V únoru proběhla v brněnském Národním divadle premiéra hry Feminista, která tematizuje sexuální a genderově motivované násilí na vysoké umělecké škole. Na poptávku divadla hru vytvořil Marek Šindelka coby svou dramatickou prvotinu. Inscenace vzápětí vzbudila rozličné reakce. Tímto textem k nim připojím ještě jednu.
K jejímu společnému sepsání jsem oslovila Tomáše Blatného, nedávného absolventa divadelní vědy a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň zakládajícího člena Iniciativy Nahlas, která se zformovala v návaznosti na kauzu týkající se docenta Petra Christova. S fakultními procesy, o kterých hra pojednává, má Tomáš přímou zkušenost a již nějakou dobu je v pravidelném kontaktu jak s vedením fakulty, vyučujícími na katedře, poškozenými studentkami, tak také s ombudsosobami na regionální i celostátní úrovni.
Má výchozí pozice není Tomášově příliš vzdálená. Kromě toho, že jsem absolventkou AMU a bývalou senátorkou studentské komory jejího akademického senátu (z let 2018–2021), se cítím být podporovatelkou Iniciativy Nahlas, jejíž činnost sleduji od úplných počátků. Témata, kterými se hra a inscenace zabývá, se nás tak obou blízce dotýkají a dá se říct, že se cítíme být v inscenaci v roli studujících zastoupeni.
Cílem naší reflexe není podat vyčerpávající analýzu dramatu ani inscenace, ale upozornit na některé jejich aspekty, které vnímáme na základě naší zkušenosti s kauzami genderově podmíněného násilí jako problematické, především proto, že výrazně zkreslují procesy, které nyní v akademickém prostředí probíhají, stejně jako motivace studujících a moc, jíž mají disponovat.
V první části textu se věnujeme Šindelkovu dramatu, ve druhé části inscenaci režisérky Aminaty Keita a dramaturga Jaroslava Jurečky, která na jeho základě vznikla. Dotkneme se také některých reakcí, jež inscenace vyvolala, konkrétně recenzí Kateřiny Kykalové otištěné v Divadelních novinách a Evy Klíčové na A2larmu a komentáře Jana Němce na Českém rozhlasu Vltava.
K TEXTU
V měřítku 1:1
Šindelka napsal Feministu jako realisticky koncipované konverzační drama. V měřítku 1:1 v něm zachycuje dění na FAMU, kde se formuje studentský odpor vůči násilnému chování pedagogů. Šindelka v rozhovoru sice říká, že události jeho textu jsou smyšlené, nicméně jedinci znalí prostředí mohou rozpoznat narážky na konkrétní reálné lidi i situace, ať už jde o výchozí situaci připomínající loňské zformování studentské iniciativy Ne!musíš to vydržet, úvodní formát večírku zrcadlící každoroční Mikulášskou nebo poznámku jednoho z pedagogů Nemohli bychom poprosit někoho ze střihu, aby je všechny vyhodil?.
Právě tento zdánlivě realistický podklad představuje kámen úrazu, neboť předkládá obraz, který silně sugeruje, že takto věci jsou: takto se studující a vyučující chovají, takové kroky podnikají, takovou mocí disponují a takto fakulta potažmo univerzita na jejich jednání reaguje. Většina z toho má ovšem ke skutečným událostem uplynulých dvou let v českém akademickém prostředí značně daleko.
Opilecký komentář, který hýbe horama
Prvním takovým zkreslením, a zároveň zbanalizováním celého tématu je samotná výchozí situace textu, tedy pedagogův prohřešek, který uvádí celé dění do pohybu. Pedagog Zach se na večírku opije a nazve ženy menstruačními fašistkami – čím jalovějšími, tím agresivnějšími – a prohlásí, že by měly mít v době menstruace
zákaz vstupu do ateliérů, protože v periodě mají silnou tendenci rozvíjet menstruační filosofii. Že už má plné zuby debat o platové nerovnosti a o matkách samoživitelkách, když je má vést s dětmi, které žijou z kapesného rodičů a ještě nemají vyvinutou dělohu.
