by je herci nechávali projít sítem společenské přijatelnosti.
David: Pro mě v celém tom představení byla spousta lidskosti.
Bára: Co je pro tebe v tomhle kontextu „lidskost“?
David: Že jsem tam s nimi chtěl být. Po celé ty dvě hodiny to nebylo ani chvíli nudné nebo prázdné. Chtěl jsem být těm lidem blíž, poznat je a bylo mi smutno, když jsem měl pocit, že to končí, že najednou odejdou. Což se naštěstí nestalo, i když to tak párkrát působilo. Oni vždycky nechali dění utišit a pak se k mé radosti zas rozjelo. A skutečný konec proběhl citlivě, nenápadně.
Bára: Oni hodně mluví o pointách, ale ve skutečnosti na konci většiny scén dělají jenom nové začátky.
David: Vytvářejí otevřené brány někam dál.
Barbora Etlíková a David Zelinka
foto D'epog
stránky uskupení: https://www.depog.com/
facebooková událost: https://www.facebook.com/events/201515865190294/?acontext=%7B%22event_action_history%22%3A[%7B%22mechanism%22%3A%22search_results%22%2C%22surface%22%3A%22search%22%7D]%2C%22ref_notif_type%22%3Anull%7D