Během představení Ještě chvilku ve Stavovském divadle mi hlavou probíhala otázka, pro koho má vůbec být. Podle webových stránek „pro celou rodinu“. Rodiče se ale musí vzdát intelektuálních nároků a děti napnout svou pozornost na maximum, protože inscenace má přes dvě hodiny a mnoho prázdných míst. Témata, jichž se v ní režisérka Anna Klimešová dotýká, ovšem mají potenciál zaujmout široké publikum. Věnuje se naplňování vlastních snů nebo naopak utíkání do snového světa na úkor reálného života, nezpracovaným emocím, (ne)upřednostňování vlastních zájmů a – za mě nejvýrazněji – také hledání toho, co máme jako lidé společné napříč generacemi i stoletími.
Královna Mab (Magdaléna Borová) a její třásňový doprovod | foto Petr Neubert
Inscenaci chybí smysluplný děj – právě to, co by z ní činilo dílo pro děti, potažmo pro celou rodinu. Hru, která by měla dodávat osnovu, napsala na zakázku Národního divadla polská dramatička Maria Wojtyszko. Ve struktuře dělené na samostatné epizody by se ale mohlo dítě ztratit. Naštěstí nám už v úvodu postavy prozradí, že „jsme přece ve snu, takže tady nic nedává smysl“… Nedávají ho třeba zbytečné dialogy, kde se jen opakuje to předvedené, jako v případě zdlouhavého boje s loutkou velkého čínského draka, jehož význam – bojujte se svým strachem – se ještě pro jistotu dořekne. Potřebovala vůbec Klimešová, která se úspěšně věnuje především autorskému divadlu, textovou předlohu, jež jí zdánlivě spíš překáží?
Drak z inscenace Ještě chvilku | foto Petr Neubert
Hra sleduje dvě sestry (Johanna Tesařová a Jana Preissová) a jejich návštěvu opery Rusalka. Pod sedadly najdou „stroj na sny“ a s jeho pomocí se dostanou do snu v kulisách divadla, kde se snaží najít svého otce, jenž od nich v dětství odešel. Potkávají nespočet divadelních postav hekticky pobíhajících po jevišti (jedna ze zábavných scén nezatěžkaných textovou předlohou), královnu snů Mab nebo ublíženého Huga Haase a jeho psa Doda v podání skvělého Pavla Neškudly. Pěkně vychází i setkání s duchy Mozarta, Constanze a jejich dětí. Sestry samozřejmě otce najdou a stojí před rozhodnutím, zda mu odpustit, že pro lásku k divadlu opustil rodinu. Máme si své sny plnit na úkor druhých?
Pavel Neškudla jako Pes a Saša Rašilov v roli Huga Haase | foto Petr Neubert
Nejlépe působí scény, v nichž se pracuje se stylizovaným pohybem a zábavnou hudbou živě reprodukovanou třemi hudebníky na pozoun, klávesy a basklarinet. Nástroje navozují jak děsivou atmosféru při výstupu Komtura z Dona Giovanniho, tak pouťovost a rej při tanečcích nebo pobíhání postav. Doplňuje je barevná výprava Mikoláše Ziky a Kláry Flekové. Ti si do detailů pohráli s kostýmy, které odkazují k divadelním klišé (levně působící Princ, Rusalka nebo Komtur) a jsou až dětsky přímočaré (Královna Mab a její třásňový doprovod, paruky hlavních postav Věry a Květy, Hugo Haas se šviháckou hůlkou). Jenomže takové vizuální – byť povedené – drobnosti jako by jen maskovaly dramaturgické nedostatky výsledného díla.
Nejvíce mu ubližuje potřeba vše doslovovat. V případě repliky „člověk nemusí být výjimečný, aby si zasloužil lásku a respekt“ jsem měla pocit, že jedinou opravdovou cílovou skupinu představují žáci prvního stupně. V nich možná takové promluvy nevyvolají pocit patosu. Kdyby tedy byla místy utahaná inscenace o polovinu kratší, odpověděla bych na úvodní otázku, pro koho se ve Stavovském divadle sní, takto: pro velmi malé děti. Třeba se časem zrychlí.
Autorka: Natálie Bulvasová