Rozhodně není na místě něco takového bagatelizovat – obdobné sexistické a šovinistické výroky jsou nevhodné a urážlivé a verbální ponižování je rovněž projevem násilí, vůči kterému se vymezují i všechny univerzitní etické kodexy. Jenže. Daný akt je v textu vyobrazen jako jednorázový výrok, který opilý pedagog sděluje v soukromém rozhovoru svému kolegovi na večírku (byť na půdě školy) v domnění, že nikdo ze studujících není přítomný (o studentce Anetě, která vše vyslechne z pánských záchodů, nevědí). Zach se za svůj výrok vzápětí při první střízlivé konfrontaci omluví a opakovaně jej zreflektuje – veřejně i soukromě. Řekne, že se stydí, že se omlouvá a že se nechtěl nikoho dotknout.
Taková situace rozhodně není běžnou situací, se kterou jsme se v posledních dvou letech setkávali. Hlavním hrdinou Feministy není někdo jako Dominik Feri, Petr Christov, Miroslav Vaněk, Pavel Mücke ani další z pedagogů, o nichž jsme se v uplynulých měsících mohli dočíst v mediálním prostoru. Ústřední postavou je pedagog, který si řeší, jak to má se vztahem vůči emancipačnímu feministickému hnutí, a naráží, poměrně překvapen, na své zakořeněné šovinistické postoje. Jinak však studující podporuje a žádné konflikty s ním nejsou. Jeho vnitřní dilema je tak nepochybně zajímavým tématem, nutno však zdůraznit, že kvůli dílčím opileckým komentářům, za něž se navíc dotyčný záhy omluví, iniciativy zabývající se sexuálním obtěžováním v akademickém prostředí opravdu nevznikají.
Vznikají na základě výpovědí studujících, které v posledních letech přinesly svědectví o dlouhodobém systematickém psychickém i fyzickém nátlaku, kterému studující opakovaně čelí a kvůli němuž z akademického prostředí mnohdy odcházejí, v lepším případě bez traumatu. Sexuální násilí a diskriminace se děje ze strany konkrétních jedinců (převážně zaměstnanců či vyučujících) vědomě, opakovaně a nikoli soukromě, nýbrž často před kolektivem dalších studujících. Zároveň u dotyčných autorit zpravidla nedochází k výše popsané sebereflexi. V posavadních kauzách bylo naopak jejich běžnou reakcí překvapení nad nařčením, jeho popření, argumentování ve svůj prospěch vlastní odborností, profesionálním pedagogickým působením a oblíbeností u studujících (např. vyjádření doc. Christova v Deníku N) nebo zpochybňování relevance výpovědí, popírání jejich pravdivosti či kredibility anonymních zdrojů (např. Feriho závěrečná soudní obhajoba).
Univerzita, co šlape jak hodinky
V tomto ohledu pak působí „proces“, který v divadelní hře studující vyvolají, vyloženě absurdně.
Stručně zrekapitulováno: studentka Aneta zaslechne nevhodné řeči svého pedagoga Zacha, okamžitě se svěří spolužákům Miladě a Jirmanovi a začnou bojkotovat Zachovy přednášky. Na jejich podnět je také ihned svoláno mimořádné zasedání kolegia děkana, kam jsou pozváni i stávkující student a studentka a autorka podnětu Aneta. Zach se Anetě omluví, zbylým dvěma to ale nestačí, a tak napíšou dopis rektorovi. Vystraší tím nejen děkana, ale i další vyučující, kteří z obavy o vlastní pozice odhlasují disciplinární řízení, jehož předmětem má být vyhazov dotyčného pedagoga. Děkan pak na chodbě přemlouvá Anetu, aby s ním zašla podat vysvětlení k rektorovi a potvrdit, že celou věc řeší v součinnosti. Ale marná snaha, rektor všechny předstihl a jak Zacha, tak děkana téměř na hodinu odvolal z funkce.
Tedy postupně:
Zaprvé, medializované kauzy ukazují, že každá z poškozených osob potřebuje čas, aby mohla situaci sama v sobě zpracovat, byla schopna se s ní někomu svěřit a jen v některých případech sebrala dost odvahy a energie na to, aby ji byla s to i nějak řešit. Případ Anety je sice od popsaných kauz co do vážnosti odlišný, přesto je představa, že hned druhý den vystupuje s podnětem na setkání děkanského kolegia, kde konfrontuje pedagogický sbor, sotva reálná.
Zadruhé, studující nejsou jednomyslná masa, která se při první příležitosti semkne a začne bojkotovat působení pedagoga na fakultě. Kamarádská solidarita se nerovná studentské solidaritě a v případě, že by bylo reálné, že člověk svolá stávku ze dne na den v reakci na oplzlé komentáře jednoho pedagoga, tak by se na univerzitách mohlo stávkovat nonstop. Nehledě na to, že studentský aktivismus je extrémně psychicky, koordinačně a časově náročná činnost, které se studující věnují z nutnosti (nikoli z plezíru), aby tak upozornili na problémy, v jejichž řešení instituce selhává, a které tak za ni musí řešit sami.
Zatřetí, každý, kdo jen trochu přičichl k akademické politice, nebo se jen pokusil vyřešit jakýkoli problém na studijním oddělení, ví, že doopravdy nic se na univerzitách neděje okamžitě, nýbrž s nekonečnými prodlevami a průtahy. Svolání mimořádného zasedání kolegia hned druhý den po večírku v reálném světě zrcadlí spíše dlouhá čekací doba na e-mailovou odpověď nebo lhůta etické komise, která si třeba na FF UK ještě nedávno vyhrazovala právo na prošetření podnětů až 9 měsíců (takže mezitím teoreticky stihnete i porodit dítě nebo vystudovat půlku magistra).
Začtvrté, hlasování o disciplinárním řízení a rektorovo rozhodnutí o okamžitém vyhazovu působí úsměvně v kontrastu s nedostatkem reálných mechanismů nebo spíše s neochotou vedení institucí je využívat při penalizaci predátorského chování. Ze strachu z potenciální žaloby ze stran dotyčných vyučujících tak mnohem častěji dochází k rozvázání pracovního poměru dohodou, kdy je vyučující sice na nějakou dobu odstaven z výuky, ale výši platu to zpravidla neovlivňuje.
Cancluj, cancluj, vykrúcaj
V kombinaci s výše řečeným pak působí problematicky také to, jak je konkrétní jednání realizováno: Z replik studujících (nejen) na zasedání vyvstává, že jsou velice suverénní – obhajují se, promptně reagují na své vyučující, argumentují, nenechají se zastrašit a v závěru jim i vyhrožují. To čtenáři sugeruje pocit, že jde o vyrovnané strany, z nichž každá disponuje jistou mocí. Vzhledem k vyústění situace to dokonce vypadá, že studující mají navrch. Problém ale je, že studující ve skutečnosti takovou moc nemají – o tom ještě později.
Výsledkem je tak zkratkovitý a nepravděpodobný obraz řešení dané problematiky na akademické půdě. Opravdu velký problém vyvstává zejména proto, že se celý děj netýká příčin, kvůli nimž všechny studentské iniciativy reálně vznikly. Ono to pak totiž vypadá, že studující cancelují vyučující kvůli nevhodné poznámce na večírku, protože mají potřebnou moc, čas a energii. A to prostě není pravda.
Kolektivní povědomí, nebo rezervoár stereotypů?
K reálným dnešním problémům řešeným v akademickém prostředí se více přibližuje druhá polovina textu, ve které dojde ke znásilnění studenta Jirmana pedagogem Flossmannem (nutno podotknout, že znásilnění chlapce homosexuálním mužem není v akademickém prostředí ČR zatím popsaná situace, nicméně jistě možná a vyskytující se v jiných prostředích). Absurdní ale je, že text věnující se dané problematice staví do centra pozornosti v porovnání se znásilněním nezávažný problém onoho opileckého komentáře.
Zároveň je zvrácené, že u Šindelky student ze znásilnění pedagogem následně mocensky profituje (posuzuje projekty spolužáků na zasedání děkanského kolegia). Takové počínání se u studujících v kauzách opravdu neobjevuje, a když, tak leda v útočných diskuzích pod články k tématu společně se stereotypem „falešné obvinění chudáka pedagoga“. Zdá se nám nešťastné ho takto akcentovat, neboť relativizuje rozvržení sil predátor-oběť, přičemž sekundárně nahrává spíše prvnímu z nich.
Text zároveň obsahuje mnoho stereotypů, s nimiž nedokáže sofistikovaně pracovat: nenadaní studující radši dělají aktivismus, studenti a studentky umění jsou hloupí, radikální feministka je zhrzená (chtěla jít na chirurgii a nechce chlapa), feminismus je jen pro ženy atp. Takové momenty se zdají stvrzovat Šindelkovo tvrzení z rozhovoru otištěného v programu k inscenaci, že čerpal z „kolektivního povědomí“, bohužel ale v tom horším slova smyslu – z hluboce zakořeněných stereotypů.
Pokud se tedy bavíme o dramatu, způsob vyobrazení skutečnosti, se kterou máme zkušenost, se nám v něm jeví velmi pokřivený a vzhledem ke křehkosti tématu vyloženě nebezpečný. Stvrzuje totiž stále opakovaný narativ, dle kterého jsou dnešní mladí lidé přecitlivělí, vyhrocení, a zároveň sugeruje, že mají v akademickém prostředí větší moc, než jakou reálně mají. Představuje tak mladého člověka jako někoho ukvapeného, zbrklého a zároveň nebezpečného. Tedy jako někoho, kdo rozhodně není vhodným partnerem do diskuze. O tu jde přitom studujícím především.
K INSCENACI
Tanec mezi vejci
Pozitivní zprávou je, že se tvůrčímu týmu brněnské inscenace podařilo mnohé problematické aspekty textu jevištním ztvárněním tlumit, nebo minimálně balancovat.
V první řadě se to týká hlavní postavy – pedagoga Zacha. Na rozdíl od textu v inscenaci nevyznívá tolik jako sympatický oblíbený učitel, pro kterého má každý „střízlivě smýšlející“ člověk pochopení (jako tomu bylo například u pedagoga Bohdanovského ztvárněného Jiřím Havelkou v seriálu Pozadí událostí). V podání Jakuba Svojanovského je zobrazen spíše jako impulzivní, výbušný muž, který kňourá, že je k němu svět nespravedlivý a všichni mu křivdí. On sám přitom myslí hlavně na sebe a o své okolí příliš zájmu nejeví.
Stejně tak postava jeho Otce, která má na základě textu potenciál humorně glosovat „ideologii“ dnešních mladých, a tím téma banalizovat –
Mě by hlavně zajímalo, proč ses rozhod, že budeš hájit práva homosexuálů, když sám homosexuál nejseš, teda aspoň pokud je mi známo…
–, je pojetím Romana Nevěčného jako cynického nemocného starce výrazně ztemněna. V kombinaci s jeho konzervativními hodnotami, zejména konceptem tradiční rodiny a s ním ruku v ruce jdoucí homofobií a xenofobií, tak ve výsledku vyvstává obraz hořkého a nenávistného člověka, který má v sobě cosi temného, určitou zlobu, zatvrzelost. Postava je tedy zproblematizována a podrobena kritice.
K dalšímu výraznému posunu v inscenaci dochází při zobrazení onoho znásilnění ve druhé polovině. Přestože textová scénická poznámka jasně deklaruje násilné napadení –
Flossmann s Jirmanem spolu odcházejí na toaletu, kde se nejprve líbají. Po chvíli si to Jirman rozmyslí, ale Flossmann mu nedovolí odejít. Flossmann Jirmana znásilní.
–, tvůrčí tým ho tak nezobrazuje. Jeho ztvárnění mnohem více připomíná „konsenzuální“ sex, do nějž je student vmanipulován. Takový styk je dle zveřejněných případů v akademickém prostředí obvyklejší. Flossmann (Ivan Dejmal) zneužije Jirmanovy (Viktor Kuzník) psychické slabosti, postupným pochlebováním u něj získá důvěru a v dalších scénách s ním naváže jakýsi intimní vztah. Ten vrcholí pohlavním stykem na toaletách, který lze ovšem interpretovat i v intencích „drsnějšího sexu“. Samotný akt pak není přímo vidět, ale je nahrazen voiceoverem, který akcentuje pedagogovy vzrušené vzdechy.
V návaznosti na to vnímáme jako šťastný krok vyškrtnutí Jirmanových replik při závěrečném zasedání děkanského kolegia, a tedy vypuštění momentu studentova profitování z intimního vztahu. Kuzník dříve aktivního Jirmana v závěru proměňuje v nemluvného bledého studenta, na kterém „konsenzuální vztah“ s pedagogem zanechal následky.
Boomer přes palubu
Zásadní problematický aspekt textu však svou jevištní řečí inscenace podpořila: vyobrazila studující jako suverénní účastníky debaty, kteří disponují v rámci akademické struktury významnou mocí. Když postavy studujících konfrontují vyučující, a dokonce jim vyhrožují, vystupují přitom sebejistě, mluví nahlas, přímo a důrazně a v jejich počínání není přítomen žádný ostych, obava ani zdrženlivost.
Účinek takového vyobrazení je dobře vidět na reflexích inscenace. Zaprvé vystupuje z komentáře Jana Němce v ranní úvaze na Vltavě:
Byť je moc distribuována nerovnoměrně, a zneužití tím pádem vždy hrozí hlavně tam, kde se kumuluje, mocenské mechanismy využívají všichni. A právě na tom, mimo jiné, Šindelkova hra staví: i studenti mají své mocenské zájmy; i spravedlivé rozhořčení se může stát strategickým jednáním [...]. Pokud na to někdo poukazuje, znamená to, že se dopouští relativizace? Nebo je to jen hlubší psychologický realismus? Je to nutně zpochybňování obětí, když se současně zkoumají mechanismy obviňování? Jsme schopni ustát víceznačnost i v těchto křehkých situacích?
Problémem této úvahy, a obecně této rozšířené představy o studentských mocenských mechanismech, je, že pokládá otázky špatně, a to zejména proto, že studující žádné nemají. Vůči vyučujícím jsou ve znevýhodněném postavení – pedagogové a pedagožky jsou autority, které studující hodnotí, rozhodují o stipendiích, stážích, ovlivňují jejich profesní uplatnění, vedou jejich závěrečné práce, zkouší je, rozhodují o titulech. Když se studující setkají s nepřípustným jednáním, mají v podstatě tři možnosti: 1. vydržet ho a dostudovat; 2. odejít; 3. situaci řešit, a to za předpokladu, že na dané instituci mají vůbec zavedenou ombudsmanskou funkci nebo alespoň jakýkoli nástroj.
A ani to není žádná výhra. Ombudsosoby stejně tak jako etické komise nemají žádnou výkonnou moc, jsou pouze poradním orgánem děkana nebo děkanky, který může, ale nemusí na jejich doporučení dát. Personální propojenost uvnitř akademické struktury, kumulování funkcí jednotlivých zaměstnanců, nepopsané postupy při nahlašování nevhodného jednání a v neposlední řadě i přátelství a solidarita mezi zaměstnanci vystavují studenty nejistotě, jak bude řešení postupovat a jak je to v budoucím soukromém, akademickém i profesním životě ovlivní. Uvažovat o jednání studujících jako o mocenské strategii je úplně liché.
Do ohně se v Národním ještě přilévá tím, že inscenace prezentuje celou problematiku jako „zákopovou válku“. Úvodní mimořádné zasedání kolegia připomíná soudní přelíčení, diskuse studujících na toaletách, umístěných v potemnělém zadním prospektu jeviště, zase porady ve válečném bunkru a setkání u děkana jakýsi krizový štáb. Tento diskurz podporují už v textu zakotvené bitevní metafory, které vyslovují postavy z obou „válečných táborů“:
Cokoli budeme chtít řešit s nima, jim akorát poskytne munici do dalšího kola.
Přece musíte vědět, že člověk v mé pozici musí často zvolit opatrnější taktiku.
Proč by mi Karel jinak říkal, že ho chceš taky odstřelit.
Házej tě přes palubu, kamaráde. – Neboj, neboj, dyť jsme na jedný lodi.
Za daných podmínek nebylo moudré ani strategické stavět se proti takové přesile.
Šindelka i dramaturg Jurečka situaci takto dle textů v programu skutečně vnímají. V rozhovoru se Šindelkou se například lze dočíst, že Feminista dle něj
donutí lidi zaujmout postoje – nebo téměř pozice na barikádách – ovšem ve výsledku proběhne bitva bez vítězů, je to spíš smutná plichta, v níž všichni zneužívají situaci k vlastním cílům, jichž ale nedosáhne nikdo.
Jurečka v textu sice tvrdí, že na barikádách být nechce, problémem ale je, že pokud budeme diskusi o genderově motivovaném násilí takto vyobrazovat, pak na nich zřejmě budeme i nadále.
Druhou reflexi, která dokládá účinek tohoto výkladu, představuje recenze Kateřiny Kykalové v Divadelních novinách. Kykalová inscenaci interpretuje jako „hru o revoluci“, čímž implikuje přesně ono rozdělení na „jedny a ty druhé“, na studující a vyučující, na revolucionáře a vládnoucí garnituru. Metafora revoluce a vůbec bitvy pak sugeruje, že v tomto boji budou padat hlavy, že stávající „vládnoucí“ generace musí být svržena a že se převrat neobejde bez násilí a krve. Zdůrazňujeme, nikdo nechce stínat hlavy, nýbrž diskutovat o tom, proč jako společnost tolerujeme násilí a jak docílit toho, abychom s tím přestali.
Komedie o nevtipných věcech
Poslední zásadní otázkou, která se úzce týká problematických aspektů zobrazování genderově podmíněného násilí, je otázka uměleckého žánru.
Jevištní Feminista se zejména v první polovině více než k čemukoli jinému blíží konverzační komedii, ve které se bavíme převážně na účet studujících. Hlavní nositelkou tohoto humoru je postava Majerové v podání Terezy Groszmannové, která od prvního okamžiku herecky velmi přesvědčivě sarkasticky glosuje pozice studentů a studentek umělecké školy.
Dozvídáme se tak například, že by radši filozofii učila zemědělce než umělce, umělci jí vadí, protože dělaj umění, lezou na školu, protože je osvítil duch svatej a hlavně, aby proboha zůstali tím, čím jsou, aby někdo nezpochybnil, že to jsou umělci, aby se mohli oblíkat jako umělci, kouřit jako umělci, chodit chlastat jako umělci anebo že Čím větší sračky tvoří, tím radši mají procesy. Když se studující pokoušejí zapojit do jednání, jsou z její strany ostře usazeni větou V kolegiu děti nezasedají. Pedagog Flossman si přisazuje, že by ho zajímalo, proč jsou lidi na týhle škole kreativní jenom na hajzlu. A tak dále.
Průšvih je, že za všechny tyto repliky podávané jako vtipné hlášky jsou herci odměněni ze strany plného hlediště mocným smíchem. Netřeba asi zvlášť rozvádět, jak se v takovou chvíli cítí v hledišti student nebo studentka uměleckého oboru aktivní v dané problematice – ale pokud by si to někdo neuměl představit, můžeme vám jednomyslně říct, že strašně.
Humor je v tomto případě problém, jak píše ve své recenzi také Eva Klíčová na A2larmu, protože dané téma prostě není vtipné. Vstupuje totiž do společnosti, v níž se téma sexuálního obtěžování otevřelo před dvěma lety a ona ho zatím neuznala jako problematické. Nepřestala se ve velkém vysmívat hnutí MeToo, zpochybňovat výpovědi obětí znásilnění, říkat, že si za něj mohou sami a že podpůrný studentský aktivismus je hyperkorektní totalita. Téma ještě neprošlo společenskou reflexí a společnost vůči němu nemá odstup.
Nehledě na to, že kopání do umělců je za daných podmínek také velmi nešťastné. Kultura je v naší zemi zásadním způsobem podhodnocená, marginalizovaná a prezident republiky zvolený většinou národa (dnes naštěstí již čerstvě bývalý) ještě v nedávné době pandemické krize veřejně prohlašoval, že umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví.
Výše zmíněné repliky se tak svým komediálním laděním strefují do stereotypních narativů, které spíše prohlubují a utvrzují místo toho, aby debatu problematizovaly nebo kultivovaly.
All in all
Ve druhé polovině nicméně tento humor alespoň částečně zamrzne (byť je nastavený komediální rámec držen až do konce). Ukáže se, že postarší pedagog, který se celou dobu jeví být mimo a jediné, co ho zajímá, je nefunkční automat na kávu, je ve skutečnosti predátor, jenž má na kontě obludnou promlčenou kauzu, a s největší pravděpodobností nejen jednu. Finální vyznění není humorné, všichni se scházejí na kolegiu děkana s mrtvolnými výrazy, kostýmy barevně potemní. Je jasné, že situace není vyřešena, ač se tak formálně jeví, a že postavám nepřinesla nic dobrého.
Co tedy inscenace ve výsledku akcentuje? Toxicitu univerzitního prostředí a zároveň nátlak, který je vyvíjen na oběti (Anetu, Jirmana i Majerovou). Taková akcentace se jeví jako šťastně zvolená, neboť oba momenty představují reálné palčivé problémy související s tématem sexuálního obtěžování na vysokých školách. Nutno však zopakovat, že vyznění inscenace skýtá mnoho problémů. Tím hlavním, který nás navrací k úplnému počátku, je fakt, že se vše jeví jako studenty vykonstruováno na základě jednoho „nevinného vtípku”.
Co tedy dodat závěrem. Snad ještě jednou zdůraznit: Současným studujícím nejde o zavedení nějaké „hyperkorektní totality“ ani o to, tajnými intrikami svrhnout starší generaci vyučujících. Nechceme a ani nemůžeme cancelovat vyučující ze dne na den, protože se nám to zlíbí. Nevedeme válku ani revoluci. Jde nám o to, získat bezpečné a spravedlivé prostředí pro studium a odstranit z něj genderově podmíněné a sexualizované násilí, které ve výsledku ubližuje všem a zabraňuje společnosti jako celku svobodně růst. Šindelkova hra ani brněnská inscenace diskuzi na toto téma bohužel příliš nenapomohly. Žánr „scénické rozpravy“, jak ho tvůrčí tým nazývá, v jednom koktejlu míchá závažná témata se stereotypy, vtipnými hláškami i citacemi z feministické literatury. Rádoby dává hlas všem, ale přitom neprojasňuje pro diváky, která místa jsou palčivá, která potřebují podporu a kterým opravdu není radno se smát. Vychází tak spíše jako alibismus, který předstírá diskuzi, ale ve skutečnosti jen vrhá hrách na stěnu a nechává na konci publikum stejně bezradné, jako když na začátku večera do hlediště přicházelo.
Eliška Raiterová, Tomáš Blatný
Za konzultaci textu děkujeme členkám Iniciativy Nahlas Elišce Frešerové a Veronice Korjagině.
Odkazy:
Úvaha Jana Němce
Recenze Kateřiny Kykalové
Recenze Evy Klíčové
Díl podcastu Dvě deci a chlebíček k inscenaci Feminista https://open.spotify.com/episode/6TjX1yFpGFhMRe2k8zwPfP?si=fa98b32fe042417f